J. B. Lamarck: Zoologická filosofie

Vybrané části, přeložila Kateřina Gajdošová, poznámkami opatřil A. Markoš

 

Přeloženo podle textu na webu, který je přepisem textu 1. vydání (s poněkud zastaralým pravopisem); v překladu čísla v závorkách odkazují na stránky tohoto originálu, pro ty, kdo by si příli konfrontovat překlad s originálem.

Druhým zdrojem bylo stejnozvučné knižní vydání (Philosophie zoologique, Paris, Flammarion 1994); toto vydání nerespektuje původní paginaci a samazřejmě používá moderní pravopis. Kniha je cenná proto, že je opatřena obsáhlým vysvětlujícím úvodem André Pichota (7-49) a bohatými vysvětlivkami (38 stran) zcela nepostradatelnými pro současného čtenáře. Zde uváděné vysvětlivky některých pojmů jsou vesměs převzaty z poznámkového aparátu tohoto vydání.

Dílo je obsáhlé a do velké míry anachronické; proto zde byly přeloženy jen kapitoly z 1. a 2. části týkající se Lamarckovy obecné biologie (173 stran z celkových 598). Vynechány partie systematické a také 3. část, která pojednává o nervovém systému, psychice a evoluci vědomí. Pro pořádek níže uveden obsah celý, ale doklikáte se jen na přeložené kapitoly.

Obsah

Slovo ke čtenáři

Část první

Předmluva.

 Kapitola I. O třídění přírodních výtvorů

 Kapitola II. O tom, jak je důležité si všímat příbuznosti.

Kapitola III. O druhu a o tom, jakou představu si s tímto slovem máme spojovat

 Kapitola IV. Obecné vlastnosti zvířat

 Kapitola V. Současná klasifikace zvířat

 Kapitola VI. Škála systému, od nejsložitějších po nejjednodušší

Kapitola VII. O vlivu okolních podmínek na chování a zvyky živočichů a o tom, jaký vliv mají tyto zvyky a chování na změny jejich orgánů a tělesných částí

 Kapitola VIII. Přirozené třídění zvířat a jak je dát do souladu s tříděním přírody vůbec

Část druhá.

Úvod.

Kapitola I. Porovnání mezi neživými tělesy s živými těly a srovnání živočišstva a rostlinstva.

Kapitola II. O životě, o tom, čím je tvořen, a jaké podmínky jsou nutné pro jeho existenci v těle 

Kapitola III. O příčině vyvolávající organické pohyby.

Kapitola IV. Tonus a dráždivost

Kapitola V. O komůrkovém tkanivu jakožto zárodečném uzlíku, z nějž vznikla všechna tělesná uspořádání

Kapitola VI. O takzvaném přímém či samovolném plození

 Kapitola VII. Projevy života

 Kapitola VIII. Společné vlastnosti živého

 Kapitola IX. Zvláštnosti některých živých bytostí

Část třetí - o fyzikálních příčinách vědomí (8 kapitol)


 

Slovo ke čtenáři

(1) Má pedagogická zkušenost mě přivedla k poznání, jak mnoho by bylo nyní zapotřebí zoologické filosofie, tj. souboru pravidel a principů týkajících se studia živočichů a použitelných i v jiných oborech přírodních věd. Naše poznání živočišné říše totiž za posledních třicet let doznalo značného pokroku. Pokusil jsem se tedy takovou filosofii načrtnout pro potřeby svých přednášek a proto, aby mi studenti lépe rozuměli. To byl zpočátku vskutku můj jediný cíl. Ovšem snaha stanovit základní principy a na jejich základě zavést pravidla, která by sloužila jako pomůcka při studiu, mě přivedla ke zkoumání uspořádání tělní stavby [1] různých známých živočichů, odlišností mezi živočichy (2) jednotlivých čeledí, řádů a zejména tříd, k porovnávání vlastností, které na základě toho živočichové získávají v závislosti na stupni složitosti jednotlivých skupin, zkrátka zabývat se nejobecnějšími jevy, které v rámci zoologie ponejvíce vznikají. Postupně jsem byl čím dál více vtahován do úvah zásadního významu pro vědu a do řešení těch nejzávažnějších zoologických otázek.

 A vskutku, jak jsem mohl pozorovat onu pozoruhodnou degradaci [2] složitosti tělesného uspořádání, jež se vyskytuje v posloupnosti živočichů počínaje těmi nejdokonalejšími až po ty nejméně dokonalé, aniž bych se ptal, v čem spočívá tento tak nepochybný a nápadný jev, o němž se mi podává tolik důkazů? A neměl jsem snad dobrý důvod domnívat se, že příroda vytvářela jednotlivá živá těla postupně (3) od nejjednodušších až po ty nejsložitější, když se v celé hierarchii živočišné říše s rostoucí dokonalostí živočichů zesložiťuje a postupně i komplikuje jejich tělesná stavba, a to způsobem zcela nápadným?

Tato myšlenka pro mě ostatně nabyla nejvyšší průkaznosti, když jsem se zamyslel nad tím, že ten nejjednodušší živý tvor nemá žádný specializovaný orgán a že takovýto živočich není nadán žádnou zvláštní schopností kromě těch, jež jsou vlastní každému živému tělu. A jak příroda postupně vytváří jednotlivé specializované orgány, a tím čím dál více zesložiťuje stavbu živočišného těla, živočichové úměrně ke této složitosti získávají různé zvláštní schopnosti, jež u těch nejdokonalejších jsou velmi četné a výrazné. (4)

Tyto úvahy, jimž jsem nemohl upřít svou pozornost, mě brzy přivedly k tázání, v čem skutečně spočívá život a jaké podmínky jsou zapotřebí k tomu, aby tento přirozený fenomén vznikl a přetrvával v těle. Neváhal jsem pustit se do takového bádání tím spíše, že jsem byl přesvědčen, že právě v těch nejjednodušších ze všech živých tvorů mohu nalézt řešení zdánlivě tak těžkého problému, neboť jako jediný vyžaduje jen ty nejnutnější podmínky k existenci života a přitom nic víc, co by mohlo badatele svést z cesty.

V nejjednodušším tělesném uspořádání se sice setkávají všechny podmínky nezbytné pro výskyt života, ovšem pouze v té nejzákladnější podobě. Bylo proto potřeba zjistit, jak mohl tvor s tímto uspořádáním prostřednictvím nejrůznějších změn přivést na svět jiné, složitější tvory a postupně dát vznik stále složitějším, (5) které lze pozorovat napříč celou živočišnou říší. Na základě následujících dvou úvah, k nimž mě dovedlo pozorování, jsem nabyl přesvědčení, že jsem nalezl cestu k řešení tohoto problému.

 Zaprvé, množství známých poznatků dokazuje, že vytrvalé používání nějakého orgánu přispívá k jeho vývoji, posiluje jej a někdy dokonce zvětšuje, zatímco jeho nepoužívání, stane-li se zvykem, jeho vývoji škodí, zhoršuje jeho funkci, postupně jej oslabuje a nakonec způsobí jeho úplné zakrnění, pokud trvá dlouhodobě a u všech jedinců po sobě jdoucích generací. [3] Z toho můžeme usuzovat, že přiměje-li změna podmínek prostředí jedince určitého typu změnit návyky, pak méně používané orgány postupně odumírají, zatímco ty používanější se rozvíjejí lépe, získávají na síle a nabývají rozměrů odpovídajících jejich využití. (6)

 Za druhé při zkoumání toho, jak působí pohyb tekutin [4] v poddajných částech těla, jsem brzy došel k přesvědčení, že když se pohyb těchto tekutin v živém těle zrychluje, mění tyto tekutiny vlastnosti komůrkového pletiva [5] , v němž se pohybují, razí si nové cesty, vytvářejí spleť kanálů, a posléze tvoří nové orgány, v závislosti na uspořádání těla, v němž se nacházejí.

 Na základě těchto dvou úvah jsem si byl téměř jist, že pohyb tekutin uvnitř živočichů, který se zrychluje s rostoucí složitostí stavby těla, a měnící se vliv prostředí, kterému jsou živočichové vystaveni, když se rozptylují do nejrůznějších obyvatelných míst, jsou dvě hlavní příčiny, které přivedly živočišné druhy do toho stavu, jaký známe dnes. (7)

Nespokojil jsem se ovšem s tím, že bych v tomto díle představil podmínky nutné pro existenci života u těch nejjednodušších živých tvorů a příčiny rostoucí složitosti tělesného uspořádání živočichů od těch nejméně dokonalých až po ty nejdokonalejší z nich. Když jsem spatřil možnost odhalit fyzické příčiny fenoménu cítění, který se vyskytuje u tolika živočichů, neváhal jsem ani na okamžik a pustil se do bádání. Byl jsem přesvědčen, že žádná hmota nemůže mít o sobě schopnost cítění, a uvědomoval jsem si, že samotné cítění je pouze výsledkem fungování soustavy orgánů, které jsou k tomu uzpůsobeny. Proto jsem se snažil zjistit, jaký organický mechanismus tento podivuhodný jev způsobuje, a mám za to, že jsem jej nalezl. [6]

(8) Když jsem shromáždil ta nejspolehlivější pozorování na toto téma, nahlédl jsem, že ke vzniku cítění je třeba, aby nervová soustava byla již poměrně složitá, a ještě mnohem větší stupeň složitosti je potřeba, aby vzniklo něco takového jako je mysl. Došel jsem k přesvědčení, že nervová soustava ve své nejjednodušší podobě, tedy tak, jak se vyskytuje u těch nejméně dokonalých živočichů, prvních, kteří ji vůbec mají, slouží v tomto stavu nanejvýš k vyvolání svalového pohybu, a nemůže dát vzniknout cítění. V tomto stavu se skládá pouze z míšních nervových uzlin a z nich vybíhajících vláken, netvoří tedy ani prodlouženou míchu, ani míchu ani mozek. Ve složitějším stavu se nervová soustava skládá z míšní hmoty podlouhlého tvaru, tvořící buď prodlouženou míchu nebo míchu, (9) na jejímž konci je mozek, který je sídlem počitků a z nějž vycházejí, alespoň některé, nervy jednotlivých smyslů. Živočichové, jejichž nervová soustava je již na tomto stupni složitosti, mají schopnost pociťovat (sentir). Pokoušel jsem se dále zjistit, jakým mechanismem se vytváří počitek (perception), a ukázal jsem, že pro jedince, který není obdařen orgánem intelektu, zůstane počitek pouhým vjemem, neboť nedá vzniknout myšlence. I u živočicha, který tento zvláštní orgán má, zůstal počitek pouze vjemem, jestliže nebyl postřehnut. Nejsem po pravdě řečeno zcela rozhodnut v otázce, zda se při tomto mechanismu počitek přenáší tím, že se z dotčeného bodu vylučuje nervové fluidum (pozn. 4), nebo jednoduše tím, že se uvnitř této tekutiny pohyb přenáší. Protože však trvání některých počitků odpovídá délce působení podnětu, (10) přikláním se spíše k možnosti druhé.

Avšak má pozorování by nepřinesla žádné uspokojivé vysvětlení těchto jevů, kdybych nebyl zjistil a dokázal, že cítění a dráždivost jsou dva zcela různé organické jevy a nemají společný zdroj, jak se myslelo. Zatímco cítění je zvláštní schopnost některých živočichů a vyžaduje zvláštní soustavu orgánů, dráždivost nezávisí na žádném zvláštním orgánu a je vlastní každému uspořádání živočicha. A proto budou-li se tyto dva jevy směšovat, jakož i jejich zdroje a účinky, budeme se velmi často a snadno mýlit ve vysvětlení příčin těchto i ostatních jevů souvisejících se stavbou živočichů. (11) Můžeme se mýlit zejména tehdy, když se princip cítění a pohybu u živočichů, kteří tyto vlastnosti mají, a sídlo tohoto principu budeme snažit odhalit pomocí experimentu. Kupříkladu byly provedeny pokusy, kdy byla nedospělým živočichům uťata hlava, či přerušena mícha mezi týlem a prvním obratlem, anebo byla do těchto míst vražena jehla. Pak jim byl do plic vháněn vzduch a oni vykonávali různé pohyby, což se považovalo za důkaz, že umělým dýcháním se znovuoživuje cítění. Tyto reakce jsou však pouze důsledkem toho, že se ještě nevytratila dráždivost. Víme přeci, že ta přetrvává ještě nějakou dobu po smrti jedince. Jiné svalové pohyby mohlo vyvolat samo vhánění vzduchu do plic, neboť mícha nebyla zavedením jehly do míšního kanálu nikterak poškozena.

(12) Ovšem kdybych nezjistil, že organický pochod, jímž se uvádějí do pohybu jednotlivé části těla, je zcela nezávislý na tom, jímž vzniká cítění (přestože se v obojím případě jedná o působení nervů), a kdybych si také nepovšiml, že mohu uvést v činnost několik svalů, aniž bych zakoušel nějaký počitek, a naopak mohu zakusit počitek, aniž by následoval nějaký svalový pohyb, také bych mohl pohyby vyvolané u mladého zvířete, jemuž byla odstraněna hlava či mozek, považovat za projev cítění, a právě tak se mýlit. Myslím však, že pokud jedinec není schopen, ať už od přírody nebo z jiného důvodu, dát najevo počitek, který zakouší, například pokud nějakým křikem neprojevuje bolest, jež je mu působena, nemáme žádný spolehlivý důkaz o tom, že tento počitek zakouší, kromě vědomí, že soustava orgánů, které mu umožňují cítit, není porušena a je zachována její celistvost. (13) Samotné pohyby podrážděných svalů přítomnost cítění nikterak nedokazují.

Jakmile jsem ujednotil své myšlenky ohledně těchto zajímavých problémů, zaměřil jsem se na vnitřní cítění, tj. na pociťování vlastní existence, které se vyskytuje pouze u živočichů nadaných cítěním. Shromáždil jsem známé poznatky k tomuto tématu a porovnal je i se svým vlastním pozorováním, a brzy jsem došel k názoru, že toto vnitřní cítění vytváří určitou mohutnost, kterou je velmi důležité vzít v úvahu. Vskutku mi máloco připadá důležitější než toto vnitřní cítění, které se vyskytuje u lidí a živočichů s dostatečně složitou nervovou soustavou: do něj se promítají naše fyzické i duchovní potřeby a ono je zdrojem, z něhož vychází náš pohyb a jednání. Pokud vím, nikdo tomu dosud nevěnoval pozornost a kvůli této zásadní mezeře v poznání (14) jedné z nejpodstatnějších příčin jevů v živočišném těle bude každé vysvětlení, které si pro ně dokážeme představit, nedostatečné. Přitom ale nějakým způsobem tušíme existenci takové vnitřní mohutnosti, když mluvíme o vnitřních hnutích, která na sobě při nesčetných příležitostech zakoušíme. Neboť slovo emoce, které jsem si nevymyslel, se dosti často vyskytuje v naší řeči a vyjadřuje právě tato hnutí. Když jsem při úvahách o vnitřním cítění došel k tomu, že je mohou ovlivňovat nejrůznější příčiny, a že tedy může být silou, která vyvolává jednání, byl jsem až překvapen, kolik známých skutečností potvrzuje opodstatněnost a reálnost takovéto síly. Veškeré překážky, na něž jsem narážel při hledání příčin jednání, se mi rázem zdály zcela odstraněny. (15)

I kdybych však měl to štěstí a odhalil pravdu v tom, že vnitřní cítění je u živočichů, kteří je mají, silou působící jejich pohyb, nebyly by ještě překonány všechny obtíže tohoto zkoumání, neboť je zřejmé, že ne všichni známí živočichové mají nervovou soustavu, a nejsou tím pádem nadáni vnitřním cítěním, o kterém tu mluvím. A tudíž u těch, kteří je nemají, musí mít pohyb nějaký jiný původ. Když jsem ve svém uvažování dospěl až sem, uvědomil jsem si, že u rostlin by život neexistoval a nemohl se udržovat v činnosti, kdyby nebylo vnějších podnětů, a stejně tak je tomu nejspíš i s velkou částí živočišstva. A protože jsem se již mnohokrát přesvědčil o tom, že příroda k jednomu a témuž účelu užívá rozmanité prostředky (16), je-li to třeba, již jsem v tomto ohledu neměl pochyb. Domnívám se, že velmi nedokonalí živočichové, kteří nemají nervovou soustavu, žijí jen díky podnětům zvenčí, jinými slovy díky tomu, že jemná fluida z okolního prostředí při svém neustálém pohybu pronikají do těchto uspořádaných těl a udržují v nich život do té míry, nakolik jim to toto jejich uspořádání dovoluje. Tato myšlenka, jíž jsem se mnoho zabýval a pro niž svědčilo mnoho známých poznatků, a naopak žádný mně známý nesvědčil proti ní, myšlenka, jejímž jasným důkazem je i rostlinný život, byla pro mě paprskem, v jehož světle jsem spatřil hlavní příčinu, jež udržuje v tělech pohyb a život a jíž živočichové vděčí za vše, co je činí živými. (17)

Když jsem tuto myšlenku spojil se dvěma předchozími, tj. s úvahou o působení proudění tekutin v živočišném těle a s úvahou o účinku přetrvávající změny podmínek a zvyků živočichů, nalezl jsem souvislost, jež navzájem propojuje mnohé příčiny jevů v tělech živočichů, jejich vývoje a rozmanitosti. A brzy jsem si uvědomil nesmírnou důležitost tohoto přírodního procesu, který spočívá v tom, že noví jedinci uchovávají změny, které se u jejich předků vytvořily během života a působením okolností. Povšimnul jsem si, že pohyby živočichů nikdy nejsou vynuceny vnějším prostředím, ale vždy vyvolány spontánně, a na základě toho jsem došel k názoru, že sílu vyvolávající životní pohyby a jednání u nedokonalých živočichů si příroda nejprve musela vypůjčit z okolního prostředí, ovšem postupně jak se stavba těla stávala složitější, přešla tato síla do nitra živočichů samých, až jim nakonec příroda dala tuto sílu zcela k dispozici. [7] (18)

To jsou tedy hlavní témata, jež jsem se v tomto díle pokusil nadnést a rozvinout. Tato zoologická filosofie je výsledkem mého studia živočichů, obecných i zvláštních rysů jejich uspořádání, příčin jejich vývoje a rozmanitosti a z nich vyplývajících schopností. K jejímu vytvoření jsem použil nejdůležitějších materiálů, jež jsem shromáždil pro plánované dílo o živém těle s názvem biologie, které z mé strany ovšem zůstane nedokončeno. Uvádím zde velké množství spolehlivých poznatků a důsledky, které z nich vyvozuji, se mi zdají správné a nutné. Jsem přesvědčen, že je jen stěží někdo nahradí. (19)

Ovšem skutečnost, že většina z úvah zde předestřených je naprostou novinkou, zcela jistě předem ovlivní čtenáře v můj neprospěch, neboť sama novost a odlišnost od všeobecně přijímaných schémat je často důvodem k zavržení. Vžité myšlenky bohužel podporují předsudky při přijímání nových, zvláště přidá-li se k tomu sebemenší pochybnost. Proto jakkoli je těžké při zkoumání přírody odhalit něco nového, ještě mnohem těžší je prosadit, aby tyto nové poznatky byly všeobecně akceptovány. Tyto obtíže však celkovému rozvoji vědění jen prospívají, neboť díky přísnému výběru, jímž nové myšlenky procházejí, se mnohé pochybné či nepodložené pouze krátce vynoří a vzápětí upadnou v zapomnění. (20) Nicméně v některých případech jsou takto odmítnuty a zanedbány i výtečné a dobře podložené myšlenky. Lepší je však, aby jednou nahlédnutá pravda dlouho bojovala o získání pozornosti, kterou zaslouží, než aby každý lidský výmysl jen tak beze všeho vstoupil v platnost. Čím více přemýšlím o tom, co vše ovlivňuje naše soudy, tím více jsem přesvědčen, že kromě těch fyzických a duchovních skutečností, jež žádný člověk nemůže zpochybnit, je vše věcí názoru a úsudku. (21) A jak víme, není tvrzení, aby proti němu nebylo možno postavit tvrzení jiné. Proto ačkoli jsou mezi různými názory zajisté velké rozdíly v pravděpodobnosti a hodnotě, myslím, že by nebylo správné odsuzovat ty, kteří naše názory nepřijmou. Měli bychom snad za pravdivé považovat jen myšlenky všeobecně přijímané? Vždyť zkušenost jasně dokazuje, že lidé s nejrozvinutější inteligencí a nejbystřejším úsudkem tvoří v každé době naprostou menšinu. Není pochyb o tom, že autority v oboru vědění se musí navzájem uznávat, a ne hledět na to, zda je jejich názor většinový. Vzájemného uznání však bývá často těžké dosáhnout. Vzhledem k tomu, kolik přísných kritérií musí úsudek splňovat, aby byl správný, není skutečnost, že byl pronesen někým, koho obecné mínění povýšilo na autoritu, nijakou zárukou jeho správnosti. (22)

Jedinými pozitivními poznatky, na něž se člověk může spolehnout, jsou tedy věci, které sám pozoruje [8] (tedy nikoli důsledky z nich vyvozené), existence přírody, v níž se tyto věci odehrávají, prostředky použité k pozorování a zákonitosti, které vládnou pohybům a vedou ke změnám částí. Vše ostatní je nejisté, jakkoli jsou některé poznatky, závěry a teorie, pravděpodobnější než jiné. Nelze se tedy zcela spolehnout na žádný úsudek, žádný závěr či teorii, neboť autoři těchto intelektuálních výkonů nemohou mít jistotu, že skutečně vzali v úvahu všechny relevantní prvky a jenom je, a přitom žádný nezanedbali. Naprosto jistá je pouze existence věcí (corps), která působí na naše smysly, a vlastností, které jim přináleží, tedy pouze ty fyzické a duchovní skutečnosti, které jsou přístupné našemu poznání. (23) Proto by měly být myšlenky, soudy a vysvětlení, jež v tomto díle podávám, chápány pouze jako názory, které nabízím k úvaze, a chci jimi pouze upozornit na to, k čemu jsem se dopracoval a co případně může být pravda. Musím však říci, že při pozorováních, z nichž se zrodily tyto úvahy, jsem zakoušel skutečnou radost z toho, že má zjištění jsou tolik podobna pravdě, a cítil jsem se vskutku odměněn za svou námahu při bádání a přemýšlení. Zveřejněním těchto pozorování spolu se závěry, které jsem z nich vyvodil, chci dát podnět lidem osvíceným a oddaným studiu přírody, aby je vyzkoušeli a ověřili, a vyvodili z nich vlastní závěry podle svého uvážení. (24) Jelikož je tato cesta podle mého názoru jediná, jež vede k poznání pravdy nebo toho, co je pravdě nejblíže, a takové poznání je vždy prospěšnější než omyl, nemám pochyb, že právě ji je třeba následovat. Možná si čtenář povšimne, že druhé a zejména třetí části této knihy jsem se věnoval s obzvláštní péčí a oblibou a s nemalým zájmem. Přitom ovšem principy přírodovědy, jimiž se zabývám v první části, mohou být přinejmenším považovány za velmi užitečné pro současnou vědu, neboť se obecně nejvíce blíží tomu, co bylo až doteď všeobecně přijímáno. Toto dílo mohlo být zajisté o poznání rozsáhlejší, kdybych každou kapitolu rozvinul natolik, kolik dovoluje její zajímavé téma. Raději jsem se však omezil (25) na nejnezbytnější výklad, aby tak mé myšlenky mohly být dostatečně pochopeny. Tím jsem ušetřil čtenářům čas, aniž bych je tím připravil o možnost porozumění. Jestliže milovníci přírodních věd naleznou pro sebe v tomto díle pár užitečných názorů a principů, jestliže má pozorování, která zde předkládám, potvrdí ti, kdo se podobnými otázkami zabývají, a jestliže z těchto pozorování vyplývají myšlenky, jež mohou pohnout naše vědění kupředu a přivést nás k poznání nepoznaného, pak toto dílo splnilo cíl, který jsem si předsevzal.


Část první

Předmluva

Pozorovat přírodu, zkoumat její výtvory, hledat obecné a zvláštní souvislosti, jež jim příroda vtiskla, zkrátka pokoušet se nalézt řád, který příroda všude tvoří, objevovat její fungování, zákonitosti a nekonečně rozmanité prostředky, jimiž tento řád vytváří, to podle mého názoru znamená získávat jediné pozitivní vědění, které máme k dispozici a jež nám může být skutečně užitečné. [9] Znamená to také nalézat to největší potěšení, které nám může vynahradit nevyhnutelné strasti života. Co je zajímavějšího v pozorování přírody, než studium živočichů, zkoumání podobností jejich stavby s tělem lidským a působení zvyků a způsobů života, podnebí a stanoviště na změny jejich orgánů, schopností a celkového charakteru? Zajímavé je rovněž zkoumání různých druhů jejich tělesného uspořádání, podle nichž lze určit více či méně blízké souvislosti, jež určují jejich zařazení podle přirozené metody, a konečně obecné třídění těchto živočichů podle větší či menší složitosti jejich uspořádání, pomocí kterého můžeme poznat samotný řád, který sledovala příroda při vytváření každého z těchto druhů. Jistě nelze popřít, že všechna tato zkoumání a mnohá další, k nimž vede studium živočichů, jsou skutečně velmi zajímavá pro milovníka přírody a pro toho, kdo ve všem hledá pravdu.

Je vskutku zvláštní, že o těch nejdůležitějších úkazech, jež je nutno vzít při tomto bádání v úvahu, víme až od té doby, kdy se započalo se studiem těch nejjednodušších živočichů a kdy se výzkum různého stupně složitosti tělesného uspořádání stal úhelným kamenem veškerého bádání v tomto oboru. Stejně tak musíme s podivem konstatovat, že právě díky studiu těch nejdrobnějších výtvorů, které nám příroda nabízí, (3) a díky těm zdánlivě nejmalichernějším zkoumáním jsme získali ty nejdůležitější poznatky, vedoucí k odhalení jejich zákonitostí a způsobů fungování. [10] Tuto skutečnost potvrzují mnohá významná zjištění a díky úvahám v tomto díle se stane ještě prokazatelnější. Měla by nás ještě více přesvědčit o tom, že při studiu přírody není ani ten nejmenší předmět zanedbatelný.

Cílem studia živočichů není jen znalost jednotlivých skupin a určování všech odlišností mezi nimi a jejich charakteristických rysů. Znamená to také znát původ jejich schopností, příčiny výskytu a udržování života, příčiny úžasného pokroku, který se projevuje ve složení jejich tělesné stavby a v počtu a úrovni jejich schopností. Na počátku, u společného zdroje, splývá stránka fyzická a duševní, a studiem tělesného uspořádání různých řádů známého živočišstva jsme schopni tuto myšlenku zcela přesvědčivě prokázat. Ovšem protože z onoho společného zdroje vycházejí jen určité jevy, (4) které, ačkoli zprvu téměř nerozlišené, postupně vytvářejí dva výrazně odlišné proudy, zdálo se nám, a mnohým se dosud zdá, že tyto dva řády, které bohužel vnímáme v jejich maximální odlišnosti, nemají nic společného. Přitom jsme se již přesvědčili, že stránka fyzická má vliv na stránku duševní. Podle mého názoru však nebyla dosud věnována dostatečná pozornost tomu, jak stránka duševní ovlivňuje fyzickou. Vždyť tyto dva řády jevů vycházející ze společného zdroje na sebe působí navzájem, a to zejména tehdy, když se zdají být nejvíce odděleny, a nyní již máme prostředky k tomu, abychom dokázali, že se ve svých proměnách vzájemně ovlivňují. Myslím, že při hledání společného zdroje těchto dvou řádů jevů, jež ve své největší odlišnosti tvoří fyzické a duševní, jsme zvolili špatnou cestu, zcela opačnou, než jakou bylo nutno jít. Tyto zdánlivě tolik odlišné řády jevů se samozřejmě začaly zkoumat u člověka, u něhož je tělní uspořádání přivedeno k největší dokonalosti a složitosti, [11] (5) a jehož životní projevy, cítění a vlastnosti vykazují největší stupeň složitosti, a u něhož je tím pádem nejtěžší odhalit zdroj tolika rozmanitých jevů. Když jsme prozkoumali stavbu člověka, dříve než jsme začali na základě našeho zkoumání dělat závěry o samotných příčinách života a fyzické a duševní citlivosti, tedy význačných schopností člověka, měli jsme se snažit probádat i jiné živočichy. Měli jsme dříve zvážit, jaké jsou v tomto ohledu rozdíly mezi lidmi a ostatními živočichy, souvislosti mezi jejich schopnostmi a podobnosti jejich tělesného uspořádání. Kdybychom tyto různé živočichy porovnali mezi sebou a srovnali je s tím, co víme o člověku, kdybychom vzali v úvahu rostoucí složitost tělesného uspořádání od těch nejjednodušších až po člověka, jehož stavba těla je nejsložitější a nejdokonalejší, a postupné přibývání specializovaných orgánů, a tím i nových schopností, byli bychom si povšimli toho, (6) že množství potřeb, jež je zpočátku téměř nulové, postupně vzrůstá a stále více podněcuje jednání, vedoucí k jejich uspokojení, a že opakované a účinné jednání zas způsobuje rozvoj orgánů, které se na něm podílejí. Také bychom zjistili, že síla vyvolávající tělesné pohyby může u těch nejjednodušších živočichů být zcela vnější, a přesto působit jejich životní pohyb. Postupně tato síla přechází do nitra živočichů samotných, utkvívá v nich a stává se zdrojem jejich citlivosti, a nakonec i jejich rozumových úkonů. [12]

Dodám jen, že kdybychom se byli řídili touto metodou, nemohli bychom považovat cítění za obecnou, bezprostřední příčinu tělesného pohybu a rozhodně bychom netvrdili, že život je sled pohybů vyvolaných počitky, které přicházejí prostřednictvím jednotlivých orgánů, nebo že veškeré životní pohyby jsou reakcemi na podněty, jež jsou přijímány citlivými částmi těla. Z hlediska nejdokonalejších živočichů se tato domněnka může zdát téměř oprávněná, ovšem pokud by tomu tak bylo se všemi živými bytostmi, musely by být všechny nadány schopností cítění. U rostlin však (7) něco takového nemůžeme dokázat, stejně jako u některých známých živočichů. Předpoklad takové obecné příčiny podle mého názoru neodpovídá skutečnému přírodnímu procesu. Příroda při vytváření života zajisté nestvořila ihned ze začátku tak znamenitou schopnost jako je cítění. U nedokonalých živočichů na nejnižších stupních živočišné říše k tomu neměla ani žádné prostředky. Nelze mít již pochyb o tom, že u všech životem obdařených tvorů vytvářela příroda vše postupně, krok za krokem.

Vedle mnoha dalších témat se v tomto díle pokusím ukázat na základě všeobecně známých a uznávaných poznatků, že příroda neustálým zesložiťováním uspořádání živočišného těla postupně vytvořila různé specializované orgány a nejrůznější zvláštní vlastnosti živočichů. Již delší dobu se vyskytuje názor, že existuje určitý žebříček či vzestupný řetězec živých tvorů. Bonnet tuto myšlenku rozvinul, nepodložil ji však poznatky získanými z pozorování živých tvorů samotných, což by ovšem bylo bývalo nezbytné, zejména u živočichů. (8) Ve své době ani taková pozorování dělat nemohl, neboť neměl k dispozici potřebné prostředky.

Zkoumáme-li živočichy různých tříd, můžeme pozorovat ještě mnoho jiných jevů než jen rostoucí složitost jejich tělesného uspořádání. Vliv změn životních podmínek a z toho plynoucích nových potřeb, vliv těchto potřeb na vznik jednání, vliv opakovaného jednání na vznik zvyků a sklonů, důsledky častějšího či méně častého užívání některého orgánu, způsob, jímž příroda uchovává a dále zdokonaluje to, čeho již bylo dosaženo atd. atd. To vše jsou otázky zásadní důležitosti pro racionální přírodní filosofii. Avšak takový způsob studia živočichů, zejména těch nejméně dokonalých, byl dlouho zanedbáván, neboť jsme si neuvědomovali jeho zásadní význam. A protože bádání v tomto směru započalo teprve nedávno, můžeme od něj v budoucnu, budeme-li v něm pokračovat, zajisté očekávat mnoho nových objasnění. V době, kdy se skutečně začala rozvíjet přírodověda a pozornosti přírodovědců se dostalo každé říši živé přírody, věnovala se většina vědců zkoumajících živočichy obratlovcům, tj. savcům, ptákům, plazům a rybám. [13] (9) Tyto třídy živočichů nabízející obecně největší živočišné druhy, s nejrozvinutějšími orgány a schopnostmi a navzájem snadno rozeznatelné, byly na první pohled užitečnějším předmětem studia než bezobratlí. Tito živočichové si vskutku svými extrémně malými rozměry, omezenými schopnostmi a tělesným uspořádáním mnohem vzdálenějším člověku než velká zvířata. Z těchto důvodů jsou obecně poněkud podceňováni a ze strany některých přírodovědců se jim dostává jen velmi nevalné pozornosti. Již se však v zájmu pokroku našeho poznání začínáme vymaňovat z tohoto škodlivého předsudku. Neboť i za těch několik málo let, co jsou tito pozoruhodní živočichové pečlivě zkoumáni, musíme konstatovat, že jejich studium je pro přírodovědce a filosofa jedním z vůbec nejzajímavějších. To proto, že do mnohých problémů přírodovědy a otázek spojených s fyzikálními procesy probíhajícími v těle, vnáší světlo, které bychom jen stěží hledali jinde.

Když jsem byl pověřen, abych pro přírodovědné muzeum uspořádal výstavu živočichů, které nazývám bezobratlými, neboť nemají páteř složenou z obratlů, (10) moje výzkumy těchto početných živočichů, pozorování a poznatky, které jsem o nich nashromáždil, i některé vědomosti z oboru srovnávací anatomie, které jsem na ně aplikoval, mě brzy jednoznačně přesvědčily o nesmírném významu jejich studia. Studium bezobratlých je vskutku pro přírodovědce nanejvýš zajímavé, neboť

1) druhů těchto živočichů je v přírodě daleko více než druhů obratlovců;

2) díky své početnosti vykazují i mnohem větší rozmanitost;

3) variace uspořádání jejich těla jsou mnohem větší, výraznější a pozoruhodnější;

4) a konečně proto, že v proměnách orgánů bezobratlých se mnohem lépe projevuje řád, jímž se při vytváření různých živočišných orgánů řídí sama příroda. [14]

Z těchto důvodů je jejich studium mnohem vhodnější k tomu, abychom odhalili samotný původ uspořádání těla a příčiny jeho složení a vývoje, než veškeré zkoumání živočichů dokonalejších, jako jsou obratlovci.

O těchto pravdách jsem byl pevně přesvědčen, a zároveň jsem si uvědomoval, (11) že budu-li chtít s nimi seznámit své žáky, nemohu ihned zacházet do podrobností jednotlivých témat, ale měl bych jim ze všeho nejdříve vyložit obecné vlastnosti živočichů, předvést jim je jako celek, včetně nejpodstatnějších poznatků o tomto celku. Dále jsem chtěl vzít podstatné části, na něž se tento celek dělí, porovnat je mezi sebou a studenty seznámit s každou zvlášť. Pravý způsob, jak dobře poznat nějakou věc, a to až do největších podrobností, je vzít ji nejprve v úvahu jakožto celek. Je třeba nejprve zkoumat její celkovou náplň, rozsah, souhrn jejích částí, a dále její přirozený charakter a původ, její souvislosti s ostatními známými věcmi, zkrátka prozkoumat ji ze všech obecných hledisek. Poté je třeba onu věc rozdělit na hlavní části, a ty studovat a zkoumat zvlášť, ve všech souvislostech, které nám o nich přinesou nějaké poznání. A jak postupně dále a dále členíme tyto části a postupně je zkoumáme, dostáváme se až k částem nejmenším, zkoumáme jejich zvláštnosti a nezanedbáme přitom ani nejmenší detail.

(12) Teprve když jsme všechna tato zkoumání provedli, můžeme se pokusit z nich vyvozovat závěry, a tak se krok za krokem vytváří filosofie přírodní vědy, upravuje se a zdokonaluje. Jedině touto cestou je lidský intelekt schopen získat ty nejrozsáhlejší, nejtrvalejší a navzájem neprovázanější vědomosti v kterémkoli oboru. A jedině touto analytickou metodou je možno dosáhnout toho, aby vědy zaznamenávaly skutečný pokrok a nedocházelo v nich ke zmatení, ale naopak k dokonalému poznání jejich předmětu. Bohužel jsme si ještě v přírodovědě dosti nezvykli používat této metody. Všeobecně uznávaná nutnost vycházet v tomto oboru z pečlivých pozorování jednotlivých jevů vedla k tomu, že se přírodovědci naučili omezovat svá zkoumání na tyto jednotlivosti a jejich nejdrobnější detaily, a to natolik, že pro většinu z nich se tato zkoumání stala hlavním cílem. Bylo by přitom skutečně brzdou vývoje přírodních věd, kdybychom trvali na tom, že si u pozorovaných předmětů budeme všímat pouze jejich formy, rozměrů, vnějších, i těch nejmenších částí, barvy, atd., a kdyby se ti, kdo se podobným pozorováním věnují, odmítali zabývat jakýmikoli širšími souvislostmi. (13) Kdyby si například nevšímali, jaká je povaha předmětů, jimiž se zabývají, v čem spočívají příčiny jejich proměn a variací, jak se tyto předměty vztahují k sobě navzájem a ke všem ostatním známým předmětům, atd. atd. Právě proto, že se dostatečně nevyužívá metody, již jsem zde popsal, nalézáme tolikeré rozdíly a nesrovnalosti v tom, co se v tomto oboru učí, ať již v dílech věnovaných přírodovědě či jinde. A proto také ti, kdo se věnují pouze studiu jednotlivých druhů, chápou jen velmi těžce obecné souvislosti věcí a skutečný plán přírody jim zcela uniká, a proto nejsou s to odhalit téměř žádný z jejích zákonů. Jelikož jsem toho názoru, že není dobré držet se metody, jež takto omezuje a zužuje oblast poznání, a protože rychlý vývoj srovnávací anatomie, nové objevy v zoologii a v neposlední řadě i má vlastní pozorování mě přiměla k tomu, abych dal svému systému bezobratlých novou podobu, došel jsem k přesvědčení, že bych měl ve zvláštním díle pod názvem zoologická filosofie shromáždit:

1) obecné principy týkající se studia živočišné říše;

2) základní vypozorované skutečnosti, jež je nutno při tomto studiu brát v úvahu;

3) úvahy vedoucí k systematizaci živočichů, která by nebyla svévolná;

4) nejdůležitější závěry, které přirozeně vyplývají ze shromážděných pozorování a poznatků a dávají základ skutečné filosofii vědy.

