Malý český Vesmír, ale náš: je česká vědecká komunita schopna reflexe?

Komentáře

 

Teď právě čtu, že ve Vesmíru vyšla recense/polemika s knihou Neklidné časy (autor Petr Pokorný) od Petra Kuneše a spol., a reakce Petra Pokorného. Recense, jak se dalo čekat, pojednává jak odborné nedostatky, tak i etické prohřešky autorovy, a činí tak způsobem důrazným, ale přijde mi neagresivním. Odpověď autora je samozřejmě taková, jaká být musí: snaží se pochybení umenšit. Přečetl jsem si rád obě - jen jsem malinko zalitoval, že autoři recense nedostali sami prostor k reakci, a že celá reakce je možná moc dlouhá. Ale to jsou detaily. Redakci Vesmíru patří dík, za to, že celou věc otevřel - z důvodů jinde uvedených je informovanost o věci moc důležitá.

Horší je, že se Vesmír k celé věci postavil úvodníkem, který - mírně řečeno - staví celou věc na hlavu (je k volnému stažení na http://www.vesmir.cz/clanek/publikovat-ci-nepublikovat). Musím říct, že jsem už dlouho nečetl demagogičtější text. Jeho hlavním postojem je naprostá relativizace problému a neochota se k němu postavit jinak, než že jde o válku dvou stejně přijatelných názorů, které si přes čtenářstvo a redakci vyřizují účty. Zcela směšuje (a temně se obávám, že záměrně) rovinu odborné kritiky a kritiku chování autora ve vztahu k cizím datům. Je to jako když gangsteři vtrhnou do pokojné vesnice, ta se brání, na obou stranách jsou ranění a mrtví, a šerif místního městečka nad věcí mávne rukou - vždyť přeci jde jen o válku gangů, a kdoví zda útok nebyl vyprovokován (např. tím, že vesnice měla dost obilí ve špejcharu, nebo krásné ženy). Úplné umytí si rukou ze strany redakce úvodníku je ještě podtrženo citacemi z "recensních posudků", které nedoporučovaly publikaci; to, že zcela míjejí povahu problému, zřetelně autora úvodníku nezajímá. Zato má jistě hřejivý pocit u srdce, že oběma stranám sporu vyšel vstříc, a je vlastně úplně spravedlivý.

Nedá mi to a musím reagovat na některá obzvlášť nehorázná tvrzení (některá z nich jsou citacemi recensních posudků, ale to není moc důležité: autor je do úvodníku zahrnul, tak je nějakým způsobem považuje za relevantní):

"Je recenzovaná kniha popularizační, nebo vědecká práce? Přísnost v zacházení s daty a myšlenkami jiných je u obou žánrů značně rozlišná. Sám jsem to mockrát řešil. Kdybych v popularizačním textu měl dostát všem relevantním ,pravidlům cti', vzniklý text by nikdo nedočetl."

Je-li to práce popularizační, měl si autor dát velký pozor, aby v ní nepublikoval primární data. (Jsem-li recensent, toto je první věc, kterou bych měl ověřit, než začnu klást podobně přihlouplé řečnické otázky.) Považuje se za velký prohřešek proti vědecké etice, pokud výsledky uniknou do popularizačních médii dřív, než projdou peer-review.

"Říká se, že každý vědecký rukopis obsahuje nejméně tři vážné chyby. Chybovat je lidské, a proto přítomnost chyb je v jakémkoli díle, bohužel, věc zcela přirozená."

Jistě. Platí to i pro krádež a nemravné chování? I to je lidské, ale přesto je třeba se k němu chovat o dost jinak.

"Jako autor několika populárně vědeckých knih vím, že není možné citovat všechny prameny tak, jak je zvykem ve vědeckých studiích, protože to jsou pro čtenáře informace podružné (naprostá většina čtenářů nebude dohledávat primární zdroje informací) a z hlediska čtivosti knihy rušivé.

Takže to je placet k tomu, zahrnout do popularizační práce nepublikovaná data kolegů bez jejich souhlasu?

"Je jistě na uvážení hranice, kdy už zmínit a kdy ještě nechat být, šedá zóna je tam značná a co osobnost, to konkrétní linie. Opakuji, neznám podrobnosti, nicméně pečlivé vyjmenovávání všech záslužníků, nota bene v popularizační knížce, je ale podle mě cimrmanovština."

