První jenerální schůzka Českého Národního Museum 1847

Opětá veršem všelijakým od Havla Borovského
Cum licentia superiorum

Zvěstuju Vám pověst veleslavnú
o velikých pótkách, lutých bojech;
nastojte i ves svój um sbierajte,
nastojte i nadivno vám sluchu! -

Znamenajte staří mladí,
o pótkách i o sědání

Rukopis královédvorský

Na Kolovratské třídě stojí dům,
říkají mu České museum.
Žluté jsou stěny, vrata ještě více,
okna horní jsou vyšší o dva střevíce
než dolní - milí braši!
Na střeše ze štítu lev český straší,
jenž se panu Palandovi líbí dozajista,
ale jako čert vyhlíží, to je pravda čistá.
Léta tisícího osmistého čtyrycátého sedmého,
a sice v sobotu dne listopadu dvacátého
o jedenácté hodině ráno,
jak bylo v novinách zváno,
sešli se tam Češi,
vladykové i leši,
vysoce urození a vysoce učení
na první jenerální shromáždění.

(Tuto básník volá na Musu:)
"Sem pojď Muso, chci Tě vzývat,
pošeptej mně, co mám zpívat!"
"Tu se postav a drž hubu,
nedělej mně zde ostudu;
neb kdo nezaplatí pětku,
nesmí ceknout ani špetku!
Nemíchej se do těch rad
holých i vousatých brad!"

(Tuto básník, dosáhnuv žádoucí pomoci od Musy, směle se pouští do dalšího zpěvu a vypisuje hrdiny eposu tohoto:)
Jestlipak Ty všechny pány znáš?
Za stolem sedí hrabě Thun Matyáš,
co není Čech ani Němec,
a dal tisknout, že je Bohemec.
Vedle něho pan Palanda sedí,
mrzutě před sebe hledí,
u něho pan Šafáry
a podle něho to jsou škváry.
A vedle škvárů pan Erben asistent,
co ukrad pro Museum již mnohý spis a pergament.
Z druhé strany sedí hrabě Salm,
modlí se nábožně žalm,
aby ráčil čert ty vzteklé Čechy vzíti,
by s nimi nemusela Guberna starost míti.
A nejvyšší písař zemský vedle něho,
jenž dává Matici čaj a vína mělnického.
Pak v červených rukavičkách nábožný Pešina,
jenž svatého Víta dokončovati počíná,
jsa dědic Dědictví svatojanského,
vysloužilý redaktor časopisu katolického.
Ale nemá na tom dosti,
ukazuje cizincům svaté kosti.

(Tuto se končí o výboru a počíná se o oudech:)
A proti nim v několikeré řadě
mnoho moudrých a nemoudrých je v radě:
Zrovna zkraje doktor Frič,
ten má v hubě čamrhu anebo míč;
blízko něho apelační rada Šmíd,
budem z něho potom mnohou radost mít;
také doktor Kolenatý
složil na židlici svoje hnáty,
řády a adnotace s sebou vzal,
ale rozum - ten doma ponechal.
Též několik kanovníků,
ti nadělali nejvíc křiku.
A pan Vocel - ten je kuba,
neb vynašel u svatého Jakuba
v Záboří holubí plemeno,
jenž jest starodávné pohanské semeno.
Blízko něho sedí bohatý Lämele,
co si rád ve schůzkách jazykem zamele,
před sebou má Hirzenfelda antikvariusa,
jenž hledá erb staročeský rytíře Prdeliusa.
A Podlipský, ten u dveří vzdychá,
zacpal vrata polovicí břicha;
Anton Strobach, doktor práv,
rychtuje si paragraf,
kde by koho někde ťaf.

(Tuto se básník ulekne:)
Ach! smiluj se! také zde zrak můj pozoruje
mistra Trojana, jenž neskončeným sluje,
a už vidím, jak hubu štemuje.
(V tomto leknutí básník utíká do milostivé ochrany rodičky boží:)
Milostivá matko boží,
ty jsi naše věčné zboží,
račiž nám spomocna býti,
bychom dnes mohli k obědu přijíti!
Volejme k ní ve dne v noci,
by nám ráčila spomoci
k milosti u svého syna,
ne podle našeho čina,
ale podle smilování,
ať nás před Trojanem chrání.
Při té schůzce račiž býti
a nám všech muk pomoz zbýti,
by nám neuškodil plamen
výmluvnosti jeho. Amen!

