Update (2006/03/03): This is my original prose (in Czech language only), which I wrote years ago as a set of short imaginations through which I saw the world. Many of them are still living in me ....

1996,97 © D. Kománek

Svět Srdce

Dovolte mi, abych se představil. Jsem obyčejný člověk, možná natolik obyčejný, že je to až výjimečné. Můj život se však odvíjí na pomezí dvou světů, které se nyní konečně spojují v jeden jediný. Jsem teprve na začátku Cesty, ušel jsem po ní jen několik nesmělých krůčků, kopl do několika drobných oblázků a už se víří prach, který mi stíní ve výhledu vpřed i nazpět. Moje cesta vede napříč prostorem i časem, kříží lidské osudy, a čím déle po ní jdu, méně prošlapaná, vysokým roštím zarostlá, je. Nemám jistotu, že nezbloudím a tak mne okolnosti nutí, abych začal psát. Nebude to celistvý příběh, jen skromná snaha zachytit alespoň několik odlesků světa, který prožívám, a který se mi zdá natolik krásný, že bych o něm rád vyprávěl Vám všem.
Součástí mého života je komplikovaná symbolika, zrcadlící můj svět na mnoha významových rovinách současně. Je mi tedy jasné, že každý si z následujících stran odnese jiný díl, úměrně tomu, co a jak sám prožil. Není nutné vše pochopit, ale je důležité, aby si každý z nás nalezl své vlastní způsoby, jak vstoupit do Světa Srdce. Zbytek pak už záleží jen a jen na Vás, vážený čtenáři.

1.
Co že to vlastně je, Svět Srdce ? Tak jsem si označil část skutečnosti, již prožívám, která člověku v běžných situacích nemusí být přístupná. Lidé jsou velmi často posedlí nějakou činností. Kdybych se mohl na lidské postavy dívat tak, abych jako největší viděl ty části těla, jež hrají v životě jednotlivce nejvýznamnější roli, pak by u většiny lidí dominovaly oči, ústa, ruce, pohlavní orgány, u některých lidí by byla docela velká celá hlava. Ale existuje ještě jedna, i když nepříliš početná, kategorie lidí - Ti by měli obrovské srdce.
Dospělý člověk vnímá svět obvykle přísně logicky, uvědoměle, neustále používá ke sdělování prožitého slova, respektuje přírodní zákony, řídí se jimi. Tito lidé jsou ve většině. Jejich svět je Světem Mozku a jimi vnímaná realita je častou vědeckou potravou. Existuje ale ještě jeden svět, který se Světem Mozku báječně doplňuje v jeden celek. Je to Svět Srdce, v němž neplatí slepé vztahy příčiny a následku. Tam nevadí, když něco nevyplývá z něčeho jiného, i nelogické tu má své místo a není na něm nic divného. Tento svět neumím popsat slovy, jakoby šlo o rozmístění nábytku v pokoji. Ne, je to mnohem více svět intenzívních, ale neostře ohraničených pocitů, pro něž chybí lidská slova. Je to pouhá fantazie ? Jsem přesvědčen, že ne. Svět Srdce je stejně skutečný jako Svět Mozku, jenže většina z nás se jej dobrovolně předčasně vzdává. Museli bychom se vrátit hluboko do dětství, abychom jej znovu našli. Dítě jako by mělo od tohoto světa klíč, my už ne, ale přesto nás láká pomyšlení na výlet do takové země. Pojďte semnou - pokusíme se o to.

2.
Každý z nás určitě zná někoho, o kom se říká, že je velmi svérázný nebo že je to podivín. Samozřejmě, existují různé duševní poruchy, ale mimo ně (a možná i v jejich rámci) zůstává přeci jen hodně podivínů, kteří by nás měli hodně zajímat. Tito lidé chápou svět trochu odlišně a mnozí z nich stojí jednou nohou v jiném světě. To je ten důvod, proč jsou praví umělci takoví, jaké je známe, proč jsme přesvědčeni, že bdělé vědomí je výsadou lidství, ... prostě se tu stýkají různé světy a pokud máme jen ten "logický", musí se nám nutně ti obdařenější jevit jako podivíni nebo dokonce blázni. Uvědomme si, že svět máme přesně takový, jaký jej chceme mít. To "chceme" se musíme naučit používat, jestliže máme touhu svět měnit. Svět zvířat, rostlin, umělců, ... je více či méně odlišný od našeho průměrného. Jinak řečeno : nejde jen o změny v nazírání na svět, ale o skutečné změny, způsobené změnou našeho nazírání, což zase má další vliv na Způsob pohledu na svět a tím se kruh uzavírá. Ostatně toto je princip evoluce. Důsledkem toho je i to, že Vám Vaši bližní nevědomky berou a ničí Váš "osobní Svět srdce", zabíjí ve Vás bytost, která se v srdci probouzí zpět k životu. Ve skutečnosti Vám ale nikdo neháže klacky pod nohy, to jen každý chce a potřebuje svůj vlastní svět.