Tato zoologická filosofie není ničím jiným než novou, upravenou a podstatně rozšířenou verzí mého díla Zkoumání živých tvorů. Má tři hlavní části, z nichž každá se dělí na několik kapitol. První část, v níž jsou představena zásadní pozorování a obecné principy přírodních věd, pojednává o tzv. umělých kritériích v přírodních vědách, vyzdvihuje důležitost zkoumání souvislostí a vysvětluje, co je třeba si představit pod pojmem druh u živých bytostí. Po těchto obecnostech z oboru živočichů v první části podám důkazy o tom, že tělní uspořádání, bráno od jednoho konce žebříčku živočichů na druhý počínaje těmi nejdokonalejšími, vykazuje sestupnou tendenci. Ukážu také, jaký vliv mají okolnosti (15) a zvyky na živočišné orgány a že jsou příčinou, jež podporuje či brzdí vývoj těchto orgánů. Tuto část uzavřu úvahou o přirozeném řádu živočichů a návrhem jejich nejvhodnější systematizace a třídění.

Ve druhé části vyložím svůj názor na řád a stav věcí, jež jsou typické pro živočichy, a uvedu také, jaké podmínky jsou nutné k výskytu tohoto podivuhodného přírodního úkazu. Poté se pokusím objasnit, jaká příčina vyvolává organické pohyby, tonus (orgasme) a dráždivost (irritabilité), jaké jsou vlastnosti komůrkové tkáně (tissue cellulaire), za jakých zvláštních okolností může dojít ke spontánnímu vzniku života samoplozením, s čím souvisí a co způsobují životní úkony, atd. A konečně ve třetí části představím svůj názor na fyzické příčiny cítění, možnosti jednání a rozumných činů u některých živočichů. Pojednám v ní 1) o původu a utváření nervové soustavy, 2) o nervové tekutině, o níž lze získat pouze nepřímé poznatky, ale jejíž existenci potvrzují mnohé jevy, které může působit jen takováto tekutina, 3) o fyzické citlivosti a o mechanismu počitků, 4) o síle, jež způsobuje pohyby a jednání živočichů, 5) o zdroji vůle či schopnosti chtít, 6) o myšlenkách a různých jejich řádech, 7) a konečně o několika zvláštních druzích jednání, jako je pozornost, myšlení, představivost či paměť. Výklady ve druhé a třetí části zajisté zahrnují některá velmi obtížná témata, včetně zdánlivě neřešitelných otázek. Mají však takový význam, že již jen pokusy na toto téma mohou být přínosné, buď tím, že odhalí nové skutečnosti, nebo otevřou cestu k jejich poznání.


Kapitola III. O druhu a o tom, jakou představu si s tímto slovem máme spojovat

(53) Není na škodu jasně určit, jakou představu bychom si měli utvořit o tom, čemu se u živých tvorů říká druh. Není také zbytečné se ptát, zda je pravda, že druhy jsou zcela neměnné, stejně staré jako příroda sama, a všechny byly odjakživa takové, jako je známe dnes. Anebo zda spíš vlivem změn okolností, byť by to byly změny velice pomalé, časem druhy nezměnily svůj charakter a podobu. Objasnění této otázky není zajímavé pouze pro naše zoologické a botanické vědění, ale je navíc zásadní pro poznání dějin Země. V jedné z následujících kapitol ukazuji, že každý druh získal vlivem okolností, v nichž se po dlouhou dobu nacházel, pro něj typické zvyky, a že samy tyto zvyky ovlivňovaly různé části těl jedinců jednotlivých druhů, že vedly k jejich změnám a přizpůsobení získaným zvykům. (54)

 Podívejme se nejprve, jakou představu jsme si utvořili o tom, co je to druh. Druhem obvykle nazýváme soubor navzájem podobných jedinců, kteří byli zplozeni jinými jim podobnými jedinci. To je přesná definice, neboť každý životem obdařený jedinec se vždy více či méně podobá tomu nebo těm, z nichž vzešel. K této definici však přidáváme předpoklad, že jedinci patřící k jednomu druhu se od sebe nikdy neliší ve svém specifickém charakteru, a že z toho důvodu je druh v přírodě něčím absolutně neměnným. Jedině proti tomuto předpokladu chci bojovat, neboť zcela jasné důkazy získané pozorováním ukazují, že je nepodložený.

 Téměř všeobecně přijímaný předpoklad, že živí tvorové se člení na neměnné druhy, jež se navzájem odlišují neměnnými charakteristickými znaky, a že tyto druhy existují tak dlouho, jako příroda sama, pochází z doby, kdy ještě nebylo k dispozici dostatečné množství pozorování a přírodní vědy v podstatě neexistovaly. O nepravdivosti tohoto předpokladu se však dennodenně přesvědčují ti, kdo mnohé viděli a dlouhodobě pozorují přírodu, a také ti, kdo s nemalým užitkem studují rozsáhlé a bohaté sbírky našich muzeí. A tak všichni, kdo se intenzivně zabývají studiem přírodovědy, vědí, že přírodovědci mají v dnešní době velké potíže určit, co vlastně mají považovat za druh. Přírodovědci vskutku neberou v úvahu, že druhy mají ve skutečnosti pouze relativní stálost, jež závisí na trvání podmínek, v nichž se ocitli všichni jedinci představující určitý druh, a že jedinci, kteří podlehli změnám, vytvářejí skupiny jen nepatrně se lišící od některého jiného příbuzného druhu. Při stanovování druhů se přírodovědci rozhodují svévolně, takže jedince pozorované v různých zemích a za různých okolností jedni označují jako varietu, jiní jako zvláštní druh. Z toho důvodu část přírodovědecké práce spočívající v určování a vymezování druhů dostává každým dnem stále větší trhliny, tj. stává se obtížnější a zmatenější. (56)

 Ve skutečnosti jsme již dávno zaznamenali, že existují skupiny jedinců, kteří jsou si svým uspořádáním a všemi částmi těla podobní a kteří tuto stejnou podobu zachovávají z generace na generaci od té doby, co je známe, a měli jsme za to, že je proto můžeme považovat za neměnné druhy. Ovšem nevěnovali jsme pozornost tomu, že jedinci jednoho druhu se v dalších generacích nutně udržují beze změny, jen pokud se nějak zásadně nezmění okolnosti, které mají vliv na jejich způsob bytí. Tomuto zažitému předsudku odpovídalo to, že se v po sobě jdoucích generacích rodí sobě podobní tvorové. Z těchto důvodů se předpokládalo, že každý druh je neměnný a stejně starý jako příroda sama a že každý byl zvlášť stvořen Nejvyšším Tvůrcem všeho existujícího. Zajisté vše existuje pouze z vůle vznešeného Tvůrce všech věcí. Ale můžeme snad my určovat pravidla, jimiž by se při konání své vůle měl řídit, a předepisovat mu nějaký určitý způsob tvoření? Nemohla snad Jeho neomezená moc stvořit řád věcí, jenž by postupně dal vzniknout všemu, co kolem sebe vidíme, stejně jako všemu, co existuje a co neznáme? Ať již byla vůle Stvořitelova jakákoli, jeho moc je stále stejně nesmírná a nic jí nemůže ubrat na velikosti, ať se uplatňuje jakýmkoli způsobem. (57) Uznávám pravomoc této nekonečné moudrosti, a proto se omezuji na prosté pozorování přírody. A podaří-li se mi přitom rozluštit něco z jejích postupů, jimiž přivádí na svět své výtvory, řeknu bez váhání, že záměr jejího Tvůrce byl zkrátka takový, aby takovou schopnost a moc měla.

 Představa druhu, kterou jsme si vytvořili, byla zcela prostá, snadno pochopitelná a potvrzovala ji i skutečnost, že podoba jedinců se beze změny zachovává v rozmnožování a v po sobě jdoucích generacích. Taková je vskutku většina oněch takzvaných druhů, které dennodenně vídáme kolem sebe. A přitom čím lépe poznáváme různé živé bytosti, jež pokrývají téměř celý povrch zeměkoule, tím větší potíž máme určit, co má být považováno za druh, tím spíše jak vymezit a odlišit jednotlivé rody. Jak tak neustále shromažďujeme výtvory přírody a naše sbírky se rozrůstají, jsme svědky toho, jak se zaplňují téměř všechna bílá místa a naše dělicí linie se rozplývají. Zjišťujeme, že jsme odkázáni na svévolné určování druhů, při němž na jedné straně i z těch nejmenších odlišností vytváříme specifický znak a na základě něho pojmenujeme druh, a na druhé straně prohlašujeme za varietu jednoho druhu některé exempláře, které jiní považují za zvláštní druh.

 Musím znovu zopakovat, že čím více se naše sbírky rozrůstají, tím více získáváme důkazů o tom, že vše je víceméně věcí odstínu, výrazné rozdíly se stírají a ve většině případů nám příroda poskytne pro stanovení rozdílu jen nepatrné zvláštnosti, na nichž trvat je téměř dětinské. Mnohé živočišné a rostlinné rody jsou tak široké co do počtu druhů, které k nim řadíme, že studium a stanovení jednotlivých druhů se v jejich rámci stává téměř neproveditelným! Mezi blízce příbuznými druhy takového rodu, jež jsou seřazeny do skupin a uspořádány podle přirozených souvislostí, jsou rozdíly tak jemné, že tyto druhy jsou navzájem spíše jen odstíněny a v jistém smyslu se mezi sebou prolínají, přičemž není téměř žádný způsob, jak zcela jasně stanovit ony drobné odlišnosti mezi nimi. Pouze ti, kdo se delší dobu a do hloubky zabývali určováním druhů a seznamovali se s rozsáhlými sbírkami přírodnin, vědí, do jaké míry jednotlivé druhy mezi sebou splývají, a mohli se přesvědčit, že jestliže se někde vyskytnou izolované druhy, je to proto, že nám schází druhy jim blízké, které jsme dosud ve svých sbírkách nezachytili. Tím ovšem nechci tvrdit, že všichni existující živočichové tvoří jednoduchou nepřetržitou řadu, jež je všude stejně jemně odstíněna. Tvrdím, že tato řada se větví a je nepravidelně stupňovitá a že mezi jejími částmi neexistují jasné předěly. Tedy alespoň ne takové, které by existovaly odjakživa, i když diskontinuity místy, z důvodu vymizení některých druhů, skutečně vznikly. Z toho vyplývá, že druhy, které se nacházejí na konci jednotlivých rozvětvení, mají vztah k příbuzným druhům, které se od nich nepatrně liší. Toto vše jsem schopen ukázat pouze na základě známých skutečností. Nepotřebuji k tomu žádnou hypotézu ani předpoklad a moje závěry zajisté potvrdí každý přírodovědec který se věnuje pozorování.(60)

 Příkladem problému, který jsem popsal, jsou nejen mnohé rody, ale celé čeledi, a dokonce některé třídy. V těchto případech, jsou-li druhy správně seřazeny do skupin podle svých přirozených vztahů, stačí vybrat jeden druh a pak přeskočit několik sousedních a vzít jiný poněkud vzdálenější, a mezi těmito dvěma druhy při porovnání již veliké rozdíly najdete. Takto jsme na začátku vnímali přírodní výtvory, které nás bezprostředně obklopovaly. Tehdy bylo velmi snadné stanovit rodové a druhové rozdíly. Nyní však, když jsou již naše sbírky značně rozsáhlé, můžete sledovat onu posloupnost druhů, o níž jsem právě hovořil, od prvního vybraného druhu ke druhému, který se od něj značně liší, a zjistíte, že k němu docházíte odstín po odstínu, aniž byste narazili na nějaký rozdíl hodný zaznamenání. Ptám se: existuje vůbec nějaký zkušený zoolog či botanik, který není od základu přesvědčen o tom, co zde vykládám? Jak máme nyní studovat a pevně stanovovat druhy v tom množství různých řádů polypů a zejména hmyzu, kde řády jako motýli, můry, moli, mouchy, blanokřídlí, nosatci, nosorožíci, chrobáci, zlatohlávci atd. zahrnují již tolik příbuzných druhů, které se jen nepatrně liší a takřka splývají? Ohromné množství schránek měkkýšů ze všech různých zemí a moří se vymyká našim rozlišovacím prostředkům a v tomto směru zcela vyčerpává naše zdroje! A můžeme jít ještě výš, k rybám, plazům, ptákům i samotným savcům - kromě několika bílých míst, která ještě zbývá zaplnit, najdeme všude mezi sousedními druhy, ba dokonce rody, pouhé odstíny a náš um již nenachází žádný podklad k určení jasných rozdílů.

 A není snad stav věcí zcela srovnatelný i v botanických oborech, které se zabývají rostlinnou říší? Považme jen, jaké máme nyní nesnáze při studiu a stanovování druhů v rodech lišejníků, řas, ostřic, trav, okoličnatek, pryšců, vřesovcovitých, složnokvětých, lilkovitých, kakostovitých, mimózovitých a jiných rostlin. V době, kdy byly tyto rody popsány, bylo u nich známo jen malé množství druhů, a bylo tedy snadné je navzájem odlišit. Nyní, když jsou již téměř všechna prázdná místa zaplněna, jsou naše druhová rozlišení nutně čím dál titěrnější a často zcela nedostatečná. Podívejme se, jaké příčiny mohly způsobit tento zcela evidentní stav věcí. Hledejme, jaké prostředky má v tomto ohledu příroda a zda nám zde může nějak pomoci pozorování.

 Z mnohých poznatků víme, že změní-li se životní podmínky, podnebí, způsob života či zvyky jedinců některého z nám známých druhů, vlivem těchto změn se pozvolna mění i složení a proporce částí jejich těla, jejich podoba a schopnosti a celá jejich stavba. To vše časem způsobí, že projdou přestavbou celého těla. V rámci téhož podnebí nejdříve vznikají variace u jednotlivců díky různým podmínkám, kterým jsou vystaveni. Postupem času, nacházejí-li se jedinci v prostředí trvale odlišném a žijí a množí se z generace na generaci ve stále stejných podmínkách, vznikají změny, které se stávají takříkajíc součástí jejich bytosti. (63) V důsledku toho se na konci sledu mnoha generací jedinci původně patřící k jednomu druhu stávají druhem zcela novým a odlišným od prvního. Představme si například, že se semínka trávy nebo kterékoli jiné divoké rostliny z vlhké louky dostanou za nějakých okolností nejdříve na svah nejbližšího kopce, kde půda, ačkoli o něco výše položená, je stále ještě dosti vlhká, aby rostlina mohla přežít. Poté, co zde nějakou dobu žila a mnohokrát se zde rozmnožila, se její semínka dostanou postupně až na skalnaté úbočí, kde je půda suchá, téměř vyprahlá. Jestliže se rostlině podaří přežít i tam a rozmnožit se v mnoha generacích, změní svou podobu tak, že ji botanici, kteří ji najdou, označí za nový druh. Totéž se děje i s živočichy, které okolnosti donutily změnit podnebí, životní styl a návyky. V jejich případě ovšem musí tyto příčiny působit mnohem déle než u rostlin, aby došlo k tak významným změnám.

 Ruku v ruce s myšlenkou zahrnout pod pojem druhu skupinu podobných jedinců, (64) jejichž podoba zůstává stejná z generace na generaci a kteří v této podobě existují tak dlouho jako sama příroda, jde i mínění, že se jedinci jednoho druhu nutně nemohou spojit v rozmnožování s jedinci druhu jiného. Pozorování bohužel dokázalo a každý den znovu dokazuje, že toto mínění je zcela neopodstatněné. U rostlin tak běžné tvoření hybridů, i páření často velmi rozdílných druhů živočichů jsou dokladem toho, že zdánlivě neměnné hranice mezi druhy nejsou tak pevné, jak jsme si mysleli. Je pravda, že z takovýchto kuriózních spojení většinou nevzejde nic, zvláště jedná-li se o jedince příliš různorodé, a jedinci z nich vzešlí jsou ve většině případů neplodní. Víme však také, že u živočichů, mezi nimiž nejsou rozdíly tak velké, se tyto problémy nevyskytují. Nuže jen tento samotný způsob stačí, aby postupně vznikly různé odrůdy a posléze rasy, a aby z nich nakonec během času vzniklo to, čemu říkáme druhy. (65)

 Abychom mohli posoudit, zda má naše představa druhu nějaký reálný základ, vraťme se k úvahám, které jsem doposud uvedl. Vplývá z nich, že:

1) všechny živé tvory na naší planetě postupně vytvořila příroda během dlouhé doby;

2) při tomto procesu příroda začala a stále znovu začíná tvořit [15] od těch nejjednodušších živých bytostí, a přímo vytváří pouze tyto první zárodky uspořádání, které jsme označili výrazem samoplození;

3) když tyto zárodky živočišných a rostlinných těl vznikly v příhodných podmínkách na příhodných místech, probouzející se síly života a organického pohybu počaly postupně vytvářet orgány, které se dalším postupem času rozrůzňovaly, stejně jako ostatní části těla;

4) schopnost růstu v každé části živého těla, která od samého počátku patřila k příznakům života, dala vzniknout nejrůznějším způsobům rozmnožování jedinců, a díky nim se zachovával pokrok dosažený ve složitosti tělesného uspořádání a ve formě a rozmanitosti jednotlivých částí těla; (66)

5) díky dostatečně dlouhé době, příznivým podmínkám, změnám, jimiž postupně prošla všechna místa na zemském povrchu, zkrátka díky vlivu nových prostředí a zvyků na změny orgánů v živých tělech, se postupně všechny živé bytosti, které existují, neznatelnými kroky vyvinuly do té podoby, v jaké je známe dnes;

6) a konečně, protože v takovém řádu věcí podstupuje každý živý tvor větší či menší změny svého uspořádání a svých částí, to, čemu říkáme druh, vznikalo postupně neznatelnými kroky, má pouze relativní stálost a nemůže být tak staré jako příroda sama.

 Někdo by však mohl namítnout, že chceme-li předpokládat, že příroda postupně vytvořila všechny známé živočichy jen pomocí dlouhé doby a nekonečné obměny okolních podmínek, tento předpoklad se musí zhroutit již jen tím, že si uvědomíme, jaká obdivuhodná rozmanitost panuje v instinktech různých živočichů a jaké divy představují nejrůznější jejich dovednosti. Dovolíme si snad zajít se systematickým uvažováním tak daleko (67), abychom tvrdili, že příroda sama vytvořila onu úžasnou rozmanitost způsobů, lstí, šikovnosti, obezřetnosti či trpělivosti, které nalézáme v dovednostech živočichů? Cožpak už jen to, co můžeme pozorovat v třídě hmyzu, není tisíckrát víc než dostatečné, abychom si uvědomili, že moc přírody má své hranice, které by jí nikdy nedovolily vytvořit tolik zázraků? A nepřesvědčilo by to snad i nejzatvrzelejšího filosofa, že zde musela zasáhnout vůle nejvyššího tvůrce všech věcí, a ta sama o sobě stačila k tomu, aby vzniklo tolik obdivuhodných věcí? Jistěže by bylo nanejvýš smělé, či spíš zcela pošetilé, chtít klást hranice vůli svrchovaného tvůrce všech věcí. Ale právě proto se nikdo nesmí opovážit tvrdit, že vůle této nekonečné moci nemohla být taková, jakou nám ji ukazuje příroda. Dejme tomu, že odhalím, že příroda sama koná všechny tyto divy, že vytvořila tělesnou stavbu, život i cítění, v rámci nám neznámých hranic rozmnožila a rozrůznila jednotlivé orgány a schopnosti živých tvorů a podporuje a rozšiřuje je. Že u živočichů vytvořila pouhou cestou potřeby, jež určuje a řídí návyky, zdroj všeho jednání a všech schopností od těch nejjednodušších až po takové jako instinkt, um, a v posledku myšlení. Nejsem snad tváří v tvář těmto odhalením nucen vidět v této moci přírody, tj. v řádu všeho existujícího, uskutečňování vůle jejího vznešeného Tvůrce, jenž si přál, aby příroda tuto moc měla? Budu snad méně obdivovat velikost této první příčiny všeho, jestliže chtěla, aby věci byly takto, než kdyby se působením své vůle neustále starala o detaily všech jednotlivých stvoření, o všechny obměny, o veškerý rozvoj a zdokonalování, zánik a znovuzrození, zkrátka o všechny změny, které se ve jsoucím dějí? Mým cílem je proto dokázat, že příroda má všechny potřebné prostředky a schopnosti k tomu, aby sama vytvořila to, co v ní obdivujeme.

 Lze však ještě namítnout, že podle toho, co můžeme pozorovat, vykazují živé bytosti ve svých formách stálost a neměnnost. Lze se navíc domnívat, že všichni živočichové, o nichž se dozvídáme z historie, jsou již dva až tři tisíce let stále stejní, [16] nic neztratili, ani nic nezískali na dokonalosti orgánů či tvaru těla. Tato zdánlivá stabilita je již dlouho pokládána za hotovou věc, a nyní ji také podpořily konkrétní důkazy, které byly uvedeny ve zprávě o sbírkách přivezených z Egypta panem Geoffroy. Sběratelé v ní píší: “na sbírce je zvláštní právě to, že o ní lze říci, že obsahuje živočichy pocházející ze všech století … atd.” (70) Věřím tomu, že se tito živočichové podobají jedincům téhož druhu žijícím v současnosti, tedy že ptáci, které Egypťané uctívali a balzamovali před dvěma až třemi tisíci lety, jsou dosud ve všem podobní těm, kteří v Egyptě žijí dnes. Bylo by jistě s podivem, kdyby tomu bylo jinak, neboť poloha a podnebí Egypta jsou až na malé výkyvy stejné, jako před dvěma až třemi tisíci let. A protože ptáci, kteří tam žijí, mají stále ještě stejné podmínky jako ti před tisíci let, nebyli dosud nuceni změnit své návyky. Ostatně se lze domnívat, že právě ptáci, kteří se tak snadno přemisťují a mohou si najít nejvhodnější stanoviště, jsou méně než ostatní živočichové vystaveni změnám okolních podmínek, a tím pádem méně omezováni ve svých zvycích.

 V uvedených objevech není nic, co by odporovalo závěrům, které jsem zde předestřel, a již vůbec nedokazují, že tito živočichové existovali v přírodě od jejího počátku. Tyto objevy pouze dokazují, že takoví živočichové žili v Egyptě před dvěma až třemi tisíci let, a každý, kdo je trochu zvyklý přemýšlet a pozorovat, co dokázala příroda provést s našimi antickými památkami, zajisté ví, co v ní znamená doba dvou až tří tisíc let. Člověk si navíc může být jist, že pro obyčejné lidi bude tato zdánlivá stálost přírodních jevů vždy bernou mincí, neboť máme obecně ve zvyku chápat věci vzhledem k sobě a svému měřítku. Tomu, kdo bere v potaz pouze ty změny, které je schopen postřehnout, se budou jednotlivá mezidobí těchto proměn jevit v poměru k jeho krátké existenci jako neměnné, věčné stavy. (72) Navíc tato velkolepá pozorování a vůbec všechny poznatky, které mohl člověk zaregistrovat, nepokrývají více než několik tisíc let, což je nesmírně dlouhá doba vzhledem k člověku, ovšem nepatrná z hlediska období, v nichž se na zemském povrchu odehrávají podstatné změny. Proto člověku připadá vše na této planetě stálé a neměnné a má sklon nevnímat kolem sebe znamení v podobě starých památek v rozvalinách či pohřbených v zemi, po níž chodí. Rozloha a trvání jsou relativní veličiny – kdyby si člověk tuto pravdu lépe uvědomil, byl by zdrženlivější ve svých výrocích o trvalosti stavu věcí, které pozoruje v přírodě.

 Abychom mohli připustit postupné neznatelné proměny druhů a modifikace jednotlivých jedinců vlivem změny jejich návyků či získávání nových, nejsme při zjišťování změn odkázáni pouze na krátké časové úseky, jež můžeme pokrýt svým pozorováním. Kromě závěrů z pozorování existuje množství poznatků shromažďovaných již řadu let, které dostatečně objasňují moji otázku, aby nemusela zůstat nerozhodnuta. Mohu dokonce říci, že nyní jsou naše poznatky z pozorování již dosti pokročilé na to, aby řešení bylo zcela nasnadě. Mimo to, že známe souvislosti a výsledky mezidruhových oplodnění, víme dnes již s jistotou, že násilná a trvalá změna okolního stanoviště či zvyků a způsobu života živočichů způsobuje po určitém čase u jedinců významné změny. Zavřeme-li zvíře žijící volně na pláních, kde mělo ve zvyku běhat tryskem, do zvěřince či stáje, anebo ptáka, který z životní potřeby musel neustále překonávat velké vzdálenosti, do klece či uzavřeného dvorku, toto prostředí po čase způsobí u těchto zvířat nápadné změny, které se ještě zvýrazní po několika generacích života ve změněných podmínkách vyžadujících jiné návyky. Stepní zvíře ztratí z velké části svou lehkost a pohyblivost, tělo ztuční, končetiny ztratí sílu a pružnost a jeho schopnosti již nejsou jako dříve. Pták ztěžkne, ztratí téměř schopnost létat (74) a na všech částech těla přibírá tělesnou hmotu. V šesté kapitole této první části budu mít možnost pomocí známých faktů doložit vliv změny podmínek prostředí na vytváření nových potřeb u živočichů, a tím i na změnu jejich chování. Podaří se mi snad také dokázat, že opakované jednání způsobuje vznik nových zvyklostí a sklonů, a konečně i to, že více či méně časté používání určitého orgánu působí tak, že se tento orgán buď posiluje, rozvíjí a roste, anebo slábne, zmenšuje se, zakrňuje a nakonec zcela zaniká. [17] Taktéž u rostlin budeme moci pozorovat, jaký vliv mají nové okolnosti na jejich způsob bytí a stav jejich tělesného uspořádání. Nebudeme se pak již tolik divit pronikavým změnám, jichž se nám podařilo dosáhnout u rostlin, které již dlouhou dobu pěstujeme.

 Jak jsem již řekl, v případě živých tvorů najdeme tedy v přírodě v absolutním smyslu pouze jednotlivce, kteří se rodí v po sobě jdoucích generacích a pocházejí jedni z druhých. Ovšem jejich druhy mají pouze relativní stálost a jsou pouze dočasně neměnné. (75) Nicméně pro usnadnění studia a poznávání tolika různých živých tvorů je užitečné shrnout pod jméno druhu celou skupinu navzájem podobných živočichů, kteří se ve stejné podobě objevují i v následujících generacích, pokud se okolní podmínky nezmění natolik, aby proměnily jejich návyky, charakter a podobu.

O druzích takzvaně vyhynulých

Další otázkou, která mě zajímá, je, zda prostředky přírody k zachování druhů a ras byly tak nedostatečné, že některé skupiny již vyhynuly nebo se vytratily. Přitom na mnoha místech nacházíme v zemi zkamenělé pozůstatky, které svědčí o existenci mnoha různých živočichů, z nichž jen u velmi malé části známe dnes žijící podobné tvory, kteří by se jim zcela podobali. Lze z toho vyvodit jakkoli opodstatněný závěr, že druhy nalezené ve zkamenělinách, jimž se nepodobá žádný nám známý živý jedinec, již v přírodě neexistují? Na světě je ještě tolik míst, kam jsme nepronikli, tolik těch, kterými pozorovatelé jen letmo prošli, a konečně tolik míst nedostupných, jako různé části mořského dna, jejichž obyvatele nemáme možnost našimi prostředky poznat, že všechna tato místa mohou skrývat druhy nám neznámé. Jestliže nějaké druhy skutečně vymřely, pak jsou to nejspíš velká zvířata žijící na souši, která se člověku v jeho absolutní nadvládě podařilo zcela vybít, alespoň u těch druhů, které nechtěl uchovat či domestikovat. Z toho plyne možnost, že zástupci rodu paloeotherium, anoplotherium, megalonix, megatherium, Cuvierův mastodont a některé další druhy známých rodů, již v přírodě neexistují. Nicméně je to jen pouhá možnost.

 Avšak živočichové žijící v hlubinách vod, zvláště vod mořských, a kromě toho také všechny možné rasy drobných živočichů obývající zemský povrch a dýchající vzduch, jsou před ničivou činností člověka chráněny. Množí se v takových počtech a dokáží se tolika různými prostředky vyhnout lidskému pronásledování (77) a léčkám, že zdánlivě neexistuje nic, co by mohlo zničit celý jejich druh. Tudíž pouze velká suchozemská zvířata mohla být člověkem zcela vyhubena. K tomuto jevu mohlo skutečně dojít, ovšem jeho existence není ještě zcela prokázána. Přesto však mezi zkamenělými pozůstatky mnoha různých živočichů, kteří kdysi existovali, je skutečně velký podíl těch, jejichž žijící protějšky neznáme. A mezi nimi tvoří největší část měkkýši opatření schránkou, z nichž se nám ponejvíce dochovaly schránky. Jestliže mnohé zkamenělé schránky vykazují takové odlišnosti, které nám je podle obecného názoru nedovolují zařadit k příbuzným druhům podobných živočichů, které známe, znamená to nutně, že tyto ulity patří druhům skutečně vyhynulým? Proč by se ale vytratily, když jejich zánik nemohl způsobit člověk? Není naopak spíše možné, že tito zkamenělí jedinci patří k druhům dosud existujícím, které však od té doby změnily formu a daly vzniknout na první pohled příbuzným druhům žijícím v současnosti? Vzhledem k následujícím úvahám a pozorováním popsaným v celém tomto díle se tento předpoklad zdá být velmi pravděpodobný.

 Každý dobrý pozorovatel a člověk poučený ví, že nic na Zemi nezůstává ve stále stejném stavu. Všechno zde v průběhu času podléhá nejrůznějším změnám, které se dějí s větší či menší rychlostí podle povahy věci a ostatních okolností. Vyvýšená místa se postupně obrušují střídavým působením slunce, dešťové vody a dalších příčin a vše, co se z nich oddělí, padá dolů do nižších míst. Koryta potoků a řek i dna samotných moří mění tvar a hloubku, a zcela neznatelně se přesunují. Zkrátka a dobře, vše na zemském povrchu mění polohu, tvar, i svou povahu a vzhled, a ani podnebí není v různých koutech země příliš stálé. Proto jestliže tyto změny podmínek, jak se pokusím ukázat, vedou u živých bytostí, zejména u živočichů, ke změně potřeb, návyků a způsobů existence, a tyto změny způsobují modifikace či rozvoj orgánů a různých částí jejich těla, musí být znát, že jakýkoli živý tvor se pozvolna, neznatelně proměňuje, zejména ve vnější podobě a vlastnostech, jakkoli se tyto změny znatelně projeví až po značné době. [18] Nemůže být tedy již divu, že mezi zkamenělými pozůstatky tolika živočichů, kteří kdysi existovali, roztroušenými po všech souších zemského povrchu, najdeme jen tak málo těch, kteří mají nějaký žijící protějšek. Naopak by nás mělo udivovat, že mezi těmito zkamenělými tělesnými schránkami kdysi živých tvorů najdeme i některé, jejichž protějšky dosud žijí a jsou nám známé. Z této skutečnosti, která vyplývá z našich sbírek zkamenělin, musíme usuzovat, že zkamenělé pozůstatky živočichů, u nichž známe žijící protějšky, jsou těmi nejmladšími zkamenělinami. Jejich druh určitě neměl tolik času, aby změnil v nějakém aspektu svou podobu. Když se přírodovědci, kteří nezaznamenali, že v průběhu času většina živočichů podléhá změnám, pokoušeli objasnit tyto jevy pozorované u zkamenělin, a také různé zvraty, k nimž prokazatelně došlo na různých místech zemského povrchu, dospěli k názoru, (80) že Zemi musela postihnout nějaká všeobecná katastrofa, která zcela změnila poměry a zničila většinu tehdy žijících druhů. Tento pohodlný prostředek, jak se vyhnout nesnázím při vysvětlování nějakého přírodního pochodu, jehož příčiny neznáme, má bohužel oporu pouze ve fantazii, která jej zplodila, ale nikoli v žádném skutečném důkazu. Lokální katastrofy, jako zemětřesení, výbuchy sopek a jiné zvláštní příčiny, jsou dobře známé a mohli jsme pozorovat, jaké škody mohou zhruba napáchat v místě, kde se přihodí. Avšak proč bez dalších důkazů předpokládat, že došlo k nějaké katastrofě globální, když k vysvětlení všech pozorovaných jevů by stačilo lépe znát přírodní procesy? Když vezmeme v úvahu na jedné straně to, že ve všech svých pochodech příroda nikdy nepostupuje náhle, ale vždy pozvolna a po jednotlivých krocích, a na druhé straně, že pouhé jednotlivé či místní příčiny všelijakých zvratů a přesunů stačí k vysvětlení všech jevů, které na Zemi pozorujeme, a přitom nevybočují z obecných zákonitostí a pochodů přírody, musíme uznat, že není nikterak nutné předpokládat, že všeobecná katastrofa rozvrátila a zničila podstatnou část díla samotné přírody. Tolik tedy k tématu, které je tak snadno pochopitelné. Podívejme se nyní na obecné rysy a charakteristické znaky živočichů.


Kapitola VII. O vlivu okolních podmínek na chování a zvyky živočichů a o tom, jaký vliv mají tyto zvyky a chování na změny jejich orgánů a tělesných částí

(218) To, co zde nyní předložím, není pouhý úsudek, ale výsledek zkoumání zcela nepochybného faktu, který je mnohem obecnější, než si myslíme, a jemuž se nedostalo zasloužené pozornosti nejspíš proto, že je často velmi těžké jej zachytit. Je to fakt, že okolní podmínky mají vliv na živé bytosti, které jsou jim vystaveny. Ve skutečnosti již hodnou dobu víme o tom, že různé stavy našeho tělního uspořádání mají vliv na naši povahu, sklony, jednání, a dokonce i na myšlení, avšak mám za to, že dosud nikdo nepoukázal na vliv našeho jednání a zvyků na stavbu těla. A protože se naše jednání a zvyky zcela odvíjejí od okolních podmínek, v nichž se obvykle nacházíme, (219) pokusím se ukázat, jak zásadní vliv mají okolní podmínky na celkovou formu, jednotlivé tělesné části a na samotné uspořádání živé bytosti. [19] Právě o tomto naprosto pozitivním faktu bude řeč v této kapitole.

Kdybychom se při mnohých příležitostech zcela jasně nepřesvědčili o působení tohoto vlivu u některých živočichů, které jsme přenesli do nových a zcela odlišných životních podmínek, a kdybychom nemohli sledovat, jak se účinky těchto změn projevují téměř před našima očima, zřejmě bychom o tomto důležitém jevu nevěděli dodnes. Okolní podmínky skutečně vždy a všude působí na živé tvory, avšak pro nás je toto působení těžko zachytitelné, neboť se jeho účinky zejména u živočichů znatelně projevují až po velmi dlouhé době. Dříve než se budeme věnovat důkazům tohoto jevu, který si zaslouží naši pozornost a je velmi významný z hlediska zoologické filosofie, vraťme se k úvahám, jimiž jsme naše zkoumání započali. (220)

Jak jsme viděli v předchozích částech, je dnes již zcela nespornou věcí, že procházíme-li žebříčkem živočichů v opačném směru, než ve kterém je příroda tvořila, zjišťujeme mezi jednotlivými skupinami živočichů, kteří tento žebříček tvoří, stálou, avšak nerovnoměrnou, degradaci v uspořádání organismu, jeho čím dál větší zjednodušování, a tomu odpovídající úbytek schopností živočichů. Tento známý fakt nám může pomoci objasnit mnohé o řádu, podle nějž tvořila jednotlivé živočichy sama příroda. Nedozvíme se z něj však, proč v procesu postupného zesložiťování živočichů od těch nejjednodušších až po ty nejdokonalejší dochází k nerovnoměrnostem, k řadě anomálií a odchylek, v nichž, jak se zdá, není žádný řád. Nuže, ptáme-li se po příčině této zvláštní nerovnoměrnosti v rostoucí složitosti živočišného organismu, stačí vzít v úvahu, jaký vliv mají nekonečně proměnlivé podmínky v různých částech světa na celkovou formu, tělesné části a samotné uspořádání organismu živočichů, a vše se rázem objasní. (221)

 Ukazuje se totiž, že nynější postavení těchto živočichů je na jedné straně výsledkem rostoucí složitosti jejich uspořádání, která má rovnoměrnou tendenci, a na druhé straně se v něm odráží vliv nerůznějších okolních podmínek, které tuto rovnoměrnost neustále narušují. [20] Zde musím vysvětlit, co tímto výrazem rozumím. Když říkám, že okolní podmínky mají vliv na formu a uspořádání organismu živočichů, myslím tím, že působením výrazné změny těchto podmínek se během času těmto změnám přizpůsobuje jak tělesná forma, tak samotné uspořádání organismu. Kdo by chtěl tento výraz chápat doslova, snadno by mě usvědčil z omylu, neboť ať už jsou okolnosti jakékoli, nemohou přímo působit žádné změny na formě či uspořádání organismu. Avšak podstatné změny okolních podmínek s sebou nesou změny životních potřeb živočichů, a ty zase ovlivňují jejich chování. Stanou-li se tyto nové potřeby stálými a trvalými, vytvářejí u živočichů nové, stejně trvalé návyky. (222) Pro tuto úvahu lze snadno najít důkazy a její správnost tušíme i bez velkého vysvětlování.