(Básník naplněn jsa zkroušenými myšlenkami po této modlitbě činí vroucné pokání:)
U dveří v koutě také stál,
řeči všechny znamenal
zrzavý Havel, co píše Noviny,
rostou mu na hlavě štětiny.
Vedle něho Klučák tyje,
polovičný redaktor Bohemie.
Seděl tam též páter Štulec,
co není ani ryba ani špulec,
není ani kabát ani vesta,
je liberální a vydává Blahověsta.
Tatík Tomek kráčí k němu,
ten se pořád směje a neví čemu.
byl tam též přimrazen pan Zap,
však po celý ten čas ani hubou nekláp.
U zdi stálo několik repealistů,
těch křiklavých ancikristů;
študentů tam bylo nadranc,
mezi nimi seděl Šumavský Franc,
ani muk o tom nevěda,
jakou dostane špičku jeho abeceda.
Za Franckem stál Vašek z Nebe,
jenž zplodil kapra ze sebe.
Také budiž doktor Staněk jmín,
nemohu si naň vymyslit rým,
však jsem za to hodný troup.
U dveří tam stojí sloup,
a u sloupu rytíř Václav Váceslavič Hanka,
na krku mu visela červená ruská svatá Anka:
na prsou je přišit svatý Vladimír,
jenž se na nás mračí jako výr:
"Nebudete-li, vy šelmy, cára ctíti,
budu Vás notně knutem mlíti!" -
Okolo Hanky je všechen plundr:
Korda, Zippe, Heyde, Dundr. -

(Tuto se končí popis hrdin. Znamenej, že nastane práce jednatelova:)
"Ejhle," povstal pan Palanda,
"milí páni, to je švanda;
nežli vám nic nechci říci, nežli
že nemáme v kapse ani grešli.
Odkud by se také vzala,
kdyby nám Matice peníze nedala;
z Musejníka vidět, jak má hodné dítky,
vzadu se tam hemží pětky a desítky.
A my, sbor Matičný, musíme se radit,
kterak se nejlehčeji těchto peněz zbavit;
tisknem botaniky, vydáváme "Hlasy"
na ty zatracené uherské mamlasy,
jenže oni nechtí od svého ustoupit,
šelmy zatvrzelé, ani "Hlasy" koupit.
Seslánť na Matici ještě křížek jiný,
dopustilť na ni Bůh dva nezdárné syny;
jeden to je Franta, druhý Váceslavič,
vzal bych na ně s chutí rákosku neb bič,
vyprášil bych oboum dobře nohavici,
aby nečinili zármutek Matici,
vložil na zadnici klasické pardusy,
by jim vyšly z hlavy "ou", "v", myší trusy.
Pro spisy svých věrných dítek za odměny
vypisujem pořád dukátové ceny,
sto i padesát připovídáme,
ať jen píší - však jim čerta dáme.
Aby také Matice, jakož stará paní,
pokojný měla život, zvláště dobré spaní,
dali jsme jí, jakož opatrnost káže,
Václava Tomka za sekretáře,
jenž má její hospodářství řídit,
by ji nemohl Haase při papíře šidit.
(Tuto se končí o Matici.)

Všechněm našim sbírkám výborně se daří,
kustosové naši dobře hospodaří,
co jsme na Příkopech; neboť v starém bytu
bývalo Museum peleší banditů;
co kdo dal,
kustos vzal;
i o to nás kustosové oloupili,
co jsme za peníze nakoupili.
Ale od těch dob, co jeden za své špatné kusy
profesorem v Krakově být musí,
tímto hrozným trestem polekáni
dali se hned všichni na pokání.

(Tuto se končí o bezbožnosti kustosské. Znamenej, že tuto se počíná o sbírkách:)
Od naší sbírky starožitností a knih
utek nám zlostí kustos Hellich,
avšak to byl France Thuna skutek,
jenž zas proto od výboru utek.
Nevím, který z nich je větší osel.
Ale sbírky se ujal Erazim Vocel;
však v ní nemáme leda těch pár cepů,
a co farář Krolmus nanosil starých střepů.
Dali jsme tisknout provolání,
prosíce o vše, co je k braní,
něco se sejde dárků
a něco potom přikoupíme v tandlmarku.
(Tuto se končí o starožitnostech.)