3.
Skrze větve mrtvého stromu pozoroval zapadající Slunce. Rudý kotouč se střídavě proplétal mezi cáry mraků a ztrouchnivělými větvemi. On tam jen stál, díval se a cítil se šťastně.

4.
Hvězdy. Ty malé zářící body na obloze ve mně vyvolávají mnoho rozličných pocitů - jsou symbolem dálky a propastné bezednosti Vesmíru, ale jsou i svědky dob dávno minulých. Co je současnost - to, co se v dálkách děje teď, anebo to, co se z jejich svitu teď dozvídáme ? Obojí je současnost, ale každé jinak. Každá hvězda symbolizuje jiné stáří Vesmíru a čas se tak zobrazí v celé své kráse, najednou, ne ve sledu kratičkých okamžiků, kterým jsme navyklí říkat "teď".
Hvězdy. Pohled na ně vyvolává úctu a posvátnost. Chtěl bych byt chvilku mezi nimi, dívat se na ně ze všech stran. Jejich dokonalé rozmístění, kombinace jasů a barev působí na ta nejzazší zákoutí mého nitra. Rozvazují pouta fantazii a zároveň mne nutí ke zbožnosti. Pohled ke hvězdám je pro mne jakýsi druh modlitby.

5.
Struny kytary se rozeznívají v rytmu mého těla, stejně jako tóny píšťal. Ne všechny tóny mají stejně magickou moc, jen některé z nich jsou schopny odpovídat vibracím lidského těla a přivádět jej na pokraj extáze. I zvířata reagují na hudební tóny - pes, papoušek i želva, stačí nástroj vhodně naladit a vyloudit určité tóny nebo třeba jen šikovně zazpívat a získáte si jejich pozornost a sympatie. Hudba mne přivádí k úžasu, proto hraji na kytaru a na flétnu, proto si neuměle prozpěvuji v koupelně, která má zvláštní akustiku, proto poslouchám vážnou a instrumentální hudbu s důrazem na melodickou stránku.

6.
Pouhý pohled na živou bytost ve mně často vyvolává něhu, lásku a zároveň úctu. Stačí vidět tesaříka, sajícího nektar z mrkvových květů nebo nakvetlou růži nebo potkat známého člověka nebo cokoliv jiného.
Hranice bytostí neodpovídají povrchu jejich tělesné schránky. Tak jako gravitace je součástí tělesa stejně jako jeho historie i hmota samotná, tak i živá bytost dosahuje různě daleko. Některé jsou stažené hluboko pod kůru nebo pod srst, jiné se naopak rozprostírají do mnohem větších rozměrů, sálají sílu, dotýkají se sousedních bytostí.
Všechny bytosti navenek vystupují jako individua. Na jiné úrovni ( a je úplně jedno, budeme-li ji nazývat vyšší nebo nižší ) se ale všechny stýkají v jediném bodě. Ne, to jsem řekl nepřesně. Pravdivější by bylo, kdybych napsal, že hlouběji pod povrchem jsou si bytosti stále podobnější, takže postupně mizí ony rozdíly, které jsou základem individuality. Jednotlivé bytosti jsou od sebe stále obtížněji rozlišitelné, nakonec se toto rozlišování stane nemožným a všichni splynou v jeden jediný živý celek, který nemá zvenku viditelné části. My všichni jsme vlastně jeden ! A přitom živé je úplně všechno, jen se různými způsoby projevuje a my z jeho projevu vnímáme pouze tu či onu část ... pak se nám zdá, že něco je "živé" a něco se chová jako "mrtvý kámen". Ve skutečnosti je ale všechno živé, my jen nejsme s to našimi smysly jeho rozličné projevy vždy postihnout. A chceme-li se držet definic života, pak je vše živé, jen různou měrou. 
Jak souvisí vše dohromady ? Prostě stačí si uvědomit, že úplně všechno na světě má ve svém jádru společnou jednotu, jež propojuje veškeré projevy bytí. Uvědomíme-li si toto, odpadne spousta otázek typu "Jak je to jen možné ?" Nepřestanete se sice takto ptát, ale často naleznete odpověď v tom, co jsem před chvíli napsal.

