Pracovní text (místo skript) - 3. část

1. část

2. část

    Sociálně prostorová struktura Prahy

 Sociálně prostorová struktura Prahy je utvářena sociálními procesy, které se odehrávají obecně ve společnosti a nemají přímý prostorový průmět a procesy migračními, které mění sociální strukturu jednotlivých částí městského regionu prostřednictvím stěhování obyvatelstva. Pokud chápeme urbanizační procesy vedle jejich prostorového významu i jako sociální procesy, nacházejí se v průniku obou kategorií (např. přímá a nepřímá urbanizace, difúze městského způsobu života). Vedle tradičně sledovaných koncentračních a dekoncentračních pohybů z nebo do města, mají podstatný význam pro utváření sociálně prostorové struktury i mechanismy vnitroměstské migrace. Sledování migračních toků je téměř vždy statisticky rozděleno na pohyby uvnitř administrativního území města, z města do zázemí a naopak a mezi obcemi zázemí. Pokud chápeme jako komplexnější a uzavřenější region celou městskou oblast tvořenou administrativním územím města a přilehlým zázemím, je správné za vnitroměstskou migraci považovat nejen pohyby uvnitř administrativních hranic města, ale rovněž koncentrační a dekoncentrační (suburbanizace) pohyby mezi jádrem a zázemím a i tzv. tangenciální pohyby mezi sídly v zázemí městského regionu. Tyto formy migrace ovlivňují vedle zmíněných sociálních procesů utváření sociálně prostorové struktury městského regionu.

Obr. 22 Vnitropražská migrace v roce 1999

Vnitroměstská migrace v Praze je jako u jediného města v Česku sledována po urbanistických obvodech. Evidují se všechna stěhování mezi 726ti urbanistickými obvody Prahy. Na konci 90. let se takto stěhovalo ročně kolem 30 tisíc osob, zatímco obrat stěhování mezi Prahou a jejími venkovskými okresy tvoří dlouhodobě kolem 4000 osob a stěhování mezi jednotlivými obcemi zázemí Prahy 800-900 osob. Celkem se uvnitř Pražského městského regionu realizuje asi 62 % všech stěhování, 38 % obratu tvoří pohyby s ostatními obcemi Česka.

 Při pohledu na stěhování uvnitř Prahy (obr. 22) jsou zřetelná některá specifika současného vývoje Prahy, např. migrační zisky okrajových částí města. Vedle nich se prosazují i po léta neměnné vzorce migračního chování obyvatelstva hlavního města. Již v období komunistické vlády byla prokázána jednoznačná závislost migračních proudů na výstavbě nových sídlišť (Mášková, Turba 1986). V širším městském centru neprobíhala téměř žádná nová bytová výstavba a nedošlo zde ani k podstatné přestavbě nebo modernizaci bytového fondu. Na mapách znázorňujících migrační salda jednotlivých částí Prahy byly zřetelné ostrůvky zisků nově vystavěných sídlišť v záplavě stagnujících ostatních oblastí (např. Drbohlav 1993). Vyšší úbytky zaznamenávalo centrum města, ztrácela i starší sídliště a okrajové lokality Prahy. V současnosti dochází nadále k uplatňování podobných životních cyklů pražských sídlišť. Dosidlování nejmladších sídlišť a postupné migrační ztráty u starších sídlišť lze identifikovat i z migračních sald v roce 1999 (obr. 22).

 Narozdíl od socialistického města dochází v současnosti k postupným migračním ziskům suburbánních lokalit a k výrazné migrační diferenciaci jednotlivých částí vnitřního města.  Zatímco některé tradičně obytné čtvrti (Košíře, Krč, Braník, Žižkov, Podolí) migračně získávají, jiné čtvrti vnitřního města (Vinohrady, Smíchov, Holešovice, Karlín, Dejvice, Holešovice) stěhováním ztrácejí. Obě skupiny mají zároveň velmi starou věkovou strukturu obyvatelstva a celkově populačně ztrácejí. V "obytných" čtvrtích je obyvatelstvo postupně nahrazováno novými imigranty a v některých místech se budují i nové byty. Do ostatních území se více rozšiřují neresidenční funkce. I tak je struktura pražské migrace velmi komplikovaná a hledání mechanismů současných migračních toků uvnitř města pouze nepřesným přibližováním složité realitě. Statistika stěhování, ovlivněná na jedné straně fiktivním stěhováním a na druhé stěhováním nehlášeným (viz předchozí text), může být doplněná např. sledováním bytové výstavby. Hodnocení bydlení v současném městském regionu Prahy je věnována následující kapitola.

   Bydlení

 Zdeněk Čermák (1999) popisuje v článku o pražské migraci typickou posloupnost stěhování do Prahy za socialismu, která spočívala v prvotním získání zaměstnání a dojíždění do práce a až následným získáním bytu v Praze. Je to pouze jeden příklad řešení problémů, které provází vleklou bytovou krizi našeho hlavního města. Nedostatek bytů představuje v Praze chronický problém v průběhu celého 20. století. V jednotlivých etapách vývoje Prahy  tato krize působila odlišně na různé sociální nebo věkové skupiny. Zatímco v období kapitalistického města dolehla krize zejména na nejslabší sociální skupiny obyvatelstva a vyústila ve svépomocné budování nouzových kolonií, v období socialismu byly opomíjenou skupinou zejména staří obyvatelé centrálních poloh Prahy. Dlouhodobá preference mladých rodin na "trhu" s bydlením v období komunistického státu se na začátku 90. let výrazně změnila. Řešení bytové otázky zůstává v současnosti zcela záležitostí jednotlivců nebo mladých párů, což je mnohými lidmi po dlouhých letech paternalistické bytové politiky vnímáno jako šokové řešení. Finanční nedostupnost nového bydlení a téměř chybějící sociální nebo startovací byty způsobuje dlouhodobé soužití mnoha dvacátníků i třicátníků s rodiči a bezesporu představuje i jeden z důvodů odložených nebo neuskutečněných početí a sňatků.

