Updated (2006/03/03): Critical view on modern science, written as a reaction to a article of one student slightly "frustrated" by the illusion of all-questions-solving science. This reaction was never accepted and published by the well-known scientific journal "Vesmír", where was printed the origial article of Ms. Lucie Malá. In Czech language only.

Dopis pro Lucii Malou a nejen pro ni.

(Je mi jasné, že následující text poněkud přesahuje rozsah, který je pro příslušnou rubriku obvyklý. Prosím proto redakci, aby v případě, že se rozhodne dopis zkracovat nebo jakkoliv jinak upravovat - bude-li vůbec uveřejněn - aby uvedla především webovskou adresu kde je dopis zveřejněn v původní verzi – předem děkuji.)

V Praze, dne 19.8.2000

 Milá Lucie,

S velkým zájmem jsem si přečetl Váš dopis redakci Vesmíru s názvem „Jak má student poznat, co všechno mu uniká ?“ (Vesmír 7/2000). Mohu dokonce prohlásit, že mne potěšil – proč, to vysvětlím později. Neznám Vás, ale z toho, co jste napsala, na mne dýchla nálada, která se mne poprvé zmocnila někdy kolem 17-ti, později znovu na vysoké škole – přetrvává dodnes, i když už se na ni dívám z trochu jiného úhlu.

Nerad bych Vám bral iluze, ale přece – povězme to na rovinu: to, co popisujete jako fenomén středoškolského učitele se děje i na škole vysoké. Pravda, vědomosti jsou již poněkud hlubší, o to snazší je ale zabřednout do faktografie, která se skutečnosti dotýká jen letmo. Je až pobuřující, když na jedné přednášce slyšíte něco, co Vám ještě týž den jiný přednášející vyvrátí s tím, že je to už dávno překonaný názor. Nebo když si vypůjčíte v knihovně „Nature“ či jiný prestižní časopis a přečtete si, že to, co Vám ve škole vykládají jako nosnou látku je spíš propagace názoru, který razí malá skupina (kéž by se časem ukázalo, že měli pravdu), ale „nosný proud“ plyne někam úplně jinam – dozvídáte se detail, který je viditelný jen v porovnání s něčím, co se studenti nedozvěděli snad i záměrně.

Přinejmenším část studentů dostává tento „zásah“ přesně v okamžiku, kdy stojí na jednom z rozcestí svého života a hledá nějaký pevný bod. Já vím, iluze, ale podstatná. Biologii jsem nestudoval z hravosti, ale s vážným úmyslem přiblížit se pravdě o kus blíž, než bych sám dovedl. Doufal jsem, že mi škola nabídne tu správnou cestu. To, že její role v životě mladého studenta je trochu jiná, a že to ani nemůže být jinak, mi došlo poněkud později.

Z těchto a velmi podobných pohnutek jsem napsal článek, který ve Vesmíru vyšel v květnu 1995. Vlastně jsem se stal na chvíli mluvčím jedné neoficiální skupinky lidí, kteří se chtěli vyjádřit ke svému pocitu, že jsou snad nevědomky, snad účelově, mateni. Teprve s notnou dávkou odstupu mi došlo, že kdybych přeci jen chvíli počkal a nechal si myšlenky o něco déle uležet, byl by text mnohem blíže tomu, co mělo být jádrem tématu. O tom ale teď psát nechci. Rád bych se jen pozastavil na tím, jaké ohlasy onen článek vyvolal. Nejprve se mi ozval jeden pan docent (dnes už, tuším, pan profesor). Sehnal si na mne telefonní číslo domů (!) – ponechám již na čtenářově úsudku, zda je takové jednání korektní – a snažil se mne přesvědčit, že jsem úplně mimo. Samozřejmě, mohl jsem být, ale musím podotknout, že se našlo dost lidí, o nichž jsem do té doby ani nevěděl, že Vesmír čtou a kteří se s mnou vyjádřeným pohledem velmi snadno ztotožnili. Na druhém pólu pak stál dopis jistého pana doktora, poslaný přes redakci časopisu, který můj výlev pochopil jako vhodnou chvíli pro můj přestup k církvi. Mezi oběma těmito krajními počiny ale stáli lidé, o nichž jsem se již zmínil – článek jim udělal radost a oni si jej zapamatovali jako jednu z epizod „vědátora“, který bádá na přiděleném úkolu, chrlí články a jiné stati ve snaze dosáhnout uznání, ale stejně si rýpne nebo zaspekuluje, jakmile to jen trochu jde. A to mne fascinovalo nejvíce – umění vystoupit ze stáda uniformě smýšlejících tvorů, vyslovit to své a pak zase pokojně splynout s davem. Ne, opravdu tím nechci nikoho urazit, ale lepší metafora mne nenapadla.