Je tedy zřejmé, že podstatná a trvalá změna životních podmínek určité skupiny (races) živočichů vede k vytvoření nových návyků. Když tedy nové životní podmínky vytvoří u určité rasy živočichů nové návyky, tj. vedou k novému jednání, jež se stane zvykem, pro živočichy z toho vyplývá přednostní používání některých částí těla na úkor jiných, přičemž v některých případech se nepotřebná část přestane používat docela. Toto vše by však nemělo být chápáno jako hypotéza nebo názor jednotlivce. Naopak, jsou to vesměs fakta, k jejichž ověření je potřeba pouze věnovat pozornost jevům a pozorovat to, co jest.

Vzápětí se přesvědčíme a ověříme si na některých případech, že nové potřeby, které činí některou část těla nezbytnou, jí de facto neustálým vyvíjením úsilí daly vzniknout, a ta pak vytrvalým používáním postupně sílila, rozvíjela se a nakonec narostla do značných rozměrů. (223) Na druhé straně uvidíme, že pokud v některých případech nové potřeby učinily některou část zcela nepotřebnou, její nepoužívání vedlo k tomu, že se tato část postupně přestala rozvíjet stejným tempem jako ostatní části těla, pozvolna slábla a zmenšovala se, a nebyla-li vůbec užívána po velmi dlouhou dobu, nakonec se zcela vytratila. Toto jsou pozitivní zjištění, k nimž bych zde chtěl podat co nepřesvědčivější důkazy.

 Také u rostlin, které nejednají, a nelze tudíž u nich mluvit v pravém slova smyslu o zvyku, způsobují velké změny okolních podmínek podstatné rozdíly ve vývoji jednotlivých jejich částí. Díky těmto rozdílům některé části těla vznikají a rozvíjejí se a jiné naopak slábnou, až zcela zanikají. U rostlin se však toto vše děje prostřednictvím změn ve vyživování rostlinného těla - ve vstřebávání, transpiraci, v množství tepla, světla, vzduchu a vlhkosti, které obvykle dostává. Roli zde hraje také nadřazenost některých životních pohybů nad jinými. (224) Pokud jsou někteří jedinci určitého druhu neustále dobře živeni a nacházejí se v podmínkách příznivých pro jejich všestranný rozvoj, zatímco jiní jedinci téhož druhu se ocitli v podmínkách zcela opačných, mezi uzpůsobením těchto jedinců vzniká rozdíl, který se postupně může stát velmi výrazným. Mohl bych citovat mnohé příklady z říše rostlinné i živočišné, které tento závěr potvrzují. Jestliže se podmínky delší dobu nemění a někteří jedinci trvale a dlouhodobě trpí podvýživou, strádají a chřadnou, působením nedostatku se nakonec změní i uspořádání jejich organismu. Při rozmnožování takových jedinců mezi sebou se tyto změny zachovávají a nakonec vedou ke vzniku nové odrůdy, která se výrazně liší od původní odrůdy jedinců trvale žijících v příznivých podmínkách. Suché jaro způsobí, že tráva na louce roste velmi pomalu, má tenká a neduživá stébla a velmi brzy vykvete a vytvoří semínka, i když dosáhla jen velmi malého vzrůstu. Po jaru, v němž se střídají teplé dny s deštivými, tatáž tráva naroste do velkých objemů, a sklizeň sena je pak vynikající. (225) Jestliže však z nějaké příčiny nepříznivé podmínky trvají, rostlina úměrně tomu mění nejprve svůj habitus a celkový stav, a posléze i některé charakteristické rysy. Když například semínko luční trávy odnese vítr na vyvýšené místo, kde je trávník suchý, vyprahlý, plný kamení a vystavený větru, a ono vzejde, bude tato rostlina neustále trpět podvýživou. Jestliže jedinci, kteří z ní v dalších generacích vzejdou, budou dále žít v těchto špatných podmínkách, vznikne nakonec odrůda zcela odlišná od původní luční trávy. Jedinci této nové odrůdy budou malého vzrůstu, se slabými stébly, a protože se některé části těla u nich rozvinou více, budou mít vlastní charakteristické proporce.

 Zkušení pozorovatelé a znalci přírodních sbírek se mohli přesvědčit o tom, že nastanou-li změny v okolních podmínkách, co se týče stanoviště, jeho vystavení různým vlivům, podnebí, potravy, životních návyků atd., úměrně k tomu se změní i velikost, forma, tělesné proporce, barva, konsistence, a u živočichů i pohyblivost a důvtip. (226)

 K čemu příroda potřebuje velké množství času, to my činíme dennodenně tím, že naráz měníme podmínky růstu rostlin nějakého druhu. Každý botanik ví, že přeneseme-li nějakou volně rostoucí rostlinu z jejího původního stanoviště do zahrady, pěstováním se postupně změní k nepoznání. Z mnohých huňatých rostlin se stávají hladké, či téměř hladké, poléhavé a plazivé rostliny se napřimují, jiné ztrácejí trny a výběžky. Další zas ztrácejí dřevnatost a vytrvalost, kterou měly v teplejším podnebí, a stávají se bylinami, některé pouze jednoletými. I rozměry rostlin doznají v zahradním prostředí značných změn. V tomto případě jsou účinky změny podmínek tak dobře známé, že botanikové neradi popisují zahradní rostliny, pokud se nejedná o druhy jen nedávno přenesené. A není snad pšenice setá (Triticum sativum), jak ji známe dnes, výsledkem působení člověka? Jestli ne, ukažte mi, v kterém kraji takováto rostlina přirozeně roste, tedy aniž by tam byla zanesena z okolních kulturních polí. Kde v přírodě najdeme naše zelí, hlávkové saláty atd. v té podobě, v jaké je známe z našich zeleninových zahrad? A není tomu tak i s mnoha živočišnými druhy, které se výrazně proměnily zdomácněním? Jen u domácích slepic a holubů jsme chovem v různých podmínkách a v různých zemích vytvořili tolik různých plemen, že bychom těžko hledali jim podobné ve volné přírodě! I ty druhy, které se změnily nejméně, nejspíš proto, že zdomácněly poměrně nedávno a naše podnebí jim není tolik vzdáleno, vykazují poměrně velké změny některých tělesných částí, způsobené novými návyky, k nimž jsme je přivedli. Proto se naše kachny a husy podobají svým divokým protějškům, ovšem ztratily oproti nim schopnost létat ve velkých výškách a překonávat letem dlouhé vzdálenosti. Mimo to u nich došlo ke skutečným změnám některých částí těla oproti jejich původnímu druhu. (228) Je známo, že pokud ptáka žijícího v našem podnebí chováme pět až šest let v kleci, a pak jej vypustíme do volné přírody, tedy vrátíme mu takříkajíc svobodu, není již schopen létat jako jeho soukmenovci, kteří zůstali po celou dobu na svobodě. Tato nepatrná změna okolností ve skutečnosti pouze snížila jeho schopnost létat a nejspíš nezpůsobila nijakou změnu jeho tělesné formy. Kdyby však mnoho generací ptáků jednoho druhu bylo po dlouhou dobu drženo v zajetí, není pochyb o tom, že by se postupně značně změnila i forma jejich tělních částí, a to tím dříve, kdyby prosté držení v zajetí bylo navíc doprovázeno výraznou změnou podnebí a kdyby si tito jedinci museli krok za krokem zvykat na jiný druh potravy a jiný způsob, jímž se jí zmocňují. Kdyby se všechny tyto podmínky sešly dohromady a trvaly delší dobu, zajisté by poznenáhlu vznikl nový, zcela zvláštní druh. [21] (229)

 Kde v přírodě najdeme to množství psích ras, které jsme svým zdomácňováním přivedli do stavu, v jakém je známe dnes? Kde jsou dogy, chrti, pudli, kokršpaněli atd.? Mezi těmito plemeny jsou přitom mnohem větší rozdíly, než bychom připustili jako rozdíly druhové v rámci jednoho rodu zvířat volně žijících v přírodě. Je pravděpodobné, že v některé dávné době člověk ochočil psa prvního a tehdy jediného plemena, nejspíš velmi příbuzné, ne-li zcela podobné vlku. Jedinci tohoto plemena, mezi nimiž nebyly na počátku žádné rozdíly, se posléze spolu s člověkem rozptýlili do různých krajů a podnebí, a postupem času se vlivem různých prostředí a zvyků, jimž se v různých krajích naučili, velmi výrazně proměnili a vytvořili nejrůznější plemena. Ovšem člověk, který za obchodem a z jiných důvodů cestuje často i na velmi dlouhé vzdálenosti, přivezl s sebou do hustě obydlených míst, jako jsou velkoměsta, různá plemena psů i z velmi vzdálených zemí, (230) a zde pak jejich křížením vznikaly v dalších generacích všechna možná plemena, známá dnes.

 Následující případ ukazuje na příkladu rostlin, nakolik změna nějaké důležité životní podmínky ovlivňuje změny tělesných částí živého organismu. Dokud je pryskyřník vodní (Ranunculus aquatilis) zcela ponořen ve vodě, má tenké, vlásečnicově větvené listy, ale jakmile stonek dosáhne na hladinu, listy, které rostou na vzduchu, jsou velké, okrouhlé a celokrajné. Pokud se některému výhonku této rostliny podaří zakořenit v místech s vlhkou půdou, ale ne zcela zaplavených, mají pak krátký stonek a žádné vlásečnicové listy. Tak vzniká pryskyřník břečťanovitý (Ranunculus hederaceus), který botanikové, když na něj narazí, považují za zvláštní druh. [22]

 Není pochyb o tom, že u živočichů vyvolají podstatné změny prostředí, v němž jsou zvyklí žít, podobné změny tělesných částí. Zde však přeměna probíhá mnohem pomaleji než u rostlin, a proto nám dělá větší potíže ji rozpoznat a určit její příčinu. (231)

 Z okolností, které mají moc působit změny orgánů živých organismů, patří bezesporu k nejvlivnějším různost prostředí, v němž žijí. Kromě těchto je však ještě mnoho dalších, které se významnou měrou podílejí na vytváření uvedených změn. Víme, že povaha a charakter lokality závisí na její poloze, uspořádání a klimatu, o čemž se snadno přesvědčíme, když procházíme různými lokalitami, jež se od sebe liší nějakými specifickými vlastnostmi. Již jen to může být příčinou různorodosti živočichů a rostlin, kteří v těchto místech žijí. Ovšem není dostatečně známo, a obecně tomu někteří odmítají věřit, že každá lokalita se mění i během času – mění se jeho vystavení různým vlivům, klima, charakter a vlastnosti, byť tak nesmírně pomalu vzhledem k našemu trvání, že je považujeme za dokonale neměnné. V obojím případě s sebou proměna místa přináší i změny životních podmínek pro živé tvory, kteří je obývají, a tyto podmínky opět působí na jejich organismus.

 Lze se dohadovat, že existují-li změny výrazné a krajní, existují zřejmě také jejich různé odstíny, tj. určité mezistupně mezi krajnostmi těchto změn. Tyto jemné odstíny se následně vyskytují i v rozdílech mezi takzvanými druhy. Je tedy zřejmé, že po celém povrchu Země najdeme nesmírnou rozmanitost podmínek, charakteru a uspořádání živé i neživé hmoty, od níž se odvíjí i rozmanitost forem a tělesného uspořádání živočichů, a to bez ohledu na jejich vlastní specifickou různorodost, jež nutně vzniká v procesu zesložiťování každého tvora. V každém místě, kde mohou živočichové žít, zůstávají podmínky, jež zde určují řád věcí, po dlouhou dobu beze změny. Ve skutečnosti se však mění, ale tak pomalu, že člověk změny ani nemůže přímo zaznamenat. Musí se podívat na doklady z minulosti, aby si uvědomil, že řád věcí v těchto místech nebyl vždy týž a že se bude ještě dále měnit. A plemena živočichů, které v těchto místech žijí, si právě tak dlouho uchovávají své návyky. Proto se nám zdají tak stálé a neměnné ta plemena, jimž říkáme druhy. Právě tato neměnnost v nás vyvolala dojem, že druhy jsou stejně staré jako příroda. (233)

 Rozmanitost charakteru a polohy míst a klimat v různých obyvatelných místech zemského povrchu vytváří pro živočichy a rostliny všechny možné stupně rozmanitosti životních podmínek. Živočichové žijící v takto rozmanitých místech se tedy musí navzájem lišit nejen díky různému uspořádání organismu u různých odrůd, ale kromě toho také díky různým návykům, které si v určitém místě ta která rasa musí nutně vytvořit. Pravdou je, že pokud přírodovědec a dobrý pozorovatel cestuje na velké vzdálenosti a pozoruje jen trochu znatelnou změnu okolních podmínek, vždy zaznamená i tomu odpovídající změny v charakteru živočichů. Skutečný řád věcí, který v tom všem musíme vidět, spočívá v tomto:

1) Každá jen trochu větší změna okolních podmínek, která nějakou dobu trvá, způsobuje u živočichů, kteří v těchto podmínkách žijí, reálnou změnu životních potřeb.

2) Každá změna životních potřeb u nich vede ke změně chování vedoucího k jejich uspokojení, a tím pádem i ke změně jejich návyků. (234)

3) Každá nová potřeba vyžadující nový druh chování vede u živočicha k častějšímu používání některých částí těla, které dříve používal méně, a díky častějšímu používání se tato část rozvíjí a zvětšuje. Anebo vede k používání nových částí těla, jež se díky novým potřebám poznenáhlu začnou vyvíjet působením vnitřního zvýšeného úsilí vyplývajícího z vnitřního cítění. Tyto skutečnosti vzápětí dokážu pomocí známých fakt.

 Chceme-li tudíž odhalit skutečné příčiny onoho množství různých forem a zvyků, jež u živočichů nacházíme, musíme vzít na vědomí, že nekonečně rozmanité, avšak velmi pomalu se měnící podmínky, v nichž se živočichové každé rasy postupně ocitali, u nich vedly ke vzniku nových potřeb, a tím nutně i ke změnám návyků. Jakmile jsme se již jednou přesvědčili o této nezpochybnitelné pravdě, snadno zjistíme, jak mohly být uspokojeny nové potřeby a jak mohly vzniknout nové zvyky, vezmeme-li v úvahu dva následující přírodní zákony, o nichž nás vždy mohlo přesvědčit pozorování.

První zákon: U každého živočicha, který dosud nepřekročil hranici, za níž se přestává vyvíjet, vede častější a vytrvalejší používání jakéhokoli orgánu k tomu, že se tento orgán postupně posiluje, vyvíjí, zvětšuje a jeho výkonnost roste úměrně k době jeho používání. A naopak trvalé nepoužívání nějakého orgánu vede k tomu, že orgán pozvolna slábne, chřadne a ztrácí výkonnost, až nakonec docela zanikne.

Druhý zákon: Vše, co příroda živočichům přidala či ubrala tímto způsobem, tedy vlivem podmínek, v nichž jednotlivé rasy dlouhodobě žijí, a tím i vlivem většího či menšího používání jednotlivých orgánů a částí těla, to vše se pak v rozmnožování přenáší na nové jedince, pokud tyto změny získají obě pohlaví, či jen konkrétní jedinec, z něhož pocházejí.

 

Proti těmto dvěma nepochybným pravdám se mohou stavět jedině ti, kdo nikdy nepozorovali přírodu a nesledovali její pochody, anebo ti, kdo se nechali svést k mylným názorům, jež zde chci vyvrátit. Přírodovědci, kteří zaznamenali, že tvar tělesných částí živočichů přímo souvisí s jejich používáním, (236) měli za to, že právě tvar či stupeň dokonalosti tělesné části je příčinou jejího užívání. To je však právě omyl, neboť pozorováním snadno dokážeme, že naopak potřeby a časté používání těchto částí vedlo k jejich rozvoji, a dokonce k jejich vzniku tam, kde předtím neexistovaly. Takže právě potřeby a používání přivedli tělesné části živočichů do toho stavu, v jakém je známe dnes. Kdyby tomu mělo být jinak, musela by příroda vytvořit tolik rozmanitých tělesných forem, kolik je různých variací okolních podmínek, a tyto formy, stejně jako okolní podmínky, by nesměly podléhat žádným změnám. Takto to ale v přírodě zcela jistě nechodí. Kdyby tomu tak bylo, neměli bychom takové dostihové koně, jací jsou v Anglii, a neměli bychom těžké tažné koně, kteří se od těch dostihových tolik liší, neboť příroda nikdy nic takového nevytvořila. A z téhož důvodu bychom neměli ani křivonohé basety, hbité a rychlonohé chrty, pudly atd., neměli bychom slepice bez ocasu, holuby pávíky atd. A v neposlední řadě bychom mohli pěstovat divoké rostliny v bohaté a úrodné půdě zahrad, jak bychom chtěli, aniž bychom se mohli nadít toho, že se pěstováním nějak změní. (237) Již dávno však správně tušíme, jaký je pravý stav věcí, neboť jsme vymysleli následující rčení, které se mezi lidmi ustálilo jako přísloví: Zvyk je druhá přirozenost. Je jasné, že kdyby se zvyky a přirozenost živočichů nikdy neměnily, přísloví by bylo špatně. Nikdy by ani nevzniklo a nemohlo by se udržet, kdyby nevystihovalo případy, při nichž se užívá.

 Kdo se nyní vážně zamyslí nad vším, co zde bylo řečeno, jistě uzná, že jsem měl dobré důvody k tomu, abych ve svém spise Zkoumání živých organismů vznesl následující tvrzení: “To nikoli orgány, tedy charakter a forma tělesných částí živočichů, daly vzniknout jejich návykům a zvláštním schopnostem, ale právě naopak: návyky, způsob života a okolní podmínky, v nichž se ocitli jedinci, ze kterých tento živočich vzešel, utvořily během času formu jeho těla, počet a stupeň vývoje jeho orgánů a všechny jeho schopnosti.” Uvážíme-li dobře tuto větu a vztáhneme-li k ní všechna pozorování, (238) která nám v tomto směru příroda a stav věcí neustále nabízí, musíme zcela jasně nahlédnout, o jak důležité a závažné zjištění se jedná.

 Dostatek času a příhodné podmínky jsou, jak jsem již řekl, zásadní nástroje, jimiž příroda přivádí na svět všechny své výtvory. Jak víme, pro přírodu je čas zcela neomezený – vždy ho má tolik, kolik potřebuje. A podmínky prostředí, kterými měnila a neustále mění všechny své výtvory, jsou pro ni svým způsobem také nevyčerpatelné. V jejich rámci jsou hlavními prostředky vliv podnebí, různých teplot ovzduší a okolního prostředí, různých míst a jejich poloh, a také vliv návyků, těch nejnavyklejších pohybů, nejčastěji opakovaného jednání, a nakonec vliv různých způsobů přežití, života, obrany života, rozmnožování, atd. V důsledku těchto mnohých vlivů se schopnosti množí a zvykem upevňují, a získáváním dalších dlouhodobých zvyků se opět rozrůzňují. A tělesné části a orgány se nepozorovatelně svým tvarem, pevností, a vůbec celým svým charakterem a uzpůsobením přizpůsobují důsledkům těchto vlivů, (239) a tyto změny se uchovávají a šíří v rozmnožování. Tato tvrzení jsou přímými důsledky přírodních zákonů, které jsem zde ukázal, a všechny známé případy je jednoznačně potvrzují. Ukazuje se v nich jasně, jakým postupem příroda přivádí na svět své rozmanité výtvory. Nespokojme se však s obecnostmi, které mohou být koneckonců pouze hypotetické, a pusťme se do zkoumání toho, co je ve skutečnosti. Podívejme se, jak u živočichů působí na jednotlivé orgány jejich používání či nepoužívání v důsledku získaných návyků. Dokážu zde, že pokud se nějaký orgán dlouhodobě nepoužívá, nejdříve ztratí některé schopnosti, pak stále více slábne, až nakonec zmizí docela, a dokonce navždy, jestliže není využíván v mnoha po sobě jdoucích generacích živočichů jedné rasy. Dále ukážu, že se naopak vytrvalým používáním u živočicha, který se dosud nepřestal vyvíjet, může určitý orgán zdokonalit a rozšířit svou funkci, (240) ale také se pozvolna vyvíjí a mění rozměry, takže se nakonec výrazně liší od odpovídajícího, avšak méně používaného orgánu u jiného živočicha. Dlouhodobým nepoužíváním v důsledku trvalé změny návyků orgán slábne, až zcela zanikne či se vytratí. Takové tvrzení však vyžaduje důkazy a nemůže být přijato jen tak. Pokusme se zde tedy ukázat některé příklady, které jeho pravdivost jednoznačně dokazují.

 Obratlovci, kteří mají více méně stejné uspořádání organismu, ačkoli mezi nimi existuje značná rozmanitost, mají čelisti vybavené zuby. Přitom však ti, kteří si díky okolním podmínkám zvykli polykat svou potravu celou a bez žvýkání, byli vystaveni tomu, že se jejich zuby nikterak nevyvíjely. Buď zůstaly vězet v jejím kostním lemu čelisti a nikdy nevyrostly, (241) anebo úplně zmizely včetně všech svých součástí. U velryby, o níž se myslelo, že zuby vůbec nemá, [23] je profesor Geoffroy objevil ukryté v čelistech plodu. U ptáků zas objevil rýhu, v níž podle všeho bývaly zuby zapuštěny, ale nyní je tam již nenajdeme. V třídě savců, do níž patří ti nejdokonalejší živočichové, a zejména ti, u nichž je uspořádání dovedeno k největší dokonalosti, zuby nepostrádá pouze velryba, ale i mravenečník (Myrmecophaga), u nějž se zvyk nežvýkat potravu vytvořil a upevnil již před dlouhou dobou. Oči umístěné na hlavě jsou typické pro mnoho různých živočichů a jsou podstatnou součástí organismu obratlovců. Nicméně krtek, který díky svým zvykům zrak potřebuje velmi málo, má očka velmi malá, téměř nepatrná, neboť je téměř nepoužívá. Slepec (Sphalax) z Egypta a Persie, který žije stejně jako krtek pod zemí a na světlo vychází nejspíš ještě méně (242), již zcela ztratil potřebu zraku. Proto u něj také nalezneme pouze zbytky zrakových orgánů, které jsou navíc ukryty pod kůží a několika dalšími vrstvami, které již nepropouštějí ani trochu světla. Macarát jeskynní (Proteus), vodní plaz, příbuzný mlokům, který obývá hluboké a temné podvodní jeskyně, má stejně jako slepec již jen zbytky očí, stejně ukryté pod množstvím vrstev. Rozhodující úvaha v otázce, kterou se právě zabýváme, je ta, že světlo neproniká všude. Proto živočichové žijící v místech, kam světlo nepronikne, nemají příležitost používat zrakové orgány, pokud jsou jimi od přírody obdařeni. Ovšem živočichové, v jejichž systému uspořádání organismu mají oči své nezbytné místo, museli oči původně mít. A protože mezi nimi najdeme i takové, kteří tento orgán nepoužívají a mají z něj již jen skryté pozůstatky, je zcela zjevné, že oslabení, a dokonce i vymizení takového orgánu jsou výsledkem jeho trvalého nepoužívání. (244)

 Důkazem toho je i skutečnost, že nic podobného se nikdy nestane s orgány sluchu a najdeme je vždy u všech živočichů, u nich jsou přirozeně zahrnuty v systému uspořádání organismu. Ihned ukážeme, proč tomu tak je. Zvukové záchvěvy, vyvolané nárazy či vibracemi těles, které přenášejí tento zvukový dojem orgánům sluchu, se šíří všude, pronikají všemi prostředími i těmi nejhutnějšími tělesy. Díky tomu každý živočich, u nějž jsou sluchové orgány podstatnou součástí systému uspořádání organismu, má neustále příležitost tyto orgány procvičovat, ať už žije v jakémkoli prostředí. Proto také mezi obratlovci nenajdeme živočicha, který by je neměl. A tam, kde tento orgán chybí, je nenajdeme ani u žádného živočicha odvozeného později. S orgány zraku je tomu jinak, neboť vidíme, že mohou u živočichů mizet, objevovat se a opět mizet v závislosti na možnostech jejich využití. (245) Kupříkladu u mlžů se díky mohutnému rozvoji lastury staly oči, a dokonce i hlava, něčím zbytečným. Přestože tyto orgány k uspořádání organismu těchto živočichů nezbytně náležejí, museli zaniknout díky vytrvalému nepoužívání.

 A konečně, součástí systému uspořádání organismu plazů jsou jako u všech obratlovců čtyři končetiny, které mají základ v jejich kostře. Proto i hadi museli mít čtyři končetiny, tím spíše, že nejsou zdaleka posledním řádem plazů a jsou mnohem vzdálenější rybám než například obojživelníci (žáby, mloci, atd.). Hadi si však zvykli plazit se po zemi a ukrývat se v podrostu, a jak se neustále snažili co nejvíce natáhnout, aby se vešli i do těch nejužších skulin, jejich tělo se prodloužilo do značné délky, která vůbec neodpovídala jeho tloušťce. Končetiny musely být těmto živočichům jen na obtíž, neboť dlouhé končetiny by jim při plazení jen překážely a příliš krátké končetiny, navíc jen čtyři, by nedokázaly uvést do pohybu celé dlouhé tělo. Proto u těchto skupin živočichů nebyly končetiny téměř vůbec používány (246), až nakonec zcela zmizely, ačkoli v původním systému uspořádání těla skutečně figurovaly.

 U mnoha druhů hmyzu, které by podle přirozené povahy svého řádu, ba dokonce svého rodu, měly mít křídla, díky trvalému nepoužívání křídla zcela či částečně chybějí. Mnohé příklady najdeme u brouků, rovnokřídlých, blanokřídlých, polokřídlých atd., neboť tito živočichové se při svých zvycích nikdy neocitnou v situaci, kdy by křídla potřebovali.

 Nestačí ovšem znát jen příčiny, které přivedly orgány živočichů do stavu, v jakém jsou teď, a který se zdánlivě u jednotlivých druhů nemění. Vedle toho je třeba také ukázat, jak u jediného živočicha během jeho života probíhají změny orgánů jen díky zásadním změnám zvyklostí, typických pro jedince jeho druhu. Následující příklad, který patří k nejpozoruhodnějším, bude konečným důkazem vlivu zvyku na vývoj orgánů, potažmo vlivu dlouhodobých změn návyků jedince na změny těch orgánů, které jsou díky těmto zvykům méně či více používány. (247) Pan Tenon, člen Institutu, uvedl ve své přednášce, že když zkoumal trávicí trubici několika lidí, kteří byli po většinu života náruživými pijáky alkoholu, zjistil, že je ve všech případech mnohem kratší než střeva těch, kteří tento zvyk neměli. Je známo, že ti, co hodně pijí nebo zcela propadli alkoholu, přijímají velice málo pevné potravy, vlastně téměř nejedí a k výživě jim stačí velké a hojné dávky nápojů. Ovšem tekutá strava, a silně alkoholické nápoje především, se dlouho neudrží v žaludku ani ve střevech, a proto u pijáků žaludek i střevní trubice ztrácejí schopnost rozpínat se, stejně jako u některých duševně pracujících, kteří dlouho vysedávají nad prací a přijímají jen velmi málo potravy. Po dlouhé době se jejich žaludek pozvolna smrští a střeva zkrátí. Toto smrštění a zkrácení však není výsledkem svraštění povrchu těchto částí, jež se pak mohou znovu napnout do původních rozměrů, pokud se útroby (248) zničehonic opět naplní. Zde se jedná o skutečné a podstatné zkrácení a smrštění těchto orgánů, a to do té míry, že by při náhlém nároku na pružnost spíše praskly, než by se rychle přizpůsobily. Srovnejme nyní muže stejného věku, z nichž jeden se obvykle věnuje studiu a duševní práci, a protože kvůli tomu obtížně zažívá, zvykl si přijímat velmi málo potravy, zatímco druhý má mnoho pohybu, chodí často ven a dobře jí. Uvidíme, že žaludek prvního člověka již funguje jen velmi omezeně a k jeho naplnění stačí jen velmi malé množství potravy, zatímco žaludek druhého si své schopnosti nejen zachoval, ale dokonce posílil. Zde vidíme příklad toho, jak orgán podstatně změní své rozměry i schopnosti pouze díky změně návyků během života jedince. Díky častému používání, které se stane zvykem, orgán získává nové schopnosti, rozvíjí se a nabývá mnohem větších rozměrů a výkonnosti, než u živočichů, kteří jej nepoužívají. A právě jsme si ukázali, že nepoužíváním se orgán mění, slábne a nakonec mizí. (249)

 Chtěl bych nyní ukázat, že ustavičné používání nějakého orgánu, doprovázené velkým úsilím o jeho maximální využití v určitých podmínkách, tento orgán posiluje, rozšiřuje a zvětšuje, anebo vznikne orgán nový, který je k tomuto nezbytnému účelu vhodný. Pták, jehož životní potřeba donutila hledat si kořist ve vodě, při přistávání na vodě a plavání po hladině roztahuje pařáty. Tímto neustálým roztahováním si kůže mezi pařáty zvykne napínat se, a časem se tak utvoří velké plovací blány, které pozorujeme mezi prsty kachen, hus apod. A podobné úsilí o plavání, tedy o odrážení se a pohyb kupředu ve vodě, vedlo k rozšíření meziprstních blan u žab, mořských želv, vydry, bobra apod. Naproti tomu pták, který je díky svému způsobu života zvyklý sedávat na stromech, neboť pochází z jedinců, kteří si tento zvyk osvojili, má nutně nohy i prsty delší a zcela jinak uzpůsobené než zmínění vodní živočichové. Jeho drápy se postupem času prodloužily, (250) staly se ostřejšími a zahnuly se do tvaru háku, aby se mohly lépe přimknout k větvi, na níž pták tak často sedává. Podobně si můžeme představit, že pták žijící na břehu, který si v plavání nelibuje, ale přesto musí svou potravu hledat při břehu řeky, bude neustále vystaven nutnosti nořit se do pobřežního bahna. A tento pták ve snaze udržet tělo nad vodou a bahnem se všemi silami snaží co nejvíce natahovat a prodlužovat nohy. To nakonec způsobí, že všichni ptáci této linie mají díky dlouhodobému snažení o protahování nohy jako chůdy, dlouhé a holé, tj. bez peří až po stehna a někdy i výš. Systém bezobratlých, str. 14. A zajisté si také dovedeme představit, že pokud chce tento pták lovit ve vodě, aniž by se namočil, bude muset vyvíjet neustálé úsilí k natahování krku. Toto úsilí, jež se stalo pro tohoto jedince a jeho druh zvykem, ovšem muselo časem neobyčejně prodloužit jejich krk. Tento fakt ostatně dokládají dlouhé krky všech ptačích obyvatel břehu. Jestliže někteří ptáci, jako například labuť (251) či husa, mají sice krátké nohy, ale krk velmi dlouhý, je to proto, že mají při svém rejdění po hladině ve zvyku nořit hlavu hluboko do vody před sebou, aby mohly sbírat vodní larvy a různé drobné živočichy k obživě, a tím pádem nevyvíjejí žádné úsilí o prodloužení nohou.

 Je-li živočich k uspokojení svých potřeb nucen vyvíjet úsilí o prodloužení jazyka, jazyk se prodlouží do značné délky (jako u mravenečníka či žluny). Pokud tímto orgánem musí něco uchopovat, pak se jeho jazyk vidlicovitě rozdvojí. Také jazyk kolibříka, sloužící ke sbírání nektaru, či jazyk ještěrů a hadů, jímž si ohmatávají a rozpoznávají předměty před sebou, jsou důkazem toho, co zde předkládám.

 Potřeby, jimž vždy dávají vzniknout okolní podmínky, a vytrvalá snaha o naplnění těchto potřeb mohou vést nejen ke změnám samotného orgánu, tedy k jeho zvětšení či zmenšení, nebo ke změně jeho funkce, ale i k jeho přemístění v rámci těla, pokud si to potřeby vyžádají. Ryby, které se obvykle pohybují v rozsáhlém volném prostoru vody (252) a mají potřebu vidět bokem na obě strany, mají oči umístěné po stranách hlavy. Jejich tělo, různě zploštělé podle jednotlivých druhů, je svým zploštěním orientováno kolmo na hladinu vody a na každé ploché straně je jedno oko. Avšak některé ryby se kvůli svým zvykům musely často přibližovat ke břehům, a zejména k mírným, pozvolna se svažujícím břehům, kde byly nuceny plavat naplocho, aby se mohly břehu co nejvíce přiblížit. A protože v této poloze více světla dopadalo na horní polovinu těla než na spodní, a ryba potřebovala neustále bedlivě sledovat, co se děje nahoře, jedno oko se díky této potřebě přesunulo a zaujalo zcela neobvyklou polohu, kterou známe u mořských jazyků, kambal a platýzů. Rozložení očí těchto živočichů není symetrické, neboť je výsledkem jen nedokonalé mutace, jež je dovedena do konce u rejnoků. Zde se z původně vertikálního zploštění stalo zcela horizontální, a to včetně hlavy. Oči rejnoků jsou obě umístěny na horní straně a jsou již opět symetrické. (253)

 Hadi, kteří se plazí po zemi, zas potřebovali vidět především to, co se nachází nad nimi, což zcela jistě působilo i na polohu jejich zrakových orgánů. A vskutku mají tito živočichové oči umístěné po stranách v horní části hlavy, tak aby dobře viděli, co je nad nimi i po stranách. Nevidí však téměř vůbec, co je před nimi, a to ani na velmi krátkou vzdálenost. Tento nedostatek vidění byli nuceni kompenzovat, aby rozpoznali tělesa ležící v blízkosti hlavy, která by je mohla při pohybu vpřed zranit, a to pomocí ohmatávání terénu jazykem, který kvůli tomu museli ze všech sil natahovat. Díky tomuto zvyku se jazyk nejen ztenčil, protáhl a stal se velmi dobře smrštitelným, ale navíc se u většiny druhů rozdělil, aby jím bylo možné nahmatat víc předmětů najednou. Dokonce na konci jejich tlamy vznikl otvor, jímž had může jazyk protáhnout, aniž by rozevíral čelisti.

 Nic však není pozoruhodnějšího než změny vyvolané návyky u býložravých savců. Čtyřnohý živočich, u nějž a u jehož druhu okolní podmínky a jimi vyvolané potřeby vedly ke zvyku spásat trávu (254), šlape pouze po zemi a většinu života zůstává na nohou, přičemž se často příliš nepohybuje, nebo jen málo. Tento živočich spotřebuje denně tolik času na to, aby svůj žaludek naplnil svou jedinou potravou, že se v pohybu cvičí jen velmi zřídka a nohy používá především ke stání na zemi, nanejvýš k chůzi a běhu, avšak nikdy ke šplhání na strom a chytání se větví. Kvůli zvyku přijímat každý den velké objemy potravy, které rozpínají příslušné orgány, a vykonávat jen málo pohybu, těla těchto živočichů zmohutněla, ztěžkla a stala se jaksi těžkopádnými. Celí tito živočichové vyrostli do značných rozměrů, jak můžeme vidět u slonů, nosorožců, turů, buvolů, koní atd. Zvyk stát při pasení po většinu dne na čtyřech nohách vedl ke vzniku tuhé rohoviny, jež obaluje konce jejich prstů na nohou. A protože se tyto prsty téměř nepohybovaly a sloužily jen k opoře, stejně jako zbytek chodidla, většina z nich se zkrátila, pak ustoupila a nakonec zcela vymizela. (255) Proto mají někteří tlustokožci na nohou pět prstů obalených rohovinou, a tím pádem mají kopyto rozdělené na pět dílů, a jiní mají jen čtyři, někteří dokonce pouze tři. Avšak přežvýkavci, kteří patří zřejmě k nejstarším savcům chodícím výhradně po zemi, mají již jen dva prsty, a u sudokopytníků (kůň, osel) najdeme jen jeden.

 A přesto mezi býložravci, a zvláště mezi přežvýkavci, najdeme druhy, které se ve svých životních podmínkách - v pustých stepích - často stávají oběťmi masožravých zvířat, před nimiž se mohou zachránit pouze rychlým útěkem. Z životní nutnosti se tedy musely cvičit v rychlém běhu a díky tomuto zvyku mají štíhlejší tělo a mnohem tenčí nohy. Příkladem těchto druhů jsou antilopy, gazely apod. Jeleni, srnci a daňci jsou v našem podnebí vystaveni jiným nebezpečím, neboť jim stále hrozí smrt ze strany člověka, který je loví. Ocitli se tudíž ve stejné nutnosti a získali podobné zvyky, čímž se u nich projevily také podobné tělesné změny. (256) Přežvýkavci používají končetiny jen k stání a mají málo síly v čelistech, neboť jimi neustále pouze ukusují a rozmělňují trávu, a proto se mohou bít pouze hlavou, a to tak, že do sebe navzájem narážejí temenem. V návalech hněvu, který často propuká mezi samci, stimuluje jejich vnitřní cítění větší proudění tekutin v této části hlavy a u některých se v těchto místech vylučuje rohovitá hmota, u jiných zas hmota kostní spolu s rohovinou, z nichž se vytvářejí tvrdé výčnělky. Tak vznikají rohy a paroží, jimiž je vyzbrojena hlava většiny těchto živočichů.

 Za pozornost stojí, jaký vliv měl zvyk na nezvyklou formu a vzrůst žirafy (Camelo-pardalis). Je známo, že tento živočich, největší ze savců, žije ve vnitřní Africe, kde je země téměř vždy vyprahlá a nenabízí žádnou pastvu. Žirafa je proto nucena spásat listí stromů a vyvíjet neustálé úsilí, aby na ně dosáhla. Díky tomuto trvalému a dlouhodobému zvyku všech jedinců této rasy se postupně přední nohy prodloužily oproti zadním (257) a krk se protáhl natolik, že žirafa hlavou dosáhne až do šestimetrové výšky (tj. zhruba 20 stop), aniž by se musela stavět na zadní nohy. Mezi ptáky například pštrosi, kteří nemají schopnost létat a pohybují se na velmi vysokých nohách, nejspíš za svůj tělesný tvar vděčí podobným okolnostem.

