Residenční suburbanizace

NOVÁ SOCIÁLNĚ PROSTOROVÁ STRUKTURA V ZÁZEMÍ PRAHY
New Socio-spatial Structure in the Hinterland of Prague

Martin Ouředníček
Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje
Přírodovědecké fakulty University Karlovy v Praze
e-mail: slamak@natur.cuni.cz

Summary
This paper seeks to explore process of residential suburbanisation in the hinterland of Prague. Differences are evaluated between processes of suburban development and suburbanisation. Main stress is focused on changes of socio-spatial structure and social environment as well. Suburbanisation on the one hand strengthens social status of suburban neighbourhoods on the other hand produces polarization of both settlement system and internal structure of neighbourhoods. Potential threats caused by suburbanisation (urban sprawl) should be growth of public expenditures on services and transportation system and ghettoization of source areas of residential suburbanisation – housing estates and inner city quarters.

Klíčová slova: sociálně prostorová struktura, residenční suburbanizace

Příspěvek vznikl v rámci grantového projektu GA UK 179/2000/B-GEO/PrF „Vývoj sociálně prostorové struktury v Pražském městském regionu“. Autor děkuje Grantové agentuře University Karlovy za finanční podporu.

I. ÚVOD

Cílem příspěvku je zmapovat nejvýraznější trend ve vývoji rozmístění obyvatelstva v Česku v 90. letech – residenční suburbanizaci – a vyhodnotit dopad tohoto procesu na vývoj sociálně prostorové struktury v zázemí Prahy. Zázemí Prahy je zde zjednodušeně vymezeno jako území okresů Praha-východ a Praha-západ v administrativních hranicích z roku 2000. Sledování je založeno na analýze migračních dat za 172 obcí zázemí Prahy a na výsledcích dotazníkového průzkumu ve vybraných obcích po obou stranách administrativní hranice hlavního města Prahy. Do hodnocení jsou zařazena vybraná samostatná sídla na území hlavního města Prahy, která přímo nesouvisí se zastavěným územím vnitřní Prahy. Hodnocení je zaměřeno zejména na druhou polovinu 90. let. Dotazníkové šetření proběhlo v letech 2000 a 2001, data o struktuře migrace za obce jsou z let 1997-1999, vývoj základních ukazatelů migrace na úrovni okresů je srovnáním 90. let se situací na konci 80. let.

Příspěvek hledá odpovědi na následující otázky:

1.    Docházelo v zázemí Prahy v 90. letech k suburbanizaci?
2.    Které obce byly migračně atraktivní pro nové residenty a jaké jsou příčiny jejich volby?
3.    Jaká je sociální struktura nových residentů zázemí Prahy?
4.    Jak se změnila sociálně-prostorová struktura obcí v zázemí Prahy?

II. SUBURBANIZACE V ZÁZEMÍ PRAHY

Na počátku 90. let jsme mohli poprvé zaznamenat výrazné změny v migračním chování obyvatelstva velkých českých aglomerací. Pozvolný růst jádrových měst aglomerací byl v polovině 90. let vystřídán pozvolným poklesem počtu trvale bydlících obyvatel a populační růst bylo možno zaznamenat především v suburbánních oblastech velkých měst. Tento trend byl nejvýraznější u největších českých měst, v průběhu druhé poloviny 90. let nabýval na intenzitě a začínal se projevovat i v odlehlejších oblastech městských aglomerací. Pokud při hodnocení populačního vývoje opomineme zanedbatelný a relativně stálý vliv přirozené měny, můžeme naší pozornost zaměřit na strukturu migračních proudů mezi jádrem a zázemím Pražského městského regionu .

