Update (2006/03/03): Zdeněk Neubauer is one of a few people whose thinking had a big impact on my own way viewing our world. I have a great regard for him. He is not only a great gun on the field of "science at philosophy", but I value also above his personality. I know he should merit more space in my website, but at least for now, I have a few notes here in Czech language relevant to his great work.

Virtualni realita - existuje jen potud, pokud je vnimana.
Portmannovska biologie - ta cast biologie, ktera je urcena vnimanim. Organismy se staraji nejen o preziti, ale i o svuj vzhled - barevnost, zpev, chovani.

Organismy do sveho vzhledu investuji prinejmensim tolik jako do zakladniho metabolismu, rozmnozovani atd..

Objektivita - "na poznavajicim nezavisle, nalezejici poznavane veci (neni to artefakt poznavaci cinnosti) a dokazatelne jako vseobecne platne - pro kohokoliv."
Neobjektivnost - "kdyz jsem schopen neco videt, uvidim (bez urciteho vedeni nezhodnotim logiku promenlivosti)" 
Neobecnost - kazda oblast vlastnich jevu ma svuj kanon, svoji logiku rozvoje a vyvoje. Krasa se nakonec stane kycem a vse, co vyboci ze standartu se muze hodit jako nova moznost - organismus se tim "da na jevo".

Na prvni phled nerozlisujeme podle pritomnosti a nepritomnosti znaku, ale podle celkoveho patternu, ktery jejich kombinaci vznika. Seznam znaku je objektivni, nase vedomi se ale ridi naprosto neobjektivni, jedinecnou kombinaci techto znaku, ktera je pripad od pripadu tim nejpromenlivejsim, co lze na organismu naleznout. Vzhled je neobjektivni, pouze zcasti preveditelny na seznam znaku.

Objektivni neznamena, ze kazdy ma moznost se o tom presvedcit ! To muze udelat jen ten, kdo si osvoji prislusne postupy - prime poznani se tedy tyka skupiny zasvecencu, ktera dane poznani je schopna sdelit vsem ostatnim, byt jde treba o takove banality jako je rotace Zeme. (Mj., Zemi jeste nikdo kolem Slunce obihat nevidel, toto poznani je pouze veci zasveceni ve "cteni" dusledku, ktere z toho vyplyvaji).

Co to vubec znamena, ze neco poznavame ?

Fyziologicky vzato, skutecnosti na nas kauzalne pusobi a tyto vlivy nervova soustava zpracovava ve vnitrni model, dle nehoz se orientujeme. Ve skutecnosti nepoznavame, nybrz delame vnitrni modely. To vsak nejsou modely v tom smyslu, ze by vjem svaba vytvoril v nasi mysli skutecneho svaba, nejde ani o povrchovy obtisk skutecneho, nybrz o vztazeni se k same podstate byti, k tzv. esse intencionale.
Jakkoli do hloubky budeme neco studovat, stale se vracime k Aristotelovee a pozdeji i Akvinskeho myslence, ze lidska duse poznava vnejsi skutecnost pomoci tvaaru. Skutecnost do nas vstupuje a poznanim se realizuje v nove forme byti, jako tzv. intencionalni byti. Nejde o meditaci v niz poznavajici v urcite fazi prestava byt schopen rozlisovat mezi pozorovanym a jim pozorovaatelem, nybrz o umozneni pozorovanemu realizovat se v prirozenem stavu.

Chceme-li predvest sebraana data, nalezneme vvhodny zpusob formalizace. Kupodivu tohle nedelame, kdyz chceme pochopit povahu byti. Jako by bylo Zapadni tradici nadiktovano, ze byti je objektivnni, ze je to totez co vyskyt. Z toho pak odvozujeme funkce, ktere slouzi vyskytu. Pri jinych typech otazek, napr. po vzhledu, po komunikaci, po vztahu ke krajine, po vytvareni vnitrnich orientacnich map, ... zjistime, ze bezne chapani byti je nevhhodne. Proc nesahneme po nasi zkusenosti blizsimu chapani byti - chovani ? 
Chovat se lze jen vzhledem k nekomu ci necemu, tedy k potencionalnimu pozorovateli. Sami sebe davame najevo zpusobem, ktery je v kontextu se spolecnosti. Zpusob, jakym sami sebe davame poznat, se nedeje v prostoru konkurence ! Byti je relativni, zavisi na konkretnim vztahu k pozorovateli. Pro tento ucel je zazity ontologicky model nevhodny, tento typ redukce na vyskytovou podobu byti nas upozornuje na tu podobu, se kterou sse ve skutecnosti bezne nesetkavame.
K polozenym otazkam si hhledame vhodne zvolene modelove organismy, vhodne metody studia ... ale proc si zde nehledame vhodny rys byti ?

