Podle botanické ústní tradice Josef Velenovský nebyl nikdy formálně jmenován profesorem Karlovy University, protože odmítl jet do Vídně převzít jmenování od rakouského mocnáře. Byl to výraz vztahu k opovrhovanému Rakousku (je to dávno a lidé tehdy nevěděli, co víme dnes, takže Rakouskem bylo ještě možné oprávněně opovrhovat) a čin hodný úcty (nevím, co z něj fakticky vyplývalo, asi nic, ale to je skoro jedno). Dneska je to jiné. Universitní profesory jmenuje president republiky, všeobecně uznávaný státník, těžko zpochybnitelná autorita v mnoha věcech veřejného života, a president země, k níž povětšinou máme jiný vztah než měli Velenovského současníci k starému mocnářství. (Naposled tak učinil dne 1. listopadu 2002 ve aule Karolina.) Přesto se domnívám, že je to špatně, a že čin Velenovského nese své poselství i dnes.
Nejde totiž o to, jak vypadá stát, který profesory jmenuje; zda jej representuje Václav Havel, František Josef I. či někdo horší. Jde o to, že to vůbec je stát. Tento (f)akt dodnes podtrhuje, že profesoři odvíjejí svou legitimitu od státní moci a jsou tak svým způsobem státní úředníci. Stát tak sice činí na návrhy vědeckých rad všelikých universit (tedy těch státních!), ale proč potřebují tyto vědecké rady zaštítění státní mocí? Profesorský titul přeci je (tedy: měl by být) ocenění schopnosti vyučovat a bádat a nese s sebou důsledky pro pracovní zařazení v instituci, která jej udělila. Tato instituce je veřejnoprávní a autonomní; proč tedy neuděluje titul sama, jak to činí s tituly jinými? Absurdním důsledkem toho je například to, že profesorský titul nezaniká, když onen jmenovanec svou instituci opustí; jiným důsledkem je také to, že titul má celostátní platnost bez ohledu na to, jaké procedury a požadavky ta která vědecká rada má. Nikdo z nás nechce být házen do jednoho velikého pytle; přitom to je přesně to, co se při jmenování státem děje. Zírám na některé obory, v nichž jest možno dosíci profesury; nepochybuji, že jiní stejným způsobem zírají na obory, v nichž může být jmenován našinec. Na úrovni méně komické to také znamená, že jmenovanec také musí ke státní moci cítit závazek jakožto ke zdroji své legitimity. Nedomnívám se nikterak, že profesorský titul či hodnost, či co to vlastně je, s sebou nenese žádný závazek; nicméně silně pochybuji, že tento závazek má býti pociťován vůči politickým výkyvům podléhajícímu státu.
Pociťuji shora zmíněný fakt jako jeden z mnoha impulsů k tomu, aby došlo ke skutečné odluce universit od státu. V takovém změněném klimatu samozřejmě bude obtížnější přesvědčit stát, aby dával na vzdělání a výzkum universitám peníze; kdo dává, má přece právo si klást podmínky, a když si je klást nesmí, tak nemusí ani dávat. To jistě; ale stát si také neosobuje jmenovat ředitele firem, jimž zadává státní zakázky, nebo farem, které dostávají dotace na to, že posečou správným způsobem louky. Přitom obojí jsou veřejné služby stejně jako výzkum a vyučování. V těchto případech stát pouze zkoumá (a v tom je ho třeba mocně podporovat), zda ony autonomní instituce skutečně odvádějí práci, kterou přislíbily a na niž ony prostředky dostaly. A to, ale právě jen to, má dělat také u universit.
TH