Bez stacionárních fází neexistují separační metody. Systém klasifikace stacionárních fází formou numerických deskriptorů má zásadní význam jak pro jejich identifikaci a z toho vyplývající možnost zobecnění výsledků a využití datových souborů, tak i pro možnost predikce retenčního chování a optimalizace separačního systému a podmínek separace adaptivními metodami. Přestože význam kvantitativního popisu vlastností stacionárních fází je tak zásadní, není do dnešních dnů vypracován obecný model klasifikace stacionárních fází.

Klasifikační systém by měl být schopen vyjádřit míru zastoupených slabých interakcí a vytvořit model jejich vzájemných interakcí a podílu na retenci. Klasifikační systém založený na těchto podmínkách bude mít nejen thermodynamické zdůvodnění, ale umožní predikci vlastností stacionární fáze z její chemické struktury.

Pozornost byla věnována třem klasifikačním modelům; modelu využívajícímu posun retenčních indexů (Rohrschneider, McReynolds), modelu hodnotícímu velikost retenčního příspěvku methylenové skupiny (Ševčík) a modelu vycházejícímu ze solvatačního popisu retence (Abraham). Retenční výsledky pro vybrané standardní analyty (Carr), při různých teplotách (60-120ºC) a s různými stacionárními fázemi byly vyhodnocovány z hlediska výše uvedených modelů, jejich provázanosti, vypovídací síly a aplikovatelnosti. Bylo prokázáno, že solvatační model nejlépe popisuje vlastnosti studovaných stacionárních fází v daném teplotním rozsahu.