 Než se začnu věnovat hodnocení současného bydlení v Praze, rád bych zhodnotil alespoň krátce vývoj bytové výstavby po druhé světové válce. Bytová politika se v průběhu komunistické vlády lišila v několika obdobích. Matějů (1980) vyčlenil z hlediska charakteru bytové výstavby v Praze tři rozdílná období. Roky 1945-57, kdy stagnuje bytová výstavba a dochází k přerozdělení bytového fondu. Důležitými procesy byly zejména znárodnění nájemního sektoru a rozdělování velkých bytů. Mezi lety 1958-67 dochází ke zvýšené akceleraci výstavby nových bytů v sídlištní zástavbě, k uplatňování určitých tržních mechanismů  a posílení ekonomických aspektů rozdělování bydlení (družstevní výstavba, rodinné domky). V první fázi družstevní výstavby byly tyto byty osidlovány lidmi s nemanuálním zaměstnáním, s vyšší vzdělanostní úrovní a vyššími příjmy. To do jisté míry diferencovalo sídlištní zástavbu. Okrsky družstevních domů vykazovaly vyšší úroveň sociálního statusu obyvatelstva než ostatní nová sídliště. Odlišný sociální status se stabilizovanou sociální strukturou měly i oblasti se zástavbou rodinných domů, které zůstaly v soukromých rukou. Období od roku 1968 je charakteristické pokračující intenzívní bytovou výstavbou, avšak oslabením ekonomických aspektů přidělování bytů v družstevní zástavbě. V těchto letech došlo ke zvýšení objemu realizovaných bytů na sídlištích. Z období 1960-1989 pochází v současnosti zhruba 40 % bytového fondu, téměř výhradně v panelových domech (Maier, Hexner, Kibic 1998: 92). Po roce 1990 jsou dokončeny poslední panelové domy v rozestavěných lokalitách v rámci komplexní bytové výstavby. V devadesátých letech se významně snížil objem budovaných bytů a změnily se i možnosti jejich získání. Zásadní vliv na změny na trhu s bydlením měly zejména ekonomické procesy.

 Mezi nejvýznamnější ekonomické procesy ovlivňující změny sociálně prostorové struktury Prahy patří nesporně privatizace státního vlastnictví. Tyto procesy ve vývoji Prahy byly v minulosti již podrobně hodnoceny a dobře poznány (Eskinasi, 1994; Sýkora, Šimoníčková 1994; Sýkora 1996). Na fyzické prostředí města měla prakticky okamžitý vliv zejména malá privatizace, která radikálně pozměnila parter domů vnitřního města. Privatizace podniků (malá a velká) však měla na sociálně prostorovou strukturu města pouze nepřímý vliv. Daleko zásadnějšími změnami byly privatizace a restituce bytového fondu. Restituce domů ovlivnila především další vývoj vnitřního města. Domy navrácené původním majitelům tvoří v současnosti zhruba 15 % domovního fondu v Praze (Maier, Hexner, Kibic 1998: 92). Část staronových majitelů se rozhodla navrácený majetek okamžitě prodat, čímž vznikla zvýšená nabídka na trhu s nemovitostmi, která byla výrazně koncentrována ve vnitřním městě. Okrajové části města, kde se většina výstavby uskutečnila v období komunistické vlády, byly více ovlivněny postupnými privatizačními nabídkami jednotlivých městských částí a transformací bytových družstev (více viz Sýkora 1996). Okraje měst a suburbánní oblasti naopak ovlivnila především restituce pozemků a větší benevolence státu při vyjímání půdy ze zemědělského půdního fondu.  

Kromě rozhýbání trhu s bydlením a s pozemky mají restituce a privatizace rovněž velký význam pro formování nové sociální stratifikace městské společnosti. Z mnohých perzekvovaných a pronásledovaných rodin bývalé buržoazie se díky restitucím majetku stává nová vrstva majitelů nemovitostí. V případě pronájmu domů s atraktivními nebytovými prostory, odprodeje celého bytového domu nebo rozdělení původního pole v suburbánních polohách Prahy na stavební parcely docházelo ke "znovuzrození" bohaté vrstvy Pražanů. Na druhé straně je potřeba přiznat, že mnozí majitelé nájemních domů mají při státem regulovaných nájmech velké potíže se zabezpečením základních oprav svých domů.

 Privatizace státního (komunálního) bytového fondu zřejmě nejvíce ovlivní budoucnost panelových sídlišť ve vnějším městě. Ta jsou často vnímána jako potencionální místa stigmatizace a koncentrace sociálně slabých obyvatel města. Nedostatek dostupných bytů a malá a snižující se residenční mobilita uvnitř Prahy tento proces v současnosti brzdí. Ochota účastnit se privatizace je zřejmá především v menších domech s nízkým počtem nájemníků a v domech s vyhovujícím fyzickým stavem objektu. I v rámci jednotlivých sídlišť tak může docházet k diferenciaci charakteru bydlení na úrovni jednotlivých domů. Vedle menších nebo novějších privatizovaných domů s fungující samosprávou a stabilizovanou sociální strukturou mohou existovat objekty se zhoršujícím se fyzickým stavem i snižujícím se sociálním statusem bydlícího obyvatelstva. Tato diferenciace na mikroúrovni bude zřejmě ovlivněna i dalšími neekonomickými podmínkami, které se uplatňují spíše na úrovni jednotlivých částí Prahy. Jedná se zejména o rozdíly v kvalitě bydlení, sociálním a (zejména) věkovém složení obyvatelstva, dopravní dostupnosti i kvalitě okolního přírodního prostředí. Tyto rozdíly budou zřejmě v budoucnu působit jako rozhodující faktory dalšího utváření sociálního prostředí pražských sídlišť.

Ačkoliv restituce a privatizace domů měla velký vliv na změnu fyzického stavu navrácených objektů, její vliv na změnu sociální struktury restituovaných domů je prozatím poměrně malý. V některých případech sice došlo k nahrazení původního obyvatelstva lidmi s vyšším sociálním statusem nebo k přeměně na neresidenční funkce, avšak většina nájemníků zůstává nadále bydlet v regulovaném nájmu u nových majitelů. Ke změnám došlo pouze v případě, že nový majitel obstaral pro své nájemníky náhradní bydlení nebo je (často na hranici zákona) přiměl k opuštění bytů. Podle Sýkory (1996: 371) podléhalo v roce 1995 regulaci nájmů 65 % všech bytů v Praze. Tato regulace se mění vždy v polovině roku, kdy je možno navýšit nájemné regulovaného bydlení.  Navýšení je závislé na míře inflace a velikosti obce. Regulované nájemné v soukromých domech je pokládáno za jednu z významných překážek rozvoje trhu s bydlením v Praze.