"Znamost neni cestou k byti, ale byti je cestou ke znamosti.."

Ukazky z knihy : Zd. Neubauer : Primluvce postmoderny

Jednou z typicky novovekych hodnot je objektivita. Ne jako kategorie prakticka a moralni, nikoliv jako ctnost nestrannosti a spravedlnosti, nybrz objektivita jako kategorie teoreticka, poznavaci : objektivita poznani a pravdy ...

... veskera skutecnost je pro novovek objektivni realitou, tj. 'danosti' na cloveku nezavislou, presto vsak poznatelnou, tj. pristupnou jak rozumu tak zkusenosti.

K tomu bylo potreba provest jisty metafyzicky trik, na nemz spociva vedecke mysleni. Descartes zjistil, ze nektere zvlastni obsahy nasi mysli cili 'ideje' se vyznacuji tim, co nazval 'realitas objectiva', doslova : 'vecna predmetnost'. Maji tu podivuhodnou vlastnost, ze s nimi lze soubezne zachazet jako s predstavami i jako s pojmy. To znamena, ze lze tyto ideje v mysleni kombinovat a sestavovat jak pomoci prostorove obrazotvornosti, tak pomoci logickeho kalkulu.

Je-li skutecnost sama objektivni realitou, pak 'byt' znamena existovat na zpusob ideji receneho typu. S jeich pomoci je veskera skutecnost vyjadritelna, tj. pristupna 'inzenyrskemu mysleni'. Veda spociva prave v dovednosti prevadet zkusenost na tento druh ideji, vyzdvihnout a ozvlastnit ty jevy, se kterymi to lze provest - s tichym vyloucenim a poprenim ostatnich. Vedecke poznatky se v novoveku staly vzorem a kriteriem veskere pravdy.

Jinou typicky novovekou hodnotou je pokrok. Prave k teto hodnote se vztahuje oznaceni 'moderna' : novovek sebe sama chape za pokrokovou, tedy moderni dobu. My bychom rekli, ze novovek je dobou modernosti, epochou kultu pokroku. Mezi obema hodnotami - objektivitou a pokrokem - existuje jiste napeti. Zatimco objektivita klade duraz na nezavislou danost skutecnosti, podtrhuje pokrok prechodnost a promenlivost vsi danosti. Neni v tom nutne rozpor. Zda se vsak, ze prave tento jemny rozdil byl hnaci silou novovekeho dramatu : vse moderni se prohlasovalo za pokrokove, a pritom chtelo byt definitivni. Zde ma puvod i zminena dvojznacnost privlastku 'moderni'.

Zdalo by se, ze 'postmoderna'je pojem relativni : je proste moderni dobou vuci novoveku, za jehoz prekonani se povazuje. Takto argumentuji jeji kritici, kteri ostatne 'postmodernismus' povazuji za pouhou modu.

Jenomze tak jednoduche to neni. Pojem 'postmoderny' zahrnuje a slucuje oba vyznamy. Postmoderna chce prekonat novovek, nemini vsak byt moderni : prohlasuje 'modernost' za prekonanou kategorii. Od 'moderny' se lisi mnohem radikalneji : na budoucnost si narok nedela a pritomnosti nic nepredepisuje. Dosud, tj. v novovekem pojeti, melo slovo 'moderni' zasadne kladne znamenko. Modernost byla donedavna znamkou pokrokovosti a 'pokrokove' znamenalo nejen 'lepsi', ale vubec 'dobre'- a proto jedine a vylucne spravne.