Obrat v migrační bilanci Prahy a jejího zázemí je možno sledovat na obr. 1. Jednotlivé křivky reprezentují tři zóny městského regionu – Prahu, zázemí Prahy a území Středočeského kraje bez okresů Praha-východ a Praha-západ. V 80. letech můžeme pozorovat kladné migrační saldo Prahy a migrační úbytky jak u zázemí Prahy tak u zbytku Středočeského kraje. Tato situace se mění na počátku 90. let a až do roku 1997 migračně získávají všechny tři zóny. Atraktivita Prahy je dlouhodobě patrná zejména v ekonomických důvodech stěhování, zatímco saldo migrace u rodinných, zdravotních a stále více i bytových důvodů se v průběhu 90. let pozvolna posunuje do záporných hodnot (viz obr. 4). Ve druhé polovině 90. let dochází k výraznému migračnímu zisku zázemí Prahy, přičemž Praha obyvatelstvo migrací ztrácí. Na území zbytku Středočeského kraje lze pozorovat podobné trendy v migračním chování obyvatelstva jako u bezprostředního zázemí Prahy, tedy obrat z migračně ztrátového území na ziskové. Při hlubší analýze po okresech a větších obcích Středočeského kraje je zřejmý selektivní charakter migrace, která výrazně závisí na dopravním a funkčním napojení obcí na hlavní město. Odlehlejší části středních Čech jsou málo atraktivní a populačně ztrácejí.

fig1

Obr. 1 Saldo migrace v Praze, zázemí Prahy a zbytku Středočeského kraje v letech 1988-2000
Fig. 1 Net migration in Prague, hinterland of Prague and the rest of Central Bohemia region in 1988-2000

Na první pohled bychom mohli usuzovat, že v zázemí Prahy dochází k posilování suburbanizačního procesu. Rozvoj jednotlivých částí zázemí Prahy je však odlišný a existují výrazné rozdíly mezi „rozvíjenými“ a „upadajícími“ obcemi. Ty pramení z rozdílného potenciálu jednotlivých obcí, především dopravní dostupnosti, atraktivitě přírodního i sociálního prostředí a nabídce stavebních pozemků. Pokud se podíváme na obce, které migračně získávají v průběhu 90. let, můžeme konstatovat dvě důležitá zjištění. 1) Bilance stěhování mezi jádrem a zázemím Pražského městského regionu má ve srovnání s minulými roky opačné znaménko, avšak stěhování do zázemí Prahy představuje pouze velmi pozvolný a prozatím málo vyvinutý proces. 2) Počet migračně ziskových obcí postupně stále vzrůstá od 73 obcí v roce 1991 na 135 v roce 1999.

Na straně „nabídky“ je zvýšení počtu migračně ziskových obcí v zázemí Prahy důsledkem větší aktivity vlastníků pozemků a zastupitelů obcí. Na straně „poptávky“ je výraznějším impulsem pro posílení suburbanizačního procesu vzrůstající podíl lidí, kteří jsou schopni financovat stavbu rodinného domu. Prvotní suburbanizace v zázemí Prahy nebo ještě uvnitř administrativních hranic města byla na počátku 90. let téměř výhradně záležitostí nejvyšších sociálních (příjmových) skupin obyvatelstva. K získání hypotéky na výstavbu rodinného domu potřebovala rodina prokázat trojnásobek průměrného příjmu (Sýkora 1999: 87). Tato skutečnost v současnosti již neplatí a kombinace stavebních spoření a menších hypoték s nízkými úrokovými sazbami a státní podporou zpřístupňuje výstavbu domu i středním příjmovým skupinám obyvatelstva. V okolí Prahy můžeme objevit kromě luxusních rodinných domů postavených „na klíč“ rovněž velké množství objektů bydlení středního standardu. Zároveň dochází k rozvoji lokalit, kde jsou dostupné stavební pozemky s nižší cenou.

