Historie muzea

Historická období vývoje muzea:

• 1775-1848: Založení muzea a doba Preslova
• 1848-1882: Doba Reussova a Zepharovichova
• 1882-1916: Založení české univerzity, doba Vrbova
• 1916-1939: Doba Slavíkova v nové budově na Albertově
• 1939-1982: Okupace a doba Čechova a Tučkova
• Od roku 1982: Současný stav

 

1775 - 1848: Založení sbírek a doba Preslova

      Vznik mineralogické sbírky UK můžeme datovat již rokem 1775, kdy byl při pražské univerzitě (od roku 1622 Universita Karlo-Ferdinandova) založen c. k. kabinet přírodnin, nazývaný Museum naturae Pragense. Tehdy se přírodopis, a v rámci něj i mineralogie, přednášel převážně na lékařské fakultě.
      Kabinet přírodnin, označovaný i jako České muzeum, vznikl z podnětu polního zbrojmistra Františka Josefa hraběte Kinského (1739-1805) a znalce a sběratele nerostů Ignáce rytíře Borna (1742-1791). Jeho základem byla sbírka nerostů věnovaná Kinským a následně i dalšími šlechtici, například knížetem Karlem Egonem Fürstenbergem, nejvyšším českým purkrabím. Již od počátku renesance byla mineralogie mezi šlechtou velmi oblíbena a v majetku mnoha českých šlechticů byla řada pozoruhodných sbírek nerostů. Dokonce i císařovna Marie Terezie vydala zvláštní nařízení, podle nějž měly rudné doly v Čechách posílat nejlepší ukázky nalezených nerostů právě tomuto kabinetu, a tak měla sbírka již od počátku charakter převážně mineralogický. Kabinet přírodnin se stal prvním toho druhu v celé monarchii a byl zprvu uspořádán podle soustavy švédského mineraloga J. G. Walleria z roku 1747, tj. podle "vnějších a vnitřních znaků jednotlivých druhů nerostů".
      Jeho správou byli pověřeni profesoři přírodopisu na lékařské fakultě a adjunkty (asistenty) byli jmenováni profesoři přírodopisu na filozofické fakultě. Prvním správcem byl jmenován Jan Křtitel Zauschner (1737-1799), který vedl kabinet až do své smrti r. 1799. Ten vydal již r. 1786 latinsky psaný katalog "Museum naturae Pragense".
      Kabinet přírodnin byl od počátku umístěn v prostorném přízemním sále budovy Klementina pod univerzitní knihovnou, kde zůstal plných sto let a byl dokonce přístupný i pro veřejnost. V roce 1799 po smrti Zauschnerově se správy kabinetu ujal Josef Mayer (1752-1814), od r. 1785 první profesor přírodopisu na filozofické fakultě. Za jeho správy byl v r. 1802 kabinet obohacen o sbírku nerostů z majetku zrušeného jezuitského řádu.
      Po Mayerově odchodu do výslužby byl teprve v r. 1814 jmenován ředitelem kabinetu opět lékař, a to František Xaver Berger (1782-1818), profesor zoologie a mineralogie na pražské univerzitě. V této době koupil kabinet řadu sádrových modelů krystalů, které zhotovil F. X. M. Zippe (1791-1863). Od r. 1816 se práce v kabinetu zúčastňoval i nově jmenovaný asistent přírodopisu J. Sv. Presl.
      Roku 1820 byl botanik a všestranný přirodovědec Jan Svatopluk Presl (1791-1849) jmenován posledním profesorem přírodopisu na lékařské fakultě. Mineralogickým sbírkám kabinetu věnoval mimořádnou pozornost. Za pomoci svého bratra Karla Bořivoje Presla, rovněž botanika, sbírky nově uspořádal a pořídil dosud uchovaný inventář, který představuje stav sbírky nerostů v letech 1821-1822. Nerosty jsou v něm uspořádány zhruba podle chemického složení, počíná se diamantem a končí retinasphaltem. Podle seznamu dárců nerostů a zkratek uvedených v textu inventáře je zřejmé, že největší počet exemplářů pochází z původní sbírky hraběte F. J. Kinského a Ignáce Borna (zn. K.B.), knížete Egona Fürstenberga (F.), z jezuitské sbírky v Klementinu (C.) a z darů Preslových (J.P.), Zauschnerových (P.Z.) aj. Za Preslova vedení dosáhla mineralogická sbírka počtu 4 316 ukázek, vedle 700 ukázek hornin, 2 000 sádrových modelů krystalů zhotovených Zippem a 1 250 ukázek zkamenělin.