Tak abych to zkrátil – s vědou jsem sekl, sotva jsem s ní začal. Moje diplomová práce ukousla z neobjeveného přesně tak málo, kolik odpovídalo mým začátečnickým schopnostem. Důvod proč jsem nestihl napsat ani pořádnou publikaci souvisí s tím, co jsem popsal v předchozích odstavcích – neustál jsem rozdíl mezi vědou jakožto poetickým poodkrýváním tajemství světa a vědou jakožto řemeslem. Určitou záchranou se pro mne již v době studií zdálo být prostředí Akademie věd, ale ani to nevydrželo dlouho. Každý v sobě nosíme určitý model reality, říkejme mu třeba světonázor. Když jsem si uvědomil, jakou roli zaujímá pojem „objektivita“ v tom mém, nezbylo mi než případnou vědeckou kariéru přenechat jiným. Někdo se teď shovívavě usmívá a říká si pod vousy: „Prostě na to nemá a neumí si to přiznat.“ Jiný zas možná nabude dojmu, že to nemám zapotřebí. No, asi bude pravda někde uprostřed. Na vědu jsem rozhodně nezanevřel – nadále ji ctím jako svébytnou a velmi důležitou a úspěšnou formu poznání, živě se zajímám o její pokroky, dokonce mne těší, že někdo oprášil tu moji „diplomku“ a pokračuje v načatém. Zároveň ale vím, že příliš mnoho přemýšlím nejen o podstatě záhady, kterou je třeba objasnit, ale i o kořenech vědy jako takové a o pohnutkách lidí, kteří ji s opravdovou vervou dělají. Ano obecně, když člověk moc přemýšlí o věcech kolem, a není ochoten se zahledět jedním směrem, vidí věci trochu jinak. Koneckonců nepotřebujeme evoluční teorii k tomu, abychom pochopili, že „nejvyššímu poslání“ se může věnovat jen část společnosti, pokud má smysl mluvit o budoucnosti – to věděli už „zakladatelé“ buddhismu a možná už někdo tisíce let před nimi.

Byl bych velmi nerad, kdyby tento dopis posloužil jako výmluva pro odchod z vědy komukoliv. Stejně tak bych se nechtěl stát argumentem pro ty, kteří se rozhodli (nebo se jim nepovedlo) „dostat se na školu“. Chtěl jsem jen ukázat, že existují lidé, kteří vědu ctí a přesto se dobrovolně rozhodli ji nevykonávat, ačkoliv k tomu měli dobrou příležitost. Snažil jsem se popsat jeden z možných důvodů takového jednání – neschopnost nebo neochotu přepínat mezi plnou šíří duševního života a tím, co dovoluje vědecká metoda – podle toho, kdo zrovna naslouchá a co se mi kvůli tomu může přihodit. A když k tomu všemu přidáme ještě nepříjemné zjištění, že vědecká práce neformuje lidský charakter o nic lépe než jakékoliv jiné zaměstnání, jsme přesně tam, kde jsem si přál být už na začátku tohoto dopisu.

Na začátku jsem slíbil, že vysvětlím, proč mi udělal Váš dopis takovou radost. Dnes jsem se vracel z Jizerských hor do Prahy. Pokud se přitom člověk chce vyhnout dálnici (třeba proto, že nemá příslušnou nálepku) a cestu nezná, je to při značení našich silnic opravdu zážitek. Většina cesty je nuda, jen několik malých zdánlivě nevýznamných křižovatek může za to, že ujedete 140 nebo také 250 km, popřípadě nedojedete vůbec. Na každé takové křižovatce se nějak rozhodnete a už to nelze nikdy vrátit do úplně stejné situace, jen obohacené o nové vědomosti – i kdyby šlo jen o tvar mraků na obloze. Při zpětném pohledu na lidský život to možná vypadá dost podobně – celkem stereotyp, jen občas narušený něčím, co Vás nasměruje jinam, než se očekávalo. Co je ale na takové cestě, kdy zabloudíte a jedete oklikou nejzajímavější – vidíte věci, na které většina neměla čas ani pomyslet. Ale dost už metafor. Mezi lidmi si nejvíce vážím těch, kteří dokázali najít cíl své cesty i přes nenadálé překážky. Pro někoho je takovým milníkem to, že mu osud přihrál nějaké velké trápení, pro jiného je jím „pouhý nesvědomitý učitel“, jehož výklad Vás ovlivnil na desítky let, protože, povězme si konečně o příčině Vašeho trápení s medvědy: všichni si můžeme ověřit jen velmi málo z toho, co se dozvídáme.

Přeji Vám co možná nejúspěšnější cestu za poznáním.

D. Kománek

P.S.: Omlouvám se všem, kterým můj dopis přišel „od věci“. Je mi jasné, že neosloví všechny, ale domnívám se, že svůj účel i tak splní dobře.