Střední Polabí (ve smyslu této práce, definováno ve „vymezení území“) je z vetší části tvořeno v podloží
horninami české křídové tabule. Typické je zastoupení svrchní křídy, s horninami skupiny jílovců,
slínovců a prachovců. V severevýchodní polovině ORP Poděbrady jde o horniny svrchního Turonu až Santonu
(usazované před 89 – 85 miliony let). Směrem k jihozápadu podloží přechází do spodního turonu (před 93 miliony let).
Na jihozápadě území na povrch vystupují granitoidy středočeského plutonu prekambrijského
až prvohorního stáří.[6]
Hlavním prvkem formující reliéf oblasti je tok Labe. V měkkých křídových horninách vytváří široké a mělké údolí.
To je vyplněno kvartérními štěrkopísky a písky, které tvoří místy v terénu patrné terasy (např. Kozí Hůra u Žehuně).
Ve starém labském údolí severně od současného toku Labe dnes teče sekundární řeka oblasti – Cidlina. Nad svým údolím
vytváří žehuňskou kuestu (vytváří ji odolnější horniny coniaku) a svědecký vrch Oškobrh.
Hlavním tokem oblasti je Labe. V zájmovém území se do něj vlévá zprava Cidlina, která pramení severně od Jičína a sbírá svou vodu v nižších polohách. V důsledku toho jde o jednu z nejvíce rozkolísaných řek v republice (což způsobují především občasné letní velmi nízké stavy). Západní část území odvodňuje Bečvárka a Výrovka, která po jejich soutoku pokračuje mimo zájmové území a jako levostraný přítok se u Nymburka vlévá do Labe.[7]
Z klimatického hlediska jde o území nadprůměrně teplé. Průměrná roční teplota se pohybuje mezi 9 – 10°C, jen
na jihozápadě území klesá pod 9°C. Pomineme-li tepelný ostrov Prahy, jde o nejteplejší oblast Čech.
Průměrné roční srážkové úhrny jsou v porovnání s republikou podrůměrné. Dosahují minima 560 mm,
to se ale zvyšuje směrem k jihu až jihozápadu území, kde průměrné roční srážky dosahují maxima 600 mm.
Většina území se nachází v teplé oblasti T2 dle Quittovy klasifikace, jen jihozápad přechází do mírně teplé oblasti MT11 a MT7.[10]
Oblast se nachází z větší části v českém termofytiku, z menší části na jihozápad území zasahuje českomoravské mezofytikum.
Z floristicky 
zajímavých fenoménů můžeme vyčlenit dva hlavní. Jednak jsou to zbytky polabských lužních lesů a přirozené
okolí nížiných toků s meandry, zazamňujícími se tůněmi, na jejichž místech vznikají slatiny či polabské černavy.
Tento fenomén je chráněn v NPR Libický luh s typickou květenou. Z významnějších druhů lze připomenout, že z této
rezervace byl prvně popsán kruštík polabský (Epipactis albensis), endemit povodí Labe.[4]
Druhou výrazným fenoménem oblasti jsou xerotermní porosty jižních stráních, často ve vazbě na bílé stráně – např. žehuňská kuesta (PP Báň, NPR Kněžičky PP Vinný vrch) či svědecký vrch Oškobrh (stejnojmenná EVL). V těchto území roste širokolistá stepní vegetace s množstvím vzácných druhů. Prolínají se zde např. areály bělozářky liliovité (Anthericum liliago) a b. větevnaté(Anthericum ramosum).
Z fauny je území zajímavé pro svoji entomofaunu. PR Dománovický les je jedinou českou lokalitou
hnědáska osikového (Euphydryas maturna). V teplých doubravách se vyskytuje náš největší brouk – roháč
obecný (Lucanus cervus).
Z větších zvířat byl kromě běžných druhů naší krajiny hlášen výskyt jedince losa evropského (Alces alces alces) v okolí Městce Králové.
Oblast Polabské nížiny patří do starosídelní oblasti Čech, která byla trvale a soustavně osídlena již od neolitu.
Od časného holocénu zde zůstaly zachovány enklávy bezlesí (o jehož rozsahu a dynamice se vedou spory),
které následně člověk rozšířil a udržoval. V důsledku toho se vyvinuly černozemní typy půd. Také se zachovaly
mnohé stepní druhy rostlin a živočichů (typickým používaným indikátorem je malakofouna) které se poté druhotně
rozšířily. Oblast Středního Polabí je z velké části odlesněna a intenzivně zemědělsky využívána. K největšímu
rozsahu odlesnění došlo v 18. století. Dnes je velká část zachovalých lesů chráněna nějakou z forem chráněného území.[8]