1848 - 1882: doba Reussova a Zepharovichova

      Po r. 1848 došlo k reformě vyučování přírodovědy na univerzitách. Přírodní vědy byly přeneseny výhradně na filozofické fakulty. Byly zřízeny tři samostatné stolice (ústavy) pro studium mineralogie, botaniky a zoologie. Později k nim byl připojen další ústav pro geologii.
      Prvním řádným profesorem mineralogie na filozofické fakultě pražské univerzity byl v r. 1849 jmenován vynikající lázeňský lékař a sběratel nerostů August Emanuel Reuss (1811-1873), syn známého geologa F. A. Reusse. Univerzitní sbírce nerostů věnoval Reuss mnoho času. Uspořádal ji podle Mohsova systému, pečoval o její stálé doplňování novými přírůstky, takže za jeho působení dosáhla již 7 096 položek. Reuss založil první díl nového inventáře mineralogické sbírky, který platil až do zániku německé univerzity pražské v r. 1945.
      Po odchodu A. E. Reusse na vídeňskou univerzitu r. 1863 se stal jeho nástupcem Victor L. von Zepharovich (1830-1890), bývalý geolog Říšského geologického ústavu ve Vídni. Bezprostředně po svém nástupu se začal starat o vhodnější umístění mineralogického ústavu i jeho stále roustoucích sbírek, které byly doposud umístěny v přízemním sále Klementina s okny do Platnéřské ulice. Celý ústav tvořil pouze tento sál a sousední těsná místnost s jedním oknem. Pro své přednášky z krystalografie Zepharovich založil a vytvořil bohatou sbírku krystalových modelů větších rozměrů, která byla doplňkem Zippeho modelů. Univerzitní mineralogickou sbírku dal zrevidovat a nově uspořádat podle systému J. D. Dany z r. 1868, založeného na chemickém složení jednotlivých druhů nerostů a na principu izomorfie. Pečlivě dbal také o její inventář. Založil jeho druhou knihu, kterou začal psát jeho žák K. Vrba od inv. čísla 7 097 v r. 1863/64 až do inv. čísla 7 399 v r. 1867. Po něm pokračoval další Zepharovichův posluchač E. Bořický do inv. čísla 7 666 v r. 1868 a pak další pracovníci mineralogického ústavu až do inv. čísla 10 597, kdy po Zepharovichově smrti přejal 15. října 1890 sbírku jeho nástupce Friedrich Becke (1855-1931).
      V roce 1880 se Zepharovich s celým ústavem i se sbírkami konečně přestěhoval do nové budovy, která byla postavena ve Viničné ulici čp. 7 v Praze 2. V této době vyčlenil ze staré sbírky ukázky hornin a zkamenělin a odevzdal je do sbírek geologicko-paleontologického ústavu. Mineralogickou sbírku znovu uspořádal podle systému P. von Grotha. Byla umístěna ve dvou prostorných sálech v přízemí severního křídla budovy, kde zůstala až do r. 1945.