 U masožravých zvířat je působení zvyku stejně pozoruhodné jako u býložravců, avšak vede ke vzniku poněkud jiných změn. Savci, kteří mají při útočení na kořist a jejím usmrcování ve zvyku šplhat, hrabat v zemi či trhat, při těchto činnostech potřebovali prsty na nohou: proto se díky těmto zvykům prsty od sebe oddělily a narostly na nich obávané drápy, které jsou pro ně typické. Avšak mezi masožravci se vyskytují i takoví, kteří jsou při honbě za kořistí nuceni běhat. Potřeba a posléze zvyk trhat svou oběť drápy některé jedince přivedly k tomu, že museli den co den zatínat drápy do těla jiných zvířat, pevně sevřít, (258) a vzápětí silou vytrhnout sevřený kus těla. Tímto opakovaným úsilím však získali velmi velké, zahnuté drápy, které jim pak překážely při chůzi a běhu po kamenité půdě. Jedinec v takovém případě musel vyvíjet další úsilí na to, aby příliš vyčnívající, zahnuté drápy zatáhl. Tím způsobem vznikla postupem času na tlapách ona zvláštní pouzdra, do nichž kočky, tygři, lvi apod. zatahují drápy, když je nepotřebují.

 A proto jsou-li některé části těla dlouhodobě a pravidelně vystaveny zvýšenému úsilí při uspokojování potřeb vyvolaných přírodou či okolními podmínkami, zvětšují se a získávají rozměry a tvar, které by jinak nezískaly. Příklady toho, že navyklé chování tímto způsobem ovlivňuje části těla, nacházíme u všech známých živočichů. Najdeme snad přesvědčivější příklad než je klokan? Tento živočich, jenž nosí svá mláďata v kapse na břiše, si osvojil zvyk stát pouze na zadních nohách a opírat se o ocas (259), a pohybovat se pouze skoky, při nichž zachovává vzpřímený postoj, aby neohrozil nesená mláďata. Podívejme se k čemu to vedlo:

1) Přední nohy, které používá jen velmi málo a opírá se o ně jen tehdy, když na okamžik opouští svůj vzpřímený postoj, se nevyvinuly přiměřeně ostatním částem těla a zůstaly hubené, krátké a téměř bez síly.

2) Zadní nohy, které jsou téměř nepřetržitě v činnosti, ať už při podpírání těla nebo při skákání, se výrazně vyvinuly a nabyly značných rozměrů i síly.

3) Konečně ocas, který významně přispívá k opoře těla a je využit při nejdůležitějších pohybech, se u kořenu výrazně zesílil a získal nevídanou sílu.

Tato známá fakta bezpochyby velmi dobře ukazují, jaké důsledky má u živočichů navyklé používání určitého orgánu či tělesné části. A přesto, když je u živočicha některý orgán obzvlášť vyvinutý a silný, mohl by někdo tvrdit, že to není způsobeno jeho obvyklým používáním, neboť jím orgán nic nezískává, stejně jako nic neztrácí, když se neužívá (260), zkrátka že tento orgán byl vždy takový již od stvoření druhu, k němuž živočich náleží. V tom případě se ptám, jak je možné, že naše domácí kachny ztratily schopnost létat tak jako kachny divoké. A mohl bych uvést mnoho dalších příkladů, které potvrzují, že u nás samých vznikají používáním či nepoužíváním některých orgánů tělesné změny. Tyto změny se nepředávají z generace na generaci, ovšem v opačném případě by byly ještě výraznější. Ve druhé části této knihy bych chtěl ukázat, že pokud se živočich vůlí [24] rozhodne k nějakému jednání, do orgánů, které se na tomto jednání mají podílet, okamžitě začnou proudit jemné kapaliny (fluida) a stávají se v nich určující příčinou pohybů, potřebných k tomuto jednání. Tuto skutečnost potvrzují mnohá pozorování a nelze o ní již dnes pochybovat. Výsledkem toho je, že mnohonásobným opakováním těchto pořádajících úkonů se posilují, zvětšují, rozvíjejí a v některých případech i nově vznikají orgány, které jsou při tomto úkonu potřeba. K tomu, abychom se přesvědčili o pravdivosti této příčiny změn a vývoje tělesného uspořádání, stačí pečlivé pozorování. (261)

 Každá změna, jíž orgán projde v důsledku dostatečně pravidelného, navyklého používání, se dále uchovává v rozmnožování, pokud se vyskytla u obou jedinců jednoho druhu, kteří se sešli v páření. Tím se změna šíří a přechází na všechny jedince po sobě jdoucích generací, kteří nadále žijí ve stejných okolních podmínkách, ovšem nemusí už u nich vznikat postupně, stejnou cestou jako u jejich předchůdců. Ostatně pokud se v rozmnožujícím se páru setkají dva jedinci s různými vlastnostmi a tělesnou formou, tyto jejich zvláštnosti se v rozmnožování neuchovávají a nešíří. To například u člověka, který je vystaven tolika různým okolnostem, zabraňuje tomu, aby se jednotlivé náhodné zvláštnosti a nedostatky opakovaly a šířily v následujících generacích. Kdyby se však jedinci, kteří mají stejné vlastnosti či nedostatky, vždy množili jen mezi sebou, vznikla by posloupnost generací se stejnými zvláštnostmi, a pokud by se její jedinci opět rozmnožovali jen mezi sebou, vznikl by časem zvláštní nový druh. Avšak díky neustálému míšení jedinců, kteří nemají tytéž zvláštnosti formy (262), zanikají všechny zvláštnosti, jež vznikly působením příliš specifických okolností. Proto si můžeme být jisti, že kdyby mezi lidskými sídly nebyly takové vzdálenosti, postupným míšením by zmizely charakteristické rysy jednotlivých národů.

 Jestliže jsem zde tedy nabídl příklady z nejrůznějších tříd, řádů, rodů a všech možných druhů živočichů, které existují, chtěl jsem tím ukázat, že utváření jedinců a jejich tělesných částí, jejich orgány a schopnosti atd., jsou vždy výhradně výsledkem okolních podmínek, v nichž se tyto druhy nacházely, a zvyků, které si nutně musely vytvořit, a že nepocházejí z nějaké původní formy, která by naopak tyto životní zvyklosti živočichů podmiňovala. Je známo, že živočich, jemuž říkáme lenochod (Bradypus tridactylus), se neustále nachází ve stavu letargie tak značné, že se dokáže pohybovat jen velice pomalu a v omezeném rozsahu a že po zemi se mu těžko chodí. Pohybuje se tak pomalu, že údajně neudělá za den více než padesát kroků. Víme také (263), že tělní uspořádání tohoto živočicha zcela odpovídá jeho stavu neustálé slabosti a neschopnosti chůze, a jiné pohyby, než které u něj pozorujeme, dělat nemůže, ani kdyby chtěl. Protože se obecně předpokládalo, že jeho tělo je od přírody uspořádáno tak, jak je známe, mělo se za to, že právě toto uspořádání je příčinou jeho zvyků a strastiplného stavu, v němž se nachází. Jsem rozhodně dalek tomu, abych takto uvažoval, neboť jsem přesvědčen, že právě zvyky, které jedinci skupiny lenochodů byli nuceni původně přijmout, přivedly jejich tělesné uspořádání do té podoby, v jaké je známe dnes. Neustálé nebezpečí kdysi přimělo jedince tohoto druhu hledat útočiště na stromech, kde si nakonec zvykli přebývat a začali se živit listím. Je zřejmé, že se přitom museli vzdát celé řady pohybů, které běžně dělají živočichové žijící na zemi. Potřeby lenochoda se proto omezily na potřebu držet se pevně ve větvích, lézt a posouvat se po nich, aby dosáhl na listí, a kromě toho zůstávat bez pohnutí na stromě tak, aby nespadl. Tato nečinnost byla navíc ještě neustále podporována horkým podnebím, neboť teplokrevní živočichové mají v horku spíš sklon odpočívat, než vyhledávat pohyb. (264) A protože si jedinci této skupiny po velmi dlouhou dobu udržovali zvyk přebývat na stromech a dělat zde jen velmi pomalé a jednotvárné pohyby, které stačily k uspokojení jejich potřeb, jejich tělesná stavba se postupně uspořádala podle nových zvyků, což znamenalo, že:

1) přední končetiny těchto živočichů se neustálým úsilím přimknout se snáze k větvi prodloužily; 2) drápy narostly do značné délky a získaly zahnutý, hákovitý tvar díky vytrvalé snaze pevně se držet větví; 3) prsty, které se nikdy necvičily v oddělených pohybech, zcela ztratily svou nezávislou pohyblivost, srostly a zachovaly si pouze schopnost společně se ohýbat a narovnávat; 4) neustálým objímáním kmene a silných větví se u nich vytvořil široký prostor mezi stehny, čímž se rozšířila i pánev a pánevní dutiny se pootočily směrem dozadu; 5) mnoho jejich kostí srostlo, a tím na několika místech kostra získala takové uspořádání a tvar, které zcela odpovídá jejich pohybovým návykům a brání pohybům, které by vedly k návykům jiným. (265)

 Tato fakta nelze popřít, neboť nám příroda nabízí tisíce jiných příležitostí najít případy zcela analogické a přesvědčit se o tom, že okolnosti ovlivňují zvyky a zvyky zas tvar, umístění a proporce různých částí těla. Protože není již třeba citovat další příklady, podívejme se nyní, v čem spočívá pointa našeho výkladu. Skutečnost je taková, že každý živočich má podle svého rodu a druhu jisté zvláštní zvyky a jeho tělesné uspořádání vždy těmto návykům dokonale odpovídá. Na základě této skutečnosti lze učinit jeden ze dvou následujících závěrů, aniž bychom jeden nebo druhý mohli dokázat. První, až doposud přijímaný závěr, je tento: příroda (či její stvořitel) při tvoření živočichů předvídala všechny možné konstelace okolností, v nichž tito živočichové budou žít, a vybavila každý druh neměnným tělesným uspořádáním a obdařila je určitým, fixním tvarem tělesných částí. Díky tomu je každý druh nucen žít v místě a podnebí, v němž se nachází (266), a udržovat si zde takové zvyky, jaké u něj známe. Můj závěr je tento: příroda vytvářela všechny druhy živočichů postupně, počínaje těmi nejnedokonalejšími a nejjednoduššími, a těmi nejdokonalejšími konče, přičemž neustále zesložiťovala jejich tělesné uspořádání. A jak se tito živočichové rozšiřovali do všech obyvatelných koutů země, každý druh získal působením okolních podmínek, v nichž se ocitl, své typické zvyky a jeho tělesné části se změnily do té podoby, v jaké je můžeme pozorovat dnes. Až doposud byl obecně, tj. převážnou většinou lidí, přijímán první z těchto závěrů, který předpokládá, že tělesné uspořádání každého živočicha je neměnné, že jeho tělesné části nepodléhají žádným změnám, ani v minulosti, ani v současnosti. Kromě toho předpokládá, že okolní podmínky v místě, kde živočich žije, zůstávají stále stejné, neboť kdyby se změnily, nemohli by tam již žít titíž živočichové, a mohlo by se stát, že by neměli možnost najít si podobné podmínky jinde a dopravit se tam. Druhý, můj vlastní závěr předpokládá, že působením okolností na vytváření zvyků, a působením zvyků (267) na utváření tělesných částí i na celkové uspořádání, může dojít u tělesných částí a uspořádání každého živočicha ke změnám, které mohou být dokonce velmi zásadní, a tím se vytváří stav tělesného uspořádání, jaký u těchto živočichů známe. Kdyby chtěl někdo tvrdit, že tento druhý závěr není podložený, musel by napřed dokázat, že v žádném místě zemského povrchu se nikdy nemění charakter místa, vystavení různým vlivům, jeho výšková poloha, klima atd. atd. Dále by musel dokázat, že u žádného z živočichů nedochází během dlouhé doby k jakýmkoli změnám tělesných částí vlivem okolních podmínek a nutností jiného způsobu života a chování, než na jaké byli původně zvyklí. Pokud ovšem existuje jen jediný doklad o tom, že živočich, který je delší dobu chován v zajetí, se liší od divokého druhu, z něhož vzešel, a existují-li i mezi zdomácnělými druhy tak značné rozdíly podle toho, jaké zvyky jsme jim vštípili, je jisté, že první závěr vůbec neodpovídá přírodním zákonům, zatímco druhý se s nimi zcela shoduje. (268)

 Vše tedy potvrzuje mé tvrzení, a to, že nikoli forma těla či tělesných částí vede k určitým zvykům a způsobu života jednotlivých živočichů, ale naopak zvyky, způsob života a všechny ostatní okolnosti, během času utvořily tělesnou formu a části živočichů. S novými formami se objevovaly i nové schopnosti, a příroda tak krok za krokem vytvářela živočichy v té podobě, v jaké je známe dnes. Je snad v přírodovědě nějaký důležitější závěr, který by si zasloužil více pozornosti, než ten, který jsem zde vyložil?

Na závěr této první části se podívejme na obecné principy a výstavbu přirozeného řádu živočichů.

 


Část druhá

Úvod

Slovo příroda bývá často vyslovováno tak, jakoby se jednalo o jakousi individuální bytost, avšak my bychom ji měli chápat pouze jako soubor předmětů, který zahrnuje:

1) veškerá hmotná tělesa; 2) všechny obecné a zvláštní zákony, jimiž se řídí změny stavu a uspořádání těchto těles; 3) a konečně rozmanitý pohyb, který mezi nimi probíhá a neustále se udržuje či obnovuje ze svého zdroje, a jehož mnohotvárným působením vzniká onen obdivuhodný řád věcí tohoto celku.

 Každé hmotné těleso, ať již pevné či tekuté, kapalné či plynné, má určité vlastnosti, které jsou pro ně charakteristické. Avšak v důsledku pohybu, který mezi nimi probíhá, jsou tělesa vystavena nejrůznějším změnám a proměnám svého stavu a uspořádání, vstupují navzájem do rozmanitých vztahů, sestav a spojení, a přitom u nich dochází k nekonečnému množství variací, jako například k úplnému či částečnému odloučení některé jejich složky, k rozpadu původních uskupení, apod. Tím tato tělesa postupně získávají jiné vlastnosti a schopnosti podle situace, v níž se ocitají.

 Dále se u těchto těles mění vzájemné uspořádání a celkové okolní poměry, v každém časovém okamžiku se mění i jejich konkrétní stav. Každé těleso má nějaké konkrétní účinky a jejich změny a působení se řídí nejrůznějšími zákony všech možných řádů. Díky tomu všemu dohromady, spolu s všeprostupujícím pohybem, který vylučuje jakoukoli možnost absolutního klidu, vládne ve všem, co přírodu tvoří, neustálá mocná aktivita, sled pohybů a změn všeho druhu, který nemůže ustat či zaniknout z žádné příčiny, kromě té, která uvedla vše v existenci. (361)

 Pohlížet na přírodu jako na věčnou, tedy jako na něco, co zde existovalo od počátku času, je pro mě abstraktní myšlenka bez jakéhokoli podkladu, vymezení či pravděpodobnosti, s níž se můj rozum nechce spokojit. Protože v tomto ohledu nemohu nic pozitivně zjistit, ani nemám dostatek údajů pro rozumný úsudek, raději mám za to, že příroda je pouze důsledkem: Předpokládám proto, a dokonce rád připouštím, existenci první příčiny, jinými slovy svrchovanou moc, jež dala přírodě vzniknout a stvořila ji jako celek takovou, jaká je. A proto také jako přírodovědec a fyzik musím při svém studiu přírody přihlížet pouze ke známým tělesům, která byla pozorována, k jejich vlastnostem a charakteristickým rysům, k jejich vzájemným vztahům, jež za určitých okolností mohou vznikat, a konečně k důsledkům těchto vztahů a nejrůznějších pohybů, jež se mezi nimi šíří a udržují se. Jedině touto cestou, jež je také jedinou dostupnou, můžeme poodhalit příčiny onoho množství jevů, které nám v různých svých oblastech příroda nabízí, (362) a dokonce i příčiny oněch podivuhodných jevů, s nimiž se setkáváme u živých tvorů, jinými slovy, příčiny života samotného.

 Je bezesporu velmi zajímavým tématem hledat, v čem spočívá úkaz, který nazýváme životem, a jaké podmínky tělesného uspořádání jsou nezbytné k tomu, aby mohl život vzniknout. Co je zdrojem té zvláštní síly, která způsobuje životní pohyby těla v závislosti na jeho tělesné stavbě, jakým způsobem se dějí tyto jevy, spojené s přítomností a trváním života, a jak mohou živým tvorům dávat takové schopnosti, které u nich pozorujeme. Tyto otázky jsou zajisté ze všech, které si můžeme klást, ty nejtěžší. Podle mého názoru bylo mnohem snadnější určit dráhy nebeských těles ve vesmíru a stanovit vzdálenosti, velikosti, váhu a pohyby planet naší sluneční soustavy, než vyřešit problém zdroje života v živých tělech, a tím i původu a vzniku jednotlivých živých tvorů, kteří existují. (363)

 Jakkoli je tento předmět bádání těžký, obtíže, jež představuje, nejsou zcela nepřekonatelné, neboť v celém tomto bádání jde pouze o čistě fyzikální jevy. Je přeci zřejmé, že všechny tyto jevy jsou na jedné straně pouze přímými důsledky vztahů mezi jednotlivými tělesy, a jsou tedy výsledkem řádu a stavu věcí, který takové vztahy vytvořil. A na straně druhé jsou výsledkem pohybů vyvolaných v různých částech živých těl určitou silou, jejíž zdroj je možné určit. [25]

 Již tyto první výsledky našich výzkumů mají bezesporu velký význam a dávají nám naději, že na jejich základě dojdeme k výsledkům dalším a neméně významným. Ovšem i když tyto výsledky budou mít jasné opodstatnění, bude to možná ještě dlouho trvat, než se jim dostane zasloužené pozornosti, protože narážejí na letitou předpojatost a dostávají se do střetu s velmi hluboko zakořeněnými předsudky. Otevírají také zcela nové pole uvažování, jež se velmi liší od zaběhnutých způsobů. Možná právě na základě podobných úvah řekl Condillac, že “rozum je vskutku velmi slabý a dosahuje jen velmi malých pokroků, má-li bojovat s omyly, od nichž se dosud nikdo nedokázal oprostit.” (364) Velmi závažným poznatkem je tvrzení, které dokázal Cabanis pomocí řady nevyvratitelných fakt, totiž že duchovní a fyzické vycházejí z téhož základu. Cabanis také ukázal, že úkony, které nazýváme duchovní, jsou stejně jako úkony, jimž říkáme fyzické, přímým důsledkem fungování některých jednotlivých orgánů, anebo celku živé tělesné soustavy, a že tudíž veškeré projevy inteligence a vůle mají původ v prvotním či nahodilém tělesném uspořádání.

 Chceme-li lépe poznat opodstatnění této myšlenky, nesmíme pro ni začít hledat důkazy ve zkoumání velmi složitého tělesného uspořádání člověka a nejvyšších živočichů. Snáze je získáme, budeme-li zkoumat pokrok ve složitosti tělesné stavby od těch nejjednodušších živočichů až po ty, jejichž tělesné uspořádání je již značně složité. Díky těmto pokrokům budeme postupně moci vysledovat, jaký je původ každé schopnosti u živočichů a z jakých příčin se tyto schopnosti vyvíjejí. Na základě toho se znovu přesvědčíme, (365) že ony dvě velké modality naší existence, fyzické a duchovní, které se projevují tak odlišnými a zdánlivě oddělenými řády jevů, mají společný základ v tělesném uspořádání. Jestliže je tomu tak, pak bychom měli právě u toho nejjednoduššího tělesného uspořádání hledat odpověď na to, v čem doopravdy spočívá život, jaké podmínky jsou pro jeho výskyt nezbytné a z jakého zdroje vychází ona zvláštní síla, jež vyvolává tzv. životní pohyby.

 Teprve když prozkoumáme tělesnou stavbu toho nejjednoduššího těla, můžeme zjistit, co je skutečně podstatné pro existenci života. Neboť u složitého tělesného uspořádání je každý z vnitřních orgánů podstatný pro zachování života, protože je úzce propojen s ostatními částmi soustavy a tato soustava je utvořena tak, že každý z těchto orgánů potřebuje. Nikterak z toho však nevyplývá, že by všechny tyto orgány byly nezbytné pro existenci života v jakémkoli živém těle. Tato úvaha je velmi důležitá, pokud hledáme, co je skutečně podstatné pro vznik a výskyt života. Brání nám totiž, abychom bez rozmyslu tvrdili, že ten či onen speciální orgán je pro výskyt života nezbytný.

 Pro tzv. životní pohyby je typické, že nejsou přejímány z okolí, ale tvoří se a udržují z vnitřního podnětu. Dalo by se říci, že jsou jedinými pohyby tohoto typu v přírodě, kdyby nebyly blízce příbuzné procesu kvašení (fermentation). [26] Od něj se však odlišují tím, že se mohou po určitou dobu udržovat stejné a že přispívají k růstu a posléze k dočasnému udržování stálého stavu živého těla, v němž se odehrávají, zatímco proces kvašení postupně nenávratně ničí tělo, jež je mu vystaveno, a neustále se rozrůstá až do chvíle, kdy spolu s tělem zanikne.

 Protože životní pohyby jsou vždy vyvolány v těle a nikoli přijímány zvenčí, je nutné hledat příčinu, která je vyvolává, tj. hledat, z jakého zdroje čerpají živá těla onu zvláštní sílu, která je uvádí do pohybu. [27] Je jisté, že bez ohledu na stav tělesného uspořádání a základních tělesných kapalin by aktivní život v těle neexistoval, kdyby nebylo nějaké zvláštní příčiny, která v něm životní pohyb vyvolává. Ať už si v tomto směru vytvoříme jakoukoli hypotézu, vždy dospějeme k závěru, že pro výskyt aktivního života je taková zvláštní příčina nutná. (367) Není pochyb o tom, že tato příčina, jež uvádí do pohybu živá těla, spočívá v prostředí, které tato těla obklopuje, a že mění svoji intenzitu v závislosti na místě, ročním období či klimatu zemského povrchu, a nikterak nezávisí na tělech, v nichž se vykytuje. Byla tu před jejich vznikem a zůstává tu i po jejich zániku. Vyvolává v nich životní pohyb, dokud jí to stav tělesného uspořádání umožňuje, a přestává působit, když se tělní uspořádání dostane do stavu­, v němž tyto životní pohyby již nemůže vykonávat.

 U nejdokonalejších živočichů tato příčina, jež vyvolává život, vzniká v jejich nitru a sama o sobě stačí, alespoň do jisté míry, k tomu, aby v nich udržovala životní pohyb. Přesto se ani zde neobejde bez spolupůsobení sil z okolního prostředí. Avšak u ostatních živočichů a u všech rostlin je tato síla zcela vnější, tj. dostává se k nim pouze z okolního prostředí.

 Jakmile tyto zajímavé jevy uznáme a vymezíme je, budeme moci zjistit, jak vznikaly první náznaky tělesného uspořádání, jak může docházet k přímému rozmnožování a v které části těla přitom příroda působila u jednotlivých skupin živých tvorů. (368) Aby totiž tato tělesná uspořádání mohla být vskutku výtvory přírody, musela být příroda schopna některé z nich přímo vytvořit a dát jim schopnost růst, množit se, neustále zesložiťovat tělesné uspořádání a postupně se během času a podle okolností rozrůzňovat, takže všichni živí tvorové, které můžeme pozorovat dnes, jsou skutečnými výtvory její moci a jejích prostředků. Pokud jsme tedy uznali, že bylo nezbytné, aby příroda některé tvory vytvořila přímo, je třeba hledat, které z nich může příroda takto přímo vytvořit, a odlišit je od těch, jejichž existence je pouze pasivní a nevychází přímo z nich. Je přeci zřejmé, že takový lev, orel, motýl, dub či růže nezískávají svoji existenci přímo z přírody. Získávají ji, jak víme, od jedinců jim podobných pomocí plození. A můžeme si být jisti, že kdyby všichni jedinci druhu lev či dub zanikli na všech místech zeměkoule, kde se vyskytují, příroda by nebyla s to je znovu vytvořit po velmi dlouhou dobu, i kdyby spojila všechny své síly. [28] (369)

 V tomto ohledu bych chtěl ukázat, jakým způsobem příroda v příhodném místě a za příhodných podmínek může vytvořit ta nejjednodušší tělesná uspořádání, a tedy ty nejjednodušší živočichy. Ukážeme si, jak se tito nanejvýš křehcí živočichové, jež jsou pouhým počátečním náznakem živočišnosti, postupně vyvíjeli, množili a proměňovali, a jak se během nekonečné řady generací postupně rozvíjela složitost jejich tělesného uspořádání, čím dál více se množily schopnosti živočichů a vznikalo nepřeberné množství živočišných druhů. Uvidíme také, že každý dosažený pokrok v tělesném uspořádání a ve schopnostech živočicha se uchoval a byl předáván dalším generacím cestou rozmnožování, a tímto postupem příroda během mnoha a mnoha staletí postupně vytvořila všechny živé tvory, kteří existují. Kromě toho si také ukážeme, že všechny schopnosti živočichů jsou bez výjimky zcela fyzického původu, což znamená, že každá z nich je nutným důsledkem dějů probíhajících v tělesném uspořádání. Díky tomu budeme moci bez obtíží ukázat, jak mohla příroda od toho nejomezenějšího instinktu, jehož zdroj lze snadno odhalit, (370) dojít až k vytvoření schopnosti inteligence, a to od jejích nejpochybnějších náznaků až po její nejrozvinutější formu.

 Čtenář by však neměl očekávat, že zde nalezne pojednání o fyziologii. Z tohoto oboru má k dispozici řadu vynikajících děl, k nimž nemám ze své strany mnoho co doplnit. Mohu však z tohoto oboru vybrat a shromáždit některé obecné poznatky a základní, všeobecně uznávané skutečnosti, neboť pozoruji, že z jejich spojení vysvítají určité paprsky poznání, které učinili někteří badatelé při zkoumání jednotlivostí v tomto oboru. Ve světle těchto paprsků pak může s veškerou zřejmostí vyvstat, co jsou ve skutečnosti těla nadaná životem, proč a jak existují, jakým způsobem se vyvíjejí a rozmnožují, a konečně jakým způsobem vznikly, předávají se a uchovávají schopnosti, které u nich můžeme pozorovat. Chceme-li pochopit zřetězení fyzikálních příčin, jež dalo vzniknout živým tvorům v té podobě, v jaké je známe dnes, musíme nutně vzít v úvahu následující princip: (371) Utváření, dočasné uchovávání a rozmnožování živých tvorů, stejně jako všechny pozdější proměny jejich těl, jsou výsledkem působení pohybu nejrůznějších tekutin (fluid) na více či méně pevné hmotné substance naší Země. [29] Pokud tuto podstatnou skutečnost nebereme v úvahu, dostává se naše zkoumání rázem do neřešitelných nesnází, neboť již nemůže spatřit obecnou příčinu pozorovaných jevů a předmětů. Veškeré naše poznatky v tomto ohledu pak ztrácejí hodnotu, postrádají jakékoli systematické propojení a nemůže v nich být dosaženo žádného pokroku. A na místo pravd, které jsme mohli vyvodit, budeme nadále klást přeludy naší představivosti a nadpřirozené síly, v nichž si lidský duch tolik libuje.

 Pokud však naopak přijmeme tento princip se vší vážností, kterou mu dodává jeho prokazatelnost, zjistíme, že z něj zcela přirozeně vyplývá řada dalších zákonů, jejichž pomocí lze vysvětlit všechny známé jevy týkající se existence, povahy a nejrůznějších vlastností a forem živých těl a ostatních více či méně složitých tělesných uspořádání, která existují.

 Pokud jde o vytrvalé, avšak různorodé a proměnlivé pohyby fluid, o nichž zde chci hovořit, je nanejvýš zřejmé, že jsou ustavičně vyvolávány a udržovány vlivem slunečního záření na zemský povrch. (372) Jeho působením se neustále přemisťují obrovské masy tekutých látek v různých částech naší Země, cirkulují a pohybují se nejrůznějšími způsoby, a díky němu vytvářejí všechny jevy, které pozorujeme. Abych dokázal, že mé předchozí závěry jsou dobře podložené, stačí mi jen vnést dostatečný pořádek do výkladu známých fakt a jejich spojitostí a důsledně aplikovat své úvahy na pozorované skutečnosti.

 Nejdříve je třeba jasně odlišit viditelné tekutiny, jež jsou přítomné v živých tělech a neustále se v nich pohybují a proměňují, od jiných, jemných a vždy neviditelných fluid, jež tato těla uvádějí do pohybu a bez nichž by v nich nebyl život. Vezmeme-li pak v úvahu důsledky působení těchto neviditelných fluid na pevné i kapalné viditelné části živých těl, snadno dojdeme k závěru, že veškeré uspořádání tělesné stavby těchto živých tvorů, všechny jejich pohyby a změny, které u nich pozorujeme, jsou výsledkem pohybu fluid v jejich tělech. (373) Svým pohybem umožňují uspořádání těla, různým způsobem je proměňují a přitom i ony samy mění svou podobu, až nakonec dávají vzniknout tomu stavu tělesného uspořádání, který můžeme nyní pozorovat.

 Budeme-li vskutku pozorně sledovat některé jevy spojené s tělesným uspořádáním, zejména s jeho vývojem u těch nejméně dokonalých živých tvorů, přesvědčíme se, že:

1) veškeré působení přírody při vytváření těchto základních těl spočívá v tom, že v komůrkovém pletivu utváří podle potřeby a za příhodných podmínek maličké uzlíky rosolovité či sliznaté hmoty. Tyto váčky pak naplní kapalinami a oživuje je tím, že tyto tekutiny uvede do pohybu pomocí jemných fluid, které bez ustání proudí z okolního prostředí;

2) právě tato tkáň je substrátem, z něhož vzniká veškeré tělesné uspořádání a z něhož se působením proudění kapalin vyvinuly jednotlivé tělesné orgány; [30] (374)

3) fluida si při svém pohybu v měkkých částech živých těl typicky razí nové cesty, vytvářejí si rezervoáry a nové otvory, tvoří nejrůznější kanálky a posléze celé orgány. Postupnými modifikacemi pohybu a povahy tekutin, které v nich proudí, se proměňují a rozrůzňují i tyto kanálky a orgány - zvětšují se či prodlužují, dělí se a zbytňují pomocí částeček hmoty, které se neustále vydělují z oněch základních tekutin, jež v nich proudí. Některé z těchto částeček se stávají součástí orgánů, některé jsou vyvrženy ven;

4) vlastností organického pohybu je nejen rozvíjení tělesného uspořádání, zvětšování tělesných částí a celkový růst, ale i zmnožování orgánů a jejich funkcí.

 Po těchto úvahách, které mám za naprosto nepopiratelné pravdy, jimž přesto doposud nikdo nevěnoval pozornost, se budu věnovat tomu, jaké jsou společné vlastnosti všech živých těl, a tedy i všech živočichů. Podám výčet těch (375), jež jsou nutně specifické pro určité živočišné druhy a nemohou se vyskytnout u jiných. Dovoluji si tvrdit, že je velice nebezpečným omylem domnívat se neuváženě, že všichni živočichové mají bez výjimky stejné orgány a vlastnosti, jak kdyby byla příroda nucena ve všech případech použít k dosažení cíle tytéž prostředky. Pokud se ovšem neobtěžujeme zkoumat fakta a při vytváření obecných principů se spokojíme pouze s několika úkony představivosti, pak samozřejmě můžeme snadno dojít k názoru, že všechna živá těla obsahují tytéž orgány a mají stejné vlastnosti.

 Téma, které jsem v této druhé části zajisté nemohl zanedbat, je zkoumání okamžitých účinků života v těle. V tomto směru se mi podařilo ukázat, že těmito účinky dochází k takovým kombinacím životních principů, které by jinak nenastaly. A tato kombinace se stále více komplikují a dále mezi sebou kombinují v závislosti na tom, jak stoupá úroveň životní energie v těle. Proto u nejdokonalejších živočichů pozorujeme již značnou míru složitosti a provázanosti těchto principů. Životní síla, kterou tito tvorové disponují, se tak stává hlavním prostředkem, jímž příroda (376) vytváří veškeré množství obměn tělesných uspořádání, a bez něhož by k těmto jevům nikdy nedošlo. Je nesmyslné tvrdit, že živočichové čerpají ze své potravy v hotové podobě veškeré látky, z nich se skládá jejich tělo a veškeré jeho pevné i tekuté součásti. V potravě živočichové nacházejí pouze materiál, z něhož teprve kombinacemi, o nichž jsem hovořil, mohou vznikat určité složité komponenty – neobsahuje tedy tyto komponenty samé. Právě proto, že dosud nebylo dostatečně zkoumáno působení života v tělech životem nadaných, bylo možné předpokládat, že živí tvorové v potravě nacházejí v hotové podobě vše, co potřebují a z čeho se skládá jejich tělo, a že v této podobě tyto látky v přírodě existovaly odjakživa. To jsou témata druhé části knihy. Pro svou důležitost by si jistě zasloužily dlouhého výkladu. Omezil jsem se ovšem pouze na stručný a výstižný nástin toho nejnutnějšího, co jsem ve svých pozorováních zachytil.


Kapitola I. Porovnání mezi neživými tělesy s živými těly a srovnání živočišstva a rostlinstva

(377)

Je tomu již dávno, co jsem připadl na myšlenku porovnat mezi sebou uspořádaná živá těla a prostá, neorganická tělesa. Mezi prvními a druhými jsem vskutku shledával krajní rozdíl a byl jsem přesvědčen, že míru a povahu tohoto rozdílu je nutno prozkoumat. V té době bylo obecným zvykem klást všechny tři přírodní říše do jedné roviny a rozlišovat mezi nimi takříkajíc klasickým způsobem, a zdálo se, že obrovský rozdíl mezi živým tělem a neživým tělesem není vůbec brán v úvahu. A přitom, chceme-li vskutku poznat, v čem spočívá život a co jej tvoří, z jakých příčin tento pozoruhodný přírodní fenomén vzniká a jakými zákony se řídí, a také jak může sám život být zdrojem (378) onoho množství podivuhodných jevů, které můžeme pozorovat u živých tvorů, musíme přeci především obzvlášť pečlivě prozkoumat rozdíly mezi neživým tělesem a živým tělem. A za tímto účelem musíme především vedle sebe postavit podstatné charakteristické rysy těchto dvou druhů těles.

Porovnání obecných rysů neživých těles a živých těl

1) Individualita každého prostého či neživého tělesa spočívá v molekulách, ze kterých je složeno. Hmotná tělesa, ať již pevná, kapalná či plynná, jež mohou vzniknout spojením jednotných částic, nemají vlastní hranice. Přidáme či ubereme-li jim něco z jejich hmoty, povaha těchto těles se tím nikterak nezmění. Neboť celá jejich povaha spočívá v jednotné částici, jíž jsou tvořena. Naproti tomu každé živé tělo je ve svém objemu a hmotě individualitou. Tato individualita je u některých jednoduchá a u jiných složitější, avšak u živých těl není nikdy omezena na souhrn částic (molekul), z nichž se skládají.

2) Neživé těleso může tvořit zcela homogenní masu, ale i masu heterogenní. (379) I u těchto těles může docházet ke spojování stejnorodých i nestejnorodých částí, aniž by tím přestala být prostými, neživými tělesy. V tomto ohledu nejsou nezbytně ani spíše homogenní, ani spíše heterogenní, jsou zcela nahodile taková, jaká pozorujeme. Avšak všechna živá těla, i ta s nejjednodušším tělesným uspořádáním, jsou nutně heterogenní, tj. složená z nestejnorodých částí. Nemají jednotné částice, ale jsou složena z částic různé povahy.

3) Neživé těleso může být tvořeno buď pevnou, zcela tuhou hmotou, či určitým objemem kapaliny nebo plynu. U živých těl je tomu naopak: V žádném tělese se nemůže vyskytovat život, není-li složeno ze dvou druhů částí, jež spolu podstatným způsobem koexistují. Na jedné straně jsou to části pevné, které jsou však zároveň pružné a schopné pojímat tekutiny, a na druhé straně jsou to tekutiny v nich obsažené a nezávislé na neviditelných fluidech, jež tato těla prostupují a rozlévají se v nich. Hmota tvořící neživá tělesa nemá žádnou specifickou formu, jež by byla typická pro určitý druh. (380) Neboť ať už mají tato tělesa pravidelnou formu, tvoří-li například krystaly, či formu nepravidelnou, tato forma není nikdy stálá. U každého druhu neživého tělesa je stejná pouze forma jednotné částice. Živá těla mají naopak specifickou formu typickou pro určitý druh a tato forma se nemůže změnit, aniž by tím vznikl druh nový.

4) Jednotné částice neživého tělesa jsou na sobě navzájem nezávislé. Ať tvoří těleso pevné, kapalné či plynné, každá z nich existuje sama o sobě nezávisle a její povahu určuje pouze počet, proporce a vzájemné uspořádání (381) jejích atomárních součástí. Ke své existenci nepotřebuje nic z okolních částic, stejnorodých či odlišných. Naproti tomu částice, z nichž jsou složena živá těla, a tím i všechny části těchto těl, jsou přiměřeně svému stavu navzájem závislé, neboť všechny podléhají jedné příčině, jež je uvádí v životní pohyb a způsobuje jejich jednání. Díky této příčině všechny součásti směřují ke společnému cíli, ať již v rámci jednoho orgánu, či celého těla. Každá proměna této příčiny také způsobí proměny částic i tělesných částí.

5) Žádné neživé těleso nepotřebuje pohyb k tomu, aby se uchovalo ve stejném stavu. Právě naopak, dokud jsou všechny jeho části v klidu a nečinnosti, zůstává toto těleso beze změny a v takových podmínkách by mohlo existovat navždy. Ovšem jakmile na toto těleso začne působit nějaká příčina, která vyvolá pohyb či změny jeho částí, ztratí toto těleso buď svou původní formu nebo konsistenci, podle toho odehrávají-li se změny či pohyb v celé jeho hmotě či jen v její části. Těleso dokonce ztrácí svůj charakter nebo i zaniká, pokud změny a pohyby proniknou až k jednotným částicím, jimiž je tvořeno. (382) Naproti tomu každé živé tělo oživuje neustále či v časových intervalech zvláštní síla, jež vyvolává pohyby jeho vnitřních částí a neustále tyto části proměňuje. [31] Díky těmto pohybům se však živé tělo hojí, obnovuje a rozvíjí, a vzniká celá řada dalších jevů, jež jsou pro živá těla příznačné. Pohyby ve vnitřních částech těla na jedné straně ničí a deformují, na druhé straně však hojí a obnovují, což prodlužuje trvání existence živého jedince do té doby, dokud rovnováha mezi těmito dvěma efekty téže příčiny není příliš narušena.

