Abstract:

All the modern history of mankind goes along its need for understanding the natural patterns. Although we control most of the living nature, there is still no escape from the restrictions of the laws of physics and other principal limitations. This essay discusses the possibility of breaking or changing these laws and of creating new possibilities by realizing there is no independent outer reality in comparison to our inner subjective worlds. And if we accept the possibility that we are gently co-creating and co-changing the whole world including its history (as well as we are changed by it, too), we can draw conclusions from it, which might be far beyond our today's life experience. All this has much to do with apparently incompatible worlds of our real life and our fantasies. But aren't these two worlds virtually two different views of the same simple existence ? Is there a paradigm of all other paradigms ? Are we in fact the God for whom we are searching through tens or hundreds of thousands of years and who is very different from all we are used to accredit to him ?

(As for now, the following text is in Czech language only. An excellent translation of the following text to English would be great. Is there anybody willing to do it ? The best translation will be placed on this website with the name of the translator.)

Celou moderní historii lidstva doprovází touha po poznání přírodních zákonů. Lidstvo je přesvědčeno, že svět, ať už vznikl jakkoliv, byl původně bez lidí. Člověk se objevil až téměř v samotném závěru historie a stal se pánem veškerého tvorstva. Je zajímavé, že ačkoliv je člověku již od samého počátku jeho existence přisuzována role nejinteligentnější bytosti na planetě, jejímž právem je přežít a musí proto dar rozumu využít k ovládnutí a využití živé přírody, lidstvo se vždy sklánělo před silami neživými, které si nebylo možné podrobit do té míry jako okolní život. Složité organizmy i jejich celá společenstva jsou v různé míře kořistěna, ovládána, měněna nebo vybíjena již po celá tisíciletí a dlužno dodat, že jen díky tomu se lidstvo množí v relativním zdraví a vzkvétá na duchu. Základní živly také k lecčemu posloužily. Zatímco ale zvířata a rostliny nutíme k životu v náš prospěch, v neživé přírodě jen hledáme skuliny v našich technologiích, které je třeba vyplnit a dostat se až k samé hranici využitelnosti, která je dána přírodními zákony.

Přírodní zákony – zvenku dané přirozeným během věcí od vzniku Vesmíru, v měřítkách našeho času vlastně neměnné a pokud přeci jen proměnné, tak jen v mezích hlubších, základnějších zákonů, které toužíme objevit a popsat s nimi celý svět. Zákony, které vyplývají z kosmické podstaty všeho nebo jsou dány od boha, ale v žádném případě ovlivnitelné člověkem. Lidstvo je může nanejvýš dokonale poznat, případně se k této dokonalosti alespoň přiblížit. Můžeme postavit stroje, jejichž funkčnost naráží na omezení těmito zákony. Nemůžeme ale přírodní zákony překonat, pokořit, změnit. Nanejvýš přijdeme tu a tam na to, že nějaký zákon není zákonem, jen speciálním případem obecnějšího pravidla, které pak do role zákona pasujeme. Uznáme svůj omyl, nevědomost, opravíme učebnice, změníme naše paradigmata, ale stále víme, že skutečné přírodní zákony, včetně těch dosud nepoznaných, tu byly odpradávna a my nemůžeme nic než je ctít a dodržovat – paradigma všech paradigmat.

Opravdu tomu tak je ? Tisíce generací žije podle pravidel přírodních zákonů. Zvykli jsme si na tato pravidla natolik, že už ani nepřemýšlíme nad jejich samozřejmostí a cokoliv v běžném životě děláme, máme jistotu vědění, zda to jde nebo nejde uskutečnit. Nelze překonat rychlost světla. Nelze vytvářet novou energii. Člověk nemůže létat jen tak sám od sebe. Kámen nemůže obživnout. Ryba se nenaučí mluvit. Nelze zrušit účinky toho, co se už stalo....Žijeme ve světě bohatém nepřebernými možnostmi a přesto si v sobě neseme poznání pravidel, která nelze překročit. Ale objevil někdo někdy zákon, který by říkal, že ony nám pevně dané přírodní zákony skutečně nelze porušit, změnit, obejít ? Ne, neobjevil. Fyzika mikrosvěta nám dokonce dává dostatek důkazů o tom, že přírodní zákony porušuje i sama příroda. To lze interpretovat různě, ale nejčastěji si myslíme, že jsou to jen dílčí zákony, jejichž platnost není absolutní, nicméně je absolutně řízena zákony nejhlubšími, které v našich představách leží daleko za nimi.