7.
Není pravda, že by existovaly dva oddělené světy - hlava a srdce. To, co těmito pojmy nazývám, je pořád totéž, ten samý a jediný, celistvý svět. Na skutečnost se ale můžeme dívat různým způsobem, různě ji vnímat a různě hodnotit. Soudobá evropská kultura je založena na jednom z obou extrémů - mozek potlačuje projevy srdce. Opačný přístup je sice krásný, leč těžko obstojí v dnešním světě, kdy má většina lidí celou řadu existenčních starostí. Čistý svět srdce je totiž ryze vnitřní svět "jednotlivce", pro život s ostatními lidmi moc praktický není. A navíc, bez bystré úvahy a rozumové kritiky se bude lidská duše jen obtížně vyvíjet. Proto bych se rád pokusil dojít k syntéze obojího. Proto si cením inteligence i uměleckého nadání vpodstatě stejně, ale mnohem více si vážím daru, jímž je moudrost. Přitom moudrost s inteligencí ani s uměleckým nadáním nemusí vnitřně souviset ( a obvykle také nesouvisí ).

8.
Svět srdce sestává z dojmů a zážitků, které mnohdy nelze slovy popsat. Možná to jde, jen já to neumím. Vnější projev události, její barevnou obálku, lze zachytit a sdělit, vše ostatní musíme procítit - každý znovu a každý sám. Nevím, jestli smím své prožitky považovat za něco výjimečného, co mi bylo dáno od Boha, nebo zda to jsou běžné věci, o kterých se jen nemluví, protože se o nich příliš mluvit nedá. Ve mně ale návštěvy Světa srdce vyvolávají tak silné emoce, že se stávají středem mého současného života. Ale po pouhých jedenadvaceti letech na tomto světě ... mám vůbec právo posuzovat to, co prožívám ?

9.
Nedávno přeplaval rybník a na písčité mělčině si, nerušen nikým, klekl do vody, kolena od sebe, paty k sobě, dosedl na ně, ruce spustil do vody volně podél těla. "Meditoval" - jeho mysl odpočívala a on se pomalu vpíjel do okolní přírody. U protějšího břehu rybníčku se po hladině potuloval labutí samec. Po chvíli se otočil a zamířil směrem k písčité mělčině. On tam stále klečel a klidně se díval na zvíře, toužíc po jeho přítomnosti. A pták skutečně připlul. Nejprve asi na deset metrů, pak, váhavě, ještě o něco blíž, až se zastavil tak, že kdyby on natáhl ruku, dělil by je od sebe pouhý metr. Oba ve vodě, blízko sebe, hleděli na sebe, v jejich očích byla láska a klid, ale současně i respekt a napětí. Blíž se labutí samec neodvážil, člověk nechal ruce volně svěšené podle těla, nechtěl zvíře plašit tím, že by se k němu snažil ještě více přiblížit. Ta chvíle, ten okamžik, snad to bylo deset vteřin, co si byli tak blízko, možná o něco více, zdálo se to ale mnohem delší. A nebýt uhulákaných plavců, blížících se k mělčině, trvalo by to setkání snad ještě déle. Náhlé vyrušení přimělo ptáka k odplutí. Ale jak - vznešeně, důstojně, do ústraní. Jaké pocity ten zážitek v labuti zanechal - asi nemá smysl se tak ptát - v člověku ale zůstal nevýslovně krásný pocit, z něhož se část vrací při každé vzpomínce na ty chvíle.

10.
Na zahradu chodí asi pět různých koček a kocourů. Jedna z nich si nás adoptovala ve věku, kdy se teprve začínala hlásit o právo na svět. Sotva se naučila chodit, už byla "naše". Ostatní k nám přicházejí vlastně kvůli potravě, kterou jim na "obvyklých místech" necháváme. Kromě té jediné, všechny kočky byly zpočátku mimořádně plaché, stačilo se objevit na verandě a už utíkaly ze zahrady. Postupně se však kočky a lidé sbližují, některé se nechají pohladit, jiné snesou trochu dobrých slov a přiblížení na několik metrů. Přitom je sice krásně, že se "ochočily", ale mnohem bohatší je právě ten proces sbližování se. Člověk si s kočkou vyměňuje pohledy plné myšlenek, nápadů, úzkosti, odvahy ... a citu. Ano, skutečně, součástí těch pohledů je nejen zvědavost, ale i něha.