 Rozvoj bydlení mimo sídliště byl v minulosti minimální a i v současnosti představuje  poměrně slabý proces. Vedle rekonstrukcí restituovaných domů v centru a budování nástaveb a přístaveb, je významnější výstavba nových domů. Tato výstavba je lokalizována většinou do okrajových nebo suburbánních částí městského regionu, jednotlivé projekty jsou realizovány i ve vnitřním městě. Ve všech případech (kromě svépomocných staveb) se jedná o byty pronajímané nebo prodávané za tržní ceny. Téměř všechny nově vzniklé byty jsou určeny pro lidi s vyššími příjmy a zbytek společnosti je prakticky vyloučen z účasti na trhu s bydlením. Tato situace byla zřetelná zejména v prvních dvou třetinách 90. let. Na konci 90. let se neobyčejně rozvinulo čerpání úvěrů ze stavebního spoření a hypoték. Zdá se, že po počáteční nedostupnosti koupě nebo stavby nové nemovitosti pro střední příjmové třídy, se postupně rozšiřuje okruh lidí, kteří si pořizují lepší bydlení. Jedinou skupinou obyvatelstva, která zůstává bez možnosti pořízení bydlení, jsou nižší příjmové vrstvy. Nebyly realizovány prozatím žádné projekty sociálního bydlení nebo startovních bytů pro mladé. Za malé byty ve vnitřním městě se na volném nebo černém trhu platí 3x-4x vyšší nájem než v regulovaném sektoru. Prakticky totožná je situace i v obecních bytech, které lze získat od jednotlivých městských částí pouze ve výjimečných případech. U většiny nabízených bytů je potřeba zaplatit dluh po předchozím neplatícím nájemníkovi, který se může vyšplhat až na několik stovek tisíc korun. K tomu je potřeba nabídnout v soutěži poměrně vysoké částky za sepsání nájemní smlouvy a nejvyšší měsíční nájem. Byty s regulovanými nájmy jsou městskými částmi nabízeny pouze  sociálně slabým občanům nebo některým preferovaným profesím (např. učitelům nebo policistům). Těchto bytů se ročně v Praze uvolní kolem 2000, ze kterých asi polovinu získávají lidé schopní nabídnout tržní cenu.

Na trh se obvykle nedostanou byty uvolněné obyvatelstvem s vyšším sociálním statusem. Takové byty, na sídlištích nebo ve vnitřním městě, jsou nadále nedostatkovým zbožím a jsou většinou příliš drahé pro chudší obyvatelstvo. Mnohdy jsou raději pronajímány a to někdy i v neoprávněných případech v komunálních bytech.

 Zřejmě nevýraznější rozvoj zaznamenává výstavba rodinných domů v okrajových částech Prahy a v nejbližším zázemí města. Za posledních 10 let (viz tab. 8) narostl počet trvale obydlených rodinných domů v zázemí Prahy o 3.265 staveb, což je více než 70 % celkového přírůstku Středočeského kraje. Vyšší intenzita výstavby byla v okrese Praha-západ. Rozvoj rodinného bydlení byl zaznamenán i v Praze, kde přibylo 1888 domů. Zatímco v zázemí Prahy tvořila výstavba rodinných domů převažující druh novostaveb, velká část osmitisícového přírůstku bytů v Praze je tvořena byty v dobíhající výstavbě panelových domů pražských sídlišť. Především v Praze je potřeba sledovat i počet neobydlených bytů, který zaznamenal mezi posledními dvěma sčítání velký nárůst. Celkem přibylo v Praze 49.299 bytů, nárůst neobydlených bytů tvoří 41.030 jednotek (z 20.489 v roce 1991 na 61.519 v roce 2001). Je pravděpodobné, že se nejedná o neobydlené nově vystavěné byty. Část tvoří byty přeměněné na neresidenční využití. Podstatnější část bytů je podle mého názoru ve skutečnosti obydlená a na černo pronajímaná a zbytek tvoří byty, které se dostaly na trh a jsou neobydleny pouze dočasně. Velký počet neobydlených bytů v Praze je zřejmě způsoben odlišnou nabídkou a poptávkou po bydlení. Malé a levnější byty jsou v Praze nedostatkovým zbožím, zatímco velkých a drahých bytů je na trhu relativní dostatek.

 Tab. 8 Změny v počtu trvale obydlených domů a bytů v Praze a Středočeském kraji v letech 1991-2001.

Zdroj: SLDB 1991, Předběžné výsledky SLDB 2001.

 Tab. 9 Počet rodinných domů  v Praze a zázemí (Praha-východ + Praha-západ) v letech 1991a 2001.

Zdroj: SLDB 1991, Předběžné výsledky SLDB 2001

 Celkový přírůstek rodinných domů je o něco vyšší, jak naznačuje tabulka 4.9. Nová výstavba rodinných domů v Praze a zázemí činila v době mezi censy téměř 14 tisíc domů, z nichž více než polovina byla lokalizována do okresů Praha-východ a Praha-západ.

  Změny mechanismů získání bydlení, restituce, privatizace, zavedení trhu s bydlením a chybějící sociální bydlení radikálně změnily vzorce rozvoje města typické pro minulou éru. Protože bydlení má stěžejní význam pro utváření sociálně prostorové struktury města, odráží se tyto změny i v rozmístění a diverzifikaci obyvatelstva podle jeho sociálních, ekonomických a částečně i demografických charakteristik.

   Rodinný status

 Vedle změn v sociálně ekonomické struktuře společnosti, které jsou spojeny především s transformací ekonomiky, politiky a společnosti z komunistické na post-komunistickou, se uplatňují i sociální a demografické procesy, které nejsou přímým důsledkem této transformace a jsou označovány jako druhý demografický přechod (van de Kaa 1987). Jedná se zejména o neekonomické procesy působící i v ostatních vyspělých zemích světa. Zásadním způsobem se v Česku mění charakter rodiny, partnerského soužití, velikosti domácností. Významně se mění vztah mladých lidí k plánování rodiny. Posouvá se věk početí dítěte i uzavření sňatku. Vedle nových možností pro mladé lidi v oblasti vzdělání, cestování, podnikání a realizace v zaměstnání, jsou tyto demografické události v Praze ovlivňovány nesporně i bytovými problémy mladých lidí.