Nový rozvoj bydlení je soustředěn především do okrajových částí sídel, na které je někdy napojen infrastrukturou i stavebně, jindy dochází k výstavbě nového sídla fyzicky i sociálně separovaného od původní zástavby. Tento proces je často spontánní a závisí na aktivitě vlastníků pozemků. Obvyklým postupem je rozparcelování původních polí, která byla navrácena v restitucích. Vlastníci nabízejí parcely většinou zcela bez inženýrských sítí nebo v lepším případě s některými přípojkami na hranicích pozemků. Často dochází i k prodeji libovolně vyměřených parcel podle přání kupujícího. Umisťování staveb na pozemcích a architektura domů je jen velmi málo ovlivňována původními požadavky v územních rozhodnutích. Tento rozvoj obcí lze do značné míry považovat za „divokou suburbanizaci“, která bývá zejména ve Spojených státech označována termínem urban sprawl (Sýkora 2001). Nekoordinovaný rozvoj suburbánních území velkých měst v oblasti výstavby vede často k následným problémům v obslužném a dopravním zabezpečení suburbií a přináší i cizorodé a nevhodné prvky do architektonického charakteru sídla.

K nárůstu počtu obyvatel v zázemí Prahy dochází kromě stěhování do nových obytných lokalit i dalšími procesy. Jedním z nich je přeměna objektů individuální rekreace (OIR) na trvalé bydlení. U obcí, které se nachází v rekreačně atraktivních lokalitách kolem Vltavy, Sázavy, Berounky i na mnoha dalších místech, převládá dlouhodobě využití pro víkendovou i prázdninovou rekreaci Pražanů. Dobrá dopravní dostupnost a kvalita přírodního prostředí nabízejí možnost využití chat a chalup k trvalému bydlení. Tento proces hodnotí např. práce Ivana Bičíka a Dany Fialové (2001), podle které mají největší zájem o bydlení v objektech OIR lidé ve věkové kategorii 41-50 let patřící do nejvyšší příjmové skupiny (str. 79). První výsledky dotazníkového šetření ve vybraných sídlech pražského zázemí poukazují na odlišnost preferencí a reálného využívání OIR. Zastupitelé obcí vnímají využívání chat a chalup ke stálému nebo alespoň dlouhodobému pobytu především u párů důchodového věku a nižších příjmových vrstev. Mezi důvody vystěhování z města se objevily kromě kvality přírodního prostředí rovněž nižší náklady na bydlení.

Zajímavým procesem, který nebyl v Česku doposud zaznamenán je odliv nejchudších obyvatel velkých měst do místa svého původního bydliště. Tento proces lze pozorovat v 90. letech především v Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku. Chudí a nezaměstnaní hledají útočiště i v odlehlejších a periferních oblastech země, kde často hospodaří společně s rodiči nebo příbuznými formou samozásobitelského zemědělství . Rozdílnost zmíněných procesů od suburbanizace spočívá především v odlišné struktuře migrantů i důvodů stěhování z města. Pro suburbanizaci jsou typické zejména environmentální a bytové důvody stěhování, tedy zlepšování kvality residenčního prostředí stěhujících se obyvatel. Mezi důvody stěhování do chat a chalup v Česku a odlivu chudých na jihovýchodě Evropy převažují především důvody ekonomické povahy. Podobná situace je popisována např. v období hospodářské krize ve Spojených státech počátkem 30. let 20. století. Poprvé v historii se v USA obrátila migrační bilance mezi městem a venkovem, což bylo způsobeno především návratem mladých lidí zpět do venkovských domovů svých rodičů (Unger 1989: 706).