11.
Všední letní den, podvečer, lze vytušit pomalu se blížící soumrak. On na kole, s dalekohledem v ruce projíždí kolem posekaného obilného lánu těsně za vsí. Jen několik desítek metrů od silnice se na zrní, vysypaném mezi stébly trávy, popásá srneček - nádherné paroží, jen velikost jeho těla prozrazuje, že je ještě mladý. Jako by sám toužil po zajímavých zážitcích a tak se odvážil za světla až ke vsi. A měl štěstí. Člověk pomalu brzdí svůj bicykl, vláčným pohybem zvedá k oku dalekohled, zaostřuje ... Vzájemně se pozorují, chvílemi si jeden druhého nevšímají - srnec se popásá a člověk dává odpočinout svým očím. Ale vlastně se sledují neustále, to jen "naoko" dávají tomu druhému větší svobodu a zmírňují tak napětí. Sebenepatrnější zvuk vždy znovu zaujme pozornost druhé strany. Dlouhé minuty se tak na sebe dívají a vychutnávají si poklid večerního setkání. Člověk na kole potom odjíždí, srnec jej provází pohledem a potom se pase dál.

12.
Na místní poměry dosti rozlehlý rybník, okupovaný rybáři. On zastavuje a ze silnice přichází ke břehu u houštiny s odkvetlými divokými kosatci, na niž navazuje trs bíle kvetoucích leknínů, vystrkujících své listy vysoko nad vodní hladinu. Je tam totiž labutí rodinka - rodiče a dvě mláďata ve špinavě hnědobílém šatu, který prozrazuje, jak jsou mladičká. Dospělý pár je krotký, připlouvá až ke břehu, mláďata důvěřivě s nimi. Člověk a labutě se vzájemně zvědavě prohlíží, jen mláďata nejeví o člověka zvláštní zájem - buďto se zatím bojí podívat člověku zpříma do očí anebo musí k zájmu o lidi teprve dozrát, kdo ví ... Člověk se nahne blíž ke zvířatům a dospělci se začínají zlobit - syčí a naznačují útok. Člověk se vrátí do původní pozice a je klid - labutě samy určují, jak blízké to setkání bude. A ten člověk u sebe nemá ani chlebovou kůrku, kterou by jim mohl dát, jak to dělává občas ve městě na řece.

13.
Popsal jsem tu čtyři různá setkání člověka se zvířetem. Všechna ta setkání cosi spojuje - zvláštnost onoho střetu různých pojetí světa, střetu světů samotných, touha přiblížit se jeden druhému, zároveň však obhajoba soukromí vlastního světa, láska a naproti tomu i strach ... a pak něco, co snad ani nelze popsat, jakési souznění lidské a zvířecí duše - vždy jen na chvilku, ale přece. Něco podobného umím zažít i s rostlinami, se stromy i bylinami, ale o tom snad zase až jindy.

14.
Pravá láska, narozdíl od pouhého chtění, ničeho nežádá - prostě je, bez ohledu na to, zda je opětována či ne. "Skutečně milovat" lze jen nezištně. Můžete o přírodě číst knihy, sledovat naučné filmy, diskutovat o ní se známými, psát o ní básně nebo třeba studovat biologii, ale pokud pochopíte, že v přírodě lze pobývat, že lze milovat každou bytost, která je její součástí (a příroda je tvořena jen a jen samými bytostmi, od kamene až po zvíře) a jestliže sami takto milovat budete, pak vám to přinese mnohem více než odborné znalosti, verše a vášnivé debaty. Zažijete totiž věci, které se nelze naučit z knih, které nelze vymyslet, lze je jen přijmout, ale to se člověk musí naučit, přijímat. Svět prosycený láskou totiž vypadá úplně jinak než svět pana Darwina - boj o potravu, ekonomické vztahy, politika, strategie jak vyzrát a zvítězit nad ostatními ... to všechno jsou malichernosti, ke kterým se lidská pozornost upíná tehdy, nemá-li dostatek citu.

