Tož jsem to viděl a stálo to za to. No... pro náročnějšího čtenáře bych to asi měl trochu rozvést. ;-)
Tak hezky od začátku. Problém numero uno byl ten, že jsem sice byl rozhodnut, že někam do pásu totality (to jako tam, kde je zatmění Slunce 100% ;-)) určitě pojedu, ale ještě asi týden před dnem D jsem vůbec neměl tušáka o tom, jak, kam, a hlavně s kým pojedu. :-)) Nakonec to dopadlo tak, že jsem se přifařil k asi 20-ti členné bandě, která hodlala podniknout cestu za zatměním vlakmo do Maďarska a po zatmění ještě k Jaderské louži do Chorvatska. Mělo to malou chybku... ze zmíněné bandy jsem znal jenom jistou Šárku, a to ještě jenom z chatu a pár fotek na webu (jaxe později ukázalo - kdybysme oba neviděli ani jednu fotku, mělo by to stejný efekt ;-)).

pondělí 9.8.1999, 22:55, Praha-Hlavní nádraží

    Do odjezdu rychlíku č.375 Pannonia směr Budapešť a Bukurešť zbývá 15 minut. Na smluveném místě žádnou tlupu lidí nenacházím, nikoho, kdo by se trochu podobal Šárce nevidím. Proboxovávám se do "mého" kupé. Ještě že mám místenku.
    Vyrážím na perón. Panáčkuju jak lázeňská veverka u každého vagónu a hledám, napínám ucho, jestli někdo někde nevolá. Marně. ;-) Vytahuju zmuchlaný papírek s číslem na Šárčin mobil, údajně ho bere s sebou. Hlasová schránka... hmm... asi si vypnula mobil. Zanechávám vzkaz s číslem vozu a sedadla.

pondělí 9.8.1999, 23:10, vůz 373, sedadlo č.11 u chodbičky  ;-)

    Odjezd. Kupé plné. Chodbička plná. Utěšuju se představou, jaxi Šárka vybírá z hlasové schránky vzkaz a někdo z jejich skupiny mě co nevidět přichází říct, kde vlastně jsou. Zkouším usnout. Moc to nejde.