Pod název suburbanizace bývají často zařazovány všechny procesy, při kterých dochází k růstu počtu obyvatel předměstské zóny. Jako příklad můžeme uvést studii Van den Berga a kol. (1982), která považuje za suburbanizaci druhou fázi ve vývoji systému osídlení. V této fázi dochází buď k relativní nebo absolutní decentralizaci městské aglomerace. Jádro ve vztahu k zázemí relativně nebo absolutně ztrácí obyvatelstvo. Van den Berg a kol. a řada dalších autorů hodnotí suburbanizaci pouze z hlediska kvantitativního a odhlíží od struktury populačních změn (podrobněji viz Ouředníček 2000). Podobně definují suburbanizační proces Musil, Ryšavý a Velíšková (1984: 33) jako „fázi urbanizačního procesu, kdy stagnuje nebo ubývá počet obyvatel jádrového města, příp. jeho centrální části, zatímco růst počtu obyvatel se největší měrou soustřeďuje v obcích příměstské zóny“. Naproti tomu rozdílné vnímání procesů suburbanizace a suburbánního růstu vysvětluje např. Tiit Tammaru (2001).

fig2

Obr. 2 Struktura přistěhovalých do zázemí Prahy v letech 1997-9 (celkem 16101 přistěhovalých)
Fig. 2 Structure of in-migration into the hinterland of Prague in 1997-9 (total number of in-migrants was 16101)

Na základě údajů o stěhování v letech 1997-99 si můžeme ukázat, jaká je struktura nových residentů v pražském zázemí. Obr. 2 nabízí procentuální zastoupení vybraných zdrojových regionů, ze kterých přicházeli noví obyvatelé okresů Praha-východ a Praha-západ. Podíl Prahy tvoří 61 % všech přistěhovalých, mezi obcemi zázemí Prahy se uskutečnilo 15 % stěhování, dalších 9 % migrantů proudilo do zázemí Prahy z ostatních okresů středních Čech a 15 % tvoří zastoupení ostatních území Česka a zahraniční stěhování. Podle směrů migrace můžeme vymezit tři hlavní kategorie migračních pohybů. 1) Stěhování obyvatelstva ze vzdálených míst České republiky nebo ze zahraničí. 2) Stěhování v rámci zázemí Prahy, do kterého můžeme částečně zařadit i migraci z okolních okresů Středočeského kraje. 3) Stěhování z Prahy. Pokud budeme považovat za suburbanizaci stěhování obyvatelstva z jádrového města do jeho zázemí (decentralizace), je zřejmé, že tento proces reprezentuje pouze poslední z uvedených kategorií. I zde je možno dále rozlišovat jednotlivé druhy migračních procesů. Zázemí Prahy je například významnou rekreační oblastí Pražanů, kteří v posledních deseti letech využívají své rekreační objekty jako sezónní bydliště nebo transformují toto druhé bydlení na bydliště permanentní. Transformace chat a chalup na objekty stálého bydlení je odlišným procesem než suburbanizace známá ze zemí rozvinutého světa. Dotazníkové šetření provedené v 75ti vybraných lokalitách na okraji Prahy a v jejím zázemí potvrdilo, že v rekreačních lokalitách značně převažuje podíl nových residentů stěhujících se do chat a chalup nad obyvateli nových domů. Kromě tohoto procesu je nutno vyčlenit i poměrně významnou skupinu seniorů stěhujících se do domovů důchodců nebo s pečovatelskou službou . Nad rámec tohoto příspěvku zůstávají další specifikace migračních toků jako např. stěhování z „venkovských“ okrajových sídel v rámci hlavního města do měst v zázemí Prahy (Křeslice-Průhonice, Nedvězí-Říčany, Koloděje-Úvaly atd.).

Na druhou stranu je nutno uvést, že podstatná část migračních toků zůstává pro oficiální statistiku utajená. Takřka polovina starostů obcí v dotazníkovém šetření uvedla, že noví obyvatelé jejich obcí nejsou v místě trvale hlášeni. Pokud odhadneme počet nových obyvatel obce v některých rozvojových projektech a porovnáme počty s oficiální statistikou, musíme konstatovat, že síla suburbanizačního procesu v zázemí Prahy je značně podhodnocena.