Jak jsme rekli, byla modernost jako priznak pokrokovosti chapana v nejakem smyslu jako definitivni : ted uz konecne vime, jak to je, jak se to s tim ci onim ma, jak je to spravne, jak na to ! Ne, ze bychom na tom meli prestat; vse moderni jakozto moderni ukazovalo spravnym smerem - k necemu, o cem jsme se domnivali, ze nebude treba zasadne revidovat, tj. zpetne problematizovat. (Proto byl za totality 'revizionismus' herezi - tedy vetsim hrichem nez zpatecnictvi.) S postupem casu vsak moderni clovek ponekud zmoudrel : shledal, ze sve definitivy a jistoty musi stale casteji a zasadneji menit.

Dodnes je revize minulych pravd a nauk - drive rovnez dokazanych a vedeckych - interpretovan jako dalsi pokrok, nikdy jako ustup.

Nakonec - po mnoha peripetiich - bylo i moderni mysleni nuceno uznat, ze vvyvoj neznamena vzdy jen dalsi postup spravnym smerem, ale ze daleko casteji predstavuje zasadni obrat - odchylku od smeru dosavadniho. Priznacne se v dnesni vede tesi prave 'zmeny paradigmatu' velke vaznosti !

"Jen dal!" ? - Dobra! - lec kam a kudy ? Moznych zpusobu, jak prekracovat soucasne, je bezpocet. Ktery je ten spravny ? Ten, ktery se osvedci ? Osvedci se tim, ze prevladne, ... Rozhodne vsak smer vyvoje neni predem dan, 'objektivne urcen' nejakou skutecnou spravnosti a pravdivosti, jak jsme si do nedavna mysleli. Tento dojem vznika jen proto, ze kazde prekonani dosavadniho, tedy vse moderni, se pote, co prevladne, prohlasi za pokrokove, spravne, zakonite... Neni-li moderni nutne lepsim a tim mene tim 'nejlepsim moznym', neni-li pokrok postupem na prime ceste nutnosti, nybrz je spise pohybem v bludisti rozcesti ci dokonce razenim cest houstinou moznosti, vznika pochybnost, zda je modernost vubec hodnotou. Proc by melo moderni prevladnout a vytlacit drivejsi, navykle, overene, vyzkousene ? Proc by mel pokrok urcitym smerem uzavirat moznosti jine ?

Co vsak je jeste zavaznejsi, tytez pochybnosti se vztahuji i na pokrok vedecky.... Samo pojeti vedy jako jednoznacneho, spojiteho a bezrozporneho mapovani, jakym je mapovani zemekoule, dosud prevlada. S takovym pojetim preziva i presvedceni, ze poznani je jedno a ze se jeho cesty nestepi do vzajemne se vylucujicich poznatku... zpochybnuji-li pokrok, zpochybnuji i samu objektivitu - druhou novovekou hodnotu... predstava alternativniho poznani ci plurality pravd vyvolava proto take pohorseni, ze zpochybnuje objektivitu.

Ukazuje se, ze kazda poznana pravda je vzdy pravdou toho, co nam umoznuje spatrit, a tim vzdy zakryva to ostatni. ... To pakk vede ke ztrate duvery ve vedu vubec. zklamani nad pokrokem zklodilo nejen konservatismus, ale tez relativismus a pluralismus. To vse jsou priznaky soumraku novoveku, skonani moderniho veku.

V perspektive tohoto ohlednuti, v zrcadle sebepoznani, si novovek uvedomuje sve vlastni hranice. Tim je vsak ipso facto prekracuje a prestava byt novo- vekem : zkusenosti, kterou o sobe cini, se moderna sama meni v postmodernu. Postmodernismus na tuto novou situaci upozornuje, zkouma ji a domysli.

Dokud vsak tato zmena nenastane, dokud se neosvobodime od pojeti skutecnosti jako objektivni reality, budeme propadat postmoderni skepsi a nihilismu. - Nebot - rekneme si : neni-li mozne poznani objektivni (tj. jakozto absolutne, vylucne objektivni), pak neni mozne zadne poznani a zadna pravda a vse je pouhy vymysl. A podobne : neni-li skutecnost objektivni, pak nic neni skutecne a vse je klam ! To je podstata argumentace jak odpurcu postmodernismu, tak jeho povrchnich, modnich zastancu. To proto, ze neznaji jiny zpusob byti nez objektivni a neumeji myslet jsoucno jinak nez predmetne. A to je prilezitost pro skepsi, agnosticismus, nihilismus a nezodpovednost, kterou nam vnukaji klevety Pomlouvacovy.