Zejména když autor práce je jejich školitel, a data, o něž jde, jsou jednou z os jejich doktorské práce. Recensi zřejmě psal člověk, který si připadá být nositelem Nobelovy ceny, a který nazírá na své doktorandy jako na otroky, kteří mohou být rádi, že v jeho slavné laboratoři vůbec mohli pracovat bez nároku na odměnu a uznání.

"Už jsem podobné spory vícekrát zažil. Nejsou dobré v tom smyslu, že oslabují celou komunitu (typický antický rozbroj uvnitř obce). Pokud se mně něco podobného stalo, tak jsem se obvykle nehádal. V charakteru těchto sporů je rovněž to, že se vrací ke svému původci."
"Za samostatný problém považuji výhrady, které jsou vedeny nikoli vůči textu ale přímo osobně vůči autorovi. […] Populárně vědecký časopis není rozhodně místem, kde by se měla tak závažná obvinění řešit."

Takže vůči doložené krádeži je třeba mlčet? To bohužel zakládá komplicitu. Doufám, že i Vesmír nahlédne, že tohle dál nejde.

"Redakce nemůže v tomto konfliktu vynášet soudy. K tomu byly ustaveny např. etické komise, které se mohou detailně zabývat argumenty postižených. Z těch obecnějších netriviálních otázek jde např. o to, kdo je vlastníkem dat z výzkumu financovaného z veřejných peněz."

No všichni víme, že to ultimativně je vlastníkem těchto dat veřejnost. Ale to neznamená, že neexistuje nemrav při zacházení s takovýmito daty - to je docela triviální a zřejmé každému, kdo alespoň trochu chce. Především: jejich autor musí dostat příležitost je publikovat první sám (zejména když např. na tom spočívá jeho doktorská práce), a mít možnost se bránit, pokud je mu toto právo upřeno. [Musím říct, že tahle poznámka je vrcholem nemravnosti a slizkosti celého úvodníku: už i proto, že není citací z recensního posudku, ale podepsanou větou autorovou. ]

*******************

Chlácholivý tón celého úvodníku je jednou velkou výzvou pro další případné nemravy při zacházení s daty. Možná (chtěl bych věřit), že velkou část kritik Petrovy knihy je možné vyřešit tím, že šlo o nepozornost, nedocenění problému a momentální poškorpení. Snad. Nicméně tím spíš je třeba, aby autor na to byl důrazně upozorněn: i pouhé opomenutí může zakládat velmi vážné prohřešky, jak nás ostatně v jiné situaci učí trestní zákon. Pokud není, a naopak je chlácholen, že se vlastně nic nestalo, každý může vidět, že limity jsou nastaveny velmi volně: ideální výzva pro skutečné nemravy a zloděje dat.

Chraň Bůh vědeckou komunitu, která přátelsky poplácává po rameni ty, kdo nehrají úplně fér. To přesně vytváří tu solidaritu mafiánů, která znemožňuje rozumnou reflexi: vždyť přece přes občasná zaškobrtnutí pracujeme na velké společné věci, a jiná než přátelská kritika není žádoucí, protože přece tuto velkou věc ohrožuje. (Odtud taky ta panická hrůza před "šťouravým žurnalistou", protože ten by nehrál podle pravidel mafiánské hry a mohl by ukázat, na jak vratkých základech ledascos stojí.) V malé komunitě jsou rizika tohoto velká - všichni jsou známí někoho jiného, a všechna relevantní média kontrolují lidé, co se vzájemně znají. V nepříliš vzdálené souvislosti pak opravdu není divu, že velká politika zavání kmotrovskými praktikami: jestli je k nim náchylná jedna část společnosti, bude asi i nějaká další.

Obávám se , že to je jedna z velkých příčin slabé výkonnosti české vědy, jíž je shodou okolností věnován jiný článek ve stejném čísle Vesmíru. Jeho zařazení do čísla ze strany redakce je čirá licoměrnost, protože tato sama svým chováním k sebeoslavnému písečkaření mohutně přispívá.

TH

 

Vyjádření Komise pro etiku vědecké práce AV ČR k celému případu je zde.

(Jakýkoli komentář velmi uvítám na této adrese. Prosím v tom případě napište také, zda souhlasíte s tím, abych jej zde vyvěsil.)