 Uspořádání obyvatelstva města podle věku a charakteru rodiny představovalo v minulosti nejvýraznější diferenciaci sociálně prostorové struktury v Praze. Kromě přirozené vyšší mobility mladých rodin a jejich směřování na okraje města, které je obvyklé i v západních městech, byla "věková segregace" socialistického města výrazně ovlivněna komunistickou bytovou politikou. Protože se nová výstavba vyvíjela kolem vnitřní Prahy  zhruba koncentricky, měl i rodinný status relativně zřetelnou koncentrickou prostorovou strukturu. Tento vzorec je možno přijmout při generalizovaném prostorovém vnímání města v koncentrických zónách i v současnosti. Při detailnějším pohledu je nutno ustoupit od "geometrické determinace" a přežívajících prostorových vzorců a zohlednit další faktory, které ovlivňují rozmístění obyvatelstva podle věku a charakteru rodiny.

 V tabulce 10 jsou uvedeny indexy stáří pro vybraná katastrální území Prahy. Jednotlivá území se liší vzdáleností od centra a stářím bytového fondu. Centrum má velmi starou věkovou strukturu, ale index stáří se zde postupně snižuje. Tento trend mládnoucí věkové struktury pražského centra jsme popsal v diplomové práci (Ouředníček 1994). Můžeme jej považovat za určitou formu socialistické gentrifikace. Centrální části zaznamenávaly "příliv nového, vesměs mladšího, často vzdělanějšího a většinou i lépe materiálně situovaného obyvatelstva s jinou strukturou potřeb a aspirací" (Linhart, Rak, Voženílek 1977: 102). Tento trend se ještě posiluje v současné době, kdy se jednak přirozenou měnou i migrací snižuje počet seniorů v centru, jednak dochází k omlazování věkové struktury migrací studentů, mladých jednotlivců nebo párů. Kromě centra lze tyto procesy zaznamenat i ve vybraných lokalitách vnitřního města. Jiné méně atraktivní čtvrti mají stabilně starou věkovou strukturu.

 Na příkladu Záběhlic, Hájů a Stodůlek je patrná věková proměna jednotlivých generací pražských sídlišť, jejich skoková změna věkové struktury a posléze postupné stárnutí obyvatelstva těchto částí Prahy. Tento postupný vývoj pražských sídlišť společně se stabilizací místního obyvatelstva a obecně nízkou migrační mobilitou bude i nadále výrazně ovlivňovat diferenciaci Prahy podle rodinného statusu.

Jako nové procesy lze od počátku 90. let pozorovat zejména pohyby související s restitucemi domů vnitřního města a výstavbu rodinného bydlení na okrajích a v zázemí Prahy. Jak gentrifikované části Prahy tak nové suburbánní bydlení bude mít výrazně mladou věkovou strukturu obyvatelstva. Pokud zůstaneme u hodnocení demografických charakteristik obyvatelstva na úrovni katastrálních území, můžeme sledovat rozštěpení (polarizaci) rodinného statusu předměstských lokalit i čtvrtí vnitřního města. Diferenciace v mikroměřítku částí sídel nebo skupin domů bude v blízké budoucnosti zřejmě narůstat. 

Pokud zobecníme současný vývoj diferenciace města podle rodinného statusu je zřejmé, že dochází k postupnému omlazování centra a vybraných částí vnitřního města, které jsou vyhledávány především lidmi žijícími mimo rodinu, bez dětí a s městským životním stylem. Ostatní oblasti vnitřního města a sídliště mají stabilizovanou věkovou strukturu a postupně stárnou. Typické je zde nucené soužití mladých dospělých s rodiči a jejich velmi pozvolné osamostatňování. V suburbánních oblastech dochází k rozštěpení věkové struktury sídel na starší původní a mladší nové obyvatele, kteří žijí rodinným životem s dětmi.  

 Tab. 10 Index stáří ve vybraných katastrálních územích Prahy 1970-1991 

Váha rodinného statusu jako diferencující proměnné se postupně snižuje. Tento trend souvisí zřejmě s klesající intenzitou migrace a se změnou bytové politiky, která již nepreferuje mladé rodiny. Jednotlivé části města se začínají více odlišovat především z hledisek ekonomických.

  Ekonomický status

 Rovněž ekonomický status obyvatelstva jednotlivých částí města je spoluutvářen migrací obyvatelstva a sociálními procesy ve společnosti. V 90. letech patří k nejvýznamnějším sociálním změnám postupná restrukturalizace společnosti. Byla výrazně omezena politická (nikoli ekonomická) moc příslušníků komunistické strany. Bylo propuštěno mnoho politických vězňů, ukončeno sledování a perzekuce řady odpůrců režimu. Do vlasti se postupně začali navracet emigranti ze zahraničí. Mnoha lidem bylo umožněno vykonávat své profese, svobodně cestovat, vzdělávat se a projevovat své názory. Byly uskutečněny svobodné volby. Po odstranění sociálních bariér znemožňujících přirozené utváření sociální stratifikace společnosti začaly postupně fungovat ekonomické mechanismy ovlivněné nahrazováním řízené státní ekonomiky prvky tržního hospodářství. Růst sociálně ekonomických rozdílů představoval výraznou změnu nejen ve stratifikaci společnosti, ale také v diferenciaci jednotlivých regionů Československa. Tato diferenciace se uplatňovala přirozeně na všech hierarchických stupních od krajů a okresů až po nárůst sociální segregace na úrovni částí měst.

 Grzegorz Weclawowicz (1998) při srovnání současného vývoje sociální struktury Prahy, Budapešti a Varšavy konstatuje "významný ekonomický úpadek velké většiny společnosti" (str. 59) a převahu lidí, kteří ekonomickou transformací spíše ztratili než získali (str. 66). Ačkoli došlo k podstatné diferenciaci společnosti a zároveň k polarizaci sociální struktury mezi ekonomicky vyspělými a zaostávajícími regiony i v rámci Prahy, je možné v našem hlavním městě vidět rozdílný vývoj než jaký popisuje Weclawowicz. Ekonomická prosperita Prahy, nízká nezaměstnanost, stavební boom, stupeň automobilizace a spotřební chování obyvatelstva Prahy svědčí o skutečnosti, že Praha a její obyvatelstvo patří mezi ekonomicky nejsilnější části Česka a je srovnatelná v řadě sociálních charakteristik i s ostatními městy západní Evropy. Široká sociální síť a regulace cen bydlení zatím brání nárůstu počtu chudých obyvatel a udržuje stabilní životní standard obyvatelstva s nejnižšími příjmy.