Eschatologicka postmoderni zkusenost nas nesmi vest k pohodlne rezignaci na pravdu a na skutecnost. Jejim poselstvim je naopak vyzva, abychom za pravdu a skutecnost prijali zodpovednost. Rozumet teto vyzve a nasledovat ji predpoklada prave zmenu smysleni : je treba se naucit myslet byti jinak nez jako 'objektivni', tj. na nas, na nasem poznani, uznani a svedectvi nezavisle. ... Bytostna konecnost vsech imanentnich pravd nepopira moznost pravdiveho, skutecneho, definitivniho poznani a nikterak nas nezbavuje povinnosti, takove poznani prisne a poctive odlisovat od vseho nepravdiveho, neskutecneho a predbezneho. Postmoderna nam jen tvrde a nalehave priblizila, ze tak lze cinit jen vzhledem k danemu diskursu, teorii, metode, zpusobu tazani, paradigmatu. Toto 'vzhledem k', tento poukaz k souvislostem cini relativnim kazde vedeni - i to nejpoctivejsi, nejprisnejsi a nejspolehlivejsi.

To neznamena, ze nema smysl mluvit o pravdach jistych, vecnych a definitivnich. Je treba pouze mit na pameti, ze jejich jistita se tyka jen jisteho zpusobu tazani, poznani a vedeni, jejich vecnost sice vypovoda o nezavislosti na case - lec na case prislusneho veku, k nemuz vsechny vecne pravdy patri, a ze i sam vyraz 'definitivni' znamena prece prave tolik, co 'skonceny' !

Pravda sama neni obsahem zadneho prirozeneho, nitrosvetskeho vedeni nebo nauky - at vedecke ci nabozenske. Ani pro krestany neni pravda totozna s textem, naukou ci veroukou - dokonce ani s Kristovym ucenim. To vsechno jen k pravde ukazuje a vede.

A vskutku : kolem postmoderny se siri mnoho pomluv. Postmoderniste pry odmitaji poznani, zavrhuji pravdu, vse je jim relativni, tj. stejne pravdive jako nepravdive, prave a neprave, skutecne i neskutecne. Pravda je veci nazoru, a ten je vysledkem presvedcivosti argumentu, nikoliv overeni ci dukazu. Nelze prot rozlisit mezi skutecnosti a klamem, poznatkem a vymyslem, pravdou a lzi, dobrem a zlem. Take dovednost, nadani, kazen a umeni, dokonalost a krasa jakoby ztratily misto a prestiz : postmoderna si libuje v miseni nesourodych stylu - jejim typickym vyrazovym prostredkem je 'kolaz'. Zduraznuje se ruznost a 'ruznice' - neslucitelnost ruznych zpusobu pojeti, popisu, vyjadrovani - tzv. 'diskurzu', klade se duraz na neexistenci jakehokoliv spolecneho ramce - a tudiz zasadni nemoznost vzajemne shody. Take originalita je popirana : kazdy vyklad je pro postmodernu toliko vykladem jineho nezavazneho vykladu, prevypravenim jineho vymysleneho vypraveni - a tak donekonecna, bez jakehokoliv zalozeni v nejakem puvodnim, realnem zakladu.

Jak patrno, do klevet a fam, ktere o postmoderne siri, promita dabel-pomlouvac sebe sama. A pritom jsou vsechny nejak pravdive. Pomluvy se nezakladaji na lzi, nybrz na nedorozumeni. Treba je rozptylit : nedorozumeni prekoname srozumenim, pomluvy primluvou. Nahradme po-mlouvani po-rozumenim : zahrnme ducha nasi doby do nasi zkusenosti, ucinme soucasnost soucasti skutecnosti - skutecnosti stvorene, o niz vime, ze je dobra. Vymanit postmodernu z moci dabla vposledku znamena, zaradit ji do spolecneho pribehu dejin spasy. Uvidime, ze tam pravem nalezi.

Takze pokud Vas toto cteni zaujalo, sezente si celou knizku - je v ni mnoho poucneho. A tady je uplna citace :

Neubauer Zdenek : Primluvce postmoderny. Scientia & Philosophia - edice Skripta, sv. 4. Nakl. Michal Juza & Eva Juzova, Praha 1994.