Shrneme-li získané poznatky o rozvoji příměstské oblasti Prahy, můžeme odpovědět na první otázku položenou v úvodu práce. V průběhu 90. let byl znovu nastartován proces suburbanizace . Kromě dalších forem rozvoje suburbánní oblasti Prahy dochází k pozvolné a stupňující se decentralizaci obyvatelstva kompaktního města směrem do zázemí – residenční suburbanizaci. Dochází rovněž k rozšíření nabídky lokalit pro novou výstavbu rodinných domů. Novým jevem je stěhování střední příjmové vrstvy do individuálně budovaných domů v méně atraktivních oblastech pražského zázemí a transformace chat a chalup na trvalé bydlení.

Stranou zájmu investorů zůstávají zejména obce s malou dostupností z/do Prahy. Výjimku tvoří relativně dostupná sídla v těsně blízkosti nebo ještě na území hlavního města s nevyřešenými majetkovými nároky k pozemkům a chybějící infrastrukturou. I zde můžeme ve vizích zastupitelstva nebo v územních plánech objevit rozsáhlé rozvojové projekty. Ty jsou však v dohledné budoucnosti spíše přáním, které kontrastuje s požadavky stavebníků na fyzické i sociální prostředí budoucího bydliště.

Sociální a prostorová polarizace v Pražském městském regionu

Důležitou otázkou při hodnocení vývoje sociálně-prostorové struktury v zázemí velkých měst je, zda dochází k vytvoření výrazně jiné (nové) sociální organizace v suburbanizovaných obcích. Selektivní charakter suburbanizačního procesu přispívá k výrazné sociálně prostorové polarizaci v rozvíjených lokalitách. Mechanismus vzniku nové sociální struktury v suburbánních oblastech vyjadřuje následující schéma.
fig3

Obr. 3 Vztahy procesů působících na změnu sociální a prostorové struktury obyvatelstva
Fig. 3 Relations between processes influencing changes in social and spatial structures of population

Základní podmínkou pro změny sociální struktury a sociálního prostředí jsou nové procesy ve společnosti. Tyto procesy se uplatňují buď ve vyspělých společnostech obecně (druhý demografický přechod, restrukturalizace ekonomiky) nebo jsou specifické pro transformující se státy druhého světa (heterogenizace společnosti, nová sociální stratifikace). Sociální struktura dané lokality se v prvních letech mění především in situ – tedy bez okamžitého průmětu do prostorové organizace společnosti . Tyto obecné procesy ve společnosti se prosazují diferencovaně ve městech, jejich zázemích a periférních oblastech. Nové technologie, profese nebo životní styl se šíří nejčastěji prostorovou difúzí od vrchních pater sídelní hierarchie do center nižšího řádu. Změny sociální struktury, životního stylu a celého sociálního prostředí postupují sousedskou difúzí i do nejbližšího zázemí velkých měst. V sociálním prostředí nejvíce ovlivněných lokalit dochází k pozvolné polarizaci sociální struktury obyvatelstva. Část obyvatelstva začíná být schopna realizovat své preference bydlení a životního stylu. Začínají se uplatňovat prostorové procesy – část obyvatelstva migruje do nových lokalit s lepším životním prostředím. Mezi prostorovými procesy dominuje především suburbanizace, ale uplatňují se i další pohyby jako urbanizace, gentrifikace, deurbanizace, migrace město-město a tangenciální migrace. Tyto pohyby a jejich zastoupení v celkovém migračním obratu bezprostředně závisí na podílu jednotlivých sociálních skupin ve společnosti, jejich spokojenosti s bydlením a schopnosti realizovat preference bydlení a životního stylu. V následujícím schématu je vyjádřen vliv sociálního statusu na intenzitu prostorových procesů.

   sociální status slabý    střední    silný
nespokojenost
slabá    **** **************
střední    *    ***** ***************
silná **    ******    *****************
* počet hvězdiček vyjadřuje schopnost reakce na rozpor mezi úrovní bydlení a sociálního statusu obyvatelstva