Základem přežití lidstva je mimo jiné nepochybně víra. Víra v obecném slova smyslu, tedy nejen ta v boha. Každý z nás má sklony vysvětlovat to, co vidí a prožívá, pomocí pravidel, zákonů. Hledáme v chaosu kolem nás podobnosti, návaznosti a další typy vztahů, které nám umožňují prožívat povstávání řádu. Potřebujeme pravidla k tomu, abychom se ve světě uměli orientovat, abychom odlišili důležité od okrajového, abychom jednotlivosti povýšili do pojmů, jejichž prostřednictvím se domlouváme na tom, co nazýváme objektivní realitou. Mnoho jednotlivostí si zařadit neumíme, mnohé z nich se postupně stávají předmětem úžasných objevů, ale věřím, že ještě víc z nich (patrně navždy) odsouváme do oblasti „neexistence“ - v průběhu mnoha generací je naši předci přestali vnímat jako součást tohoto světa a s dalšími tak činíme i my, nyní. Občas někde problesknou, kdosi některé z nich zahlédne a často je za své hereze týrán a ponižován nebo alespoň vysmíván těmi, kteří neměli tolik štěstí, zato strach jim velí držet se toho, co je již osvědčené, a potírat vše ostatní.

Naštěstí existuje jedna oblast, ve které je povoleno hranice daných zákonů překročit – lidská fantazie. Čím více se v našich životech upínáme k pravidlům a zákonům, které jsme sami vytvořili, tím větší máme potřebu unikat v myšlenkách do světů nereálných, chtěných, ale neskutečných, plných toho, co si myslíme, že by mohlo být krásné, zajímavé nebo alespoň neslučitelné se vším, co známe. Mylně se mnozí z nás domnívají, že svět fantazie je především doménou dětí a s rostoucím věkem v nás upadá. Považujeme ji za něco, co je nám sice dáno, ale spíš jaksi navíc a jak nás stále více přemáhají naše vlastní přízemní životní starosti, bez jejichž zvládání bychom však nepřežili, nutíme sami sebe více rozlišovat, co je skutečné – objektivní - a co jsou jen naše úniky kamsi. Z dětského snění, které se prolíná vším, se postupně stává oddělená část našeho vědomí, ke které se uchylujeme v rámci prožívání umění, případně požitkářství, ale o níž velmi dobře víme, že není ve shodě s ničím, co se opravdu děje kolem nás. A přitom nejde o naše dětství. To jen vzdáleně napodobuje dávnověk, kdy se mezi realitou a fantazií ještě nedalo rozlišit a kdy se tyto dva světy vzájemně prolínaly – nebo ještě lépe vyjádřeno – kdy mezi nimi neexistoval podstatný rozdíl.

Zkusme připustit, že něco je jinak. Že ony přírodní zákony, navždy vytesané do struktury Vesmíru, nejsou skutečnými zákony, nýbrž produktem nás samotných stejně jako my jsme výsledkem jejich vlády. Pokusme se představit si, jak fungujeme. Naše smyslové vjemy interpretuje mozek a vytváří tak mapu našeho okolí, model světa kolem nás. Naše vědomí, to jsme my sami uvnitř tohoto modelu. Pohybujeme se v něm a tělo převádí interakci vědomí s modelem do fyzické interakce našeho těla s vnějším světem. Ten zpětně ovlivňuje naše vjemy a my upravujeme svůj model. Tak vzniká systém interpretací, vazeb mezi vnějším a vnitřním já. Říká nám velmi mnoho o vnějším světě, ale rozhodně ne to, že jsou tyto dva světy totožné. My prostě nevíme, zda to tak je a přinejmenším nyní ani nemáme možnost to zjistit. A už vůbec nelze rozhodnout, který z těchto světů je prvotní. Budeme-li spravedliví, musíme umět připustit, že ani jeden. Tak jak se po velmi dlouhou dobu, po celou existenci života, postupně zdokonalují vztahy mezi vnějším a vnitřním světem, je docela možné, že se zdokonalují i tyto světy samotné. Spleť vazeb mezi nimi a současně potřeba zachovat vnitřní svět bezrozporný a kromě toho stále v souladu se světem vnějším (jinak bychom nepřežili) postupně na jedné straně vytváří obrovskou bohatost detailů a rozmanitost všeho kolem nás, na druhou stranu nás nenápadně, ale stále více svazuje jakoby z ničeho povstávajícími pravidly. Porušit tato pravidla lze jen do té míry, do jaké včas nalezneme jiná, hlubší, která tato porušení umožňují, aniž by se náš vnitřní model vnějšího světa sesypal jako domeček z karet.

Pokud by předchozí řečené byla pravda (což dnes nikdo nedovede ani prokázat, ani vyvrátit, možné to prostě je), pak bychom měli vyvodit především několik důsledků:

1. Pravidla podle nichž funguje svět, ve kterém žijeme, nejsou neměnná. Ovlivňujeme je sami, neustále je dotváříme a pozměňujeme. Nic není nemožné, je jen otázkou času, kdy to či ono nastane.

2. Aby mohlo nastat něco, co tu dosud nebylo, musí se na to hodně z nás zaměřit. Dohoda na objektivní realitě mezi většinou z nás je velice zajímavý a dosud jen málo chápaný proces. (Sdílíme části našich vědomí ? Nebo je to jen jediná entita, v jejímž nitru vzniká iluze mnohosti samostatných vědomí ? Nebo něco mezi tím ?) Historie nám ale dává za pravdu v tom, že věci se dějí a mění až tehdy, když se stanou obecněji známými a obecněji chtěnými nebo potřebnými.