 Diferenciace v sociálně ekonomické struktuře společnosti se v průběhu 90. let začíná odrážet i do prostorového uspořádání města. Opět platí, že staré vzorce prostorové struktury města nejsou nahrazovány nebo překrývány, ale spíše doplňovány novými prvky v uspořádání sociálního i fyzického prostředí města. Do značné míry zůstává v Praze zachován sociální status čtvrtí nebo lokalit, který byl vtisknut těmto částem v předchozích obdobích vývoje města. Jednoznačná závislost sociálně ekonomického statusu na kvalitě bydlení a životního prostředí lokality je zřejmá například z analýzy obyvatelstva podle vzdělanostní úrovně (Ouředníček 1997; ÚRM 1995). Prestižní bydlení a vysoký sociálně ekonomický status lze identifikovat především ve vilových čtvrtích vybudovaných v meziválečném období. Naopak nejnižší status má obyvatelstvo bydlící ve starých průmyslových oblastech, vnitřních perifériích a ve staré zástavbě venkovských sídel na území Prahy i v zázemí.

 Podstatně k přeměně sociálně ekonomického statusu přispěly zejména procesy gentrifikace a suburbanizace. Oba procesy byly umožněny zčásti restitucemi nemovitého majetku v první polovině 90. let. Restituce pozemků na okraji a v zázemí Prahy umožnila postupný rozvoj rodinného bydlení v těchto lokalitách a zvyšování sociálního statusu obyvatelstva, resp. příchod obyvatel s vyššími příjmy, vzděláním, často i politickou mocí.  Navrácení činžovních domů v centru a vnitřním městě s sebou neslo v některých případech i přeměnu složení obyvatelstva restituovaných domů směrem ke zvýšení sociálně ekonomického statusu těchto domů. Suburbanizace výrazně ovlivňuje současné změny sociálně prostorové struktury města nejen v cílových lokalitách, ale zároveň i v územích vystěhování. Gentrifikace představuje v Praze pouze slabý proces, kterého se účastní především bohatší cizinci schopni platit vysoké nájmy v revitalizovaných domech (Sýkora 1996b). Gentrifikace ovlivňuje vybraná území v centru města a atraktivních oblastech residenčních čtvrtí, avšak její dopad na změnu sociálně prostorové struktury zdrojových oblastí je minimální. Mezi katastrální území s největším migračním pohybem (obratem) patří zejména nová sídliště, které mají sice kladné migrační saldo (viz obr. 22), ale patří zároveň k významným zdrojovým oblastem. Odliv obyvatelstva zaznamenává dlouhodobě i centrum a starší sídliště. Podrobnější analýza je zařazena na začátku této kapitoly.

             Mechanismus formování oblastí s nízkým nebo vysokým sociálně ekonomickým statusem obyvatelstva můžeme popsat následujícím způsobem. Obecně platí, že bohatí obyvatelé mají větší možnost volby místa svého bydliště a mohou snadněji naplňovat svoje residenční preference. Neexistuje ale jednoznačně prostorově daná oblast města ve smyslu centrum vnitřní město -  vnější město - předměstí, která by byla obecně platnou dobrou adresou. Velmi to ovlivňuje rodinný status a individuální životní styl. Ekonomické podmínky, především cena půdy a cestovní náklady, mají pro utváření prostorového vzorce sociálně ekonomického uspořádání až druhotnou úlohu. Prvotní podmínky, které vytvářejí dobrou adresu ve městě, jsou kvalitní životní prostředí. Z fyzických znaků prostředí je důležitá atraktivita přírodního prostředí, čistota ovzduší, kvalita architektury, vybavenost lokality službami a infrastrukturou. Stejnou váhu mají i kvality sociálního prostředí, kterými mohou být bezpečí, genius loci a historie místa, významní nebo vlivní sousedé atd. Tyto charakteristiky jsou následně vyjádřeny i v ekonomické hodnotě lokality a její dostupnosti pro omezenou část společnosti. Tímto způsobem jsou odstupňovány jednotlivé části města a jejich složení obyvatelstva je vyjádřením odlišných možností jednotlivých sociálně ekonomických vrstev společnosti realizovat svoje residenční preference.

 Prioritní v uspořádání obyvatelstva podle ekonomického statusu nejsou ekonomické podmínky, ale kvalita fyzického a sociálního prostředí konkrétní lokality. Mnohem větší roli hraje v pražských podmínkách charakter přírodního prostředí, historie místa, architektura a další kvalitativní prvky životního prostředí. Jak oblasti s kvalitním životním (fyzickým i sociálním) prostředím, tak špatné adresy lze objevit v různých vzdálenostech od centra nebo různých typech bydlení. Lidé si je volí k bydlení nejen podle ekonomické síly, ale zároveň podle preferovaného životního stylu. Město je tvořeno mozaikou lokalit, jejichž obyvatelstvo se v některých z nich podobá spíše ekonomickými charakteristikami, jinde životním stylem nebo rodinným statusem.

   Etnický status

Po roce 1945 představovala Praha národnostně homogenní město. V roce 1970 zde žilo pouze 26 tisíc obyvatel jiné národnosti než české (2,5 %) a "ani při velmi podrobném ekologickém rozboru nemůžeme určit výraznější koncentrace národnostních menšin" (Linhart, Rak, Voženílek 1977: 98). Jedinou výraznější národnostní menšinou v období socialistického města byly Rómové, kteří bydleli většinou v centru a některých oblastech vnitřního města. Při sčítání lidu v roce 1991 bylo v Praze sečteno 43,5 tisíce obyvatel s jinou než českou, moravskou a slezskou národností. Více než polovinu (2 % z celku) tvořili Slováci, které však nelze považovat v období společného státu a do značné míry ani dnes jako cizí národnost. Údaje za některé národnosti (zejména Rómy) je nutno pokládat za značně podhodnocené, protože řada lidí se z různých důvodů přihlásila k české nebo slovenské národnosti nebo neuvedla žádný údaj. Situace při sčítání v roce 2001 byla v tomto ohledu ještě mnohem více zkreslena. Ani registrace ostatních cizích národností a cizinců není snadná. Do sčítání nebyly zahrnuti např. pracovníci ambasád, kteří tvoří v některých částech města (Bubeneč, Dejvice, Malá Strana) významnou složku populace. Mnozí cizinci nejsou v Praze trvale hlášeni, působí zde přechodně nebo nelegálně. Mnozí bydlí v načerno pronajímaných bytech nebo nejsou registrováni. Drbohlav a Čermák (1998: 99) odhadují počet cizinců v Praze na 100-150 tisíc obyvatel.