1882 - 1916: Založení české univerzity; doba Vrbova

      Významný rok 1882 byl vyvrcholením snah českých vlastenců. 28. února 1882 byl přijat zákon, podle něhož byla pražská univerzita rozdělena na českou a německou větev (Česká a Německá univerzita Karlo-Ferdinandova v Praze); o 10 let později bylo dokončeno rozdělení na dvě samostatné univerzity. To znamenalo od roku 1882 nutnost zdvojení pedagogického i pomocného personálu a v řadě oborů i zdvojení sbírek, včetně mineralogických. Původní stará mineralogická sbírka zůstala na německé pražské univerzitě a český mineralogický ústav musel být teprve od samého základu vybudován.
      Již před rozdělením univerzity byl r. 1871 jmenován mimořádným profesorem mineralogie vyučujícím v českém jazyce Zepharovichův asistent Emanuel Bořický (1840-1881), který se však rozdělení nedožil a 27. ledna 1881 náhle zemřel.
      Na samém počátku existence českého mineralogického ústavu byl do jeho čela postaven nově jmenovaný český profesor mineralogie Karel Vrba (1845-1922). Po dvou měsících od jeho jmenování byl mineralogický ústav, dosud využívající onu malou místnost v Klementinu opuštěnou Zepharovichem, umístěn v najatých prostorách soukromého domu čp. 34 (dnes čp. 71) ve Spálené ulici. V letech 1882-1888 byl umístěn, opět jen krátce, v domě U Lebedů na rohu Spálené a Myslíkovy ulice (zbořen 1905). Poté byl přestěhován do sousedního Kaulichova domu s vchodem z Karlova náměstí (zbořen 1933). V Kaulichově domě působil K. Vrba až do začátku první světové války.
      Mineralogická sbírka německé univerzity zůstala i nadále v budově ve Viničné ulici. Po Zepharovichově smrti vzrostla za jeho nástupců, věsměs petrografů, pouze o 991 položek a při zániku německé univerzity r. 1945 měla poslední inventární číslo 11 599 z roku 1943.
      Karel Vrba mezitím v podstatě nově vybudoval Mineralogický ústav české univerzity, který neměl žádné přístroje a téměř žádné pomůcky. Největší úsilí věnoval založení nové mineralogické sbírky. Jejím základem se stala sbírka nerostů koupená již v roce 1882 od dědiců po pražském majiteli pivovaru J. M. Šárym, která čítala 1245 nerostů. Byla proslulá krásnými ukázkami minerálů převážně z českých nalezišť, vesměs značné hmotné ceny. Její ozdobou byly zejména exempláře nerostů z Cínovce. Obsahovala např. krystal stolzitu o velikosti 13 mm (Cínovec), dále krystalované cinabarity z Dědovy hory a mnoho ukázek krystalovaných barytů z Příbrami. Roku 1883 získal Vrba další krásnou sbírku nerostů založenou nadšeným přírodopiscem hrabětem J. F. A. Buquoyem (1781-1851). Po smrti Buquoyově ji dědicové věnovali řediteli jeho panství Röslerovi, od něhož ji Vrba koupil pro Národní muzeum, kde byl správcem a později ředitelem mineralogických sbírek, a část oddělil pro univerzitní sbírku. Ta byla potom každoročně doplňována dalšími dary, sběry a koupěmi, takže již v roce 1896 čítala 4 561 inventárních čísel. Dosud dobře uchovaná první kniha inventáře obsahuje čísla od 1-4 128. Počínaje inv. číslem 4 128 po č. 6 618 byl inventář psán vlastnoručně K. Vrbou, a to až do 26. července 1916, kdy K. Vrba protokolárně odevzdal sbírky do rukou svého nástupce prof. F. Slavíka. Karel Vrba se kromě bohaté vědecké a publikační činnosti zasloužil o uspořádání a neobyčejně vkusnou instalaci jak sbírky univerzitní, tak sbírky Národního muzea, přestěhované roku 1891 do nové budovy na Václavském náměstí. Podle prací Naumanna, Schraufa, Kokšarova, Zepharoviche a dalších krystalografů zhotovoval Vrba sítě krystalových modelů, podle nichž byly vyráběny lepenkové modely o velikosti 16-25 cm, které jsou dosud používány při výuce krystalografie u nás i v zahraničí.

1916 - 1939: Doba Slavíkova v nové budově na Albertově

      Po Vrbově odchodu do důchodu r. 1916 se stal jeho nástupcem jeho žák a dlouholetý asistent František Slavík (1876-1957), jmenovaný toho roku řádným profesorem mineralogie. Ještě na sklonku Vrbova působení došlo r. 1914 k přestěhování mineralogického ústavu z Kaulichova domu do nové budovy pro přírodovědecké ústavy v Praze 2 na Albertově 6, kde je mineralogický ústav umístěn dodnes. Ústav i se sbírkami zaujal v této budově polovinu prvního patra. František Slavík vedle bohaté publikační činnosti (více než 500 původních prací) nezapomínal na doplňování mineralogických sbírek novými druhy nerostů z nových i starých nalezišť u nás i v zahraničí.
      Růst sbírek lze sledovat podle inventáře, který po posledním zápisu Vrbově pokračuje inv. číslem 6 019 roku 1916. Je psán postupně Ludmilou Slavíkovou-Kaplanovou (1890-1943) a Bohuslavem Ježkem (1877-1950). Po něm se ujal zápisů sám Slavík, a to počínaje číslem 7 083 až do inv. čísla 11 478 roku 1956. Jeho inventarizační práce byla přerušena nacistickou okupací a násilným uzavřením českých vysokých škol 17. listopadu 1939. Poslední inventární číslo před okupací je 10 512. Sbírka byla uspořádána podle soustavy Dana-Grothovy ve dvou sálech prvního patra albertovské budovy, kde je umístěna doposud. Nerosty byly uloženy v zásuvkách a ve vitrínách výstavních skříní i v podobných vyšších skříních při stěnách obou sálů, určených pro expozice exemplářů nerostů větších rozměrů.