Jak je patrné z tabulky, prostorové procesy ovlivňující novou sociálně prostorovou strukturu obyvatelstva se týkají především vyšších (popř. středně silných) sociálních skupin. Obyvatelstvo s nižším sociálním statusem může realizovat své preference v podstatně menší míře a často zůstává „chyceno“ ve zhoršujícím se sociálním i fyzickém prostředí města nebo ve starých částech suburbií ostře oddělených od nové residenční zástavby. Sociální polarizace ve společnosti může být prostorově vyjádřena ghettoizací částí městského prostředí a separací (segregací) v rámci příměstského prostředí. Mezi soft lokality v rámci městských regionů patří především zdrojová a cílová místa migrace, u kterých dochází v různé míře ke změnám sociálního prostředí i struktur obyvatelstva. V Praze se jedná vedle suburbánních lokalit především o centrum města a sídliště.

Širší centrum města zaznamenává v 90. letech nadále vylidňování a změnu residenční funkce na smíšené nebo komerční využití. Novým trendem je sílící proces gentrifikace, který může být vnímán jako posilování sociální struktury a žádoucí zachování residenční funkce v centru města. Z hlediska sociálně prostorové struktury se jedná zároveň o rozštěpení centra na oblasti s gentrifikovaným obyvatelstvem a ostatní méně atraktivní části městského centra s výrazně slabším sociálním statusem obyvatelstva. Jedná se např. o některé části Žižkova, Karlína, Nuslí, Smíchova a dalších tzv. průmyslových předměstí 19. století, které mohou znamenat v blízké budoucnosti výrazný sociální problém.

Méně zranitelným místem se zdají být pražská sídliště, která narozdíl od stejných oblastí v západní Evropě disponují stále relativně heterogenní strukturou obyvatelstva. Až do počátku 90. let patřila sídliště k sociálně nejvíce stabilním částem města (Ouředníček 1997: 232) a i v současnosti potvrzuje většina residentů panelových sídlišť svoji spokojenost s kvalitou a především lokalitou bydlení. Podstatnou změnu pro budoucnost sídlišť může představovat privatizace bydlení. Vlastnické bydlení bude zřejmě znamenat další stabilizaci obyvatelstva na sídlištích. Relativně laciný zisk hodnotných bytů v kombinaci s preferencemi bydlení v rodinném domku velké části obyvatelstva může na druhou stranu způsobit odliv silnější části obyvatel sídlišť do suburbánních oblastí. Převážení jedné nebo druhé cesty bude výrazně záviset nejen na individuálním rozhodování jednotlivých domácností, ale z velké části na aktivitě místních správ. Podle mého názoru mohou v budoucnosti probíhat současně oba procesy – ghettoizace i stabilizace – v závislosti na kvalitě obytného i sociálního prostředí jednotlivých sídlišť. Prvořadým úkolem radnic městských částí by měla být snaha o udržení heterogenní struktury obyvatelstva.

Nová sociálně prostorové struktura v zázemí Prahy

Změnu sociálně prostorové struktury lze nejlépe porovnat na základě údajů z censu. Ačkoliv poslední sčítání proběhlo letos v březnu, budou detailní výsledky v potřebném územním členění k dispozici nejdříve za rok. Mohou tak sloužit jako verifikace hodnocení vypracovaných na základě jiných datových podkladů. Hlavním zdrojem informací o změně sociální struktury jsou zde údaje o stěhování v jednotlivých obcích okresů Praha-východ a Praha-západ. Vedle vývoje počtu stěhování můžeme sledovat především údaje o věkové struktuře, vzdělanostní struktuře a směrech migrace. Můžeme alespoň zhruba odhadnout demografickou strukturu přistěhovalého a vystěhovalého obyvatelstva, určit jeho sociální status a místo původního i nového bydliště. Doplňujícím zdrojem informací byl zejména Pohyb obyvatelstva, ze kterého byly získány údaje o důvodech stěhování. I když jsem využíval data za tříletý časový interval mezi lety 1997-1999, je většina informací zpracována nikoli jako vývoj v těchto letech, ale formou souhrnných ukazatelů pro tříleté období. Tak je možné se vyhnout nesprávným interpretacím při hodnocení malých čísel a některým nepřesnostem, které pramení z chybného zařazení hlášení o stěhování do příslušných let.