 Jejich prostorová segregace nebo separace začíná být v organismu města jasně zřetelná. Bohatší cizinci ze západu Evropy a Severní Ameriky obývají často suburbánní lokality, při krátkodobých pobytech a v případě jednotlivců i gentrifikované části vnitřního města. Vietnamci se nenápadně začlenili do většinové společnosti a větší zastoupení mají zřejmě na sídlištích. Vietnamce a Rómy nelze v současnosti považovat za cizince, protože jsou v Česku (v Praze) usazeni na trvalo a většinou již po dlouhou dobu. Rómové jsou stále lokalizováni především do špatného bydlení ve vnitřním městě. V některých případech se dostali z restituovaných domů i na novější sídliště. Byly jim přiděleny byty např. na sídlištích Černý Most, Modřany nebo Velká Ohrada. Novými a většinou dočasnými obyvateli Prahy jsou Ukrajinci. Většinou jsou to mladí svobodní muži, kteří přišli v průběhu 90. let za prací a posílají většinu vydělaných peněz zpět do vlasti (Drbohlav, Čermák 1998). Bydlí většinou v ubytovnách na okraji města nebo kolem sportovních areálů a pracují ve stavebnictví, často na černo a za nízkou mzdu. Zvýšil se i počet Číňanů, Rusů a Arabů, jež můžeme objevit především v centrálních polohách Prahy. Jejich residenční lokalizace je ovšem obtížná.

 V lokalizaci rómské národnosti můžeme v současnosti objevit podobný prvek jako u procesů vnitroměstké migrace národnostních skupin v západních městech. V průběhu 90. let, zejména v souvislosti s restitucemi domů ve vnitřním městě, dochází k částečnému přesunu Rómů z centrální části Prahy do sídlištní zástavby. Lze v tom spatřit určitou podobnost s filtrací etnických menšin z vnitřku západních měst do sociálního bydlení na okrajích města. Zvyšování národnostní heterogenity pražských sídlišť je znatelné např. ve vyšším zastoupení žáků "z Východu" na sídlištních základních školách. Rodiny cizinců ze západní Evropy a Severní Ameriky využívají pronájmů v okrajových částech města, které jsou v několika případech vybaveny i specializovanými školami. Celkově lze konstatovat, že otevření hranic a relativně dobrá pozice české (pražské) ekonomiky, významně ovlivnily národnostní strukturu Prahy.

Kromě rodinných, ekonomických a etnických odlišností jednotlivých skupin obyvatelstva se v posledních letech vyhraňují v Praze i specifické životní styly, které nelze dobře popsat ani ryze demografickými ani ekonomickými ukazateli. Všechny hodnocené charakteristiky přirozeně ovlivňují životní styl obyvatelstva, ale v žádném případě jej plně nedeterminují. Životní styl je utvářen individuálními preferencemi a žebříčkem hodnot jednotlivců nebo sociálních skupin. V některých případech se váže specifický životní styl k národnostním menšinám, politickým nebo náboženským organizacím, sportovním nebo kulturním aktivitám, zaměstnání nebo trávení volného času obyvatelstva. Tyto skupiny se stejným životním stylem nebydlí většinou koncentrovaně na jednom místě ve městě, ale přesto využívají specifické prostory uvnitř města nebo v celém městském regionu. Příkladem mohou být především zájmové skupiny, které se pravidelně setkávají v divadlech, na diskotékách, na sportovních hřištích, na zahrádkách nebo na chalupách.Výrazně odlišné prvky životního stylu přinášejí např. noví residenti suburbanizovaných sídel. Životní styl bude podle mého názoru v budoucnosti jednou z nejdůležitějších sociálně ekologických proměnných, která bude výrazně diferencovat naše města. Výzkumu životního stylu je v geografii věnována minimální pozornost a výše zmíněné postřehy nelze prozatím shrnout do jednoznačných závěrů.

    Shrnutí vývoje sociálně prostorové struktury Prahy

            Cílem následujícího textu je shrnout základní charakteristiky vývoje sociálně prostorové struktury Prahy ve čtyřech historických etapách, které jsou od sebe navzájem odděleny průmyslovou, komunistickou a "sametovou" revolucí. Zvládnutí uvedeného textu je základní podmínkou úspěchu u zkoušky.

   Pre-industriální město

 Praha byla jedním z nejvýznamnějších evropských středověkých měst s výraznou mocí církve. Kostely a kláštery vytvářely jádra sídelní struktury na pražském území. Postupným rozvojem osídlení kolem těchto jader docházelo ke zformování aglomerace pražských měst, která byla po dlouhou dobu spravována samostatně. Praha byla od počátku utvářena jako mozaika jednotlivých měst. Prvky samostatnosti těchto původních měst lze rozpoznat i dnes v náměstích, kostelech, radnicích i hranicích jednotlivých částí Prahy. Je proto obtížné najít ve složité struktuře města nějaké pravidelnosti prostorového uspořádání sociální struktury. V pre-industriální Praze měl nejvyšší sociální status Hrad. Sídlo moci a administrativy bylo vytvořeno na levém břehu Vltavy a z hlediska morfologie města umístěno relativně excentricky, podhradí bylo postupně zaplněno paláci šlechty. Pravý břeh měl od počátku výrazně obchodní funkci, s rozvinutou sektorovou strukturou cechovních ulic a čtvrtí. Významné sociální postavení měly obyvatelé centrální části jednotlivých měst sídlící v patricijských domech kolem hlavních náměstí.  Periferii města netvořily pouze okrajové části města u hradeb, ale také nehostinné břehy Vltavy. Okolí města se sady a zahradami sloužilo jako rekreační zázemí města, byla zde umístěna sídla šlechty , letohrádky a villegiatury. 

Po omezení moci církve a s postupným oslabováním pozice šlechty začíná být nejvýznamnější vrstvou ve městě buržoazie, která nadále obývá centrální polohy ve městě. Ostatní části vnitřního města jsou charakteristické spíše vertikálně diferenciovanou sociální strukturou středověkých domů a koncentrací chudiny na periférii města. Významnou úlohu v sociální struktuře některých částí města měla armáda.