6) U neživého tělesa je veškerý růst objemu a hmoty čistě nahodilý a nemá žádné hranice. Probíhá pouhým přikládáním (juxtapozicí) nových částí k vnějšímu povrchu tělesa. Růst živých těl je však vždy nutný a má své pevné hranice. Probíhá vmezeřováním, [32] což znamená, (383) že dovnitř takového těla pronikají či jinak se dostávají látky, které se v něm asimilují a tvoří pak jeho součást. Tento růst je však skutečným rozvojem tělesných částí, který vychází zevnitř a projevuje se navenek, a to je zcela výhradní vlastnost živých těl.

7) Žádné neživé těleso nemusí ke svému udržování přijímat potravu, neboť neztrácí nic ze svých částí a ztratí-li nějakou, nemůže tuto ztrátu žádný způsobem napravit. Naproti tomu v živém těle a jeho vnitřních částech se neustále odehrávají pohyby, jež se znovu a znovu opakují, a změny jednotlivých tělesných částí, a tyto změny způsobují rozpad a uvolňování hmoty, při nichž neustále dochází ke ztrátám substance. Proto se každé živé tělo pro zachování života potřebuje neustále vyživovat, tj. ustavičně nahrazovat ztráty látkami, které do sebe vstřebává. Jinými slovy musí neustále podle potřeby přijímat potravu.

8) Hmota neživých těles je tvořena navzájem oddělenými částmi, které se spojují zcela nahodile. Žádné neživé těleso se nerodí, nevzniká ze zárodku či pupenu, (384) z nichž by se postupně vyvinulo individuum ve všem podobné jedincům, z nichž vzešlo. Naopak všechna živá těla se skutečně rodí a vznikají buď ze zárodku, který byl oplozením oživen či připraven k životu, nebo z pupenu, který je prostým prodloužením jiného živého těla, přičemž v obou případech vznikají jedinci ve všem podobní těm, z nichž vzešli.

9) A konečně, žádné neživé těleso nemůže zemřít. V žádném z těchto těles totiž není život, a smrt, jež je nezbytným důsledkem výskytu života v těle, je pouze zastavením všech organických pohybů, následkem nějakého narušení, díky němuž tyto pohyby nadále nemohou probíhat. Každé živé tělo naopak nutně umírá, neboť pro život a pohyby, které jej provázejí, je příznačné, že po určité době vedou k takovým změnám těla, které znemožní výkon jednotlivých tělesných funkcí a nakonec zabrání tělu tyto životní pohyby vykonávat.

 Mezi prostými, neorganickými tělesy a živými těly je tedy obrovský rozdíl, zcela zásadní předěl, (385) či krátce řečeno taková propast, že žádné neživé těleso se nikdy ani v nejmenším nemůže srovnávat s tím nejjednodušším živým tělem. Život a jeho podstatné rysy tvoří zásadní rozdíl, který tato těla odlišuje ode všech ostatních. Jakou nepříjemností jsou ovšem tato zjištění pro ty, kdo by chtěli hledat spojitost, respektive pouhé odstínění mezi některými živými těly a neživými tělesy!

 Ačkoli již Richerand ve svém velice zajímavém díle o fyziologii pojednal o tomtéž předmětu, o němž jsem zde právě hovořil, musel jsem jej zde vyložit znovu vlastním způsobem, neboť úvahy s ním spojené jsou velice důležité vzhledem k tomu, co hodlám dále říci. Srovnání mezi rostlinou a živočišnou říší není přímo tím hlavním tématem, o němž chci v této druhé části pojednat. Nicméně toto srovnání přispívá k celkovému záměru tohoto díla, a proto se cítím povinen je zde alespoň v několika nejzákladnějších rysech nastínit. Nejdříve se však podívejme na to, co je vlastně rostlinám a živočichům společné.

 Jedinou společnou vlastností rostlin a živočichů je právě život sám. (386) Obě říše tudíž splňují podmínky nutné pro výskyt života a mají základní vlastnosti, jež jsou s životem spojené. U obou se živá těla nezbytně skládají ze dvou druhů částí, z částí pevných, leč pružných a schopných pojímat do sebe tekutiny, a částí tekutých, které ty pevné vyplňují, a jež jsou nezávislé na neviditelných fluidech, které celým tělem prostupují a proudí jím. Všechna tato těla mají vlastní individualitu, jednoduchou či složenou, a mají specifickou formu, jež je typická pro jejich druh. Rodí se v okamžiku, kdy v nich počne život, anebo ve chvíli, kdy se oddělí od těla, z něhož pocházejí. Neustále jimi pohybuje zvláštní síla, která vyvolává jejich životní pohyby. Uchovávají se ve stálém stavu jen díky výživě, která u nich do jisté míry nahrazuje ztráty vlastní substance. Po určitou dobu se rozrůstají procesem vnitřního vývoje a sama si vytvářejí složité látky, z nichž jsou složena. Sama se rozmnožují a plodí další podobné jedince svého druhu. A konečně, všechna se nakonec dostávají do takové stavu tělesného uspořádání, v němž již život nemůže dále pokračovat.

 To jsou tedy vlastnosti společné oběma druhům živých těl. (387) Porovnejme nyní obecné charakteristické rysy, jimiž se od sebe rostlinná a živočišná těla liší.

Srovnání obecných rysů rostlinstva a živočišstva

Rostliny jsou živá tělesná uspořádání, jež nejsou v žádné své části dráždivá a nejsou schopna vykonávat náhlé, opakované pohyby. Jejich životní pohyby jsou vyvolávány pouze vnějšími podněty, tj. nějakou příčinou z okolního prostředí, jež působí především na viditelné tekutiny obsažené v pevných částech těchto těl. U živočichů jsou všechny nebo jen některé tělesné části zásadně dráždivé a mají schopnost dělat náhlé a několikrát za sebou opakované pohyby. U některých jsou životní pohyby vyvolány vnějšími příčinami, u jiných jsou výsledkem působení síly, jež se vyvíjí v nich samých. Vnější podněty a vnitřní hybná síla vyvolávají dráždivost tělesných částí, a vedle toho působí na viditelné tělesné tekutiny a dávají vznik všem životním pohybům. Je jisté, že žádné rostlinné tělo nemá schopnost rychle pohybovat svými vnějšími částmi (388) a konat jakékoli náhlé a opakované pohyby. Jediné pohyby, které lze u rostlin pozorovat, jsou pohyby při uvolnění napětí či ochabnutí jednotlivých částí, v některých případech i hygrometrické a pyrometrické pohyby některých vláken, jsou-li náhle vystavena vzduchu. Všechny ostatní pohyby rostlin, tedy natáčení za světlem, otvírání a zavírání květů, vztyčování a klesání tyčinek, obtáčení popínavých stonků a úponů, a také pohyby, které označujeme jako usínání a probouzení rostlin, nejsou nikdy náhlé a rychlé, naopak probíhají tak pomalu, že jsou zcela nepostřehnutelné a poznáme je až podle konečného výsledku. Živočichové naproti tomu mají schopnost pomocí různých částí těla konat rychlé a velmi zřetelné pohyby a několikrát za sebou je opakovat či obměňovat.

 Rostliny, zejména ty, které rostou částečně ve vzduchu, se mohou ve svém vývoji ubírat dvěma zcela opačnými směry: (389) mohou růst směrem vzhůru anebo směrem dolů. Růst v obou směrech vychází z jednoho a téhož bodu, který jsem v jiném díle nazval živé jádro. Do tohoto bodu se totiž život uchýlí tehdy, když rostlina přijde o všechny své ostatní části, a rostlina skutečně hyne teprve tehdy, když život zanikne i v tomto bodě. Vnitřní uspořádání tohoto živého jádra, jemuž se jinak říká kořenový krček, je také zcela specifické. A z tohoto bodu, živého jádra, se tedy směrem vzhůru vyvíjí stonek, větve a všechny nadzemní části rostliny, a růstem směrem dolů vznikají kořeny, které se noří do půdy či do vody. Při klíčení, v němž přicházejí k životu semena, jsou v prvních fázích vývoje rostlinky potřeba již hotové živné šťávy, jež zatím nemohou být čerpány ze země ani ze vzduchu. A zdá se, že v této fázi k jejich zajištění slouží dělohy, jež jsou vždy spojeny s živým jádrem, a šťávy z nich stačí k tomu, aby směrem vzhůru vyrašil klíček a směrem dolů kořínek.

 Nic podobného ovšem nenajdeme u živočichů. (390) Jejich vývoj se neubírá dvěma jasně vymezenými směry, ale probíhá na všech stranách a všemi směry podle toho, co vyžaduje forma jednotlivých tělesných částí. Jejich život se také nikdy neukrývá v jednom jediném bodě těla, ale v celé soustavě specializovaných, pro život nezbytných orgánů, které se v tom kterém těle vyskytnou. U živočichů, kteří nemají takové nezbytné specializované orgány, nesídlí život v žádném zvláštním bodě. Proto také, rozdělíme-li tato těla, mohou obě části žít nezávisle na sobě dál.

 Rostliny většinou rostou kolmo, ne vždy přímo k zemi, z níž vyrůstají, ale k celkovému horizontálnímu plánu místa. Svým růstem tak směřují k nebi, tak jako rakety v ohňostroji. Také větve a větévky v horních částech rostlin, přestože se odchylují od směru stonku či kmene, vždy svírají ostrý úhel v místě, kde jsou k nim přirostlé. Zdá se, že hybná síla životních pohybů směřuje v těchto tělech ponejvíce zezdola směrem vzhůru a shora dolů, a že právě ona tímto svým nasměrováním určuje formu a uspořádání těchto živých těl. Stručně řečeno, snad právě díky této hybné síle rostliny rostou směrem vzhůru a dolů. Z toho důvodu jsou také kanály, jimiž proudí základní tělesné tekutiny, navzájem souběžné a také rovnoběžné s podélnou osou rostlinného těla. (391) Jsou to vždy podélné a rovnoběžné trubice, jež se vytvářejí z rostlinného pletiva, a od přímého směru se odchylují pouze v místech, kde se rozbíhají do plochy listů či okvětních plátků, anebo do plodů. Nic takového opět u živočichů nenajdeme. Jejich forma se v podélné ose nemusí buď vytahovat k nebi, nebo mířit do středu země. Síla, která vyvolává jejich životní pohyby, se neomezuje pouze na tyto dva opačné směry. Jejich vnitřní kanálky, které obsahují viditelné tělesné tekutiny, se vinou všemi směry a nepozorujeme u nich žádnou rovnoběžnost.

 Výživou rostlin jsou pouze tekutiny či kapaliny, které rostlinná těla vstřebávají z okolního prostředí. Patří mezi ně voda, vzduch, teplo, světlo a různé plyny, které si rostliny při vstřebávání rozkládají. Žádná rostlina tudíž nemusí trávit, a z toho důvodu nemá také žádné trávicí orgány. Protože si tato živá těla sama skládají látky, z nichž jsou tvořena, vytvářejí si také první netekuté sloučeniny. (392) Naproti tomu většina živočichů se živí látkami již složenými, které si dopraví do trubicovité dutiny k tomu určené. Aby se tyto kusy hmoty zcela rozpustily, musí proběhnout trávení. To znamená, že živočišné tělo musí změnit a rozložit existující sloučeniny a různé částice k nim přidat, takže nakonec právě tělo samo vytváří ty nejsložitější sloučeniny.

 V neposlední řadě se i pozůstatky uhynulých rostlin liší od tělesných pozůstatků živočichů, což potvrzuje, že tyto dva druhy živých těl mají zcela odlišný charakter. U rostlin převažují pevné části nad tekutinami a jejich nejměkčí části tvoří slizovitá hmota. Mezi částicemi, z nichž se rostlinné tělo skládá, převládá uhlík. Živočišné tělo naproti tomu obsahuje více tekutin než pevných látek, v jejich měkkých částech převládá rosolovitá hmota, která se vyskytuje také v kostech u živočichů, kteří je mají. Mezi částicemi, z nichž jsou živočišná těla složena, vyniká zejména dusík. Také půda, která vznikne rozpadem rostlinných pozůstatků, je převážně jílovitá a často obsahuje křemičité látky, zatímco půda vzniklá rozpadem těl živočišných obsahuje uhličitan či fosforečnan vápenatý.

Některé podobnosti mezi obecnými rysy rostlin a živočichů

Ačkoli se rostlinstvo a živočišstvo svým charakterem naprosto liší a živá těla jednoho rodu vždy vykazují vlastnosti, a dokonce i stavební látky, které se vůbec nevyskytují u druhého, v obou případech se přeci jen jedná o živá těla. Jestliže příroda při vytváření života postupovala vždy stejným způsobem, pak není nic pozoruhodnějšího než sledovat, jaké analogické kroky v obou těchto případech učinila.

 U obou druhů těl se ta nejjednodušší tělesná uspořádání rozmnožují pučením. Noví jedinci vznikají z pupenů, reprodukčních tělísek, jež se podobají vejci či semínku, ale nepotřebují žádné předchozí oplodnění, neobsahují v sobě zárodek obalený několika slupkami, které musí napřed prorazit. Nicméně oba druhy těl se od určitého bodu, kdy je jejich tělesné uspořádání dostatečně rozvinuté, aby mohlo vytvořit rozmnožovací orgány, (394) rozmnožují výhradně či hlavně pohlavním plozením.

 Jinou velmi nápadnou analogií mezi postupem přírody v obou případech je to, že v různých podnebích a ročních obdobích se u těchto těl může zcela či částečně pozastavit aktivní život, či jinak řečeno mohou dočasně ustat životní pohyby. Za zimních období v chladném podnebí vskutku dřevnaté a víceleté rostliny téměř zcela pozastaví své vegetativní funkce a organické či životní pohyby. Tekutina přestává proudit a její podíl se sníží. Za těchto okolností rostliny nezaznamenávají žádné ztráty či tělesné změny, ani nepřijímají výživu a nevyvíjejí se. Krátce řečeno, aktivní život v nich zcela ustane a tato těla se ponoří do skutečného zimního spánku, aniž by v nich však přitom přestal existovat život. Ty nejjednodušší rostliny, které mohou žít jen jeden rok, v těchto chladných podnebích spěchají, aby vydaly semena či plodivá tělíska, a umírají s příchodem nepříznivé roční doby. (395)

 Dočasné pozastavení aktivního života, více či méně úplné, tj. pozastavení životních pohybů, lze také velmi dobře pozorovat u některých živočichů. S příchodem zimy v chladných podnebích ti nejméně dokonalí živočichové umírají a mezi těmi, co přežívají, se většina ponoří do více či méně úplné strnulosti. U některých přitom vnitřní životní pohyby zcela ustanou, u jiných se jen extrémně zpomalí. Živočichy, kteří jsou schopni takového dočasného pozastavení tělesných funkcí, najdeme snad ve všech třídách, avšak nejnápadnější je tento jev u mravenců, včel a mnoha jiných druhů hmyzu, dále také u kroužkovců, měkkýšů, ryb, plazů (nejčastěji u hadů), a také u mnohých savců, jako například u netopýrů, svišťů, plchů, atd.

 Poslední analogický rys, o němž zde budu hovořit, není o nic méně pozoruhodný. Stejně jako se u živočichů vyskytují jednoduší jedinci žijící odděleně a vedle toho i složená individua, v nichž jedno tělo přiléhá k druhému a mají společnou základnu a sdílejí život, jako například většina polypů (396), tak i u rostlin jsou jedinci žijící odděleně a na druhé straně složená těla, tj. spojení několika jedinců, jež rostou pohromadě a někdy i srůstají jeden s druhým, a dohromady sdílejí společný život.

 Pro rostlinu je charakteristické, že žije do té doby, než vydá květy a plody, nebo jiná plodivá tělíska. Délka jejího života zřídkakdy přesahuje jeden rok. Její rozmnožovací orgány proto slouží pouze k jednomu, jednorázovému oplození, a potom, co splní své reprodukční poslání (a vytvoří semena), hynou a zcela zanikají. Pokud se jedná o rostlinu jednoduchou, pak hyne celá rostlina potom, co vydala plody. Je také známo, že tyto rostliny je těžké rozmnožit jinak než pomocí jejich semen či pupenů. To se týká všech jednoletých a dvouletých rostlin. Jsou to rostliny jednoduché, jejich kořeny, stonky a větve, vznikají růstem jedné konkrétní rostliny. To ovšem není ani zdaleka případ všech rostlin, neboť mezi známými rostlinami převažují rostliny složené. Pozoruji-li strom, keř či víceletou rostlinu, nejsou to rostliny jednoduché. Na každé z nich lze najít množství rostoucích konců, jež žijí pohromadě a všechny se spolupodílejí na společném životě. (397) Tento fakt je natolik pravdivý, že když naroubujeme na větev švestky třešňovou ratolest s pupenem, a na jinou větev ratolest meruňky, budou tyto tři druhy spolu žít a podílet se na společném životě, aniž by zanikly rozdíly mezi nimi. Kořeny, kmen a větve jsou u těchto rostlin výsledkem růstu vycházejícího s onoho společného života i z života jednotlivých rostlin, které na tomto společném rostlinném těle existují. Stejně tak i korálový útes je výsledkem živočišného růstu mnoha polypů, kteří žili pohromadě a narůstali generace za generacemi. Avšak každý rostlinný pupen je zvláštní rostlinou, která se podílí na společném životě všech ostatních, vytváří svůj jednoletý květ či svazek květů, posléze plod a nakonec dává vzniknout nové větévce s novými pupeny, tj. s novými zvláštními rostlinami. Každá z těchto zvláštních rostlin buď jednorázově vytváří plod, nebo další větévku, z níž se vytvářejí další samostatné rostliny. (398) Takto složená rostlina vytváří rostlinné tělo, které žije dál a přetrvává i po odumření všech jednotlivých rostlin, jež se podílely na jeho růstu a vývoji, a v němž se skrývá život. Proto když oddělíme některou část takové rostliny, která má jeden či více pupenů, či jejich dosud nevyvinuté zárodky, můžeme z ní vypěstovat libovolné množství živých jedinců podobných tomu, z něhož pocházejí, aniž bychom potřebovali plody těchto rostlin. To právě dělají zahradníci, když množí rostliny řízkováním, hřížením apod.

 Ovšem stejně jako příroda vytvořila složité rostliny, dala vznik i složeným živočichům. Přitom ani rostliny, ani živočichové v tomto procesu neztrácejí svůj typický rostlinný či živočišný charakter. Pozorujeme-li složené živočichy, bylo by stejně absurdní nazývat je živočicho-rostliny, jako kdybychom složená rostlinná těla nazývali rostlino-živočichy. (399) Že byl před sto lety dán třídě polypů název zoofyta, je celkem omluvitelný omyl. Úroveň poznatků o živočišstvu byla v té době taková, že název nebyl zas až tak nevhodný. Nyní se však situace změnila. Není lhostejné, zda jednu třídu živočichů nazýváme názvem, který vyjadřuje nepravdu.

 Podívejme se nyní na to, co je vlastně život a jaké podmínky jsou potřeba pro jeho výskyt v živém těle.


Kapitola II. O životě, o tom, čím je tvořen, a jaké podmínky jsou nutné pro jeho existenci v těle

(400) Jak praví Richerand, život je soubor jevů, jež po určitou dobu postupně probíhají v těle. Lépe by však bylo říci: život je jev, který dává vzniknout řadě dalších jevů. Tyto další jevy zajisté život netvoří, ale život je pouze příčinou jejich vzniku. Proto zkoumáním jevů, které provázejí existenci života v těle, nemůžeme dojít k definici života samého. Tyto jevy nás nedovedou k ničemu jinému než k tomu, co je výsledkem existence života. Navrhuji vydat se jinou cestou, jež je přesnější, přímější a vnáší více světla do tohoto problému, a vedle toho vede k poznání pravé definice života. (401) U všech živých tvorů spočívá život ve vzájemném vztahu těchto tří daností: jsou to vhodně přizpůsobené tělesné části schopné pojímat tekutiny, tekutiny v nich obsažené, které jsou v pohybu, a hybná síla, jež vyvolává pohyby a změny v tomto těle. Ať již při hledání definice toho, v čem spočívá život, vyvíjíme jakékoli myšlenkové úsilí a jakkoli hluboké úvahy, musíme s ohledem na výsledky pozorování vždy dojít k témuž závěru, který jsem zde předestřel. Život vskutku nespočívá v ničem jiném.

 Přirovnání života ke jdoucím hodinám přinejmenším pokulhává, neboť u hodin je nutno vzít v úvahu pouze dvě hlavní danosti:

1) kolečka a pohyblivý mechanismus;

2) pružina, která svým napětím a pružností udržuje pohyb, dokud napětí trvá.

Avšak v živém těle jsou tyto danosti tři, jež je třeba vzít v úvahu:

1) orgány či měkké části obsahující tekutiny;

2) základní tělesné tekutiny, které jsou v pohybu; a konečně

3) příčina vyvolávající životní pohyby, díky níž tekutiny působí na orgány a orgány na tekutiny. [33] (402)

Veškeré pohyby, změny a vůbec jevy provázející život tedy vyplývají pouze ze vzájemných vztahů těchto tří podmínek.

 Abychom tuto metaforu poněkud vylepšili a poopravili, museli bychom přirovnat hybnou příčinu organických pohybů k pružině hodin, a spolu s tím ztotožnit měkké tělesné části i s tekutinami, jež obsahují, s pohyblivým zařízením hodinového strojku. V tom případě si však uvědomujeme, že pružina (příčina pohybu) je základním hybným principem, bez něhož by vše zůstalo v nečinnosti. Změny napětí v pružině způsobují změny energie a rychlosti pohybu. Na druhé straně vidíme, že pohyblivé zařízení hodinového strojku (soustava orgánů a základních fluid) musí být uspořádáno vhodným způsobem, aby umožňovalo pohyb, k němuž je určeno. Jakékoli narušení tohoto příznivého uspořádání ovšem může vést k tomu, že veškerá hybná síla pružiny zůstane nevyužita. Za těchto podmínek je paralela mezi živým tělem a hodinami dokonalá a není problémem kdykoli dokázat její opodstatněnost pomocí pozorování a známých poznatků. (403) Pokud jde o pohyblivé zařízení těla, víme dnes již dobře o jeho existenci a známe jeho schopnosti i většinu zákonů jeho fungování. Avšak pružina, či podstatná hybná příčina, která vyvolává všechny pohyby a úkony, našemu pozorování až dosud unikala. Věřím však, že v příští kapitole její existenci objasním takovým způsobem, že o ní již nikdo nebude moci pochybovat.

 Napřed však pokračujme v našem zkoumání toho, čím je život podstatně tvořen. Jelikož život v těle vychází jedině ze vzájemných vztahů jednotlivých částí, totiž pevných částí obsahujících tekutiny a patřičně uspořádaných, dále oněch tekutin, jež jsou v nich obsaženy a neustále se pohybují, a nakonec příčiny, jež vyvolává pohyby, akce a reakce těchto částí, pak můžeme jeho podstatné komponenty shrnout v následující definici: V těch částech těla, které jsou jím obdařeny, je život takový řád a stav věcí, který v nich umožňuje organické pohyby. A tyto pohyby, jež tvoří aktivní život, vznikají působením stimulující příčiny, která je vyvolává. Tato definice života, ať již aktivního či pozastaveného (404), představuje vše, co se dá o tomto jevu pozitivně říci, odpovídá všem konkrétním případům a jsem přesvědčen, že přidáním či ubráním jediného slova by se porušila integrita těch zásadních myšlenek, jež vyjadřuje. A konečně, spočívá na známých faktech a pozorováních tohoto podivuhodného přírodního fenoménu.

 Zaprvé se v této definici neliší aktivní život od života pouze pozastaveného (nikoli však zaniklého), který po určitou dobu setrvává bez jakýchkoli znatelných organických pohybů. To, jak budu moci dále ukázat, souhlasí s pozorováním. Dále tato definice ukazuje, že v žádném těle nemůže být aktivní život, pokud nejsou splněny obě následující podmínky: První je nutná přítomnost stimulující příčiny, jež vyvolává organické pohyby, a druhou podmínkou je, aby mezi částmi těla, v němž má život existovat a přetrvávat, panoval takový stav a řád, který tělu dává schopnost poddat se působení stimulující příčiny a vykonávat organické pohyby. Pokud živočichům, jeichž základní tekutiny jsou velmi jednoduché, jako polypům či nálevníkům, odejmeme rychlým vysušením veškerou tekutinu, kterou jejich tělo obsahuje, (405) toto vysušení nemusí ještě nikterak narušit orgány a pevné části takového živočicha, ani celkové uspořádání jeho těla. V takovém případě je život v tomto vysušeném těle zcela pozastaven. Neprobíhá v něm žádný pohyb a tělo vypadá, jako by ani nepatřilo mezi živá těla. Přesto o něm nelze říci, že by bylo mrtvé, neboť jeho orgány a pevné části si uchovaly svou integritu, a jestliže tomuto tělu vrátíme jeho vnitřní tekutiny, o něž přišlo, brzy v něm stimulující příčina spolu s trochou tepla vyvolá pohyby, akce a reakce tělesných částí, a od té chvíle mu bude život navrácen.

 Příklad Spallanzaniho vířníků, které lze několikrát za sebou uvést rychlým vysušením do mrtvého stavu a opětovným ponořením do vlažné vody přivést zpět k životu, dokazuje, že život může být opakovaně pozastaven a znovu obnoven. Není tedy ničím jiným než řádem a stavem věcí v těle, jež umožňují, aby v nich hybná příčina vyvolávala životní pohyby. V rostlinné říši můžeme obdobné jevy jako u vířníků pozorovat u řas a u mechů. Je známo, že mechy, které byly rychle usušeny a uloženy v herbáři, třeba i po celé století, jsou schopny po této dlouhé době ve vlhkém a mírně teplém prostředí znovu ožít a začít růst. (406)

 Úplné pozastavení životních pohybů bez porušení tělesných částí a následné znovuoživení těchto pohybů je možné dokonce i u člověka samotného, ovšem jen na velice krátkou dobu. Na případech utonulých jsme se mohli přesvědčit o tom, že člověk, který spadl do vody a byl z ní vytažen po třičtvrtě, ba dokonce po celé hodině, je natolik udušený, že v jeho tělesných orgánech neprobíhá žádný pohyb, a přesto je stále ještě možné mu navrátit aktivní život. Pokud jej necháme v tomto stavu bez jakékoli pomoci, brzy se z jeho vnitřních částí vytratí veškerý tonus a dráždivost a od té chvíle se začnou jeho základní tekutiny a posléze i měkké části rozkládat, což již představuje smrt. Avšak pokud jej ihned po vytažení z vody a dříve než v něm vyhasne všechna dráždivost počneme oživovat známými způsoby, neboli pokud se nám pomocí povzbuzujících prostředků, jež se v takových případech užívají, podaří včas vyvolat v jeho vnitřních částech nějaké stahy (407) či proudění v jeho orgánech, brzy se jeho životní pohyby opět rozběhnou a tomuto člověku se ihned vrátí aktivní život, který byl pozastaven. Pokud však v nějakém živém těle dojde k tak značným změnám a narušení celkového řádu či stavu jednotlivých částí, že tyto části již nemohou přijímat působení hybné příčiny a vyvolávat organické pohyby, život v tomto těle rázem vyhasne. Z toho, co jsem právě vyložil, vyplývá, že pokud v určitém těle změníme či narušíme pořádek a stav věcí, jež mu umožňovaly aktivní život, a pokud díky takovému narušení nemůže tělo životní pohyby vykonávat či je obnovit, jsou-li pozastaveny, tělo tím pádem ztrácí život, či jinými slovy umírá.

 Narušení, které způsobí smrt, může mít u živého těla nejrůznější náhodné příčiny. Příroda sama však tyto příčiny časem zajistí. A je vlastně typickým znakem života, že se při něm orgány dostávají poznenáhlu do stavu, v němž nejsou již schopny vykonávat své funkce, a tím nutně dochází ke smrti. (408) Pokusím se ukázat, proč tomu tak je. Nicméně je vidět, že když tvrdím, že život v každém živém těle spočívá pouze v řádu a stavu tělesných částí, jež jim dovoluje přijímat působení stimulující příčiny a vykonávat životní pohyby, nevyjadřuji zde pouhý dohad, ale jasný fakt, pro nějž vše svědčí a který potvrzují tolikeré důkazy, že proti němu nikdo nebude moci vznést vážné námitky. Je-li tomu tak, zbývá jen zjistit, jaký musí být onen řád a stav tělesných částí k tomu, aby v těle mohl být aktivní život.

 Protože k přesnému poznání těchto věcí nelze dojít přímo, podívejme se nyní nejdříve, jaké jsou nezbytné podmínky existence tohoto řádu a stavu tělesných částí, nutných k tomu, aby zde mohl být život. První podmínka je tato: žádné tělo nemůže mít v sobě život, pokud není ze své podstaty složeno ze dvou druhů částí (409), tj. z měkkých pevných částí obsahujících tekutiny a tekutých látek v nich obsažených. Vskutku žádné zcela suché těleso nemůže být živé a ani v žádném zcela tekutém tělese nemůže být život. První nezbytnou podmínkou pro to, aby tělo bylo živé, je tedy přítomnost hmoty složené z obou druhů částí, částí pevných, avšak měkkých a více či méně poddajných, které obsahují tekutiny, a z tekutin v nich obsažených. Druhá podmínka je následující: žádné tělo nemůže být živé, pokud jeho pevné části obsahující tekutiny netvoří pletivo zárodečných komůrek, nebo jím nejsou samy tvořeny. Toto živé pletivo je substrátem, z něhož, jak se zde pokusím ukázat, se postupně vytvořily všechny orgány živých těl. Pohyb fluid v tomto pletivu je onen prostředek, jímž příroda poznenáhlu tvoří a rozvíjí jednotlivé tělesné orgány. Proto je každé živé tělo ze své podstaty masou živého pletiva, v němž se větší či menší rychlostí pohybují více či méně složité tekutiny. U velmi jednoduchých tělesných uspořádání, jež nemají žádné specializované orgány, je tato masa víceméně homogenní a (410) skládá se z pletiv, jimiž proudí tekutiny jen velmi pomalu. Pokud je však tělesné uspořádání složitější, všechny jeho orgány jsou obaleny tímto pletivem až po nejmenší části, a toto pletivo je dokonce jejich základním stavebním materiálem. Třetí podmínka je tato: V žádném těle nemůže být aktivní život, pokud v něm nepůsobí hybná síla, jež vyvolává jeho organické pohyby. Bez podnětu této aktivní a stimulující příčiny by pevné části tělesné stavby zůstaly netečné a tekutiny v nich obsažené by se nepohybovaly. Neprobíhaly by žádné organické pohyby, žádné životní funkce, a aktivní život by tím pádem neexistoval.

 Nyní když známe tři nezbytné podmínky existence života v těle, otevírá se nám možnost poznání toho, v čem spočívá řád a stav tělesného uspořádání, který život umožňuje. Abychom k takovému poznání došli, není třeba zkoumat jen ty nejkomplikovanější živé tvory, neboť u nich nevíme, které z příčin máme přisoudit zásluhu o existenci života v těle, a riskujeme, že se dopustíme libovolných závěrů, které nejsou ničím podloženy.(411) Obrátíme-li však svou pozornost k opačnému konci živočišné či rostlinné říše, kde se nacházejí tvorové s tím nejjednodušším tělesným uspořádáním, povšimneme si, že tato živá těla se skládají především z rosolovité či slizovité hmoty a jejich pletivo navzájem propojených komůrek je zcela jemné. Kapalina v nich proudí, přemisťují se, rozptylují, ustavičně cirkulují a mění se, a také tvoří usazeniny a masy pevných částí. Dále zjistíme, že v pevných a zároveň pružných částech takového těla bez ustání působí hybná síla, která může mít různou razanci, avšak nikdy zcela nechybí, a že tato síla uvádí do pohybu i kapaliny, které tyto části vyplňují, a udržuje tím veškeré pohyby, které tvoří aktivní život, dokud jsou všechny části v takovém stavu, že jsou schopny toto působení přijímat.

 Z toho vyplývá, že k řádu věcí, jež je nezbytný pro existenci života v těle, nezbytně patří:

1) komůrkové pletivo (nebo orgány (412) skládající se z takového pletiva), které je velmi pružné a přizpůsobivé a má v sobě určitý tonus, jež je prvním důsledkem působení hybné příčiny;

2) veškeré více či méně složitá kapaliny, jež jsou v tomto pletivu (či v orgánech jím tvořených) obsažena a která jakožto druhý důsledek působení hybné příčiny jsou v neustálém pohybu, přemisťují se a mění, atd.

 U živočichů působí tato hybná příčina organických pohybů na pevné části i jejich tekutiny velmi mocně. V pevných částech udržuje velmi výrazný tonus (orgasme), a dává jim tak schopnost reagovat na pohyby tekutin v nich obsažených, a tím i velkou dráždivost. Na tekutiny pak působí tak, že pouhým ředěním a rozpínáním usnadňují různé přesuny pevných částí. U rostlin naopak hybná příčina působí silně především na tekuté části a vyvolává jejich pohyb a změny. Avšak v pevných částech, a to i v těch nejpoddajnějších, vyvolává pouze velmi nízký a nevýrazný tonus či napětí, (413) z nichž pro jejich slabost nemůže vzejít žádný rychlý pohyb či reakce na pohyb vnitřních tekutin, a tím pádem nedochází k žádné dráždivosti. Tento slabý tonus byl mylně nazýván latentní citlivostí, k čemuž se ještě vrátíme v kapitole IV.

 U živočichů, kteří mají všichni dráždivé tělesné části, jsou životní pohyby udržovány buď samotnou dráždivostí, anebo zároveň dráždivostí a činností svalů příslušných orgánů. Je tomu vskutku tak, že u živočichů s velmi jednoduchým tělesným uspořádáním dochází jen k velmi pomalému pohybu vnitřních tekutin, a životní pohyby tudíž vznikají jen díky dráždivosti pevných částí, které tyto tekutiny obsahují, a díky podnětu hybné síly, která na ně působí. Ovšem jak s rostoucí složitostí tělesného uspořádání postupně stoupá životní energie, brzy nastane chvíle, kdy samotná dráždivost spolu s hybnou silou nestačí k udržení nutného zrychlení proudících tekutin. V tomto momentě příroda využije nervovou soustavu, jejíž pomocí posílí působení dráždivosti o činnost některých svalů. Tím se do tohoto systému začlení svalový pohyb a srdce může počít pracovat jako silný hybný stroj, jenž dokáže (414) zrychlit pohyb tělesných tekutin. A jakmile se v těle ustaví dýchání pomocí plic, stane se svalový pohyb ještě nezbytnějším pro výkon životních pohybů, neboť střídavým rozpínáním a smršťováním dutiny dýchacích orgánů umožňuje nadechování a vydechování, které by bez něj nebylo možné.

 Cabanis praví: “Zajisté nemusíme již dnes dokazovat, že fyzická citlivost je zdrojem veškerých myšlenek a zvyků, jež tvoří morální existenci člověka. Locke, Bonnet, Condillac, Helvétius, ti všichni tuto myšlenku více než přesvědčivě prokázali. Mezi osobami vzdělanými, které jen trochu používají rozum, dnes již snad není jediné, která by v tomto ohledu mohla mít sebemenší pochybnost. Na druhou stranu fyziologové dokázali, že veškeré životní pohyby jsou důsledkem podnětů přijímaných citlivými částmi těla, atd.” Také já souhlasím s tím, že fyzická citlivost je zdrojem myšlenek. Jsem však dalek toho, abych se domníval, že všechny životní pohyby jsou vyvolány podněty přijímanými citlivými částmi těla. (415) Tato domněnka může být opodstatněná nanejvýš u živočichů, kteří mají nervovou soustavu, neboť u těch, kteří podobnou soustavu nemají, nemohou být životní pohyby vyvolány vnějšími podněty přijímanými prostřednictvím citlivých částí, což je přeci zcela zřejmé.

 Pokud chceme určit skutečně podstatné prvky života, musíme nutně vzít v úvahu ty, které se vyskytují u všech životem obdařených tělesných uspořádání. Jakmile však k věci přistoupíme tímto způsobem, zjistíme, že to, co je naprosto nezbytné k existenci života v jednom způsobu uspořádání, není nikterak nezbytné v jiném. Přítomnost nervové soustavy je jistě nezbytná k udržení života u člověka a všech živočichů kteří nervovou soustavu mají. To však nedokazuje, že by u člověka a živočichů s nervovou soustavou byly životní pohyby závislé na podnětech přijímaných citlivými částmi těla. Dokazuje to pouze, že se v těchto živých tělech životní pohyby neobejdou bez spolupůsobení nervové činnosti. Z toho, co jsem zde předložil, vidíme, že pokud zkoumáme život obecně, shledáváme, že se může vyskytovat v těle, aniž by v něm životní pohyby působily podněty, které přicházejí prostřednictvím (416) citlivých částí, a aniž by k nim nutně přispívala svalová činnost. Život může v těle existovat dokonce i tehdy, když tělo nemá dráždivé části, které by svou reakcí pohybům napomáhaly. Jak můžeme pozorovat u rostlin, životu úplně stačí, když je vnitřní řád a stav pevných a tekutých částí tohoto těla takový, že umožňuje hybné síle vyvolávat pohyby a změny, které představují život. Pokud budeme o životě uvažovat konkrétně, tedy na příkladu určitých jednotlivých tělesných uspořádání, zjistíme, že to, co je v tomto uspořádání základní a podstatné, se stává zároveň nezbytnou podmínkou udržení života v takovém těle. Proto se u člověka a nejdokonalejších živočichů nemůže život zachovat bez dráždivosti tělesných částí, které musí být schopny reagovat. Zároveň je k zachování života nutná činnost svalů, které pracují bez ovládání vůlí a samy udržují životní tekutiny v pohybu, a také činnost nervová, která bez účasti (vědomého) cítění napomáhá fungování svalů a ostatních vnitřních orgánů. V neposlední řadě je nezbytné (417) i dýchání, jímž se pročišťují tekutiny, jež se v živém těle příliš rychle mění a kazí. Avšak ona nervová činnost, kterou zde představujeme jako nezbytnou, je pouze ta činnost, která uvádí do pohybu svaly, nikoli ta, která tvoří cítění. Svaly se totiž nepohybují díky počitkům. Cítění ve skutečnosti není nikterak ovlivňováno příčinou, jež vyvolává systolické a diastolické pohyby srdce a tepen. A cítíme-li někdy, jak nám tluče srdce, je to tím, že tento sval a hybný stroj oběhu svými pohyby silnějšími a rychlejšími, než je obvyklé, zasahuje okolní citlivé části těla. A konečně, když jdeme či vykonáváme jakýkoli jiný pohyb, necítíme ani práci svalů, ani působení podnětů, které je uvádějí do pohybu.