Pojďme se nejprve podívat na strukturu stěhování podle některých dosažitelných charakteristik. Obrázek č. 4 podává přehled o důvodech stěhování v Praze, Středočeském kraji a okresech Praha-východ a Praha-západ. Ačkoliv Praha jako celek migračně ztrácí, zůstává nadále přitažlivá především z ekonomických důvodů, které reprezentují první tři kategorie stěhování. Výrazné ztráty zaznamenává především z důvodů bytových, zdravotních a v kategorii následování rodinného příslušníka (především osoby, které nerozhodují o stěhování). Situace v zázemí Prahy je téměř obrácená, což je s ohledem na podíl uskutečněných migrací mezi oběma regiony zřejmé. Důvody stěhování lze krátce okomentovat takto: Praha získává nadále obyvatelstvo především z důvodů ekonomických, z města do zázemí směřují lidé zejména z důvodů zlepšení vlastního životního prostředí (bydlení, zdraví).

fig4

Obr. 4 Hrubá míra migračního salda podle jednotlivých důvodů stěhování ve středočeském regionu v letech 1997-9.
Fig. 4 Net migration rate in Central Bohemian region in 1997-9. Reasons of migration.

fig5

Obr.5 Saldo stěhování podle věku v Praze a jejím zázemí v letech 1997-9.
Fig. 5 Net migration by age. Prague and its hinterland in 1997-9.

Také analýza migrace podle věkových kategorií podává obraz o odlišné atraktivitě hlavního města a jeho zázemí pro specifické věkové skupiny. Praha ztrácí obyvatelstvo ve všech věkových skupinách mimo mladých lidí mezi 20. a 30. rokem života. Toto zjištění do značné míry koresponduje s předchozími ekonomickými důvody stěhování do Prahy. Současné trendy ve vývoji rodiny v Česku nasvědčují skutečnosti, že se jedná především o mladé bezdětné jednotlivce nebo páry, kteří preferují život ve městě z ekonomických důvodů a kvůli odlišným nárokům na bydlení a životní styl. Tuto hypotézu podporuje i migrační bilance u dětské složky populace, která vykazuje zejména v nejmladších letech nejvyšší převahu vystěhovalých nad přistěhovalými do města. Zázemí města získává migračně ve všech věkových kategoriích. Nejvíce získává příchodem mladých rodin s dětmi a středních věkových skupin. Naopak nejmenší zisky vykazuje zázemí Prahy u teenagerů, mladých dospělých a v nejstarších věkových kategoriích.

fig6

Obr. 6 Stěhování podle vzdělání migrantů v letech 1997-9
Fig. 6 Migration by education level of migrants in 1997-9.

Poslední graf (na obr. 6) vypovídá o saldu migrace podle dosažené úrovně vzdělání u migrantů v zázemí města. Zázemí Prahy získává především obyvatelstvo se středoškolským a vysokoškolským vzděláním. Saldo migrace je však kladné i u ostatních vzdělanostních kategorií. Ve stručnosti lze konstatovat, že dochází k posilování vzdělanostní struktury suburbánních oblastí, přičemž obyvatelstvo s vyšší úrovní vzdělání je mezi přistěhovalými zastoupeno ve větší míře než u ostatní populace .