   Industriální město

V industriálním období rozvoje města byla utvořena převážná část sociálně prostorového vzorce vnitřní Prahy. Zdokonalené technologie dopravy umožnily oddělit bydliště a pracoviště a tím se začínají uplatňovat nové formy bydlení - nájemní a rodinné domy. Podobným způsobem jako v minulosti středověká jádra osídlení rostou pražská předměstí za hradbami i vzdálenější obce. Tato sídla spojená později do Velké Prahy lze rozdělit do 4 kategorií na oblasti činžovních domů s lepší (Dejvice, Vinohrady) a horší kvalitou (Žižkov, Holešovice), průmyslové čtvrti (Libeň, Smíchov) a vilová městečka (Baba, Ořechovka, Barrandov). Vyskytují se samozřejmě i kombinace uvedených typů. Významným jevem je posun obyvatelstva z centrální části města do oblastí lepšího bydlení ve vilových a činžovních čtvrtí. Tento proces znamenal pouze částečné oslabení sociálního statusu centra, které mělo sice svoje sociálně slabá (části Starého Města, Malé Strany), ale zároveň i velmi silná území (Josefov, část Hradčan). Nikdy však nedošlo k proletarizaci sociální struktury centra (Musil 1967). Průmyslové čtvrti a okrsky činžovních domů s horší kvalitou jsou osidlovány většinou dělníky z venkova, převážně dělnická je i pražská periferie. Z urbanizačních procesů je v této době nejsilnější koncentrace obyvatelstva do Prahy - urbanizace a disperze původně pražského obyvatelstva do zázemí - suburbanizace. Za hranicí města populačně rostou i další větší obce (Uhříněves, Modřany, Úvaly), které přitahují obyvatelstvo spíše ze svého okolí než z vnitřní Prahy. Výjimečně se i v těchto odlehlejších oblastech projevuje suburbanizace (Černošice, Klánovice). Velmi nízká je národnostní heterogenita Prahy. Ani v období Rakousko-Uherska ani později jako hlavní město samostatného státu nepředstavuje Praha cílové místo zahraniční migrace a její migrační zázemí se omezuje na oblast Čech.Výraznější zastoupení mají pouze Židé a Němci. Obě skupiny jsou výrazně koncentrováni v centru města, jejich podíl na celkovém počtu obyvatel se neustále snižuje. Válečné události způsobily faktický zánik obou národnostních skupin v Praze.

   Socialistické město

 Socialistické období přerušilo přirozený vývoj urbanizačních procesů i utváření sociálně prostorové diferenciace města. Byl omezen příliv obyvatelstva z venkova, skončila suburbanizace. V prostředí města došlo k většímu promísení sociálních skupin a k zastavení segregace. Ustala i proletarizace centra Prahy. Nadále dochází k pozvolnému vylidňování centra, kde byty zůstávají především volné a pouze v některých částech jsou transformovány na neresidenční využití. Mnoho obchodů a bytů zůstává bez oprav po dlouhé roky a často slouží jako sklady. Na několika místech vnitřního města dochází k částečné přestavbě (Žižkov, Košíře). Původní zástavba je nahrazena bloky panelových domů a obyvatelstvo většinou přestěhováno na sídliště. Částečně došlo i k nahrazení obyvatelstva vilových čtvrtí a doplnění prestižních lokalit o novou komunistickou elitu společnosti.  

Jediným výrazným mechanismem vývoje města byla pozdější výstavba sídlišť na okrajích města a nárazové "přelití" části obyvatelstva z vnitřního města a z venkova do nových domů. Vnější město zůstalo bez zřetelné diferenciace na oblasti s vyšším a nižším sociálním statusem. Panelová sídliště vykazovala mírně nadprůměrné hodnoty sociálních a ekonomických charakteristik obyvatelstva u mladších sídlišť a průměrné u starších. Za těmito průměrnými čísly byla skryta sociálně ekonomická heterogenita bydlících obyvatel. Výjimkou byly první generace družstevních sídlišť, které osidlovali obyvatelé s nadprůměrným ekonomickým statusem a sídliště nebo jejich části určené pro preferovaná povolání. Rozvoj suburbánní oblasti Prahy i rekonstrukce nebo modernizace centrálních částí města u residenčních staveb zcela ustaly. Výsledkem tohoto vývoje byla zmenšující se sociálně ekonomická diferenciace a zvyšující se rozdíly v uspořádání obyvatelstva podle rodinného statusu.  

Přes snížení významu ekonomického statusu jako diferencující proměnné, nelze říci, že se ze socialistické Prahy vytratily rozdíly v sociální stratifikaci obyvatelstva. Komunistický režim nivelizoval celou řadu ekonomických charakteristik obyvatelstva. Pražské obyvatelstvo však nebylo nahrazeno, zůstalo nadále bydlet a pracovat v hlavním městě a uchovalo si celou řadu sociálních charakteristik. Výrazná diferenciace se uchovala např. u vzdělanostní struktury čtvrtí Velké Prahy.

   Post-socialistické a post-industriální město

 Praha se ocitla na počátku 90. let pod vlivem dvou druhů procesů. Se zhroucením komunistické moci souvisí transformace od socialistického k post-socialistickému městu, od centrálně řízené k tržní ekonomice. K těmto procesům, které jsou specifické pro post-socialistické státy se přiřadilo působení globálních a evropských procesů, které ovlivňovaly naše hlavní město již v období socialismu, avšak po pádu železné opony se jejich vliv naplno rozvinul.

 Postupně se formuje nová sociální stratifikace. Privatizační procesy, rozvoj podnikání i šedá ekonomika daly vzniknout novým bohatým Pražanům. Ve městě se objevila na druhou stranu skupina nezaměstnaných, bezdomovců a žebráků. Praha se otevřela zahraniční migraci. Pracovníci z vyspělých i ekonomicky zaostalejších zemí společně se zahraničními turisty přeměnili Prahu na multinárodní město. 

