Aby nenastalo nedorozumění, podotýkám hned, že v zásadě nemám nic
proti principu předběžné opatrnosti. Říká jen to, že pokud nevíme, zda
je nějaké naše konání bezpečné, měli bychom se jej vyvarovat. Důvod k ostražitosti
přichází, když se tenhle princip selektivně uplatňuje jen někde – to jest
tam, kde se rozhoduje, zda zakázat či nezakázat pěstování genově manipulovaných
rajčat, sóji nebo bakterií. Za důvěryhodně znějícím principem se totiž
může skrývat obava, že bez nějakého představitelného ohrožení by se veřejnost
nemusela nechat přesvědčit, že genové manipulace jsou proti přírodě, což
je zásadně špatně.
Proti přírodě je ale leccos, také nošení kalhot. Tam však se obvykle o aplikaci principu předběžné opatrnosti neuvažuje. Možné neblahé důsledky nošení těsného, popřípadě syntetického spodního prádla jsou přitom již zhruba po desetiletí sice nikoli častým, ale veskrze vážným tématem diskusí na stránkách odborného lékařského tisku. Čtenář/ka si dle vlastního založení může vybrat, zda se má víc obávat ztráty plodnosti či potence (z obojího bývají slipy obviňovány) anebo vaginálních kvasinkových infekcí (nejbezpečnější prý je chodit v dlouhé sukni a dole bez, jako naše praprababičky).Tudíž i zde lze konstatovat, že nevíme, zda je naše konání bezpečné; kdo nevěří, nechť si udělá rešerši v Medline s klíčovým slovem „underwear“.
Statisticky průměrný představitel veřejnosti si ale místo rešerše vyposlechne každovečerní vyprávění jisté dětské lékařky, jak jen to, co je desinfikované, je opravdu čisté, a jde spát s pocitem, že na světě bude zase o něco bezpečněji, pokud si koupí ten správný desinfekční prostředek. Nevím, s jakým pocitem chodí spát ta lékařka. Protože jí nepřeji nic zlého, doufám, že ani ona si příslušnou rešerši už hodně dlouho nedělala. Nezanedbatelná část imunologické veřejnosti totiž bere zcela vážně hypotézu, že za současnou epidemii dětských alergií může nedostatek přirozených mikrobiálních podnětů, které dobře vytrénovaly imunitní systém generace našich rodičů a prarodičů. Tedy: zase jedna situace, kdy přinejlepším nevíme, zda opravdu děláme to nejbezpečnější, co bychom mohli – a máme dost důvodů myslet si, že ne.
Pokud chceme brát princip předběžné opatrnosti vážně, měli bychom jej
stejně důsledně jako ve věci genových manipulací uplatňovat i v souvislosti
s vlastním spodním prádlem nebo s každodenními nákupy v drogerii. Lze ovšem
namítat, že opatrní můžeme být jen tam, kde si rizika jsme vědomi. Je na
těch, kdo o konkrétním nebezpečí vědí, aby na ně upozorňovali; je to tedy
především na nás vědcích.
Právě v souvislosti s genovými manipulacemi se ale často připomíná,
že si všech rizik ani vědomi být nemůžeme. Dokonce s nevysloveným podtextem,
že právě ta neznámá a nepředvídatelná rizika jsou horší než ta předvídatelná,
která jsou koneckonců stejná jako rizika existujících postupů či technologií.
Možná by se nám ale žilo o dost lépe a třeba i o něco bezpečněji, kdybychom
si připustili, že následky našeho konání nelze beze zbytku předvídat. Je
samozřejmě rozumné vyvarovat se činností, u nichž si dovedeme představit
nějaké konkrétní nebezpečí; ale k tomu snad netřeba nějakých zvláštních
principů. Právě tak je samozřejmě mravné vyvarovat se činností, které bychom
si – riziko neriziko – nesrovnali s naším dost iracionálním, individuálním,
neobjektivním a přesto (nebo proto?) velice skutečným svědomím; ale k tomu
snad netřeba nějaké zvláštní bioetiky.