Archiv náš se velmi množí,
máme v něm nejvíc kradené zboží,
neb pan Erben, náš přičinlivý asistent,
bere, kde co najde, papír i pergament:
v létě ho po Čechách na pajty posíláme,
a co v létě nakrad, v zimě pořádáme.
Tak se řídí moudře naše síla
dle mezí, které jí příroda naznačila.
Tím se šíří naše moc nemálo,
že se nám už město Trutnov vzdalo,
neboť jak se magistrát dozvěděl dozajista,
že se do Trutnova Erben chystá,
všechny svoje staré spisy sebral
a do našeho archivu poslal.
Také Vám musím, páni, ten žert oznámiti,
jak se mně podařilo Němce v Berlíně napáliti;
neb mi tam dali za naše vybrakované škváry
důležitých českých listin na mancáry,
kterým rozumějí ti brandenburští vepři
jako u nás svině pepři.

(Tuto se končí o archivu; basník ale ze zvláštní horlivosti přidává ještě několik veršů strany musejního archivu:)
Ó vy bezbožní šosáci,
venkovští maloměšťáci!
vy hulváti, potentáti,
prýfovaní magistráti!
Važte si svého archivu
víc než stodoly a chlívu,
nedávejte ženám spisy pod koláče,
ať historie česká nepláče,
ani na sýr ani do kupeckých krámů,
sic vám nadá česká země chámů.
Nebuďte jak onen brodský rada ťululum,
jenž si z pergamentového privilegium,
které císař ráčil uděliti městu,
sváteční dal ušít vestu.
Dbejte na ty staré spisy,
aby je nesnědly krysy,
vyklepávejte je holí,
ať je nesežerou moli,
než je přijde na váš kancelář
ukradnout musejní archivář.

(Tuto se končí napomenutí a povzbuzení magistrátů. Tuto pan jednatel pokračuje dál ve své zprávě, jako by ani toho užitečného povzbuzení nebylo:)
Mědvěda už máme při museum, divé ptáky,
přepodivné brouky, dobytek i plaz a šelmy taky.
Z uznalosti za svých předků kredo
dal nám opici pan kníže Colloredo. -
Aby pozděj tato sbírka naše neseslábla,
slíbili nám do párku k ní vycpaného profesora Schnabla.
Také sbíráme teď vysušené byrokraty
a špicly policejní na vlastní outraty.
(Tolik o zvířatech.)

Oudy máme, chvála pánu Bohu,
posud samé hodné, hanět jich nemohu;
jako Rak-ušané mlčí jen a platí,
chvála pánu Bohu, jsou to lidé zlatí.
Takto podle počtu je jich pořád stejně,
něco ujde, něco přijde, jako obyčejně.
Jenom dvě neštěstí, ta cítíme nejhloub:
že nám Jungmann umřel a že Trojan přistoup,
avšak nezoufejme, jest to vůle boží,
která na tom světě radost, žalost množí,
vzývejme patrona českého svatého Jana,
by seslal tu svou mlčenlivost na Trojana.

(Tuto se končí o oudech; nábožný básník ale opět ze zvláštní ochoty přidává krátké povzdechnutí k svatému Janu Nepomuckému stranu Trojana, které se zpívá jako "Maria, pomoz, pomoz!")
Svatý Jene z Nepomuku,
drž nad námi svoji ruku,
ať nám Bůh dá, co dal tobě,
by náš jazyk neshnil v hrobě.
Bože, jenž jsi nad oblaky
a při schůzkách v Praze taky,
pro jazyk svatého Jana
račiž oněmit Trojana;
smiluj se nad námi, vždyť se to sluší,
tvoji jsme my, tvoje jsou naše uši.
A vy ostatní patroni české země,
rozpomeňte se na své plémě!
Ty svatý Václave kníže,
dej Trojanovi před hubu mříže.
Ty svatý Vojtíšku,
dej Trojanovi před hubu mřížku.
vy svatí Crho a Strachoto,
také Vás prosíme za to,
a ty svatá Lidmilo, posyp mu na jazyk písku,
bude to celé české zemi k zisku.