 Svaly tudíž svoji funkci nevykonávají díky cítění, ačkoli je nervová činnost pro jejich fungování nezbytná. Protože však příroda potřebovala u nejdokonalejších živočichů ke zrychlení cirkulace jejich tekutin přidat k přirozené dráždivosti, která je společná i ostatním živočichům, ještě činnost srdečního svalu, stalo se uchování nervové soustavy nezbytnou podmínkou uchování života v těchto tělech. (418) Přesto nemáme důvod tvrdit, že u nich životní pohyby vyvolávají pouze vnější podněty přijímané citlivými částmi těla, neboť kdyby toto tělo přišlo o veškerou dráždivost, ztratilo by tím pádem i život a cítění samo o sobě by nebylo s to jej při životě udržet. Ostatně doufám, že ve čtvrté kapitole budu moci dokázat, že citlivost a dráždivost jsou nejen zcela odlišnými vlastnostmi, ale že nemají stejný zdroj a vycházejí ze zcela odlišných příčin.

 Cabanis tvrdí, že žít znamená cítit. To je jistě pravda pro člověka a nejdokonalejší živočichy, jakož i pro celou řadu bezobratlých. Postupně se však s nižším stupněm vývoje tělesné stavby snižuje i schopnost cítění a slábne i příčina, která této schopnosti dodává razanci. U bezobratlých, kteří mají nervovou soustavu, je již třeba říci, že žít u nich znamená téměř nic necítit, neboť orgánová soustava jim zejména v případě hmyzu poskytuje cítění jen velice mlhavé. U paprskovitě uspořádaných živočichů [34] je již tento systém natolik omezený, že může sloužit nanejvýš k vyvolání pohybu svalů. (419) A konečně, co se týče velké většiny polypů a nálevníků vůbec, kteří takový systém ani nemohou mít, musíme konstatovat, že pro ně, stejně jako pro ostnokožce a červy, žít vůbec neznamená cítit, což musíme konstatovat i u rostlin.

 Jedná-li se o zkoumání přírody, nejsme nikdy ve větším nebezpečí omylu, než když činíme obecné závěry na základě izolovaných pozorování. Příroda užívá tolika rozmanitých prostředků, že je těžké stanovit v ní nějaká vymezení. Postupně jak se zesložiťuje uspořádání živočišného těla, komplikuje se i řád nezbytný k životu do té míry, že se jeho podstata odlišuje v každém z hlavních tělesných orgánů. Avšak každý konkrétní organický život v jednotlivém orgánu závisí skrze úzké spojení s ostatními částmi tělesného uspořádání na celkovém životě celého jedince, stejně jako život jedince závisí na životě každého z jeho hlavních orgánů. Proto u každého konkrétního živočicha je řád nezbytný pro existenci života právě onen řád, který u něj konkrétně můžeme pozorovat. Z této úvahy je zřejmé, že u nejdokonalejších živočichů, jako jsou savci, k tomuto podstatnému řádu věcí patří nezbytně i soustava orgánů k cítění (420), sestávající z mozku, páteřní míchy a nervů, dále úplná soustava orgánů k dýchání, soustava pro oběh tekutin, k níž patří opouzdřené srdce opatřené dvěma předsíněmi a dvěma komorami, a také soustava svalů, zajišťujících pohyb vnitřních i vnějších částí. Každá z těchto soustav má bezpochyby svůj vlastní život, což ostatně dokázal Bichat. Při smrti jedince tyto soustavy přestávají fungovat postupně jedna po druhé. I přesto si však žádná z těchto soustav nemůže uchovat svůj individuální život nezávisle na ostatních, a ani celkový život nemůže pokračovat, pokud jedna z těchto soustav o svůj jednotlivý život přijde. Z toho, že tento stav věcí je nezbytný pro tělesné uspořádání savců, ovšem nikterak nevyplývá, že každý řád tělesného uspořádání nutný k existenci života musí nutně zahrnovat soustavu orgánů k cítění, jinou soustavu k dýchání, další pro oběh, apod. Příroda nám sama ukazuje, že tyto soustavy orgánů jsou nezbytně nutné k životu jen u těch živočichů, jejichž tělesné uspořádání tyto soustavy vyžaduje.

 To jsou podle mého názoru nezpochybnitelná fakta, proti nimiž nelze postavit žádný známý poznatek ani pozorování. (421) Úvahy předložené v této kapitole tedy shrnuji takto:

1) Život v částech živého těla je organický jev, který vyvolává řadu dalších organických jevů. Tento jev vychází pouze ze vzájemných vztahů mezi pevnými částmi těla obsahujícími tekutiny a těmito tekutinami, jež se v nich pohybují, a mezi hybnou příčinou těchto pohybů a změn.

2) Na základě toho je život v těle především určitým řádem a stavem věcí, jež umožňují organické pohyby. Tyto pohyby, které samy o sobě představují aktivní život, jsou vyvolány působením určité stimulující příčiny.

3) Bez oné stimulující příčiny, jež vyvolává životní pohyby, by neexistoval život v žádném těle, ať už by byl stav jeho uspořádání jakýkoli.

4) Tato příčina by ovšem působila bezvýsledně, kdyby byl stav tělesného uspořádání natolik narušen, že by jednotlivé části nebyly schopny přijímat působení této hybné příčiny a vykonávat pohyby, jimž říkáme životní. Život v tomto těle by se zastavil a nemohl by dále pokračovat.

5) Konečně, aby vzájemné vztahy mezi pevnými částmi obsahujícími kapalinami, kapalinami v nich obsaženými a hybnou silou, jež vyvolává životní pohyby, mohly dát vzniknout jevu, který nazýváme životem, je třeba, aby byly beze zbytku splněny všechny tři podmínky uvedené v této kapitole. Přejděme nyní ke zkoumání samotné hybné příčiny organických pohybů.

Kapitola III. O příčině vyvolávající organické pohyby

(1) Život jsme tedy definovali jako přírodní jev, který způsobuje řadu dalších jevů a který vyplývá ze vztahu mezi pružnými tělesnými částmi, jež obsahují kapaliny, a těmito kapalinami v nich obsaženými. Vznik tohoto fenoménu, čili existenci a udržování určitých pohybů, které představují aktivní život, si však nelze představit bez jisté zvláštní příčiny, která tyto pohyby vyvolává, bez určité síly, která oživuje jednotlivé orgány, udává pohybům rytmus a podílí se na všech organických funkcích. Zkrátka zde musí přeci být něco jako pružina, jejíž proměnlivé, avšak neustálé napětí tvoří hybný mechanismus veškerých životních pohybů! (2)

 Nelze pochybovat o tom, že viditelné tělesné tekutiny, ani pevné části, jež je obsahují, nemají nic společného s touto příčinou, kterou hledáme. Podle již zmíněného přirovnání tvoří všechny tyto části dohromady pohyblivé zařízení, žádná z nich však není onou silou, neboli hybnou pružinou či příčinou vyvolávající životní pohyb. Můžeme si být jisti, že bez síly, která vyvolává a udržuje v pevných částech těla živočichů tonus (orgasme) a dráždivost (u rostlin také, ovšem pouze slabý a neznatelný) a která bezprostředně uvádí do pohybu vnitřní tekutiny, by krev živočichů s krevním oběhem či bělavá průhledná lymfa některých jiných živočichů zůstávaly nehybné a brzy by se začaly rozkládat, stejně jako pevné části, v nichž jsou tyto tekutiny obsaženy. A právě tak by bez této příčiny vyvolávající životní pohyby, této síly či pružiny, která umožňuje aktivní život v těle, zůstala nehybná i míza a tekutiny obsažené v tělech rostlin. Začaly by se měnit a kazit a postupně by se odpařovaly, což by nakonec vedlo ke smrti a vysušení rostlinného těla.

 Staří filosofové tušili, že přítomnost takové zvláštní hybné příčiny organických pohybů je nutná. (3) Protože však nestudovali přírodu dostatečně, hledali tuto příčinu mimo přírodu samotnou. Představovali si, že živočichové mají vitální arché, jakousi smrtelnou duši. Dokonce ji připisovali i rostlinám. Místo pozitivního vědění, jehož nedostatečným pozorováním nemohli dosáhnout, vytvořili pouhá slova, k nimž se váží jen mlhavé představy bez jakéhokoli podkladu. Vždy když se vzdálíme od přírody samé a oddáme se nespoutanému rozletu své představivosti, ztratíme se v neurčitostech a výsledkem veškerého našeho úsilí bude jen omyl. Jediné znalosti, které můžeme o přírodě získat, budou vždy ty, které shromáždíme pečlivým studiem jejích zákonitostí. Zkrátka a dobře, mimo přírodu samu najdeme podle mého mínění jen lež a poblouznění.

 Kdyby bylo pravdou, že příčina, jež vyvolává organické pohyby, je pro nás zcela nepoznatelná, nemohli bychom mít tolikeré důkazy o tom, že tato příčina existuje, že je fyzická, neboť můžeme pozorovat projevy jejího působení, a že příroda má všechny prostředky k tomu, aby ji vytvořila. Víme přeci, že má moc uvádět do pohybu všechna živá těla a neustále je v pohybu udržovat, a žádná věc, která podléhá jejím zákonům, není absolutně stabilní. (4) Aniž bychom zde chtěli zacházet až k úvahám o prvních příčinách či rozebírat všechny druhy pohybů a změn ve všech možných fyzikálních tělesech, omezíme se pouze na zkoumání bezprostředních a známých příčin, které mohou na živá těla působit. Uvidíme, že zcela stačí k tomu, aby udržely v pohybu, a tedy při životě, tělo, jehož stav a uspořádání to dovoluje.

 Vzrušivá příčina organických pohybů by nám ovšem mohla zůstat skryta, nebýt toho, že máme při mnohých příležitostech možnost pozorovat působení oněch subtilních, neviditelných a v ničem neobsažených fluid v neustálém pohybu, které ji tvoří. Můžeme se také přesvědčit o tom, že všechna prostředí, v nichž mohou živá těla žít, jsou jimi prostoupena. A konečně zcela pozitivně víme, že tato neviditelná fluida mohou více či méně snadno procházet hmotou všech těles a po určitou dobu v nich setrvávat, a některé z nich svým neustálým a rozpínavým pohybem (5) rozšiřují tělesné části a ředí tělesné tekutiny, v nichž se nacházejí, a měkkým částem těla dodávají zvláštní napětí, které v nich zůstává, dokud jim to dovoluje jejich stav.

 Z těchto důvodů nám tedy vzrušivá příčina nemusí zůstat utajena. Vždyť přece každý ví, že na světě není místo, které by nebylo prostoupeno teplem (včetně těch nejchladnějších oblastí), elektřinou, magnetismem, apod. A tyto rozpínající se či jinak proudící fluida se neustále s větší či menší pravidelností přemisťují, obnovují a vyměňují a některá možná i skutečně cirkulují. Doposud nám není známo, kolik je druhů takových neviditelných a jemných fluid, jež prostupují a proudí vším okolním prostředím. Dokážeme si však již utvořit zcela jasnou představu o tom, že tato neviditelná fluida, která prostupují každé živé tělo, shromažďují se v něm, všelijak se pohybují a po nějaké chvíli z něj opět vyprchávají, v těle vyvolávají i životní pohyby, pokud jim to jeho uspořádání umožňuje. (6) Z neviditelných fluid, které mohou tvořit onu vzrušivou příčinu, kterou zde hledáme, považuji za nejdůležitější dvě: teplo (calorique) a elektrickou sílu (fluide ĺectrique). Toto jsou dva přímé faktory vyvolávající tonus a vnitřní pohyby, které v živém těle představují život.

 Z těchto dvou je zřejmě teplo příčinou, která udržuje tonus v pružných tělesných částech, zatímco elektrická síla je pravděpodobně příčinou organických pohybů a činnosti živočichů. Že mají tyto dvě tekutiny právě takto rozdělené funkce, usuzuji na základě následujících úvah. Dojde-li v těle k zánětu, pak nadměrný tonus v postižené části, který může dokonce vést k jejímu zničení, není způsoben ničím jiným než přílišným množstvím tepla, které se v zanícených částech těla tvoří. Tonus je tedy nutné spojovat právě s teplem. (7) Navíc rychlost, s níž se teplo šíří a rozlévá v těle, má velmi daleko do rychlosti prodění fluida elektrického. Proto příčinou pohybů a činnosti živočichů musí být elektrická síla. Právě ona je nejspíš skutečným fluidem vyvolávajícím pohyb. Není vyloučeno, že na příčině vyvolávající pohyb mají podíl i některá další neviditelná a aktivní fluida; nicméně se mi zdá nepochybné, že teplo a elektřina jsou jejími hlavními, ne-li jedinými složkami.

 U živočichů s jednodušším tělesným uspořádáním je nejspíš teplo z okolního prostředí samo o sobě dostačující pro udržení tělesného tonusu a dráždivosti. Z toho důvodu také někteří z těchto živočichů při velmi nízkých teplotách či v zimě v oblastech s chladnějším podnebím buď hynou, nebo upadají do stavu strnulosti. U těchto živočichů také běžná elektrická síla z okolního prostředí nejspíš stačí k vyvolání organických pohybů a aktivity. (8)

 U živočichů složitějších je tomu jinak. Teplo z vnějšího prostředí u nich pouze doplňuje či podporuje jejich vlastní teplo, které si tato živočišná těla neustále pomocí vlastních prostředků vyrábějí. Je také pravděpodobné, že toto vnitřně produkované teplo prošlo určitými změnami, a že je tudíž jediným vhodný druhem tepla schopným udržovat tělesný tonus. Pokud je totiž příliš oslaben tělesný stav, tonus a dráždivost, pak žádné vnější teplo, ať už teplo ohně či okolního ovzduší, nedokáže vnitřní teplo nahradit. Stejné pozorování lze u složitějších živočichů učinit i v případě elektrické síly. Skutečně se zdá, že elektrická síla, která se do těla dostává dýcháním či potravou, prochází během pobytu v živočišném těle změnou a stává se z ní fluidum nervové či galvanické.

 Jedním z důkazů, že teplo je hlavní složkou vzrušivé příčiny vyvolávající život a především tonus, bez nějž život nemůže existovat, je i skutečnost, že již pouhé podstatné snížení teploty, které má do úplného mrazu ještě daleko, může způsobit u některých živočichů smrt. Kvůli chladu, který u nás v zimě panuje, vskutku umírá mnoho živočichů. Víme však také, že nikde na zeměkouli a v žádné roční době nenajdeme místo, kde by nebylo vůbec žádné teplo.

Znovu opakuji, že bez oné zvláštní příčiny, jež jako jediná může vyvolávat životní pohyby, byl nebyl život v žádném těle. Tato příčina je ovšem něčím zcela odlišným od viditelných tělesných tekutin, stejně jako od pevných částí, v nichž jsou tyto tekutiny obsaženy. O tom již nelze pochybovat a svědčí pro to všechna pozorování. Tato příčina je také tím, co vyvolává kvašení. Je spouštěčem tohoto procesu v každé složené neživé hmotě, jejíž stav to umožňuje. Při velkých poklesech teploty jsou projevy života, stejně jako proces kvašení, více či méně pozastaveny (10) v závislosti na intenzitě chladu. Ačkoli jsou život a kvašení velmi rozdílné fenomény, pohyb, který je tvoří, vychází ze stejného zdroje. V obojím případě je ovšem potřeba, aby stav příslušného živého těla či, v případě kvašení, neživého tělesa tyto pohyby umožňoval. Rozdíl je v tom, že u živého těla jsou díky neustálému pohybu všechny změny způsobené ztrátou či rozpadem různých sloučenin průběžně nahrazovány novými, odpovídajícími sloučeninami. V těle či tělese bez vnitřního uspořádání, které podléhá kvašení, se však změny vyvolané v jeho různých částech v průběhu dalšího kvašení nijak neopravují a nenahrazují. V okamžiku smrti tělo ztrácí svůj uspořádaný stav, i když to tak často zvnějšku nevypadá, a okamžitě se zařazuje mezi tělesa, v nichž může probíhat kvašení, což platí zejména pro nejměkčí části. Vzrušivá příčina, která tělo udržovala při životě, se rázem mění v sílu, jež urychluje jeho rozklad. (11)

Z úvah, které jsem zde vyložil, je tedy zřejmé, že vzrušivá příčina životních pohybů nutně spočívá v neviditelných, jemných a všudypřítomných tekutinách, jež jsou v neustálém pohybu a prostupují veškeré okolní prostředí. Podstatnou složkou této příčiny je síla, jež udržuje v těle tonus nezbytný pro existenci života. Touto silou je vskutku teplo, což se ještě lépe ukáže díky dalším pozorováním. Není vskutku zapotřebí uvádět nějaké zvláštní příklady, neboť tato skutečnost je dostatečně obecně známá. Víme, že teplo je v určitém množství nezbytné pro všechny živé tvory a zejména pro živočichy. Pokud klesne teplota, sníží se i míra dráždivosti jejich těla, omezí se jejich tělesné pochody a veškeré tělesné funkce ustávají nebo se zpomalí, a to především u živočichů, kteří nevyrábějí vnitřní teplo. Když teplota klesne ještě více, ti nejnedokonalejší živočichové umírají a jiní upadají do stavu strnulé netečnosti a život je v nich pozastaven. Při dalším výrazném poklesu teploty okolního prostředí by však i tito bezpochyby přišli o život. (12) Když se naopak teplota zvýší a okolní prostředí se prohřeje, můžeme po nějaké době sledovat, jak se život do těchto těl pozvolna vrací a nabývá nových sil. Úměrně k tomu roste i jejich dráždivost a tělesné funkce se zrychlují a nabývají na intenzitě. Tělo prochází rychleji všemi stádii, kterými během života musí postupně projít, až ke svému konci. Ovšem i regenerace se zrychluje a zhojňuje. Ačkoli je teplo vždy nezbytné pro uchování života, zejména u živočichů, nesmí jeho intenzita přesáhnout určité meze, neboť by jím naopak živočichové trpěli a v případě složitějších živočichů rychleji podléhali nejrůznějším chorobám.

Je tedy jisté, že teplo je nejen nezbytné pro všechny živé tvory, (13) ale že při určité intenzitě, a nepřekročí-li jisté meze, jedinečným způsobem povzbuzuje veškeré funkce tělesného uspořádání, podporuje množení a vůbec obdivuhodně podněcuje život všude kolem. Stačí si jen povšimnout, jak snadno, rychle a hojně se v rovníkových krajinách množí a šíří ti nejjednodušší živočichové. Je vskutku pozoruhodné, jak se tito živočichové množí v příhodných podmínkách a místech, tj. v teplém podnebí, či během léta v mírnějších pásmech, zejména sejdou-li se i ostatní okolnosti příznivé k růstu a plození.

V určitých obdobích a za určitých klimatických podmínek se v povrchových vrstvách půdy, kde se vždy hromadí nejvíce tepla, a ve vodách objevuje množství živých molekul [35] neboli mikroskopických živočichů nejrůznějších rodů a druhů. Tito mikroskopičtí živočichové, stejně jako mnozí jiní jednoduší živočichové různých tříd, se v těchto místech množí neuvěřitelnou rychlostí (14), mnohonásobně více než velcí živočichové, jejichž tělesné uspořádání je složitější. Téměř by se dalo říci, že hmota těchto prostředí díky tomuto úžasně rychlému množení doslova ožívá, animalizuje se. Kdyby tito nejnižší živočichové nesloužili v tak velké míře za potravu živočichům vyšším, brzy by nad nimi díky své neobyčejné rozmnožovací schopnosti zcela převládli a snad by je i zničili. Tak obrovský rozdíl v plodivé schopnosti mezi nimi je!

Totéž, co jsem právě řekl o důležitosti určitého množství tepla v okolním prostředí pro živočichy, platí i pro rostliny. V nich však teplo udržuje život pouze za určitých podmínek. První a nejdůležitější z nich je, aby rostlina, v níž teplo podporuje růst, měla neustálý a přiměřený přísun vlhkosti ke kořenům. Čím větší je teplo, tím více musí rostlina přijímat vody, aby nahradila ztrátu tekutin vzniklou odpařováním, která je při velkém teple o mnoho větší. (15) Čím je chladněji, tím méně vody potřebuje. Druhou podmínkou úspěšného růstu rostliny je, aby rostlina, která má dost tepla i vlhkosti, měla i dostatek světla. Třetí podmínkou je dostatečný přístup vzduchu, z nějž potřebuje nejspíš zejména kyslík, ale i ostatní plyny, které ihned rozkládá na prvočinitele.

Z výše uvedených příkladů je již zcela zřejmé, že teplo je první příčinou života, neboť vyvolává a udržuje tonus, bez nějž by život v těle nemohl existovat, dokud mu to stav tohoto těla umožňuje. Můžeme také pozorovat, že toto rozpínavé fluidum, zvláště pokud dosáhne jisté intenzity, je hlavním faktorem neobyčejně hojného množení živých těl, o nichž jsem před chvílí hovořil. Nepochybným faktem je i to, že v teplejších oblastech zemského povrchu nabízí rostlinná i živočišná říše neobyčejné množství rozmanitých druhů, zatímco ve studených krajích jsou obě říše velice chudé. (16) Pokud jde o množství živočišných a rostlinných druhů, existují velké rozdíly i mezi naším létem a zimou, což je jen další doklad mého tvrzení.

Ačkoli je teplo vskutku první příčinou života v živých tělech, samo o sobě by nestačilo k vyvolání a udržování pohybů charakteristických pro aktivní život. Je navíc zapotřebí, zejména u živočichů, působení nějaké síly (fluida), jež by vyvolávala v tělech dráždivost. Nuže mohli jsme se přesvědčit o tom, že právě elektřina má všechny potřebné vlastnosti, aby takovým fluidem mohla být. Je také povětšinou dostatečně hojně rozptýlena v prostředí, aby mohla být živým tělům neustále k dispozici. Je jistě možné, že spolu s elektřinou působí při vyvolávání životních pohybů ještě nějaká jiná síla, ale nevidím pro to žádný důvod. Jsem přesvědčen, že teplo spolu s elektřinou zcela stačí k tomu, aby společně tvořily onu podstatnou příčinu života. Teplo zajišťuje, aby pevné části těla a vnitřní tekutiny byly v patřičném stavu a uspořádání a elektřina je uvádí do pohybu pomocí určitých vzruchů, které spouštějí organické procesy a vytvářejí aktivní život. (17) Kdybychom se pokoušeli vysvětlit, jak tyto síly působí, a pokoušeli se o úplný výčet faktorů podílejících se na vzrušivé příčině životních pohybů, již bychom se příliš nechávali unést fantazií a svévolně bychom si vymýšleli vysvětlení, o nichž nemůžeme podat důkazy.

Stačí, že se nám podařilo ukázat, že vzrušivá příčina vyvolávající životní pohyby nespočívá v žádné z viditelných tekutin, které kolují uvnitř živého těla, ale tkví zejména v těchto základních složkách:

1) v teple (calorique), jež je neviditelným, vše pronikajícím, rozpínavým a neustále činným fluidem, které se rozlévá v měkkých částech těla, rozšiřuje je a způsobuje jejich dráždivost; toto teplo se neustále ztrácí a opět obnovuje, ale v žádném živém těle nikdy zcela nechybí.

2) v elektrické síle (fluide électrique), normální v případě rostlin a méně dokonalých živočichů a galvanické u složitějších tělesných uspořádání; toto jemné fluidum, schopná velice rychlého pohybu, způsobuje náhlé a lokální změny tepelných poměrů v tělesných částech, (18) v nichž teplo udržuje tonus, a vyvolává tak dráždivé reakce u nesvalových orgánů a svalové pohyby.

Spojí-li tato dvě fluida své působení, vzniká z nich v živém těle, v němž působí, mocná a velmi efektivní příčina či síla, jejíž účinek se přizpůsobuje pravidelnému tělesnému uspořádání, tj. formě a vzájemné provázanosti tělesných částí. Tato příčina v těle udržuje životní pohyb, dokud to stav tělesného uspořádání umožňuje.

 Tímto způsobem, jak se zdá, funguje vzrušivá příčina životních pohybů. Nemůžeme ji však považovat za zcela poznanou, dokud nebudeme schopni o ní podat důkazy. Důkazem by snad mohlo být, kdyby se podařilo odhalit přesné složení zmíněných fluid, které tuto příčinu tvoří. Ale ani to by nebyl důkaz zcela spolehlivý. Naprosto pozitivním poznatkem však v tomto ohledu je, že zdrojem, z něhož příroda čerpá tuto oživující sílu, jsou neviditelná a jemná fluida, z nichž právě dvě, které jsem jmenoval, jsou zcela nepochybně nejdůležitější. (19)

 Dodám již jen, že tato aktivní a rozpínavá fluida neustále prostupují živými těly, rozlévají se v nich, a přitom se jejich působení přizpůsobuje charakteru, řádu a pravidelnému uspořádání těla. [36] Posléze opět z těla vyprchávají a neznatelně se vypařují. To je nepopiratelný fakt, který osvětluje mnohé nejasnosti ohledně příčin života. Obraťme se nyní ke zkoumání onoho zvláštního jevu, který nazývám tonus, a také dráždivosti, která je jeho důsledkem a jež zejména u živočichů nabývá díky charakteru jejich těl zvláštní výraznosti.


Kapitola IV. Tonus a dráždivost

To, že zde hovoříme o tonusu (orgasme [37] ), není z nějaké zvláštní záliby. Tímto termínem zde označujeme určitý stav, který si uchovávají měkké a poddajné vnitřní části živočišného těla, dokud živočich žije. Je to jejich přirozený stav, neboť bez něj by nemohly existovat. Tento stav mizí ihned, jakmile živočišné tělo přestane žít, anebo krátce potom. Je jisté, že v pevných vnitřních částech těla se po dobu života udržuje jistý tonus či eretismus, díky němuž ochabují a poddávají se a vzápětí se topoří a napínají, je-li jim dán nějaký impuls. Tentýž tonus se vyskytuje i u měkkých a poddajných částí rostlin, dokud jsou živé. Je však tak nevýrazný a slabý, že nedává tělesným částem schopnost okamžitě reagovat na vnější podněty. (21)

 Tonus měkkých částí živočišného těla větší či menší měrou přispívá k vytváření organických jevů v těchto tělech. Je v nich udržován prostřednictvím neviditelné tekutiny (či snad více různých tekutin), která má schopnost rozpínat se a prostupovat hmotou a může se pozvolna šířit v příslušných tělesných částech a vyvolávat v nich ono napětí či ztopoření, o němž jsem hovořil. Takto se v těle udržuje tonus, který trvá po dobu, pokud je tělo naživu. Větší tonus je vždy v těch částech, které jsou k tomu svým charakterem či dispozicí lépe uzpůsobeny, tj. jsou pružnější a nejsou tolik vyschlé. Právě tento tonus považujeme za nezbytnou podmínku přítomnosti života v těle. Někteří současní fyziologové jej popisují jako určitý druh citlivosti. Proto také tvrdí, že citlivost je základní charakteristickou vlastností všech živých těl a že všechna těla musí být nutně citlivá i dráždivá. Mají za to, že všechny orgány živého těla jsou prodchnuty těmito dvěma nutně koexistujícími vlastnostmi, jinými slovy, že tyto dvě charakteristiky jsou společné všemu živému, tedy jak rostlinám, tak živočichům. Kupříkladu Cabanis, který tento názor sdílel s Richerandem a nejspíš i s mnohými dalšími, vskutku tvrdil, že (22) citlivost je obecným rysem živé přírody. Přitom Richerand, který tento názor rozvinul v prolegomenech ke své fyziologii, uznával, že citlivost, která nám umožňuje přijímat počitky a závisí na činnosti nervů, není totéž co tato obecná citlivost v širokém smyslu, k níž není potřeba nervové soustavy. Pro první navrhl termín vnímavost a druhou nazval latentní citlivostí. Protože se však tyto fenomény liší jak původem, tak i účinky, proč bychom měli dávat nové jméno tomu, který je již dlouho známé jako citlivost, a přenášet termín citlivost na jevy nově zaznamenané a zcela zvláštní? Mnohem vhodnější je přeci dát onomu obecnému fenoménu, na němž závisí život, zvláštní jméno, což jsem právě udělal, když jsem jej označil slovem tonus.

 Bez tonusu, neboli latentní citlivosti, by pravděpodobně nemohly probíhat žádné životní funkce, neboť nikde, kde je tonus, nepanuje v tělesných částech úplná netečnost či pasivita. (23) Tento fakt si vědci zřejmě uvědomovali, avšak zašli s touto myšlenkou až příliš daleko, neboť měli představu, že tyto živé části cítí a jednají samostatně každá po svém, že v tekutinách, [38] s nimiž přicházejí do styku, samy rozpoznají, co je pro ně prospěšné, a vybírají si určité látky, které jejich citlivost nějakým způsobem ovlivňují. Ačkoli přesně nevíme, jakým způsobem pracují životní funkce, místo toho, abychom tělesným částem svévolně přisuzovali schopnost rozpoznávání a výběru látek, které mají zachytit a podržet nebo naopak vyloučit, bylo by mnohem více opodstatněné domnívat se, že:

1) organické pohyby jsou vyvolány prostou akcí a reakcí jednotlivých tělesných částí;

2) na základě těchto akcí a reakcí dochází ke všem změnám stavu a charakteru těchto částí, k rozkladu a vytváření nových sloučenin;

3) v důsledku těchto změn probíhá sekrece, jejíž intenzita závisí na šíři příslušných kanálků, a zároveň ukládání, které závisí na dispozici a povaze těchto částí; přitom se látky buď oddělují či ukládají v tělesných částech, anebo se vylučují, jsou vstřebávány a pohlcovány, atd. (24) Všechny tyto procesy jsou mechanické, podléhají fyzikálním zákonům a probíhají díky působení vzrušivé příčiny a tonusu, které vyvolávají a udržují pohyby. Díky těmto silám, a také díky tvaru, rozmístění a uspořádání jednotlivých orgánů, se tělesné funkce rozlišují, upravují, stávají se pravidelnými a každá posléze funguje svým způsobem.

 Tonus, o němž je v této kapitole řeč, je pozitivní jev, který nelze popřít, ať už mu dáme jakékoli jméno. Uvidíme, že u rostlin je velmi nevýrazný a slabý a dává jim jen omezené schopnosti akce a reakce, a naproti tomu u živočichů se projevuje velmi nápadně a vyvolává u nich dráždivost, onu pozoruhodnou vlastnost, v níž spočívá jejich odlišnost. Podívejme se tedy nyní na tonus u živočichů.

Tonus u živočichů

Živočišným tonusem nazývám takový stav poddajných částí živočišného těla, při němž v každém místě těchto částí existuje určité napětí a aktivita, jež jim umožňuje rychle a okamžitě reagovat na každý podnět. Díky němu jsou tyto části schopny reagovat na fluida, která v nich proudí. (25) Toto napětí, které se mění v závislosti na stavu tělesných částí, fyziologové nazývají tělesný tonus (ton des parties – nabuzení, naladění částí?). Pravděpodobně jej vyvolává působení rozpínavého fluida, které je v tělesné části přítomno a udržuje jednotlivé její částice v určitých rozestupech, aniž by přitom narušila jejich soudržnost a pevnost. Toto fluidum z oné části vyprchá a vzápětí, na jakýkoli dotek, který vyvolá kontrakci, se v ní opět rozlije. Proto ve chvíli, kdy se rozpínavá tekutina vytratí, tělesná část ochabne, a s novým přílivem rozpínavé tekutiny se opět velmi rychle napne. Z toho plyne, že tonus dává těmto částem schopnost reagovat na působení viditelných tekutin. Napětí však nikdy není takové, aby narušilo vzájemnou soudržnost částic, které tyto měkké části tvoří, jejich provázanost, stmelení a pevnost, pokud tonus nepřesáhne určitou míru. Částice udržuje pouze v takovém stavu, aby se nepřibližovaly a jejich vzájemné vazby neochabovaly, (26) neboť měkké části vskutku nápadně ochabují ve chvílích, kdy příčina tohoto napětí přestane působit. Můžeme se přesvědčit o tom, že u živočichů, ale i u rostlin, vede vymizení tonusu, k němuž dochází až po smrti, k naprostému povolení a ochabnutí měkkých částí, jež způsobí, že jsou měkčí a splasklejší než za živa. Když byl tento jev pozorován u starých lidí, kteří zemřeli, vedlo to k mylné domněnce, že ochablé orgány, které ve skutečnosti ztratily svůj původní tonus, vůbec nezískaly onu tuhost a tvrdost typickou pro stáří.

 U živočichů se složitějším tělesným uspořádáním vládne určitý druh napětí i v krvi, zejména v krvi tepenné. Krev v živém těle obsahuje jisté plyny, které se s ní šíří do různých částí těla podle toho, jak se tyto části postupně mění. Je možné, že tyto plyny, které krev přináší k orgánům, přispívají k vyvolání dráždivých reakcí jednotlivých orgánů, a tím i k udržování životních pohybů.

 Zvýšené napětí v měkkých tělesných částech, které za určitých okolností vzniká, avšak není tak silné, (27) aby narušilo jejich soudržnost, je známé jako eretismus, který se při maximální intenzitě projeví jako zánět. Naopak stav, kdy je tonus příliš nízký, avšak ještě se zcela nevytratil, se nazývá atonie. Napětí, které tvoří tonus, může měnit intenzitu v rámci určitých mezí, jimiž je na jedné straně narušení soudržnosti částí a na straně druhé naprostá nepřítomnost napětí. Změna intenzity umožňuje rychlé stahy a povolení těchto částí, pokud příčina tonusu náhle přestane nebo opět začne působit. V tom podle mého mínění spočívá hlavní příčina živočišné dráždivosti. Příčina, jež udržuje v měkkých vnitřních částech těla živočichů tonus, bude nepochybně součástí oné příčiny, kterou jsem nazval vzrušivou příčinou organických pohybů. Ta spočívá především v teple, ať už v teple z okolního prostředí či v tom, které si mnoho živočichů vyrábí samo ve svém těle. Faktem je, že u mnohých živočichů vychází (28) z tepenné krve rozpínavé teplo, které způsobuje tonus jejich poddajných částí. Toto neustálé vyzařování tepla je nápadné zejména u teplokrevných živočichů. Teplo, které rozpíná a vyplňuje tělesné části, z nich zároveň neustále uniká. Jeho ztráty jsou však průběžně nahrazovány novým teplem, které stále znovu přivádí tepenná krev.

 Podobná tekutina, jako je ta, o níž jsme právě hovořili, se nachází i v okolním prostředí a neustále přispívá k udržování živočišného tonusu tím, že spolupůsobí s vnitřním teplem živočichů, jako u těch složitějších, anebo působí sama o sobě v případě těch jednodušších. Hlavní roli při udržování tonusu hraje zejména u živočichů, kteří nemají tepny ani žíly, zkrátka žádnou oběhovou soustavu. Proto se veškeré organické pohyby těchto živočichů zpomalí, klesne-li teplota okolního prostředí. A pokud teplota i nadále klesá, jejich tonus se nakonec vytratí a oni umírají. (29) Připomeňme si zimní spánek, do nějž upadají včely, mravenci, hadi a mnoho jiných živočichů, pokud teplota poklesne na určitý bod, a pak teprve můžeme soudit, zda má mé tvrzení nějaký pevný podklad. Pokles teploty, který mnohé z živočichů přivádí do stavu strnulosti, nezpůsobuje nic jiného, než právě pokles tonusu, a tím i zpomalení životních pohybů. Jak jsem zde uvedl, kdyby teplota poklesla až pod určitou mez, tonus by se zcela vytratil a tito živočichové by zahynuli. V této souvislosti musím ovšem poznamenat, že v případech, kdy podchlazení vede až k smrti jedince, lze pozorovat určitou zvláštnost u teplokrevných živočichů, a možná u všech tvorů s nervovou soustavou. Zvláštnost je tato: Víme, že při určitém nepříliš velkém poklesu teploty upadají do strnulosti a zdánlivého spánku někteří savci, jako svišti, netopýři, apod. Když se pak opět oteplí, jejich tělo se prohřeje, ožívá, živočichové se probouzejí a začínají vyvíjet svou obvyklou činnost. Když ale naopak teplota ještě více klesne potom, co tato zvířata upadla do zimního spánku (30), místo aby se jejich zdánlivý spánek pozvolna změnil ve stav smrti, toto snížení teploty, je-li výrazné, u nich vyvolá podráždění nervů, díky němuž se probouzejí, začínají se pohybovat a vracejí se jim životní funkce, a tím i vnitřní teplo. Pokud teplota klesá i nadále, tito živočichové brzy onemocní a vzápětí na následky chladu umírají, jestliže se jim nedostane tepla. Z toho vyplývá, že teplokrevní živočichové, a možná všichni, kteří mají nervy, mohou z pouhého oslabení tělesného tonusu upadnout do stavu strnulosti, ovšem ani tehdy v nich tonus zcela nevymizel, protože nastane-li ještě vetší mráz, pak místo aby způsobil jejich smrt, podráždí jejich nervy, vyvolá v nich bolest, přivede je zpět k životu a až posléze je zahubí. Zdá se, že u živočichů bez nervové soustavy přivodí každý pokles teploty, který oslabí jejich tonus, stav strnulosti a pokračujícím poklesem teploty se z tohoto letargického spánku postupně stává smrt, aniž by předtím došlo ke krátkému obnovení tělesné aktivity. Důsledek byl tudíž mylně považován za příčinu, když se předpokládalo, (31) že pokles teploty v první řadě vyvolává zpomalení dýchání, a zimní spánek při poklesu teploty byl přisuzován přímo zpomalení dýchání těchto živočichů. Ve skutečnosti je toto zpomalení samo důsledkem jiného jevu vyvolaného chladem, a to snížení tělesného tonusu. Je zřejmé, že se živočichům dýchajícím plícemi při upadnutí do zimního spánku výrazně zpomalí dýchání. Toto zpomalení není však ničím jiným než důsledkem výrazného poklesu tělesného tonusu těchto živočichů. Ten způsobuje zpomalení organických pohybů a všech tělesných funkcí, pozastavení produkce vnitřního tepla a vylučování, které u těchto živočichů normálně probíhá, čímž se během spánku minimalizuje jejich potřeba doplňování náhradních látek. Živočichové, kteří dýchají pomocí plic, jsou odkázáni na střídavé rozpínání a smršťování dutiny, v níž je jejich dýchací orgán uložen. (32) Tyto pohyby jsou rychlejší či pomalejší v závislosti na větším či menším tonusu těchto poddajných částí. A tak někteří savci, jako svišť a plch, a také mnozí plazi, kupříkladu hadi, upadají při určitém poklesu teploty do zimního spánku, protože se velmi snižuje jejich tonus, a v důsledku toho se zpomalují všechny jejich organické funkce včetně dýchání. Kdyby jejich tonus nezměnil intenzitu, nebyl by důvod, aby při nižší teplotě vzduchu dýchali méně. Například u včel či mravenců, kteří dýchají pomocí vzdušnic, tzn. jejich dýchací orgán nevyžaduje smršťování a rozpínání, nemůžeme říci, že by při nižších teplotách méně dýchali. Máme však dobrý důvod tvrdit, že jejich tonus je oslaben, a právě proto upadají za těchto okolností do strnulosti. Navíc u teplokrevných živočichů se vnitřní teplo vyrábí ponejvíce buď rozkládáním vzduchu získaného dýcháním (33), což je dnes obecně přijímaný názor, nebo se uvolňuje z krve během její přeměny z krve tepenné na žilní, což je můj osobní názor. Tonus získává větší či menší intenzitu podle větší či menší produkce vnitřního tepla.

