This article show my streaming thoughts concerning the theme of the capability of human being to move the bounds of its own knowledge forever. This knowledge is later used to manipulate and in long-time-period frame also to completely reassemble the underlying reality. There is no difference between the subjective personality of a human being and a reality fragment. The objective reality is multilayered. The objective reality is fragmented into individual subjective entities which are subject to biology allied sciences.

"Essentials of space - Achilles turtle and Planck length" is an article showing a non-standard philosophical apporach to the problem of space integrity. Everyone who knows the current quantuum-mechanical paradigma in physics can be disapointed with the "pricipiality" of the uncertainity principle. This "principiality" is commonly explained in the way "the uncertanity principle is the most basic level of description and there can be no meaningfull question about the underlaying layer of reality, which allows this principle to emerge". Well, I don't think it is so easy and give the first for me known model of the uderlaying reality. Of course, I don't expect, the reality works exatly the same way as I described here, but hope this thought experiment can lead to more sophisticated sollution of this problem, probably more close to the physical view of reality.

Milá Lucie,

S velkým zájmem jsem si přečetl Váš dopis redakci Vesmíru s názvem „Jak má student poznat, co všechno mu uniká ?“ (Vesmír 7/2000). Mohu dokonce prohlásit, že mne potěšil – proč, to vysvětlím později. Neznám Vás, ale z toho, co jste napsala, na mne dýchla nálada, která se mne poprvé zmocnila někdy kolem 17-ti, později znovu na vysoké škole – přetrvává dodnes, i když už se na ni dívám z trochu jiného úhlu.

Dovolte mi, abych se představil. Jsem obyčejný člověk, možná natolik obyčejný, že je to až výjimečné. Můj život se však odvíjí na pomezí dvou světů, které se nyní konečně spojují v jeden jediný. Jsem teprve na začátku Cesty, ušel jsem po ní jen několik nesmělých krůčků, kopl do několika drobných oblázků a už se víří prach, který mi stíní ve výhledu vpřed i nazpět. Moje cesta vede napříč prostorem i časem, kříží lidské osudy, a čím déle po ní jdu, méně prošlapaná, vysokým roštím zarostlá, je. Nemám jistotu, že nezbloudím a tak mne okolnosti nutí, abych začal psát. Nebude to celistvý příběh, jen skromná snaha zachytit alespoň několik odlesků světa, který prožívám, a který se mi zdá natolik krásný, že bych o něm rád vyprávěl Vám všem.

Adaptace, evoluční novinka, dlouhokrká žirafa, rohatost nosorožců ... spousty slov o tom, jak by to mohlo být. Přečetl jsem si článek Jana Zrzavého "O vzniku evoluční novinky a příbuzných nočních můrách" i reakce Zdeňka Neubauera a Josefa Chalupského, o těchto textech se i hodně diskutovalo. Pociťuji nutkání také svou trochou přispět do mlýna, i když zajisté ne tak vznosně. Neřeknu možná nic nového, ale jsem přesvědčen (lépe řečeno,¦byl jsem přesvědčen) , že je nyní vhodné připomenout několik drobsostí. Zatímco moji kolegové (spolužáci na fakultě - říká se tomu studium odborné biologie) obvykle jen slepě konzumují vědeckou potravu a neptají se, zda v ní náhodou není jed nebo návyková látka. Dříve jsem také věřil ve vědu, vyrůstal jsem s ní od ranného dětství, a nebýt zvláštní shody událostí, bral bych ji jako základní pravdu dodnes - ani by mne nenapadlo o ní pochybovat. Chtěl bych zde napsat několik střípků, které spolu na první pohled nemusí nijak zvlášť souviset, a přesto mne napadly právě při úvahách nad výše zmíněnými články. Souvisí spolu, souvisí se mnou, souvisí se vším tím až moc.

Ve stínu hor Západního masívu se po zemi válela mlha. Orosené listy a kmeny stromů. Vlhké a kluzké balvany mezi jejich kořeny, obývané zespodu šupinatými tvory. Údolí vede jako tunel k pobřeží ....