III. ZÁVĚR

V průběhu 90. let dochází v zázemí Prahy k pozvolným změnám do té doby nerozvíjené části městského regionu. Rozvoj příměstské oblasti je ovlivňován celou řadou společenských a ekonomických procesů, které se postupně odrážejí i v prostorové struktuře města a městského regionu. Kromě významného rozvoje komerčních aktivit je nejvýraznějším procesem residenční suburbanizace, která se uskutečňuje z počátku především v nejatraktivnějších lokalitách a postupně se rozšiřuje i do dopravně i obslužně méně vybavených sídel. Suburbanizace je doplňována i dalšími pohyby obyvatelstva, které představují zhruba 1/3 migračních zisků zázemí Prahy. Zvyšuje se především úloha tangenciálních pohybů v rámci zázemí jádrového města, které společně s procesem suburbanizace polarizují sídelní strukturu. Residenti nových suburbánních sídel mají výrazně vyšší sociální status, jsou mladší, většinou s dětmi, vzdělanější, převážně z Prahy a přicházejí z důvodů zlepšení bytových poměrů. Uvnitř rozvíjených obcí dochází k významné sociální polarizaci. Ačkoliv je posilována demografická i sociální struktura nových suburbií, vzniká zároveň napětí mezi novými residenty a starousedlíky. Vedle podstatných změn v sociálně prostorové struktuře suburbánních oblastí dochází i k postupným změnám ve zdrojových oblastech suburbanizace. Jako potenciální hrozba je vnímán zejména odliv obyvatelstva s vyšším sociálním statusem ze sídlišť. Dalším možným problémem zejména pro neúměrné zvyšování nákladů na dopravu a veřejné služby je nekoordinovaný rozvoj roztroušené individuální výstavby – urban sprawl.

Seznam literatury:

BIČÍK, I., FIALOVÁ, D. (2001): Šetření rekreačních objektů v zázemí Prahy v letech 1991-1997. In: Bičík, I. a kol.: Druhé bydlení v Česku. Přírodovědecká fakulta UK Praha. Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje. Str. 72-89.
MARCUSE, P., VAN KEMPEN, R. (2000): Conclusion: A Changed Spatial Order. In: Marcuse, P., van Kempen, R. eds.: Globalizing Cities: A New Spatial Order? Blackwell. Oxford and Malden. Str. 249-275.
MUSIL, J., RYŠAVÝ, Z., VELÍŠKOVÁ, L. (1984): Dlouhodobý vývoj aglomerací v ČSR. Výzkumný ústav výstavby a architektury. Praha. 146 stran.
MUSIL, J. (1991): Prague in the New Central Europe. International Conference 2.-4. June 1990. Institute of Sociology.
OUŘEDNÍČEK, M. (1997): The Development of the Educational Structure of Prague. Acta Universitatis Carolinae – Geographica, Supplementum. Str. 227-233.
OUŘEDNÍČEK, M. (2000): Teorie stádií vývoje měst a diferenciální urbanizace. Geografie – Sborník České geografické společnosti 105, č. 4, str. 161-169.
SÝKORA, L. (1999): Changes in the Internal Spatial Structure of Post-communist Prague. GeoJournal 49, č. 1, str. 79-89.
SÝKORA, L. (2001): Živelná urbanizace příměstské krajiny a její ekonomické, sociální a environmentální důsledky. Environmentální aspekty podnikání č. 1/2001, s. 25-27.
TAMMARU, T. (2001): Suburban Growth and Suburbanisation under Central Planning: the Case of Soviet Estonia. Urban Studies 38, č. 8, str. 1341-1357.
ULLRICH, Z. ed. (1938): Soziologische Studien zur Verstädterung der Prager Umgebung. Revue Sociologie a sociální problémy. Praha. 335 stran.
UNGER, I. (1989): These United States. The Question of Our Past. 4. edition. Prentice-Hall. New Jersey. 959 stran.
VAN DEN BERG, L., DREWETT, R., KLAASSEN, L.H., ROSSI, A., VIJVERBERG, C.H.T. (1982): A Study of Growth and Decline. Urban Europe. Vol. 1. Pergamon Press. Oxford.