 Pro platnost mého vysvětlení není podstatné, zda přitom teplo vzniká rozkladem vzduchu při dýchání nebo se uvolňuje při přeměně krve. Kdybychom se však k této otázce chtěli vrátit, navrhl bych následující úvahu: Když kupříkladu vypijete sklenku lihoviny, teplo, které pociťujete v žaludku, zajisté není výsledkem vašeho zrychleného dýchání. Pokud tedy může tento nápoj při přeměně ve vašem těle uvolňovat teplo, může se stejným způsobem teplo uvolňovat při změnách probíhajících v krvi.

 Při horečce, kdy se výrazně zvyšuje množství vnitřního tepla, můžeme pozorovat i zrychlené dýchání (34), z čehož lze soudit, že je i větší spotřeba vzduchu. To by potvrzovalo názor, že vnitřní teplo u teplokrevných živočichů vzniká rozkladem vdechovaného vzduchu. Neznám ovšem pokus, který by jasně dokazoval, že se při horečce skutečně zvyšuje spotřeba vzduchu oproti zdravému tělesnému stavu. Dokonce o tom velmi pochybuji, neboť větší frekvence dýchacích pohybů může být v takové případě vyvážena menším množstvím vdechovaného vzduchu, neboť příslušné tělesné části nemohou kvůli horečce přijímat vzduchu více. Co však vím, je, že pokud mám nějaký zánět, například nežit či jiný zanícený vřed, z krve postižených tělesných částí se přitom uvolňuje neobvyklé množství tepla. Nepozoruji přitom, že by toto lokální zvýšení teploty bylo způsobeno intenzivnějším dýcháním. Pozoruji naopak spíše, že v krvi, jež se hromadí a městná v nemocném místě, probíhají změny (stejně jako v měkkých částech, v nichž je obsažena), a ty jsou příčinou zvýšené produkce tepla v onom místě.

 Nemohl jsem připustit, že by atmosférický vzduch v sobě obsahoval složku, která, když se oddělí, je rozpínavým teplem. (35) Své důvody pro to jsem již vyložil jinde. Jsem toho názoru, že vzduch je složen z kyslíku a dusíku, a uznávám, že mezi jeho částicemi je uloženo teplo, neboť na zemi není místo, které by bylo absolutně bez tepla. Jsem však zcela přesvědčen o tom, že v naší krvi je obsaženo fluidum, které se až při svém uvolnění a oddělení mění na teplo. Toto vázané teplo se z krve neustále uvolňuje, a tak dochází k produkci vnitřního tepla. Že vnitřní teplo nepochází z dýchání, musíme tušit již z toho, že kdybychom neustále nenahrazovali ztráty látek v krvi jídlem, a tedy neustálým přísunem mízy, samotné dýchání by v krvi nedokázalo nahradit ztráty látek potřebných pro naši existenci. O nezbytnosti dýchání není pochyb, neboť bez něj by krev také přicházela o určité látky nutné pro existenci. Je myslím dobrý důvod tvrdit, že krev ze vzduchu potřebuje kyslík, jako jednu z hlavních látek nahrazujících ztráty. (36) Neexistuje však žádný důkaz, že by teplo, které krev uvolňuje, mělo vznikat spíš ze vzduchu či z kyslíku než z krve samotné. Totéž by se dalo říci o hoření. Vzduch se při kontaktu s hořlavými látkami může začít rozkládat a z něj uvolněný kyslík se může navázat na pevné zbytky po hoření. Avšak neexistuje důkaz, že by teplo, které přitom vzniká, pocházelo spíše z kyslíku uvolněného ze vzduchu než z hořlavých látek, v nichž byl podle mého názoru jistě také vázán. Všechny známé jevy se lépe vysvětlí tímto principem než jakýmkoli jiným.

 Ať už je tomu jakkoli, pozitivním poznatkem je, že u velkého množství živočichů se průběžně vyrábí vnitřní teplo, které je oním neviditelným, pronikajícím fluidem, jež v nich udržuje tonus a vyvolává dráždivost. U ostatních živočichů jsou tonus a dráždivost především výsledkem působení tepla z okolního prostředí. Kdyby chtěl někdo odmítat existenci tonusu, o němž jsem zde hovořil, a pokládat jej za pouhý předpoklad, neboli za výplod fantazie, popíral by tím, (37) že se v těle živočichů během jejich života udržuje jisté napětí, které zaniká až se smrtí.

Tonus u rostlin

U rostlin to vypadá, jakoby vzrušivá příčina organických pohybů působila pouze na tekutiny obsažené v rostlinném těle a uváděla do pohybu pouze je. Rostlinné tkanivo, ať již jednoduché či uspořádané do tvaru cévních trubic, vykazuje pouze téměř neznatelný tonus. Díky tomu je rostlina schopna jen velmi pomalých kontrakčních pohybů, které nejsou nikdy izolované ani náhlé. Když v horkém období potřebuje rostlina pěstovaná v květináči či truhlíku zalít, poznáme to podle toho, že její listy, konce větévek a výhonky jsou svěšené a vadnou. Život v nich však stále přetrvává, jen tonus těchto měkkých částí je velmi oslaben. Když tuto rostlinu zalijeme, můžeme pozorovat, jak se povadlé části pozvolna napřimují a rostlina celkově vyzařuje život a energii, která jí při nedostatku vody chyběla. Toto vzpamatování se jistě není jen důsledkem toho, že se tělem rostliny opět rozproudí vnitřní tekutiny. (38) V rostlině se také obnoví ztracený tonus, neboť rozpínavá tekutina (fluidum), která jej vyvolává, se postupně navrací do těchto částí spolu s rostoucím množstvím viditelných tekutin a šťáv obsažených v rostlinném těle.

 Proto lze říci, že téměř neznatelný rostlinný tonus ve skutečnosti vytváří v pevných částech rostliny, zejména v těch nejmladších, schopnost pomalé a nelokalizované kontrakce. Vytváří v nich určité napětí, které se neprojevuje rychlými pohyby, ale můžeme je rozpoznat z jiných příznaků. Tento rostlinný tonus nicméně neumožňuje orgánům okamžitě reagovat na kontakt s cizími předměty, které s nimi přicházejí do styku, a proto nevytváří v rostlinném těle schopnost dráždivosti.

 Není tudíž pravda, i když to někteří tvrdili, že kanálky, jimiž proudí viditelné tělesné tekutiny, citlivě reagují na podněty neviditelných tekutin vyvolávajících pohyb a že se rozpínají a smršťují, aby rychlou reakcí umožnili přepravu a produkci viditelných tekutin v nich obsažených. Zkrátka není pravda, že by rostliny měly opravdové tonické napětí. (39) Není také pravda, že pohyby, které byly v určité době pozorovány u reprodukčních orgánů, listů, řapíků či dokonce větévek některých takzvaně citlivých rostlin, jsou důsledkem a důkazem jejich dráždivosti. Pozoroval a zkoumal jsem tyto pohyby a došel jsem k názoru, že mají zcela jinou příčinu než dráždivost u živočichů. Jak jsem již řekl na stranách 93-96, ačkoli měla příroda při tvoření svých výtvorů zajisté jen jediný plán, neustále obměňovala své prostředky a zrůzňovala své výtvory podle okolností a povahy předmětů, na které působila. Člověk by jí však chtěl připisovat stále ty samé omezené prostředky, neboť jeho představa přírody je dosud velmi vzdálena té, kterou by si měl správně utvořit.

 Kolik se jen vyplýtvalo úsilí ve snaze dokázat, že v obou živých říších všude dochází pouze k pohlavnímu rozmnožování! A kolik na to, aby se dokázalo, že všichni živočichové mají nervy, svaly, cítění, či dokonce vůli, která je přeci aktem inteligence! Příroda by byla vskutku pěkně ochuzena, kdyby měla k dispozici jen ty prostředky, které jí přisuzujeme.

 Mohli jsme vidět, že tonus se projevuje s velmi různou intenzitou (40), a proto má i velmi rozdílné účinky v závislosti na charakteru živého těla, v němž se vyskytuje. Pouze u živočichů je schopen vyvolávat dráždivost. Měli bychom se nyní podívat blíže, v čem spočívá tento pozoruhodný jev.

Dráždivost

Dráždivost je schopnost dráždivých tělesných částí živočišného těla vyvolat náhlý a lokální jev, který může vzniknout v kterémkoli místě povrchu těchto částí a může se opakovat tak dlouho, dokud působí příčina, která jej vyvolala. Tento jev spočívá v náhlé kontrakci a následném uvolnění podrážděného bodu. Povolení je doprovázeno stažením okolních bodů směrem k bodu podrážděnému, které ovšem vzápětí vystřídá povolení, a obojí se znovu vrátí  do přirozeného stavu tonického napětí.

 Na počátku této kapitoly jsem řekl, že tonus je tvořen a udržován teplem, tj. neviditelnou rozpínavou a prostupující tekutinou, (41) která se rozlévá v měkkých částech živočišného těla a vytváří v nich jisté napětí či eretismus. Když na některou z těchto částí zapůsobí nějaký podnět a náhle z určitého bodu vyžene neviditelnou tekutinu, která tuto část rozpíná, tato část se okamžitě roztáhne a smrští. V tomtéž okamžiku se do ní ovšem vlije nová rozpínavá tekutina, která ji opět napne, čímž způsobí rychlou reakci, kterou nazýváme dráždivostí. Protože však v okolních bodech dojde také k mírnému rozptýlení rozpínavé tekutiny, dochází i u nich k malému uvolnění a opětovnému stažení, které se projeví jako mírné zachvění. A tak náhlé smrštění podrážděného bodu a následné uvolnění, jímž se ona část vrací do původního stavu, vytváří místní projev dráždivosti.

 Tento jev nevyžaduje činnost žádného zvláštního orgánu. K jeho vzniku postačuje samotný stav tělesných částí a příčina vyvolávající podráždění. U těch nejjednodušších živočichů vskutku můžeme pozorovat, že podnět, který tento jev vyvolá, není přenášen pomocí zvláštního orgánu do nějakého centra, které by bylo sídlem jednání. Vše se odehrává pouze v místě působení podnětu a totéž se může opakovat v každém místě povrchu dráždivých tělesných částí. Jak vidíme, má tento jev zcela jiný charakter než počitky.

 Na základě všech těchto úvah jasně vidíme, že tonus je zdrojem dráždivosti. Ovšem tento tonus se projevuje velmi rozdílným způsobem podle charakteru živého těla, v němž se vyskytuje. U rostlin, u nichž je jen neznatelný a slabý, způsobuje jen velmi pomalé smršťování a uvolňování, a nemůže proto vést k dráždivosti. Naproti tomu je u živočichů díky charakteru jejich tělesného uspořádání tonus velmi vyvinutý a na podnět nějaké dráždivé příčiny dokáže vyvolat rychlé stahy a povolení tělesných částí, což v těchto tělech vytváří velmi nápadnou dráždivost.

 Cabanis se ve svém díle Vztah fyzična a duševna u člověka pokoušel dokázat, že citlivost a dráždivost jsou věci stejné povahy a vycházejí z téhož zdroje (Histoire des Sensations, vol. I, str. 90). Bylo to za jisté ve snaze smířit poznatky o nejjednodušších živočiších s obecně přijímaným, starým názorem, že všichni živočichové mají bez výjimky schopnost cítění. Důvody, které tento vědec uvádí na důkaz shodné povahy cítění a dráždivosti, mi nepřipadají jasné ani přesvědčivé. Nemohou také vyvrátit následující závěry, které jsem učinil o odlišnosti těchto dvou kvalit.

 Dráždivost je jev vlastní živočišnému tělesnému uspořádání, který nevyžaduje žádný speciální orgán a přetrvává ještě nějakou dobu po smrti jedince. Existence této vlastnosti není nikterak vázána na přítomnost či nepřítomnost nějakého speciálního orgánu, a je tudíž všem živočichům společná.

 Cítění je naopak fenomén specifický pro určité živočichy a může se vyskytnout pouze u těch, kteří mají zvláštní a velmi specializovaný orgán, jenž jediný je schopen tento jev vyvolat. Tento fenomén zaniká v okamžiku smrti, či ještě o něco dříve. Můžeme s jistotou tvrdit, že cítění se nemůže vyskytnout u živočicha, který nemá specializovaný orgán schopný cítění vytvářet, tj. nervovou soustavu. Tento orgán je vždy rozeznatelný, neboť vyžaduje nějaké řídící centrum, do něhož se sbíhají nervy, a to musí být vždy rozlišitelné, pokud je v těle přítomno. Je-li tomu tak, a přitom u mnoha živočichů nervovou soustavu nerozeznáváme, je zřejmé, že citlivost není obecnou vlastností všech živočichů.

 Kromě toho je mezi cítěním a dráždivostí ten rozdíl, že cítění zaniká spolu se životem, nebo dokonce o chvíli dřív, zatímco dráždivost se uchovává ještě nějakou dobu po smrti jedince, a to dokonce i po rozčtvrcení jeho těla. Doba, po kterou si tělo po smrti uchovává dráždivost, se samozřejmě mění v závislosti na jeho uspořádání. S velkou pravděpodobností však dráždivost přetrvává ještě i po smrti u všech živočichů.

 U člověka dráždivost určitých tělesných částí přetrvává nanejvýše dvě až tři hodiny po smrti, i méně, podle příčiny smrti. Avšak srdce žáby je schopno i třicet hodin po vyjmutí z těla reagovat na podráždění a konat pohyby, pokud na něj dráždivě působíme. Některý hmyz dokonce vykazuje pohyby ještě déle potom, co mu byly odstraněny všechny vnitřní orgány.

 Z toho, co jsme zde uvedli, lze vidět, že dráždivost je charakteristickou vlastností živočichů. Všichni živočichové mají zcela jasnou schopnost dráždivosti ve všech nebo jen v určitých tělesných částech a jejím zdrojem je intenzivní tonus. Kromě toho vidíme, že se tato vlastnost značně liší od schopnosti cítění. Tyto schopnosti mají zcela odlišnou povahu. Cítění může vznikat jen prostřednictvím nervové soustavy, která, jak jsem ukázal, musí být vybavena řídícím centrem, a proto se může vyskytovat jen u živočichů, kteří takové orgány mají. Podívejme se nyní, jaký význam má v každém tělesném uspořádání živé pletivo.


Kapitola V. O komůrkovém tkanivu jakožto zárodečném uzlíku, z nějž vznikla všechna tělesná uspořádání

(46) Pozorujeme-li jevy, jež nám příroda ve všech svých oblastech nabízí, můžeme si povšimnout, že příčiny těchto jevů, včetně těch nejprostších, zůstávají často velmi dlouho neznámé. Není novým poznatkem, že všechny orgány živočichů, i jejich nejmenší části, jsou obaleny organickým tkanivem. Již delší dobu je známo, že blány, které tvoří obaly mozku, nervů, všech možných druhů cév, žláz, vnitřností, svalů a svalových vláken, i samotná kůže jsou tvořeny organickým tkanivem. A přesto se nezdá, že by někdo v tomto množství shodných poznatků viděl něco více než jen samotná fakta. (47) Nikdo, pokud vím, dosud nezaznamenal, že organické tkanivo je obecnou matricí každého uspořádaného těla, bez níž by žádné živé tělo nemohlo existovat, či vůbec vzniknout. [39]

 Když tedy tvrdím, že toto organické tkanivo je zárodečným uzlíkem, z nějž postupně vznikly všechny orgány živých těl, a že pohyb tekutin v tomto tkanivu je prostředek, jímž příroda orgány postupně vytváří z látky tohoto tkaniva, nemám obavu, že bych se dostal do rozporu s fakty. Každý se totiž může přesvědčit na základě faktů samotných, že všechny orgány vznikly z organického tkaniva, neboť toto tkanivo obaluje i jejich nejmenší části. V přírodním řádu věcí, ať už v živočišné či rostlinné říši, můžeme také pozorovat, že ti nejjednodušší tvorové, kteří se nacházejí na samém okraji tohoto řádu, vždy představují nerozlišenou masu organického tkaniva bez jakýchkoli cév, žláz či vnitřních orgánů. (48) Naproti tomu tvorové se složitějším tělesným uspořádáním, kteří představují opačnou krajnost přírodního řádu, mají své orgány zcela zapuštěny v tomto tkanivu, které je obaluje a vytváří jakési jednotné prostředí, díky němuž jsou tyto orgány mezi sebou propojeny. To je mimo jiné důvod rychlého šíření metastáz, které tak dobře zná každý, kdo se zabývá lékařstvím.

 Stačí porovnat jednoduché tělesné uspořádání nálevníků a polypů, které sestává pouze z rosolovité hmoty tvořené výhradně organickým tkanivem, s komplikovaným uspořádáním savců, u nichž toto tkanivo slouží jako obal nejrozmanitějších orgánů, a můžete sami posoudit, zda jsou mé závěry, které jsem již k tomuto tématu veřejně přednesl, pouhým výplodem představivosti. Podobně srovnejte u rostlin jednoduché uspořádání řas a hub s mnohem složitější tělesnou stavbou vzrostlého stromu či jiné dvouděložné rostliny, a pak teprve zkuste říci, zda není plán přírody všude stejný, i když se mění prostředky k jeho uskutečňování. (49)

 U vodních řas, například u mnohých rodů z velké třídy chaluh, a také u rodů Ulva, Conferva apod., je zjevné, že veškerá jejich hmota je tvořena zárodečným organickým tkanivem v téměř nezměněném stavu. U některých z těchto řas dokonce pohyb vnitřních tekutin dosud nevytvořil ani náznaky nějakého orgánu, u jiných vzniklo několik málo kanálků vyživujících reprodukční tělíska, která botanikové často považují za semena, neboť bývají uzavřeny v tobolkách po několika; stejnou stavbu mají polypia, jako například Sertularia.

 Pozorováním se tedy můžeme přesvědčit, že nejjednodušší živočichové typu nálevníků a polypů a nejjednodušší rostliny, jako řasy a houby, buď nemají žádný náznak cév, nebo jen několik málo vyvinutých kanálků, a že celé jejich tělesné uspořádání je tedy tvořeno zárodečným organickým tkanivem, v němž se pomalu pohybují vnitřní tekutiny. (50) Tato živá těla, která nemají žádné speciální orgány, se rozvíjejí, rostou, rozmnožují a regenerují pouze díky rozpínavé a dělivé schopnosti svých reprodukčních částí, jež jsou u nich velmi výrazné.

U rostlin, ani u těch nejsložitějších, ve skutečnosti nenajdeme cévy podobné cévám živočichů s oběhovou soustavou. Proto je vnitřní tělesné uspořádání rostlin tvořeno především organickým tkanivem, které je různě změněno působením tekutin. V řasách, houbách a u mechů toto tkanivo neprošlo velkými změnami, zatímco u ostatních rostlin, zejména dvouděložných, jsou tyto změny mnohem podstatnější. Avšak i u těch nejdokonalejších rostlin jsou těla uvnitř složena z organického pletiva místy změněného v trubice různých tvarů, jež jsou většinou rovnoběžné díky vertikálnímu proudění vnitřních tekutin. Tyto trubice či kanálky ovšem nemají strukturu srovnatelnou s cévami živočichů s oběhovou soustavou. Nejsou nikdy propleteny a nevytvářejí onu zvláštní masu všelijak složených a mnohonásobně zapletených cévek, kterou u živočichů nazýváme žláza. (51) A konečně u žádné rostliny nenajdeme bez výjimky žádný specializovaný vnitřní orgán. Vše je tvořeno pouze více či méně změněným organickým tkanivem, ať jsou to podélné kanálky, jimiž proudí tekutiny, nebo různě pevná a rovněž podélná vlákna, která zpevňují stonky a větve.

Na jedné straně uznáme, že každé živé tělo je tvořeno masou organického tkaniva, která obaluje větší či menší počet orgánů podle složitosti tělesného uspořádání příslušného těla. Na druhou stranu již víme, že tělo jakéhokoli druhu obsahuje ve svých tělesných částech tekutiny, které se v nich pohybují s větší či menší intenzitou podle toho, jak aktivní či energický život tělo vykazuje. Z toho můžeme učinit závěr, že právě pohyb tekutin v zárodečném organickém tkanivu dal vzniknout všem druhům orgánů, a proto musí být každý orgán tímto tkanivem obalen, jako celek i ve svých nejmenších detailech.

 U živočichů, jak lze jistě tušit, (52) bylo v některých vnitřních částech toto tkanivo stlačováno do stran proudícími tekutinami, jež si tudy razily cestu, a zhroutilo se do sebe. Stlačováním a dalším působením těchto proudících tekutin se nakonec přeměnilo na obalující blánu. Zvnějšku byla tato živá těla zase stlačována tekutinami či fluidy okolního prostředí (třeba vodou či atmosférickým vzduchem), a díky tomuto vnějšímu působení a ukládáním látek v organickém tkanivu nakonec vznikl onen vnější obal společný všem živým tělům, totiž kůže u živočichů a kůra u rostlin.

 Má tvrzení tedy byla opodstatněná, když jsem ve svém předchozím díle uvedl, že “typické pro pohyb tekutin v měkkých částech živého těla, a především v zárodečném pletivu u těch nejjednodušších, je razit si cesty, vytvářet rezervoáry a otvory, dávat vzniknout kanálkům a posléze i celým orgánům; tyto kanálky a orgány se pak objevují v různých obměnách buď díky variacím pohybu, nebo různé povaze tekutin, dále rostou, prodlužují se, dělí se a postupně zbytňují látkami, které jsou v tekutinách obsaženy. (53) Tyto látky se z tekutin vydělují, část se jich začlení do orgánů a část se vyloučí.” (Recherches sur les corps vivants, str. 8-9) Podobně jsem i právem tvrdil, že “stávající tělesné uspořádání každého živého těla je výsledkem postupného působení pohybu tekutin (zprvu v zárodečném tkanivu a posléze v samotných orgánech, které z něj vznikly) a změn, kterými tyto tekutiny během neustálých ztrát a obnovování procházely.” Tyto úvahy mi dávají za pravdu také v tom, že “každý stav uspořádání a každá forma, jež takto a za spolupůsobení okolností byly získány, se zachovaly a v rozmnožování byly předávány dále, až do chvíle, kdy došlo stejným způsobem k dalším změnám formy či uspořádání.” (Recherches sur les corps vivants)

 Z těchto závěrů, které jsem zde předložil, vyplývá, že pohyb tekutin v těle, tudíž i organický pohyb, rozvíjí tělesné uspořádání, (54) dokud jeho působení není omezeno zatvrdnutím některých orgánů v průběhu života. Kromě toho však má tento pohyb schopnost zesložiťovat tělesné uspořádání živého těla a vytvářet nové orgány a životní funkce v závislosti na tom, jakým způsobem jej ovlivňují nové okolnosti životního stylu a životní návyky jedinců a jaké nové funkce či orgány vyžadují. K tomu jen dodávám, že čím je pohyb tekutin v těle rychlejší, tím více zesložiťuje tělesné uspořádání a rozvětvuje cévní systém. Dlouhodobým působením těchto příčin spolu s nekonečnou rozmanitostí okolních podmínek se touto cestou postupně vyvinula živá těla všech řádů.

 Tělesná stavba rostlin má též původ v zárodečném komůrkovém tkanivu

Abychom měli představu o zárodečném uzlíku, z nějž vzniklo veškeré tělesné uspořádání rostlin, (55) představme si organické tkanivo, jemuž příroda z nějakých příčin nedala schopnost dráždivosti. Uvědomíme-li si dále, že u rostlin mohou být pohyby tekutin vyvolány pouze vnějšími příčinami, dospějeme k tomu, že život v těchto živých tělech může být jen málo aktivní, a to i v obdobích a podnebích, v nichž se daří růstu. Složitost těchto tělesných uspořádání je tím pádem omezena do velmi úzkých limitů. Bylo vynaloženo nesmírné úsilí na poznání podrobností tělesného uspořádání rostlin. Hledaly se u nich jednotlivé zvláštní orgány, které by byly srovnatelné s orgány živočichů. Výsledkem těchto mnohých bádání bylo, že jejich měkké části (56) jsou tvořeny různě stlačeným organickým pletivem, jehož více či méně protáhlé komůrky jsou mezi sebou propojeny póry, a cévními trubicemi různých tvarů a velikostí, které mívají póry či otvory po stranách. Žádné z podrobných zkoumání, která byla k tomuto tématu předložena, neposkytuje jasnou a obecnou představu. Jediná zjištění, která lze podle mého názoru jako taková připustit, jsou tato:

1) rostliny mají oproti živočichům méně dokonalé tělesné uspořádání; jejich životní pohyby jsou méně aktivní, tekutiny v nich proudí pomaleji a v jejich pevných částech se udržuje pouze velmi nevýrazný tonus;

2) rostliny jsou tvořeny především organickým tkanivem, neboť toto tkanivo najdeme ve všech jejich částech a nejjednodušší rostlinná těla (řasy, houby a pravděpodobně všechny bezpohlavní rostliny) jsou složena pouze z něj, a to v téměř nezměněném stavu;

3) jediná změna organického tkaniva, k níž došlo u jednoděložných a dvouděložných rostlin působením proudících tekutin, spočívá v tom, že určitá část tohoto tkaniva se přeměnila na trubice (57) různých velikostí a tvarů, na koncích otevřených a většinou s postranními otvory.

 K tomuto bych chtěl ještě poznamenat, že pohyb tekutin v rostlinném těle probíhá nejčastěji ve svislé ose, tedy směrem vzhůru nebo dolů, z čehož lze usuzovat, že jejich cévy musí být téměř vždy podlouhlé a víceméně rovnoběžné ve směru stonku a větví. Svrchní vrstva organického tkaniva, jímž je tvořeno každé rostlinné tělo a jež je matricí jeho chudého tělesného uspořádání, se stlačila a zhutněla působením vnějšího kontaktu, tlaků a tření z okolního prostředí. Tato vrstva postupně zesílila ukládáním látek a přeměnila se v obal, jemuž říkáme kůra (58) a který je srovnatelný s kůží živočichů. Na základě toho si lze představit, že vnější povrch této kůry, který je vnějšími vlivy ještě více rozrušován než zbytek kůry, tvoří onu povrchovou vrstvičku, kterou u živočichů i u rostlin nazýváme epidermis.

 Když tedy zkoumáme rostliny z hlediska vnitřního tělesného uspořádání, pak z toho, co lze uchopit, nacházíme u těch nejjednodušších pouze organické tkanivo bez cév, avšak různě přeměněné, natažené či stlačené podle specifického tvaru rostliny. U složitějších rostlin pak nacházíme soubor komůrek a cévovitých trubic různých velikostí a s postranními póry a větší či menší množství vláken, která vznikají stlačením a ztvrdnutím části trubic. To je tedy vše, co lze najít v pevných částech vnitřního tělesného uspořádání rostlin včetně jejich dřeně.

 Když ovšem budeme rostliny zkoumat z hlediska vnějšího uspořádání, to nejobecnější a nejpodstatnější, čeho si můžeme povšimnout, jsou:

1) zvláštnosti jejich formy, barvy a konsistence; (59)

2) kůra, jíž jsou zcela obaleny, s póry, kterými rostlina komunikuje s okolním prostředím;

3) více či méně složité orgány, které vznikají zvnějšku rostlinného těla, vyvíjejí se v průběhu života rostliny a slouží k jejímu rozmnožení; svoji funkci splní pouze jednou, přesto však právě jejich zkoumáním můžeme nejlépe určit charakter a specifické rysy každé rostliny.

Prostředek k určení charakteru rostliny a stanovení jejích základních přirozených vztahů je tedy nutno hledat ve zkoumání jejích vnějších částí, a to především těch, které slouží k rozmnožování.

 Z toho všeho, co jsem zde předložil jakožto nepochybný výsledek poznatků získaných pozorováním, jasně vyplývá, že skutečné poměry v tělesném uspořádání u živočichů mohou být stanoveny pouze zkoumáním jejich vnitřního uspořádání, zatímco u rostlin tyto poměry, včetně znaků důležitých pro členění do tříd, řádů, čeledí a rodů, mohou být určeny jedině zkoumáním jejich vnějšího uspořádání, neboť jejich vnitřní ustrojení je příliš jednoduché a nerozlišené pro tyto účely.

 Mohli jsme zde vidět, že komůrkové tkanivo je zárodečným uzlíkem či matricí, z níž každé uspořádané tělo původně vzešlo, a postupně se z něj působením pohybu tekutin vytvořily všechny orgány živých těl. Podívejme se nyní v krátkosti na to, zda můžeme skutečně přírodě připsat schopnost samovolného plození.

 


Kapitola VI. O takzvaném přímém či samovolném plození

(61) Uspořádání těla a život jsou výtvory přírody a zároveň za ně příroda vděčí prostředkům, které dostala od Nejvyššího tvůrce všech věcí, a také zákonům, jimiž se ona sama řídí. O tom již nyní nelze pochybovat. Tělesné uspořádání a život nejsou tudíž ničím jiným než přírodními jevy a jejich zánik v individuu není také ničím jiným než přírodním jevem a nutným důsledkem jejich existence. Těla a tělesa neustále podléhají změnám stavu, seskupení a charakteru, během nichž některá přecházejí ze stavu netečnosti a pasivity v život, zatímco jiná se z živých proměňují na netečná a neživá tělesa. Tyto přechody z života do smrti a ze smrti do života jsou zřejmě nedílnou součástí velikého koloběhu všech možných změn, jímž během času všechna tělesa procházejí.

 Jak jsem již řekl, sama příroda tvoří (62) první náznaky uspořádanosti v mase neuspořádané hmoty. Návyky a životní pohyby pak dále tuto uspořádanost rozvíjejí a vytvářejí jednotlivé orgány. (Recherche sur les corps vivants, str. 92). Jakkoli se toto tvrzení může zdát zvláštní, budeme se muset zdržet každého úsudku, který by jej vyvracel, dáme-li si tu práci a vezmeme-li vážně následující úvahy.

 Již staří filosofové při pozorování vlivu působení tepla, zjistili, jakou ohromnou plodivou schopnost teplo vyvolává na všech místech zemského povrchu, kde se jen trochu více vyskytuje. Nevzali však v úvahu, že nezbytnou podmínkou k tomu, aby teplo mohlo vyvolat život, je současná přítomnost vlhkosti. Když si nicméně povšimli, že život ve všech živých tělech čerpá sílu a energii z tepla, zatímco nedostatek tepla zpravidla způsobuje smrt, domnívali se právem, že teplo je nejen nutnou podmínkou udržování života, ale že je dokonce schopné jej vytvořit a dát vznik i tělesnému uspořádání. Měli tudíž za to, že může docházet ke spontánnímu vzniku života, (63) tj. k narození ze samotné přírody, tedy nikoli z jedinců podobného druhu. Toto rození nazvali dosti nevhodně samovolné plození (samoplození). A jelikož si povšimli, že příhodné podmínky k tvoření oněch nových životem nadaných těl vznikají zejména při rozkladu hmoty rostlinného či živočišného těla, usoudili, že je tento jev výsledkem kvašení. Mohu ukázat, že tito staří filosofové se nikterak nemýlili, když přírodě přisoudili schopnost samoplození, avšak mýlili se velmi, když tuto schopnost aplikovali na živé tvory, kteří se takovýmto způsobem nerodí a nemohou rodit. Protože se tehdy dostatečně nepozorovalo, co se v přírodě skutečně odehrává, a nevědělo se, že příroda za pomoci tepla a vlhkosti dokáže vytvořit jen první náznaky uspořádání, a tedy jen ta nejjednodušší těla stojící na počátku živočišné a rostlinné říše, nanejvýše některé jejich příbuzné druhy, staří filosofové se domnívali, (64) že tito jednoduší živočichové, jimž říkali nedokonalí, se rodí samovolným plozením. A poněvadž v těchto dobách byla přírodověda jen velmi málo rozvinuta a existovalo jen velmi málo poznatků o přírodních výtvorech, byli živočichové jako hmyz a ti, kterým se souhrnně říkalo červi, obecně považováni za nedokonalé živočichy vzniklé ve vhodný čas na vhodném místě působením tepla a rozkladem jiných hmot. Myslelo se tedy, že z rozkládajícího se masa se přímo líhnou larvy, z nichž se později vyvinou mouchy, a že z výronu rostlinné šťávy, způsobeného napíchnutím nějakého hmyzu, přímo vznikají hálky, z nichž se líhnou larvy, které se později přemění na dospělou žlabatku, atd. atd., což jsou závěry zcela nepodložené.

 A tak se omyl starých filosofů, který vznikl z nepochopení principu přímého zrození, tj. schopnosti přírody vytvořit první náznaky uspořádání živého těla, šíří a předává ze století do století, podepřen pouze těmi několika chybnými příklady, které jsem citoval (65). U současných vědců byl tento omyl motivem či příčinou omylu jiného, který jej vystřídal. Když totiž pocítili potřebu nashromáždit více fakt a přesně pozorovat, co se v této souvislosti v přírodě děje, odhalili chybu svých předchůdců. Vědci, kteří se proslavili svými zásluhami a pozorovacím talentem, jako Rhedi, Leuwenhoek, atd. dokázali, že veškerý hmyz je vejcorodý, některý zdánlivě i živorodý, a že červy lze v mase pozorovat jen tehdy, pokud do něj předtím mouchy mohly naklást vajíčka. Zjistili, že všichni živočichové, jakkoli nedokonalí, mají schopnost rodit se a rozmnožovat sami z jedinců svého druhu. Avšak naneštěstí pro pokrok našeho poznání jsme téměř vždy příliš unáhlení ve svých závěrech, stejně jako v jednání. A velice často odstraníme jednu chybu tím, že vzápětí upadneme do jiné, která je opakem té první. Kolik takových příkladů bych jen mohl uvést, kdyby tyto podrobnosti nebyly přílišným odchýlením od mého záměru!

 Sice se tedy dokázalo, že všichni živočichové bez výjimky (66) mají schopnost sami se rozmnožovat a že hmyz i všechny složitější třídy živočichů se množí pouze pohlavním rozmnožováním. Také u červů a paprskovitě uspořádaných živočichů bylo zaznamenáno cosi jako vajíčka a zjistilo se, že polypy se množí pučením či pomocí jakýchsi pupenců. Avšak na základě toho vědci učinili závěr, že v přírodě nikdy nedochází k samovolnému plození z ní samé a že každý živý tvor se rodí z jiného jedince svého druhu, ať již jako živý jedinec nebo z vajíčka, nebo dokonce pučením. Tento závěr je chybný svou obecností, neboť vylučuje případ, kdy příroda vytvoří přímo živé tvory na počátcích živočišného či rostlinného žebříčku, a snad i na počátku některých větvení tohoto žebříčku. Ostatně jestliže tato těla, jimž příroda dala přímo uspořádání i život, získají ihned spolu s tím i schopnost sama se rozmnožovat, znamená to snad, že sama musela nezbytně vzejít z jedinců stejného druhu? To jistě ne, a v tom spočívá omyl, do nějž upadli současní vědci, když prohlédli omyl starých filosofů. (67) Na jedné straně nebylo možno dokázat, že tvorové s nejjednodušším uspořádáním, jako nálevníci, a zejména bičíkovci mezi živočichy, a u rostlin například Byssus z první čeledi řas, pocházejí všichni ze stejných jedinců. A na druhou stranu jistá pozorování dokazovala, že tito extrémně malí živočišní a rostlinní tvorové, průhlední, tvoření rosolovitou či slizovitou hmotou téměř bez jakékoli soudržnosti, s nesmírně prchavým životem a stejně snadno zanikající jako vznikající v závislosti na změnách okolností, nemohou po sobě zanechat žádný neměnný vklad dalším generacím. Je naopak mnohem pravděpodobnější, že jejich nové generace jsou přímým výtvorem přírody a že se tento jev vyskytuje pouze u nich. Můžeme také pozorovat, že příroda se na existenci všech ostatních živých těl podílí pouze nepřímo a že je odvozuje z oněch prvních postupnými a pozvolnými změnami během dlouhé doby a zesložiťováním jejich tělesného uspořádání, přičemž se na každém stupni vývoje předává v rozmnožování dosažený stav a dokonalost. (68)

 Uznáme-li, že všechna živá těla jsou skutečně výtvory přírody, je přeci zcela zřejmé, že aby příroda mohla dát vzniknout všem různým druhům těchto těl, musela začít těmi nejjednoduššími, tj. vytvořit nejprve ty, jež jsou vskutku jen zárodky živého uspořádání a které se bezmála ani nedají nazývat živými tvory. Jakmile však dokáže příroda za přítomnosti vhodných podmínek a prostředků vyvolat v těle životní pohyb, tento pohyb již dále rozvíjí tělesné uspořádání. Nejdříve umožňuje výživu, jež je první schopností života, a z ní brzy vzniká schopnost druhá, schopnost růstu. Nadbytek výživy dává tělu růst a připravuje v něm základ pro vytvoření nového těla, jemu podobného, čímž vzniká schopnost rozmnožování, třetí schopnost života. A konečně tím, že život v těle přetrvává, zvyšuje se postupně hutnost pevných částí, čímž roste i jejich odpor vůči životním pohybům. Postupně proto slábne jejich vyživování (69), ustává i růst, a nakonec tělo umírá. Tudíž jakmile příroda dokázala vyvolat v těle život, již pouhá existence života v těle, i v tom nejjednodušeji uspořádaném, dává vznik třem životním schopnostem, které jsem zde jmenoval, a stejně tak trvání života samo o sobě postupně vede k nevyhnutelnému zániku těla.