3. Objevy něčeho nového, dosud nepoznaného nemusí být nutně jen objevy toho, co tu vždy bylo. V zásadě stačí, aby od jistého okamžiku existovala možnost a pak je již možné danou věc zrealizovat. Ale ani tyto možnosti tu nemusely být odjakživa. S rostoucí složitostí světa, který kolem sebe vytváříme, mohou vznikat postupně, průběžně. Co je ale podstatné, že (alespoň prozatím) nedovedeme plánovat, projektovat změny ve struktuře světa, které vznik konkrétních možností předchází. A kromě toho, nelze uspět s přáním něčeho velkého. Změny se dějí pozvolna, po téměř nezjistitelných krůčcích. Naše vědomí je produktem těchto změn, ne jejich návrhářem. Jsme součástí plynule se měnícího Vesmíru, do jehož chodu velmi podstatně zasahujeme, ale nestojíme mimo něj, abychom se mohli zamyslet a říct: „Tak a teď je třeba udělat tohle a tamto, aby svět byl takový, jaký jej chceme.“ To rozhodně ne.

4. V tomto kontextu se mnoho věcí jeví zcela jinak než v klasickém pojetí. Není zde například rozdíl mezi evolucí a stvořením. Bůh jsme my. Jestli svět vznikl z ničeho a po miliardy let se vyvíjel až do dnešní podoby nebo jestli je jen „teď a tady“ a čím víc do dálky i do minulosti se díváme, tím víc svět kolem sebe vytváříme včetně jeho historie …. to nemá smysl rozlišovat, jsou to jen různé popisy téhož. Napadlo vás někdy, že ta část Vesmíru, kam jsme se ještě nikdy nepodívali, nemusí ještě existovat a vzniká až ve chvíli, kdy ji pozorujeme ? A jestliže pohled do dálky je vlastně pohledem do minulosti, neplatí totéž i o historii ? Vyvinuli se naši předci z předchůdců opic nebo jsme si je nevědomky vytvořili včetně úlomků kostí a artefaktů, které jejich existenci dokazují ?

Fyzikální zákony (a přírodní obecně) jsou neporušitelné jen do té míry, do jaké sami sebe svazujeme předsudky a nároky naší existence. Potřebujeme řád a pravidla, abychom uměli žít, návrat k totálnímu chaosu se s naším přežitím vylučuje, dává však potenciál k dalšímu „velkému třesku“, zrodu nového Vesmíru podle nových pravidel. Přesto se jistě najdou způsoby, jak ten či onen dílčí zákon sesadit z trůnu, jak najít kličku, kterou jej bude možné obejít. Zkusme si to představit na dvou příkladech: fyzikální interpretaci času a energetické krizi.

Teprve s rozvojem moderních pozorovacích metod bylo nutné přepsat optiku a související obory. Abychom nepřišli o interpretaci času, bez níž nedovedeme žít, museli jsme dotvořit svět do podoby, kterou známe teprve krátce – konečná rychlost světa, obecná relativita, mikrosvět a veškeré poznání, které z toho až dosud vyplynulo. Přesto si troufám předpovědět, že již brzy nalezneme způsoby, jak toto omezení překonat. Za cenu omezení jiných, ale z dnešního pohledu ne tak přísných. Najdeme přinejmenším principiální možnosti, jak alespoň za určitých podmínek překonat omezení rychlosti světla ve vakuu a jak manipulovat s časem.

Další oblastí, která čeká na zásadní posun je energetika. Stále se zvyšující spotřeba energie a surovin vede nejen k postupnému vyčerpávání aktuálně využitelných zdrojů a ke zhoršování stavu životního prostředí včetně výrazného omezování počtu životních forem. Současně se mění nálady a postoje většiny z nás a stále více si přejeme nějaké řešení. Děláme různé pokusy, které mají budoucí krizi vyřešit, ale nic není dost dobré. Nejspíš ale nastane doba, kdy se nám to řešení nabídne téměř samo. Něco, co dosud nelze ani myslet, protože to ještě neexistuje ani jako možnost. Nějaký detail v přírodních zákonitostech, který zatím nebyl objeven, nebo jiný pohled na něco, o čem už dávno víme, ale neumíme to použít.

Jistě, ať už přijde v budoucnu jakýkoliv převratný nebo dokonce spásný objev, všichni můžeme klidně věřit tomu že jsme na to prostě jen nedokázali přijít dřív. Současně ale není jak vyvrátit možnost, že jsme si tu možnost dodatečně vytvořili. Že tím Bohem, kterého po desítky nebo stovky tisíc let a možná ještě déle bezúspěšně hledáme a který je dozajista odlišný od všech našich úžasně pozitivních představ o něm, jsme my sami. Ať tak či onak, svět je o možnostech. A je škoda uzavřít si jednu slibnou cestu jen proto, že v ni nyní nevěříme. A pokud snad ve skutečnosti neexistuje, možná jsme právě vykročili směrem k jejímu stvoření.

Další článek na toto téma.