 

Komentáře

Petr Pokorný

Zde, prosím, má reakce na nastalou situaci. Reakce prudká, bezprostřední, tudíž s naprosto minimální dávkou autocenzury. (Je noc, jsem však zcela střízliv, aby bylo jasno, protože prodělaná žloutenka pít nedovoluje.)

Ivan Boháček v dobré víře prokázal naší komunitě službu vskutku medvědí. Nasadil mým oponentům psí hlavu. A ta psí hlava jistě bude štěkat a kousat, protože psí hlavy to tak vždycky dělají. Ta psí hlava zcela zákonitě půjde po mých vlastních lítkách, jenže to zdaleka nebude to nejhorší. Nejhorší bude, když se v naší prťavé vesničce pod dojmem strhující scénérie rozštěkají psi, co je jich na všech dvorcích. Jako že je téměř jisté, že se tak stane, protože psi to tak vždycky dělají. Je to pochopitelné a nemůžeme se jim divit.

A tak se mi chce zvolat zadržme! a začít si sypat popel na hlavu a přiznat se třeba i k tomu, co jsem neudělal, když to bude nutné, a každopádně být tomu všemu celému i sám sobě advokátem diaboli a napsat na tomto místě, že věci přeci jen nejsou tak zoufale ploché, ba právě naopak, že jsou nesmírně složité a dají se nasvítit ze všech možných i zdánlivě nemožných úhlů, a že se v tom nasvícení mohou nečekaně ukázat facety, které nás překvapí tím, jak se v nich zalesknou neduhy celé naší doby a celého našeho společného díla, které nazýváme lidské a vědecké. A že tu nejsme jenom sami za sebe, my uražení a neústupní, ale svými rolemi že ztělesňujeme věci mezi nebem a zemí, věci, které nás občas tíží jako kámen. Že obžalovaný je tu od toho, aby se hájil a žalobce od toho, aby žaloval, to že jsou jejich role, které si na sebe sami naložili (kdyby jen bývali tušili!) a od té chvíle jim jejich břemeno už nikdo nemůže odejmout, leda že by jim ho někdo pomohl nést. Jenže to by se jako dar z nebe musel snést nějaký advocatus angelicus, advokát opravdu nestranný, spravedlivý a do věci plně zasvěcený - promiň, Tomáši, je mi to líto, ale k takové roli Ti v mých očích ještě cosi chybí!

A tak mám takový bláhový sen, sen pravděpodobně zhola nesplnitelný, sen o tom, že bych se nenadále probudil jako někdo jiný a díval se z vysoké hory sám na sebe a na nás všechny dohromady a říkal tato slova: Běda tomu, od koho pohoršení pochází! Běda tomu, kdo se stal vtělením nemocné duše naší doby! Běda tomu, kdo se nechal strhnout proudem tohoto pohoršení a ztratil zdravou míru věcí! Běda mně samému, běda vám i běda nám všem!

Ne, nepřipadám si po tom všem, co se právě strhlo, jako strana triumfující. Ó hrůzo - právě naopak! Jsem zaskočen a zaražen, protože musím být svědkem toho, jak frontální linie budoucí války jsou už pomalu načrtány, v zákopech se horečně pracuje, jak se nás vír nezdravého povětří do té vřavy chystá uvrhnout.

Okénko do noční zpovědnice: Vem čert mou uraženou hrdost! Vem čert všechny ty bolístky a jehličky mých mučitelů! Je třeba říct to jasně a kajícně sám za sebe, když vytoužení advokáti z nebe neslétli! Chybil jsem, otče, mnoho chybil, mým největším hříchem byla pýcha. V té pýše jsem se utvrdil, když jsem (opět po nocích - proklaté noci s jejich zrcadlovými sály!) horečnatou jehlou sepisoval své malé idiosynkratické opus. Sepisoval, abych dodal váhu hrobovému tichu, které se kolem mne rozhostilo poté, co jsem zažil bouři samoty a odmítnutí. Ano, pýcha a zase jenom pýcha! Bláhový čin. Útěk do bláhového činu.

Na ráno si tenhle text neschovám. Co patří noci, musí v ní i uzrát. Tímto ho dávám ihned a s vědomím možná až příliš velkého žánrového zatížení k dispozici. Kdo nahlédne zevnitř, ten snad porozumí. Faktickou obhajobu jsem ostatně provedl už ve Vesmíru a na ní nehodlám nic měnit.

Podepsán: Petr Pokorný.

 

Jiná témata

Domovská stránka