 Uvidíme nicméně, že život, zvláště za příhodných podmínek, neustále tíhne k zesložiťování tělesného uspořádání a k vytváření zvláštních orgánů, k izolaci jednotlivých orgánů a jejich funkcí a k oddělování a množení různých center činnosti. A protože v rozmnožování se neustále uchovává vše, čeho bylo dosaženo, vzešla z tohoto plodného zdroje během času všechna živá těla, která známe dnes. Ze zbytků a pozůstatků těchto těl pak vznikly různé nerosty, které můžeme v přírodě najít. Zde je vidět, že přírodní těla jsou skutečnými výtvory přírody, ačkoli příroda stvořila přímo pouze ty nejjednodušší z nich. (70) Příroda dokáže vyvolat život pouze v těchto rosolovitých či slizovitých tělíscích, jejichž části jsou natolik poddajné, že se mohou snadno přizpůsobit pohybům, které v nich příroda vyvolává pomocí vzrušivé příčiny, o níž jsem hovořil, či určitým podnětem, který se zde pokusím vyložit. Proto také každý zárodek v okamžiku oplození, tj. ve chvíli, kdy určitým organickým úkonem získá stav potřebný k tomu, aby v něm vznikl život, a právě tak i každé tělo, které získává přímo od přírody první náznaky uspořádanosti a nejjednodušší životní pohyby, je vždy nezbytně v rosolovitém či slizovitém stavu, a to přestože je složeno ze dvou druhů částí, tedy pevných částí, které obsahují tekutiny, a tekutin v nich obsažených.

Porovnání organického aktu nazývaného oplození s fenoménem přímého plození

Ačkoli jsou nám obě tyto věci, které zde chci porovnávat, málo známé, jejich vzájemný vztah je více než zřejmý, neboť obě dávají tentýž výsledek. Tyto dva organické akty dávají životu vzniknout, anebo poskytují předpoklady pro to, aby mohl vzniknout (71) v tělech, v nichž předtím nebyl. Proto by nám jejich pečlivé srovnání mohlo vnést světlo do toho, jaká je skutečná povaha těchto organických faktů.

 Jak jsem již řekl jinde (Recherches sur les Corps Vivants, str. 46), u savců můžeme pozorovat určité životní pohyby v zárodku okamžitě poté, co byl oplodněn. Naproti tomu u vejcorodých živočichů je určitý časový interval mezi aktem oplození zárodku a prvním životním pohybem, jenž se odehraje při líhnutí. A víme, že tento interval může být někdy velmi dlouhý. Během tohoto intervalu však nelze oplozený zárodek ještě počítat mezi živé tvory. Není pochyb o tom, že je připraven přijmout život. K ožití potřebuje pouze podnět, který dostane při inkubaci vajec. Dokud však v něm tento podnět nevyvolá organický pohyb, zůstává zárodek pouze tělem připraveným k přijetí života, nikoli živým tělem. Oplozené slepičí či jiné ptačí vejce, které budeme po určitou dobu přechovávat bez zahřívání, jež doprovází sezení na vejcích, (72) nebude v sobě mít živý zárodek. A stejně tak i semeno rostliny, jež je ve skutečnosti jakýmsi rostlinným vajíčkem, v sobě nebude obsahovat živý zárodek, pokud mu nedáme vyklíčit.

 Když se ovšem za určitých podmínek takovému zárodku ve vejci či semenu nedostane onen životní impuls inkubace či klíčení, pak za nějaký čas, jehož délka závisí na druhu a konkrétních podmínkách, začne tento oplozený zárodek podléhat zkáze. Protože však v něm nikdy nebyl život v pravém slova smyslu, nenastává tedy u něj ani smrt. Zárodek pouze přestává být ve stavu, v němž může přijmout život, a nakonec se zcela rozloží.

 Ve svých fyzikálních a přírodovědných spisech jsem již ukázal, že život se může na určitou dobu pozastavit, a poté se opět obnovit. Zde bych chtěl ukázat, že život může být připraven, ať už nějakým organickým aktem, nebo přímo, působením přírody samé. Tělo, v němž život dosud není, může být připraveno jej přijmout, a to pravděpodobně díky nějakému působení, které v tomto těle vytvoří první náznaky uspořádanosti. (73)

 Pohlavní rozmnožování vskutku není ničím jiným než aktem, který má vést k oplození, a samo oplození není opět ničím jiným než přípravným aktem života, tj. tím, co disponuje tělesné části k tomu, aby mohly přijmout život. Víme, že ve vejci, které nebylo oplodněno, najdeme přesto rosolovitou hmotu, která na první pohled vypadá úplně stejně jako oplozený zárodek, ve skutečnosti je však pouhým zárodečným uspořádáním, které ve vejci již předem bylo. Přitom však zárodek v neoplozeném vejci není ničím jiným než téměř neorganickým tělesem, tělem, které není vnitřně připraveno přijmout život, ani při sebedelší inkubaci.

 Je známým jevem, že každé tělo, které má získat život či jen první náznaky uspořádání vhodného pro život, je nutně v rosolovitém či slizovitém stavu. To znamená, že pevné části tohoto těla či tělíska mají jen velmi malou soudržnost a jsou velmi pružné, a tím pádem i velmi poddajné. (74) Tento stav je ovšem nutný. Pevné části těla, které má získat uspořádání vhodné k životu, musí být co nejvíce podobné tekutinám, aby se v nich toto uspořádání mohlo snadno vytvořit, tj. aby v nich mohl nastat životní pohyb. Podle mého názoru je jisté, že oplození není ničím jiným než aktem, který určitým způsobem disponuje vnitřní části rosolovitého těla či tělesa. Tato dispozice spočívá v určitém nastavení a napětí těchto částí, bez nichž by dotyčné tělo nemohlo získat život. K tomu stačí, aby z hmoty, která se v oplození předává, unikala jemná a prostupující pára, která pronikne do rosolovitého tělíska a naplní je. Tato pára se rozptyluje do všech částic tělíska a svým rozpínavým pohybem porušuje jejich soudržnost. Tím završuje uspořádanost, která zde byla již v náznacích přítomna, a připravuje tak stav potřebný k přijetí života, což znamená k přijetí pohybů, jimiž je život tvořen.

 Zdá se, že je jistý rozdíl mezi aktem oplození, v němž se zárodek připravuje na přijetí života, a aktem (75), v němž příroda dává přímo vzniknout živým tvorům. V prvním případě se tento akt odehrává v rosolovitém či slizovitém tělísku, v němž jsou základní rysy uspořádání již načrtnuty, zatímco ve druhém příroda působí na rosolovité či slizovité tělísko bez jakéhokoli náznaku uspořádání. Při oplození jemná pára, která proniká zárodkem, svým rozpínavým pohybem pouze odděluje částice, které mají být odděleny, a vytváří tak určité nastavení či rozpoložení. Při přímém plození pronikají do tělísek jemná fluida z okolního prostředí, zvětšují mezery mezi jejich vnitřními částicemi a mění je v komůrky. Tím se toto tělísko promění v masu zárodečného komůrkového pletiva (tissue cellulaire), do nějž mohou pronikat různé tekutiny a pohybovat se v něm. Tento drobný uzlík rosolovité či slizovité hmoty přeměněný na komůrkové pletivo je pak schopen života, i když nemá zatím žádný speciální orgán. Nejjednodušší rostlinná i živočišná těla jsou vskutku jen takovýmito uzlíky bez zvláštních orgánů. V této souvislosti bych chtěl poznamenat, že (76) nezbytnou podmínkou existence života v těle je, aby obsahovalo pevné součásti, schopné pojmout tekutiny, a tekutiny v nich obsažené a proudící. Tuto podmínku splňuje tělísko tvořené masou velmi poddajného organického tkaniva, jehož komůrky jsou navzájem propojeny póry. Skutečnost sama dokazuje, že je tomu tak.

 Je-li tělísko rosolovité, pak se v něm může vyvinout život živočišný, pokud je však slizovité, pak v něm může vzniknout pouze rostlinný život. Pokud jde o organický akt oplození, pak ovšem mezi živočišným a rostlinným zárodkem, který dosud nebyl oplodněn, není žádný pozorovatelný rozdíl, neboť mají stejnou hmotu a konsistenci a jejich pevné a tekuté části jsou dosud nerozlišitelně smíšeny. Budeme-li tento akt zkoumat, zjistíme, že jakýsi neviditelný plamen či jemná, rozpínavá pára, aura vitalis, vycházejí z oplodňující látky, prostupují rosolovitým či slizovitým zárodkem a rozpínají se v jeho poddajných částech, a při tom v něm nepůsobí nic jiného, (77) než že vytvářejí určité uspořádání či nastavení, které v něm předtím nebylo. Narušují soudržnost částic, které mají být od sebe odděleny, a oddělují pevné části od tekutin tak, jak to vyžaduje již naznačené uspořádání. Připravují tím pevné i tekuté části zárodku k tomu, aby mohly konat životní pohyb. A konečně, je zřejmé, že životní pohyb, který u zárodku savců nastává ihned po oplození, zatímco u vejcorodých a u rostlin až po určité době inkubace či klíčení, nadále pomáhá rozvíjet uspořádání těla, v němž probíhá.

 Dále již do podivuhodného tajemství oplození proniknout nemůžeme, avšak závěry, které jsem zde na toto téma učinil, nelze vyvrátit. Zakládají se totiž na pozitivních faktech, které jsou podle mého názoru nezpochybnitelné. Šlo tedy pouze o to ukázat, že když příroda dává vzniknout jevu přímého plození, napodobuje tím pouze za jiného stavu věcí proces oplození, který užívá při rozmnožování pohlavním, a nepotřebuje přitom žádné předchozí náznaky tělesného uspořádání. (78) Je však třeba připomenout, že po celém zemském povrchu je rozptýleno jemné, prostupující a více či méně rozpínavé fluidum, které je nejspíš velice podobné parám, jež se uvolňují z oplodňující látky, a neustále podněcuje a udržuje jisté napětí, jež je stejně jako tonus základem všeho životního pohybu. Můžeme tvrdit, že v určitých oblastech a podnebích, kde toto fluidum má vhodnou intenzitu k vyvolávání životních pohybů, trvá tento životní pohyb v tělech tak dlouho, dokud to jejich tělesné uspořádání umožňuje a dokud tomu stav jednotlivých orgánů nebrání. Proto v teplých podnebích, kde je tohoto fluida přebytek a kde se k němu navíc přidává dostatečná vlhkost, se život množí a šíří zdánlivě všude. Ve shlucích vhodné hmoty se přímo vytváří uspořádání, které v nich dříve nebylo, a v těch, v nichž již nějaké náznaky byly, se toto uspořádání rychle rozvíjí a všechna životní stádia probíhají u každého jedince s pozoruhodnou rychlostí. Je vskutku známo, že v teplých podnebích a obdobích (79) živočichové díky působení tepla procházejí tím rychleji různými stádii existence, čím složitější a dokonalejší je jejich tělesné uspořádání, a úměrně se zkracuje i čas mezi obdobím plodnosti a koncem života. Dobře se ví, že v rovníkových oblastech dosahují dívky věku na vdávání velmi záhy, ale také se u nich velmi brzy dostavuje sešlost a stáří. V neposlední řadě je dobře známo, že intenzivní teplo zvyšuje nebezpečnost mnohých známých nemocí, neboť se při něm rozvíjejí a dospívají do závěrečného stádia s nebývalou rychlostí.

 Na základě těchto úvah lze soudit, že zvýšené teplo škodí zejména těm živočichům, kteří žijí na vzduchu, neboť výrazně ředí jejich základní tekutiny. Můžeme také pozorovat, že v teplých oblastech v hodinách, kdy slunce nejvíce pálí, tito živočichové vskutku trpí a ukrývají se před slunečním zářením. Naproti tomu všem vodním živočichům teplo prospívá a podporuje v nich pohyb a tělesný vývoj, ať už je jakkoli velké. Z těchto živočichů právě těm nejjednodušším, jako nálevníkům, polypům a ostnokožcům, teplo nejvíce prospívá a podporuje jejich množení a regeneraci. U rostlin, které mají jen velmi neznatelný tělesný tonus, je to stejné jako u vodních živočichů. Pokud mají tyto rostliny k dispozici dostatek vody, pak u nich libovolně velké teplo vyvolá jen tím intenzivnější růst.

 Viděli jsme, že teplo je nezbytné pro živočichy s nejjednodušším uspořádáním. Podívejme se nyní, zda není důvod se domnívat, že právě teplo samo za přispění příhodných podmínek může vytvořit první náznaky živočišného života v těle. Příroda za pomoci tepla, světla, elektřiny a vlhkosti vytváří přímé či spontánní generace nejjednodušších živých tvorů na počátku obou říší, rostlinné i živočišné. Toto tvrzení je natolik vzdálené dosavadnímu mínění, které v tomto ohledu panovalo, že bude ještě dlouho sklon je odmítat jako mylné či jako výplod bujné představivosti. (81) Dříve či později se však najdou badatelé nezatížení předsudky, ať již jakkoli vžitými, a dobří pozorovatelé přírody, kteří budou moci nahlédnout pravdivost tohoto tvrzení, a přál bych si, abych jim k tomu tímto dal příležitost.

 Jsem přesvědčen, že se mi sblížením analogických poznatků podařilo dokázat, že příroda za určitých okolností napodobuje proces, který se odehrává při pohlavním plození, a sama uvádí v život izolované shluky hmoty, které jsou k tomu disponovány. Proč by teplo a elektřina, které se v určitých krajích a obdobích vyskytují tak hojně, zejména na povrchu země, nemohly v určitých částech hmoty, které jsou v příhodném stavu a podmínkách, vyvolat to, co vyvolávají páry oplodňujících látek v zárodcích živých těl, tj. uspořádat je tak, aby v nich mohl vzniknout život? Jistý slavný vědec (chemik Lavoisier) správně tvrdil, že stvořením světla dal Bůh světu princip uspořádanosti, cítění i myšlení. Víme přeci, že světlo vytváří teplo (82) a teplo, které jsme si právě ukázali jakožto původce všeho živého tvorstva, šíří po zemském povrchu princip uspořádanosti a cítění. A cítění zase dává vzniknout myšlení sledem opakovaných vjemů, které předměty vnější i vnitřní vtiskují skrze smysly příslušnému orgánu. Musíme tedy uznat, že toto jsou skutečně základy, na nichž spočívají veškeré schopnosti živočichů.

 Je-li tomu tak, je snad možné pochybovat o tom, že teplo, tento zdroj života a materiální duše živých těl, je hlavním prostředkem, pomocí kterého příroda přímo vytváří ve vhodných kouscích hmoty náznak uspořádání a vhodného nastavení? Zkrátka, že teplo slouží k onomu aktu oživení, který je analogický pohlavnímu oplození?

 Nejen že nejjednodušší těla mohla vzniknout přímo, ale v následující úvaze se ukáže, že k tomuto vznikání musí nutně docházet nepřetržitě znovu a znovu, pokud jsou k tomu příznivé podmínky, a bez toho by nemohl řád věcí být takový, jaký pozorujeme. Jak bylo řečeno výše, živočichové prvních tříd (nálevníci, polypy a ostnokožci) se nemnoží pohlavně (83) a nemají k tomu žádný specializovaný orgán, a nedochází u nich ani k oplození a tvoření vajíček. Když se nyní podíváme na nejjednodušší z těchto živočichů, tedy nálevníky, uvidíme, že nastane-li pro ně nepříznivé roční období, vesměs všichni zahynou, nebo alespoň jejich první řády. A mají-li tito droboučcí živočichové tak prchavou a křehkou existenci, jak by se obnovili a pomocí čeho, když přijde opět teplejší období a vidíme je znovu se hromadně objevovat? Není snad na místě domnívat se, že tyto křehké počátky živočišného uspořádání s nestálou konsistencí příroda spíše přímo a nově vytvořila, než že by se jejich populace sama obnovila? To je otázka, kterou je nutno si v souvislosti s těmito živočichy položit.

 Nelze tedy pochybovat o tom, že určité vhodné kousky neživé hmoty mohou, ocitnou-li se v příznivých podmínkách, působením přírodních činitelů, zejména tepla a vlhkosti, získat určité uspořádání, které se začíná podobat organickému tkanivu, a tím přejít do nejzákladnějšího organického stavu (84) a moci přijmout první impuls životního pohybu. Je jasné, že se nikdy nestalo, aby z jakékoli neuspořádané a neživé hmoty shodou jakýchkoli okolností přímo vznikl nějaký hmyz, ryba, pták, či jiný živočich, jehož stavba je již složitá a více rozvinutá. Tito živočichové mohli přijít na svět pouze narozením a žádný jev animalizace hmoty se jich nemůže týkat. Avšak první nástin uspořádání, náznak schopnosti vnitřního vývoje tzv. vmezeřováním, zkrátka náznak řádu a pohybu, který v těle představuje život, vzniká každý den před našima očima, ačkoli tomu doposud nikdo nevěnoval pozornost, a přicházejí tak na svět ta nejjednodušší živá těla, která najdeme na počátcích obou přírodních říší. Je dobré povšimnout si, že jednou z hlavních podmínek vzniku tohoto nástinu uspořádané tělesné stavby je přítomnost vlhkosti, především vody v tekutém skupenství. Tato jednoduchá živá těla (85) mohou vskutku existovat a neustále se obnovovat jen díky vlhkosti a veškeré nálevníky, polypy i ostnokožce najdeme jedině ve vodě. Lze proto považovat za nepochybnou pravdu, že živočišná říše povstala z vody.

 Pokračujme nyní ve zkoumání příčin počátečních náznaků uspořádání v neživé a neuspořádané hmotě. Jestliže, jak jsem řekl, světlo vyvolává teplo, pak teplo zase vyvolává životní tonus v živočišném těle, v němž pro toto napětí neexistuje žádná vnitřní příčina. Může tedy být schopno jej vyvolat i v oněch uzlíčcích hmoty s nejprimitivnějšími základy uspořádání. Uvědomme si opět, že to nejjednodušší tělesné upořádání nevyžaduje žádný speciální orgán, odlišný od ostatních tělesných částí a vykonávající nějakou zvláštní funkci (což se ukazuje u mnohých velice jednoduchých živočichů). Jistě si pak dokážeme představit, že takové uspořádání může vzniknout i v malém kousku hmoty, jež bude mít tyto vlastnosti: (86) bude zdánlivě stejnorodou hmotou rosolovité či slizovité konsistence, jejíž navzájem soudržné části budou v téměř tekutém stavu, ale budou držet dostatečně pohromadě, aby mohly pojmout tekutinu. Taková hmota je nejvhodněji uzpůsobená k vtištění prvotních náznaků uspořádání a života. Jemná a rozpínavá fluida, jež jsou v neustálém pohybu v okolním prostředí touto hmotou neustále prostupují a opět z ní vyprchávají, a postupně zpravidelňují její vnitřní uspořádání, vytvářejí v ní komůrky, a umožňují jí tak nepřetržitě vstřebávat a vylučovat ostatní okolní fluida a tekutiny. Tekutiny pronikající do organického těla můžeme rozdělit takto:

1) tekutiny obsažené, například atmosférický vzduch, různé další plyny a voda. Tyto tekutiny ze své povahy nemohou procházet přepážkami pevných částí, v nichž jsou obsaženy, a mohou proudit dovnitř a ven pouze otvory.

2) tekutiny neobsažené, či fluida, jako teplo, elektřina atd. Tato jemná fluida mohou ze své povahy procházet přepážkami membrán, komůrek organického tkaniva apod. Zůstávají proto v každém těle jen přechodně.

 Na základě úvah předestřených v této kapitole je podle mého názoru jisté, že příroda vskutku dává sama vzniknout přímo některým živým tvorům, umožňuje přímé či spontánní plození a má k tomu prostředky. Tento proces uplatňuje v samých počátcích živočišné i rostlinné říše, v nichž se nacházejí ti nejméně dokonalí tvorové. Pouze díky tomu však mohla vzniknout všechna ostatní, složitější živá těla.

 Je tedy pro mě zcela zřejmou pravdou, že příroda tvoří přímé generace živých tvorů, tzv. spontánním plozením, na počátcích rostlinného i živočišného žebříčku. Je zde však otázka: víme jistě, že takto přímo dává vzniknout právě jen oněm jednoduchým tvorům? Až doposud jsem měl za to, že na tuto otázku je nutno odpovědět kladně. Byl jsem totiž přesvědčen, že aby všechna ostatní živá těla mohla existovat (88), přírodě vskutku stačí vytvořit pouze tyto nejméně dokonalé živočichy a rostliny. Přitom se však objevuje mnoho pozorování a existuje řada poznatků poukazujících k tomu, že příroda plodí přímo i na jiných stupních než na počátcích obou říší. A víme-li, že má k dispozici tolik různých zdrojů a užívá podle okolností tolika různých prostředků, je docela dobře možné, že můj názor, přisuzující tento přímý zrod pouze těm nejméně dokonalým rostlinným a živočišným tvorům, je nepodložený. Je pravda, že v nižších partiích žebříčku rostlin i živočichů a v některých větveních tohoto žebříčku mohla příroda přímo vytvořit náznaky živého uspořádání, zvláštních soustav či orgánů i v tělech složitějších, než jsou ona jednoduchá těla z počátků rostlinné a živočišné říše. Nelze snad předpokládat, jak se již domnívali i někteří přírodovědci, že parazitičtí červi, kteří se vždy nacházejí ve střevech jiných zvířat, jsou výsledkem přímého plození přírody? (89) Podobně je tomu i s určitým druhem živočicha, který způsobuje kožní choroby a za příhodných podmínek se vyskytuje velmi hojně! Není náhodou také tohoto původu? A neplatí totéž mezi rostlinami pro plísně, houby, lišejníky, které rostou a hojně množí na kmenech stromů a kamenech, pokud je dostatek vlhkosti a mírná teplota?

 Je jisté, že jakmile příroda vytvořila živočišné či rostlinné tělo, život dá tomuto tělu nejen schopnost růst a vyvíjet se, ale také umožní dělení určitých vnitřních částí či jinými slovy vytváření zrnkovitých tělísek, jejichž prostřednictvím se pak může rozmnožovat. Znamená to snad, že toto tělo, které nově získalo schopnost reprodukovat jedince svého druhu, muselo nutně samo vzniknout z oněch tělísek, která nyní vytváří? To je otázka, která podle mého stojí za uvážení.

 Ať už k přímému plození, o němž byla v této kapitole řeč, vskutku dochází nebo ne (můj názor v této věci není jednoznačný), je každopádně jisté, že příroda skutečně vytváří živé tvory na počátku živočišné i rostlinné říše a bez tohoto procesu by nemohli existovat ostatní živočichové a rostliny obývající naši planetu. (91) Podívejme se nyní, jaké jsou konkrétní důsledky výskytu života v těle.

 



[1] Organisation – překládáme jako tělní stavba, vnitřní uspořádání, uspořádanost. Tenkrát jako dnes se neobejdeme bez pojmů jako organizace, komplexita, složitost, a sotva si uvědomujeme, že určení jejich míry bylo tenkrát jako dnes otázkou intuitivního nahlédnutí či znalectví; neexistuje žádná vědecká definice ani algoritmus výpočtu pro míru složitosti. Pomocí slov jako je toto se diskurs vlastně vynoří z vědy („krok stranou“), a poté, co se provedou patřičné spekulace a zdůvodňování, se do ní zase vrací, aniž si to diskutéři vůbec uvědomili.

[2] Dégradation: v Lamarckově době, jak říká i Rádl, bylo už zvykem prezentovat systém zvířat podle „škály složitosti“, avšak postupovalo se od „nejdokonalejších“ organismů k „jednoduchým“. Čtenář tedy postupoval ke stále víc „degenerovaným“ formám. Lamarck se zpočátku drží tohoto úzu a mluví o degeneraci, i když neopomíná zdůrazňovat, jak vidíme i v této ukázce, že skutečný běh evoluce (tento pojem nepoužíval, ostatně znamenal v té době téměř pravý opak toho, co pod ním rozumíme dnes) se ubíral opačným směrem.

[3] Povšimněmě si, že takto to není definice „lamarckistická“, „darwinistická“ či nějaká jiná. Jde o konstatování jevu.

[4] Je zde jakási inertní hmota zárodečného – komůrkového pletiva (viz další poznámku), kterou protékají „kapaliny“ (fluides). Tento pojem zahrnoval nejen běžné kapaliny, jak je chápeme dnes (tj.látky, které se dají nalít do nádoby), ale také fluides incontenables, kapaliny (fluida) prostupující látkou. Pro Lamarcka nejdůležitějšími fluidy byly teplo (calorique) a elektřina. Tyto fyzikální síly procházejí hmotou a pohánějí tam různé procesy. Je však rozdíl, zda se jedná o hmotu anorganickou nebo organickou – v organické hmotě je proudění fluid usměrněno (canalisé) a působí ve směru růstu a zvyšování uspořádanosti (organisation); tím se inertní hmota stává živou.

[5] Takto překládáme Lamarckův pojem tissu cellulaire (doslova buněčné pletivo), který je silně zavádějící, protože v jeho době buněčná teorie ještě neexistovala. Nejde tedy o pletivo obsahující buňky v našem smyslu slova, ale o jakési rosolovité shluky organické hmoty, které jsou připraveny vystavit se činnosti kapalin i fluid.

[6] Jde o 3. část díla, ze které nepřinášíme žádnou ukázku. Zde tedy jen jakýsi souhrn.

[7] Toto je velmi důležitá myšlenka: Lamarck neupírá živým bytostem spontaneitu – starají se o své záležitosti aktivně, nejsou k nim pouze dokopány faktory vnějšími: mutací a selekcí. Srv. s Darwinem, který tuto vlastnost připouští jen u „vyšších živočichů“, u kterých je přírodní výběr. Neodarwinismus pak se bez podobných předpokladů obejde úplně: zcela právem, protože do vědy nepatří. Je pak ovšem otázkou, kterou vznášejí jiní, zda biologie je jakousi divnou „vědou“ o životě, nebo je vědou v pravém smyslu slova, ale nikoli o životě, ale jen o mechanismech životních pochodů a o diverzitě života.

[8] To je zvláštní představa, kterou mnozí vědci drží dodnes – totiž že „(objektivní) fakta“ jsou „tam venku“. Pak se dodá, že je jen třeba se správně dívat. Celé to vězí v tom slůvku „správně“ – podle toho, jak se díváme, tak svět vnímáme (samozřejmě spolupůsobí u toho jazyk a kulturně-historická situace). Tenkrát se ještě moc neexperimentovalo – proto ten důraz na pozorování.

[9] Základní axiom: v přírodě vládne řád a proto jej lze odhalovat logickými prostředky a redukcí jevů na jejich podstatu. V událostech historických tento předpoklad platit nemůže. Proto neustálá divná schizofrenie ohledně evoluce: buď je historií pouze zdánlivou, a potom se řídí zákonitostmi, anebo je skutečnou historií a nepatří do vědy – rozumíme novověké vědy, která předpokládá onu logiku a na čase nezávislá pravidla. Lamarck volí první možnost: evoluce je zákonitá.

[10] Jakoby opsáno z dnešních učebnic biochemie a molekulární biologie. Všímejme si tento základní předpoklad ve všech Lamarckových vývodech, a také míst, kde se jim zpronevěřuje.

[11] Další předpoklad, dodnes mnohými uznávaný: o vyšších a nižších bytostech – vyšších a nižších na škále, kterou jsme ale sestrojili my – škála sama není součástí přírodního řádu. Proto ani nelze „postavení“ nějak vědecky definovat a měřit: vychází ze zkušenosti – anebo z předsudků (či jejich kombinace, samozřejmě).

[12] Příčina. Lamarck na mnoha místech vehementně popírá, že by měl na mysli jakousi obskurní oživující sílu, s jakou operují vitalisté, a ohání se čistou fyzikou. Pichot ve zmíněném úvodu říká, že Lamarck vlastně konečně dobudoval karteziánskou biologii, a představoval tak, vedle vitalistů a naturfilosofů, osobitý a dobře vyhraněný proud v biologii.

Biologie Descartova obsahovala nesmiřitelný rozpor: na jedné straně představa animal-machine, zvířete, které je vlastně strojem, na druhé straně této představě poplatná zvláštní embryologie, která nutně musela skončit v preformismu (v době Lamarckově stále méně udržitelném). Lamarck, který nebyl morfologem, přistupoval k problému ze strany funkce: funkce je prvotní a požadavkům výkonu funkce se podřizuje i tělní stavba (srovnej s Darwinovým učením). Je zde jakási inertní karteziánská hmota (komůrkové pletivo), kterou protékají fluida. Tyto fyzikální síly procházejí hmotou a pohánějí tam různé procesy. Je však rozdíl, zda se jedná o hmotu anorganickou nebo organickou – v organické hmotě je proudění fluid usměrněno (canalisé) a působí ve směru růstu a zvyšování uspořádanosti; vskutku právě tímto prouděním se inertní hmota stává živou.

Gould (2002) také ukazuje, že Lamarckova biologie měla všechny atributy fyziky: byl zde bezčasový zákon vývoje, který určoval, že fluida octnuvší se v organické hmotě působí ve směru zvyšování její uspořádanosti (od „infuzorií“ k člověku), a byly, jakkoli vágně, definovány i počáteční (samoplození) a okrajové podmínky (přítomnost tepla, elektřiny a organické hmoty). Představa je tedy ta, že živé formy „nižší“ než člověk jsou na cestě k člověku. Že ještě nedošly k cíli, se vysvětluje tím, že se na své cestě pozdržely (viz dále), nebo, což je důležitější, vznikly až později a neměly ještě dost času. Kdyby tedy neustále nevznikal nový život, nebylo by už na světě jednoduchých forem.

Svět ovšem není laboratoří a od místa k místu se počáteční a okrajové podmínky mění, což nutně modifikuje celý komplexifikační proces určený přírodním zákonem – takže pozorujeme onu různorodost forem a funkcí živého světa, a co je hlavní, pozorujeme diskontinuity v onom procesu vzmachu od „infusorií“ k člověku. Biodiverzita je tedy proces vynucený okolnostmi, ke kterým byli živí tvorové dohnáni potřebou (besoin) přežít, nikoli zákonitostí vývoje.

Povšimněme si, že celá tato biologická fyzika má opět jeden háček, stojící jaksi mimo samu nauku – je to ona organická hmota, která pojme fluida a organizuje jejich proudění. Proč tak dělá a co je základem oné organizovanosti, to už není předmětem Lamarckovy vědy.

Celé líčení samotného fenoménu gradualistické evoluce je tedy podobné u Lamarcka i Darwina. Rozdíl mezi nimi vystihuje parafráze jednoho biblického výroku: zatímco Lamarck usiloval, aby se přírodní zákon naplnil, Darwinova zásluha je v tom, že zákon zrušil, čímž způsobil, jak uvidíme ve 2. díle Rádlova díla, nejedno hlavybolení vědcům. .

[13] Obojživelníci a plazi byli v Lamarckově době řazeni do jediné skupiny.

[14] Opět upozornění na přírodní zákony, které pohánějí evoluci.

[15] Velmi důležité: nejjednodušší formy života neustále vznikají a vydávají se na dlouhou pouť evoluce k nejvyššímu bodu – člověku. Kdyby dnes lidstvo vymřelo, stačí počkat a za čas se lidé nutně objeví jako důsledek evoluce z forem nižších.

[16] O skutečném stáří planety a době trvání života neměli v té době lidé žádnou představu, proto podobné, z našeho hlediska naivní úvahy. Také Darwin byl nejistý, zda je pro potřeby jeho teorie planeta dost stará.

[17] Toto je základní tvrzení, od kterého se odvíjí nejrůznější verze tzv. lamarckismu, ani se bral ohled na ostatní stránky Lamarckova učení.

[18] Gradualismus v podstatě totožný s Darwinovým. Ve způsobu vzniku oněch drobných změn se teorie samozřejmě diametrálně liší. V dalším textu je i spor s těmi, kdo věří na katastrofy. Srv. D.M. Raup: O zániku druhů, Nakl. LN 1995.

[19] Corps vivant. Pojem „organismus“ zavedl sice Kant koncem 18. století, ale Lamarck nepoužívá. Právem, protože Kant tento pojem zavedl pro objekty, jejichž příčina tkví v nich samých, zatímco Lamarck, jak vidíme, vidí příčinu v příčinaách vnějších, v přírodě – i když je nedůsledný, jako každý biolog.

[20] Povšimněte si: kdyby nebylo rušivých vlivů, postupoval by celý proces hladce a plynule od tvorů nejjednodušších až po člověka. Celý problém je v tom, že příroda není laboratoř – viz jinou poznámku.

[21] Dost to připomíná tzv. Darwinovy pěnkavy na Galapágách.

[22] Tyto jevy se dnes studují jako plasticita alias polyfenie alias norma reakce.

[23] Jistěže se zde myslí kosticové velryby.

[24] Tady začínají rozpaky z pohledu současné biologie: žádné chtění se do dnešního pohledu nevejde (tady až na ten pohlavní výběr).

[25] Odstavec jako je tento slouží k interpretace Lamarcka jako důsledného karteziánského mechanicismu. Povšimněte si: čistě fyzikální jevy, jako důsledky vztahů mezi tělesy a definovatelné fyzikální síly.

[26] Vhodnější by bylo patrně překládat jako rozklad nebo hnití. Tento odstavec dobře odlišuje 2 druhy složitých, jakbychom řekli dnes, exergonických procesů.

[27] Vidíme, že hned následující odstavec může sloužit za argument těm, kdo hledají v Lamarckovi vitalistu. Moje interpretace je ta, že vitalistou nebyl, opravdu se poctivě snažil vtěsnat živou přírodu do rámce fyziky. Takových pokusů bylo učiněno od té doby hodně: posledním případem je S. Kauffman (viz Čtvrtý zákon) – ten však už žádá, aby se kvůli tomu změnila sama fyzika. Místo fyzikalizace biologie tedy biologizace fyziky…

[28] Po velmi dlouhou dobu, ale jednou by se jí to mělo podařit.

[29] Opět vidíme, jak té době chyběla představa energie. Stačí dosadit místo „fluid“ „energii“, a text bude mnohem přijatelnější. Zejména když je o odstavec níže o tom, že tato fluida proudí ze Slunce a zakládají „tok energie biosférou“.

[30] O tom, kde se vzala tato tkáň, která organizuje, kanalizuje proud Fluid a kapalin, Lamarck nic neříká. Patrně se předpokládá, že jsou výtvorem neživé přírody jako horniny nabo mraky.

[31] A zase se neubráníme podezření z vitalismu.

[32] Velmi se to podobá líčení Lamarckova předchůdce Buffona.

[33] Pod příčinou rozuměj fluida.

[34] Sem byli řazeni ostnokožci i polypy a medúzy.

[35] Tyto částečky, fibrily či jinak pojmenované „atomy živého“ se objevují opakovaně v učení mnoha biologů až do doby, kdy je definitivně zavrženo samoplození. U Bonneta je fibrila sama mikroskopickým strojem a ty skládají Velkou mašinu - tělo. Buffon těmto logicky odvozeným částečkám říká „organické molekuly“ (molécules organiques), Maupertuis „živé částečky“ (particules vivantes). Buffon vidí bezpočet různých bytostí na ten způsob, jako je bezpočet různých chemických sloučenin. Nutno tedy hledat zákony řídící jejich kombinatoriku („chemii“). Nelze pouze popisovat vnější vzhled, nutno také hledat organizaci skrytou v pozadí. Tedy v mnoha ohledech jakési atomy živého, ale speciální, účastnící se pouze výstavby živých těl, ne jiných výtvorů světa. Po smrti se tyto elementy rozptýlí a jsou k dispozici pro výstavbu nějakého jiného živého těla – jsou tedy všude kolem nás. Těla je přijímají a rostou díky jim. Seminální plasma je jich obzvlášť plná a jsou tam ve správném a potřebném poměru (Maupertuis). Podrobnější líčení těchto představ viz F. Jacob (La logique du vivant, 1970. Učení je epigenetické v tom, že už nepředpokládá mikroskopickou bytost sedící v zárodku, ale výstavbu z prvočinitelů podle plánu, jakousi velmi složitou krystalizaci. Dědí se tedy nikoli tělo, ale jen návod, jak je postavit: u buffona jde o tzv. vnitřní formu.

[36] Opět si povšimněte – potřebuje axiom něčeho uspořádaného, co tu už bylo na začátku.

[37] Orgasme. V době Lamarckově toto slovo znamenalo jakési nabobtnání, podráždění. Ještě Ottův slovník naučný vysvětluje jako „domnělé vzedmutí nebo vzkypění šťav tělesných v rozličných stavech tělesných, zejména také pobádající k úkonům pohlavním.“ V dnešní době je však význam slova natolik posunut, že raději překládáme slovem tonus.

[38] Ve smyslu tekutin v dnešním smyslu i ve smyslu fluid.

[39] Až v posledních 20 letech se začíná věnovat pozornost této tzv. mezibuněčné hmotě (extracellular matrix) jako „orgánu tvaru“