Update (2006/03/03): My very old but still interesting short writing. Still in Czech only - is awaiting to be translated Undecided
 

Ve stínu hor Západního masívu se po zemi válela mlha. Orosené listy a kmeny stromů. Vlhké a kluzké balvany mezi jejich kořeny, obývané zespodu šupinatými tvory. Údolí vede jako tunel k pobřeží.

Ve vzduchu se vznáší velcí opeřenci a nedočkavě čekají, až vítr rozfouká chuchvalce mlhy. Mají hlad. Potrava je dole - šupinatí tvorové. Hluk nedalekého příboje se mísí s křikem ptáků. Nad čáru obzoru se pomalu vyhupuje krvavý kotouč. Krabi se zahrabávají do písku a zůstávají po nich jen malé propadlinky, které i zkušené oko ptáka občas přehlédne. Hvězda stoupá výš, ale její barva se nemění. Je tak velká nebo tak blízko, že jsou na ní pouhým okem viditelné drobné tmavé skvrnky. Ale do oslňujícího světla se žádné oko nevydrží dívat dlouho. Proč taky ?

Den jako každý jiný. Jenom sluneční svit, nikde ani mrak, neúprosný žár. Pouze ve stínu hor Západního masívu je o něco lépe. Ptáci sklouzli blíže k zemi a sledují každičký pohyb. Cokoliv se hne má své dny sečteny. Ani ptáci ale nejsou v bezpečí. Někteří šupinatí tvorové se umí docela schopně bránit. Jejich ostré zuby, pohyblivé štíty a jedové žlázy měly dostatek času patřičně se vyvinout. Ptáci mají hlad. Nerozpakují se tedy zaútočit ani tehdy, je-li jejich protivník silnější. Nic je nezastaví - vyceněné zuby, štíty ostré jako skalpely, plivání jedu, imponující pózování, nic.
Je poledne. Slunce je skoro v zenitu. V horách Západního masívu už není stín. Ptáci dávno zalezli do svých podzemních úkrytů. S obavou, že je vyslídí šupinatí tvorové. Listy stromů zaujaly svislou polohu. Šupinatí tvorové slídí po okolí. Mají hlad. Občas narazí na nějakého ptáka. To ale není jejich hlavní potrava. Nestačila by jim. Čenichají ve všech skulinách, i v lidských kostech, které nemohou být mladší než desetitisíce let, by se to mohlo krčit. Pod krustou ztvrdlého písku. Pod kameny na pobřeží. V záhybech kůry stromů. Nebo v úžlabí jejich listů. Kdekoliv. Vypadá to zcela neurčitě. Slizká narůžovělá a zakalená hmota. Buď se amébovitě stěhuje z místa na místo, anebo se skrývá. Ve dne se skrývá, v noci se stěhuje. Jen se skrývá, stěhuje nebo roste, nic víc. Vlastně ano, ještě se chvěje. Chvěje se jako by měla strach. Strach ze šupinatých tvorů. Sliz nepotřebuje ke své existenci skoro nic. Vodu má z ranních mlhavých oparů. Přímo na něm se srážejí drobné kapičky, které v pravidelných intervalech vždy naráz prosakují povrchem slizu. Prachové částice ulpívající na jeho vlhkém povrchu jsou rozkládány a spolu s atmosférickými plyny se vstřebávají. Teplo není pro sliz důležité. Sluneční světlo mu také k ničemu není. Žije v moři, na souši, spící zárodky zanechává čekat v hlubokých chodbičkách, vyleptaných ve skále, jeho spory se vznáší ve vzduchu. Je všude, ale není ho moc. Všechna menší zvířata jej žerou. Je odporný a sladký.

Je noc. Krvavé slunce nahradil popelově šedý měsíc. Všude je slyšet jen syčení a praskání, občas jako když se něco utrhne a kutálí po svahu. Měsíc není skoro vidět. Převalují se přes něj barevné mraky.

Je ráno. Slunce nevyšlo. Místo něho jen malý nebo vzdálený žhnoucí uhlík. Ve stínu hor Západního masívu se neválí mlha ale kouř. Žádní ptáci, žádná šupinatá stvoření, žádné staré lidské kosti. Skála má sklovitý povrch a v šeru se leskne. Jako sklo. Vrcholky hor jsou steklé do údolí a přehradily cestu k moři. Ale moře už stejně není. Proč taky ? Země je ještě horká, občas se utrhne kus převislé skály a s rachotem se skutálí dolů. A pak ticho. Tisíce let ticha. A sliz se rozlézá po celé planetě, postupně ji pokrývá a tráví. Planeta už není lesklá. Její povrch je narůžovělý a trochu se chvěje.