Etický kodex vědce: co s ním?
Tak naše čacká vláda vydala Zásady pro čestné jednání ve vědě, etický kodex vědce. Rovněž slovutná Akademie má svou etickou komisi, a vydává všeliké (evropské či jiné) etické kodexy. Chvályhodné činy, samozřejmě; odnynějška již každý z nás ví, že data se nemají krást ani vymýšlet, že k získání hezkých dat se nemají trápit zvířátka (rostliny kupodivu můžou) a kdo že má vlastně nárok na autorství článku. Docela chápu, proč v době, jež je mnohými vnímána jako doba oportunistických nemravů na hraně zákona, cítí vláda i Akademie potřebu cosi takového vydat. Přesto přese všechno si myslím, že podlehly vábení, jež je v posledku ještě horší, než fakt, že mezi námi pobíhá pár lžidoktorů a pár lidí s vymyšlenými publikacemi.
První drobná potíž je v tom, že takový kodex je právně zcela nevymahatelný. Pokud jsem data kradl, marná sláva, můžu se nahlas smát a Paroubek a kol. či Illnerová a kol. mi těžko mohou něco udělat. (Něco jiného samozřejmě je, pokud jsem na základě lživých informací mámil peníze z grantových agentur - nicméně i v takovém případě by bylo třeba u soudu doložit, že jsem tak činil úmyslně a že to skutečně ten efekt mělo.) Různé instituce sice můžou vymýšlet všeliké úřední postupy ke kontrole a vymáhání, ale v posledku to budou stejně jen opičárny. Hrozím se toho, že budu k vydání každé publikace podepisovat papír a složitě dokládat, že jsem netrhal mouchám nožičky a nekradl sousedovi data. Jako kdybychom neměli dost zkušeností, že nadměrná úřednická kontrola je spojena s růstem a bytněním všech možných auditů a jiných kontrolních pseudomechanismů a vede k byrokracii a hrozivému utrácení peněz, které ani v nejmenším není vyváženo chycenými podvodníky. Mravné chování má tu podivuhodnou vlastnost, že se nedá nařídit; nařizování mravného chování je ostatně jedna z nejodpornějších vlastností totalitních režimů. Každý z nás je zodpovědný za to, aby se choval slušně a poctivě; pokud necítí, co to znamená, je to smutné, ale nelze mu za to utnout ruku ani srazit peníze ze mzdy.
Jiná, a daleko důležitější věc je ale smysl etických kodexů vůbec. Asi mají smysl, pokud se týkají věci, s níž nemáme vůbec žádnou zkušenost, a všichni ohmatáváme, co by se v té věci asi tak mohlo, mělo a nemělo (třeba internet před deseti léty, než vznikla netiquette, jak ji známe dnes). Nicméně i v takovém případě není příliš důležité, co řekne orgán povýtce státní; spíš je důležité, co říká a dělá někdo, kdo je autoritou ve věcech mravních a vydává moudrá rozhodnutí, jakési fatwy, anebo, ještě lépe, jde příkladem vstříc. To ale není případ intelektuálního vlastnictví a mravnosti ve vědě. Tam máme za sebou stovky let ohmatávání toho, co je vhodné a nevhodné, a opakovat to je přinejmenším zbytečné. Proč proboha je potřeba mít všechno napsáno na kusu papíru? Znamená to snad, že to, co na onom papíře napsáno není, se smí? No asi ne; pokud vláda na něco důležitého zapomněla, určitě se to tímto faktem nestane z nemravného mravným. Ostatně lidská vynalézavost nezná mezí; cíti-li někdo z nějakého důvodu neodolatelné puzení šidit a lhát, určitě si najde cestu, jak slovutný kodex obejít.
Proto důležité v tuto chvíli není to, zda a jaký je onen kodex či pravidla chování, ale spíš to, jakým způsobem se postavit k té části světa, která pravidly není postižena (a taková bude existovat vždycky, protože zelený je strom života). Tam se člověk musí rozhodovat sám, na svou zodpovědnost a s použitím svého citu a zdravého rozumu. Vydávání etických kodexů je marný a v zásadě totalitární pokus obsáhnout co největší část tohoto světa psanými pravidly; hranici to možná posouvá, ale tu nezmapovanou oblast vlastního rozhodování rozhodně neumenšuje. Co je ale horší, takový pokus možná vyvolává klamné zdání, že vlastní rozum a zodpovědnost v důležitých věcech nejsou potřeba, protože všechno je napsáno. Tím vede k atrofii smyslu pro zodpovědnost a v posledku právě k nárůstu nemravného chování, jež mělo původně být vymýceno.
Právě naopak: je potřeba se smířit s tím, že ne všechno je možné regulovat pravidly. Také je třeba vzít na vědomí, že bytnění pravidel zodpovědnosti nepřidá, ale ubere; činnost je třeba napřít spíš ve směru, který nás bude mít k větší zodpovědnosti. Proto navrhuji, prosím zcela vážně, zrušení všech etických kodexů. A co s těmi, co kradou data a chovají se nemravně? Není nic jednoduššího: totéž co doposud. Jediný trest pro nezdvořáky je se s nimi nekamarádit: kdo kradl, je holt nedůvěryhodný a nechci ho u sebe doma vidět; kdo kradl data, je nedůvěryhodný způsobem docela podobným. Ve vědě je to snazší než kdekoliv jinde, protože věda je na důvěře založena. Ne všechno sice praskne hned, ale ztráta důvěry je fatální. Je na nás, aby nedůvěryhodní a hochštapleři to poznali celkem jednoznačně.
TH
(Rád uvítám jakýkoli komentář na této adrese. Prosím v tom případě napište také, zda souhlasíte s tím, abych jej zde vyvěsil.)