Tyto změny v sociální struktuře pražského obyvatelstva se odrazily do prostorové struktury města pouze částečně. Ačkoli můžeme pozorovat novodobé "paláce" bohatých, gentrifikované části města, nová suburbia i chátrající části vnitřního města, je zřejmé, že diferenciace v sociálním prostoru se prozatím málo odráží v diferenciaci v prostředí města. Důvodem je podle mého názoru chybějící impuls, který by vyvolal disorganizaci sociálně prostorové struktury Prahy. Obyvatelstvo Prahy je do značné míry stabilizováno, mnoho lidí odkoupilo do vlastnictví družstevní nebo obecní byty. Výstavba v rámci Prahy je soustředěna především na komerční projekty nebo na bydlení pro vyšší příjmové vrstvy. Ostatní skupiny obyvatelstva zůstávají částečně vyloučeni z účasti na trhu s bydlením. Na druhou stranu neexistuje ani početná vrstva lidí, kteří by byli nuceni z ekonomických důvodů opouštět větší, atraktivnější a nákladnější byty. K tomu přispívá široká sociální síť a částečně i regulace nájmů.

 Nejintenzivnějšími procesy v současné Praze jsou suburbanizace, mezinárodní migrace a částečně i gentrifikace. Tyto procesy budou zřejmě v budoucnu nejvíce přispívat ke zvýšené sociální diferenciaci jednotlivých částí města. Bude však velmi obtížné tyto procesy sledovat, neboť většinou zůstávají nepodchyceny oficiální statistikou. Jejich hlavní dopad lze očekávat v cílových oblastech - 1) ve vybraných lokalitách suburbánní části Prahy, kam se přesouvají nejen vyšší a částečně střední vrstvy Pražanů, ale zároveň se zde objevují "městečka" cizinců ze západních zemí; 2) v atraktivních residenčních čtvrtích centra a vnitřního města, kde se objevuje gentrifikace yuppies ze západního světa a zvýšená koncentrace studentů a mladých dospělých; 3) sídliště, která v některých případech slouží jako příjmové oblasti nově příchozích národnostních menšin z méně vyspělých států.

 Zdrojové oblasti představují potencionálně ohrožená místa - 1) centrální části měst, odkud mohou odcházet bohatší lidé do zázemí nebo chudší do jiných částí města a ustupovat tlaku komerčních funkcí; 2) sídliště, ze kterých mohou odcházet sociálně silnější a vyvolat lavinový efekt sociální degradace těchto částí města; 3) oblasti vnitřního města se zanedbaným nájemním bydlením, ve kterých zůstane chycena nejslabší vrstva obyvatelstva v sociálních nebo etnických ghetech. Současné urbanizační procesy však nenasvědčují možnosti brzké ostré sociální diferenciaci.

  Závěr

 Praha na přelomu tisíciletí patří mezi ekonomicky nejsilnější regiony bývalého socialistického bloku. Svojí geografickou polohou, historickou tradicí, ekonomickým zázemím a kulturními hodnotami představuje v současnosti region s největší schopností uplatnit se v konkurenci ostatních měst středoevropského prostoru. Představuje zároveň jednu z nejdůležitějších vstupních bran západní ekonomiky a kultury do východní Evropy. Tyto ekonomické, sociální a kulturní prvky se uplatňovaly ve fyzické i sociální struktuře Prahy přirozeným způsobem již v první polovině 20. století. Socialistickému zřízení se podařilo některé přirozeně vzniklé prvky a vzorce odstranit, některé pozměnit a některé z nich přetrvávají ve městě dodnes. 

Počet obyvatel Prahy a jejího zázemí v současné době stagnuje, i když město představuje zřejmě nejsilnější "ekonomický magnet" v Česku. Příčinou je zejména nedostatečná výstavba bytů a prozatímní vyloučení části společnosti z bytového trhu. Na náhlou změnu bytové politiky a současnou "odpovědnost každého jednotlivce nebo rodiny za uspokojování vlastních bytových potřeb" (ÚRM 2000: 41) není prozatím připravena zejména mladší část společnosti. Chybějící levnější segmenty trhu s bydlením, státní regulace nájmů a poměrně nízká intenzita výstavby působí nejen na populační stagnaci města, ale brání výraznějšímu promítnutí sociálních diferenciací do prostorové struktury města.   

Sociálně prostorová struktura obyvatelstva jednotlivých částí města začíná být přesto v současnosti opět výslednicí urbanizačních a sociálních procesů ve společnosti. Existují dobré, průměrné a špatné adresy ve městě. Bohatí mohou volit ze všech možností bydlení, průměrní z méně a nejslabší jsou nuceni obývat nejhorší adresy ve městě nebo spoléhat na pomoc společnosti. V rámci příjmově vymezených skupin obyvatelstva hrají důležitou roli odlišné životní styly nebo rodinný status jednotlivců a domácností, které společně určují sociálně prostorovou strukturu města.  

Centrum města zaznamenává nadále populační úbytky, které jsou způsobeny především demografickým vývojem. Uvolněné byty slouží pouze v některých lokalitách nadále k bydlení, část je přeměněna na komerční využití. Přesto si centrum města uchovává relativně výraznou residenční funkci. Mění se však sociální struktura obyvatel centra. Dochází k její omlazování, posilování ekonomického statusu i etnické heterogenity. Výstavba z období kapitalistické Prahy předurčila charakter vnitřního města, jeho rozdělení na bohaté a chudé oblasti, vtiskla jednotlivým čtvrtím specifický ráz, který se socialismu překrýt nepodařilo. Socialistická éra je viditelná částečně v neresidenčních prvcích fyzického prostředí vnitřního města, charakter bydlení zde prakticky neovlivnila. Vnitřní město se restitucí pomalu vrací do původních kolejí, ale zcela nová je situace vnějšího města, které se významně odlišuje od prostorových vzorců Velké Prahy. Pravděpodobně i zde se bude sociálně prostorová struktura diferencovat. Lze předpokládat rozdělení sídlišť do dvou kategorií, z nichž ta s kvalitnějším bydlení, dopravní i obslužnou infrastrukturou a nově v soukromém vlastnictví si mohou uchovat heterogenní sociální strukturu obyvatelstva a dlouhodobě se stabilizovat. Sídliště s malými byty, chátrajícím fyzickým stavem a nekvalitním životním prostředím budou zřejmě nejvíce ohrožena degradací sociálního prostředí. K podobným procesům již dochází v jiných post-socialistických zemích (Szelényi 1996: 315, Sailer-Fliege 1999: 15). Zázemí města bude stále intenzivněji provázáno s jádrem Prahy a bude se zvyšovat význam jeho residenční i pracovní funkce. Hrozbou pro příměstskou krajinu může být nekoordinovaný rozvoj Prahy a suburbanizovaných obcí - urban sprawl. 

1. část 2. část 
Zpět na hlavní stránku Sociální geografie Prahy