1939 - 1982: Okupace a doba Čechova a Tučkova

      V době okupace byl mineralogický ústav uzavřen a sbírky byly stěhovány do sousední budovy Vysoké školy obchodní v Horské ulici. Zde byly umístěny bez dozoru na chodbách a v některých místnostech. Při chvatném a nešetrném stěhování se mnoho cenných ukázek nerostů ztratilo (byly ukradeny) nebo poškodilo.
      Po válce, po návratu z koncentračního tábora, počal profesor Slavík se svými spolupracovníky stěhovat sbírky zpět do budovy přírodovědecké fakulty. Trvalo pak téměř šest let, než byly roku 1951 definitivně nainstalovány v původních sálech. V této době po zrušení pražské německé univerzity r. 1945 došlo také ke sloučení části její mineralogické sbírky se sbírkou českou, část přešla do sbírky Národního muzea. Tímto spojením vlastně došlo k faktickému navázáni na tradici původní univerzitní sbírky.
      Roku 1947 odešel F. Slavík do důchodu a správy mineralogického ústavu i sbírek se ujal Josef Kratochvíl (1878-1958), a to až do nástupu Jiřího Nováka (1902-1971) na místo vedoucího mineralogického ústavu r. 1947. Roku 1968 pak toto místo zaujal Rudolf Rost (1912-1999), za jehož působení na katedře byla založena druhá kniha inventáře mineralogické sbírky, počínající inv. číslem 13 001 v roce 1962. Rostovy zápisy do této knihy končí inv. číslem 14 567 v roce 1976. Po něm od r. 1978 pokračoval v zápisech Karel Tuček až do úplného dokončení knihy inv. číslem 18 295 roku 1979. To již byl vedoucím katedry František Čech (1929-1996) (od roku 1976). Druhá kniha inventáře zahrnuje především materiál ze sbírky německé univerzity, ale i později získané přírůstky.
      F. Čech získal pro sbírku velké množství nových přírůstků, které bylo nutno zařadit a vzhledem k omezenému prostoru úsporně uspořádat. Touto prací byl pověřen Karel Tuček (1906-1990), bývalý vedoucí mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea. Tuček zainventoval nezapsané přírůstky, vytřídil z nich nepotřebný materiál a celou sbírku systematicky uspořádal podle tabulek H. Strunze (5. vydání z roku 1970). Zároveň zapsal do inventáře větší část sbírky bývalé Německé univerzity v Praze i několik dalších nových sbírkových souborů. Vytvořil také abecední seznam druhů nerostů a jejich odrůd s odkazy na lokaci ve skříních a zásuvkách. Současně založil třetí knihu inventáře, která začíná inv. číslem 18 296 roku 1979 a Tučkovy zápisy v ní končí inv. č. 21 239 r. 1982.

Od roku 1982: Současný stav sbírek

      V období let 1982-1996 nebyly provedeny žádné zápisy. Od roku 1997 je vedením sbírek pověřen Pavel Kašpar (nar. 1943). Jeho zápisy končí ještě roku 1997 inv. č. 21 368. Poté pokračuje v zapisování inventáře mineralogických sbírek Marek Chvátal (nar. 1972), který dne 5. 1. 1998 zakládá čtvrtou knihu inventáře začínající číslem 22 001. Zápisy jednotlivých položek zahrnují rok zápisu, název minerálu, krátký popis vzorku, způsob získání, rozměr a odhadní cenu.
      Současný stav sbírek je tedy přes 22 000 položek. Více než 2000 minerálů je vystaveno ve vitrínách nad zásuvkovými skříněmi; rozměrnější ukázky jsou vystaveny ve větších skříních při stěnách obou sálů. Z vystavených vzorků stojí za pozornost zejména velmi bohaté krystalované ukázky argentitu a stefanitu z Jáchymova a Příbrami, bohaté drúzy krystalů proustitu z Jáchymova, 3 x 2,5 cm velký krystal pyrargyritu na podložce z Příbrami, dále kasiterity z Horního Slavkova, asi 5 cm skupina až 2 cm krystalů hessitu na drúze křemene z lokality Botes (Transylvánie, Rumunsko), ukázky zlata z Rosia Montany aj. rumunských lokalit a mnohé další vesměs starobylé vzorky vysoké hodnoty vědecké, historické i hmotné.
Kromě systematické sbírky je součástí sbírek i kolekce syntetických krystalů a menší sbírka tektitů (převážně vltavínů) čítající 272 položek (největší jihočeský vltavín 65,9 g, největší moravský 70,9 g). Součástí muzea je i tzv. demonstrační sbírka sloužící k výuce mineralogie, zejména v 1. ročníku.
      Mineralogické muzeum Univerzity Karlovy v Praze - Přírodovědecké fakulty je po dohodě přístupné pro veřejnost.

Použitá literatura:

• Kolektiv (1960): Encyklopedický slovník geologických věd. - Academia, Praha.
• Tuček, K. (1987): Přehled historie Mineralogického a Petrografického ústavu PřF UK. - 163 str., Univerzita Karlova, Praha.
• Tuček, K. (1978): Kapitoly z dějin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze. - Časopis Národního muzea v Praze, řada přírodovědecká, ročník CXLVII, č. 1-4, 148 str.