15. 
Mezilidské vztahy jsou plné chtění - to poznávám sám na sobě. Chtění a očekávání jsou ty nejnebezpečnější vlastnosti, které do vztahu mezi bytostmi zasahují. Nemá ale smysl je zcela vymýtit, to je dost nepřirozené, možná to ani nejde. Je ale potřeba naučit se jim rozumět, chápat je a zacházet s nimi tak, aby nemohly škodit. To si však žádá překopat celou duši a některé její části postavit znovu. Ten přerod je bolestný a trvá dlouho, ale věřím, že to stojí za námahu - s jistotou to tvrdit nemohu, nejsem ještě ani zdaleka u konce, ale pevně věřím, že to tak bude, mnohé tomu nasvědčuje. 

16.
Moc toho nenamluvím. Jistě, jsou chvíle, kdy napovídám spoustu blábolů, to jsou projevy mládí. Často ale mlčím tam, kde jiní očekávají, že budu mluvit. Když totiž v přítomnosti druhého člověka přestanu mluvit, on se obvykle nudí. Já ne. Já, už pochopil, že člověk mého typu nemusí do světa příliš zasahovat, mnohem užitečnější a bohatší je, když své okolí vnímám. Ale abych ji opravdu viděl, k tomu potřebuje mysl svůj klid, srdce zrovna tak. Někdy to jde jen tak, někdy je vhodné využít rozdílu ve stavu duše a těla, který přijde po určité námaze, přinese to totiž dojem náhlého zklidnění a ztišení. Chápu, že někdy je zbytečné, ba přímo škodlivé mluvit. Úplně nejlepší je, když se mi podaří vystihnout situaci takovým způsobem, že udělám nebo řeknu něco, co ostatní "přinutí" k obrovské škále projevů. Pak už do dění zasahuji jen nepatrně nebo vůbec a dozvídám se o světě kolem sebe docela dost.
A ještě něco, co radí třeba i Osho : když vás to napadne, zastavte se, třeba zrovna uprostřed vašeho konání, přestaňte se hýbat a jen naslouchejte tomu, co se děje kolem vás. Všímejte si třeba jen zvuků nebo se dívejte očima jen před sebe atd. Během několika vteřin tak probudíte své smysly k nebývalé aktivitě a budete udiveni, co všechno se v té krátké chvíli ve světě kolem vás i ve vás samotných děje. Základem poznávání Světa srdce je "umění naslouchat".

17.
Taoistická monáda je symbolem harmonie protikladů. Je to symbol jednoho z nejzákladnějších zákonů chodu světa, jaké jsem měl možnost poznat. Co nemá svůj protiklad, to neumíme našimi smysly ze světa vůbec vyjmout, nemůžeme to vnímat. Naše smysly jsou totiž závislé na rozdílech a poměrech, ne na skutečných hodnotách a stejně se chová i mysl.
Protiklady jsou spolu nerozlučně spjaty, jeden je obsažen ve druhém a oba jsou vždy stejně důležité, i když se nám tak nemusí zdát. On ale svět není sestaven jen z protivážných věcí - to jsou jen extrémy, mezi nimiž je mnoharozměrná škála přechodů. Svět totiž není zebra - černá, bílá, černá a zase bílá ... - ale ani s odstíny šedi si nelze vystačit, žijeme v barvách a každá skutečnost má svůj barevný odstín, sytost a lesk.
Hra protikladů není jen záležitostí pozorování, ale i věcí jednání. Dovedu-li své chování v určitém směru do extrému, třeba se pokusím být příliš mírný a klidný, musím v brzké době očekávat výbuch hněvu - protiklad se hlásí o své místo a posunout takovou rovnováhu nutně znamená, že budu prožívat výkyvy na obě strany a pokaždé mám šanci se svému cíli přiblížit jen o maličko. Kyvadlo hodin se pohne doleva, ale hned se musí vrátit. Dynamika Vesmíru přitom zajistí, že žádné dva kyvy nenastanou na tomtéž místě, přestože se to zdá být naopak. 

18.
V pokoji nad stolkem je zavěšena stropní lampa. Když svítí, přitahuje k sobě všechen možný i nemožný hmyz - co má křídla, to přiletí. Motají se kolem žárovky, jeden se vyhýbá druhému a jejich pohyb snad nejlépe vyjadřuje krátké cizí slůvko - chaos. Přitom do sebe nikdy nenarazí, nikdo ostatním neupře právo na vlastní prostor a pohyb.
Naprosto obvyklá a nezajímavá situace, prostě kolem žárovky létají mouchy a můry, že ano ? Ale zkuste je chvíli pozorovat, určitě vás udiví spousta věcí. Avšak proč bych je měl popisovat, vždyť si to může zkusit každý. Zbavte se lhostejnosti, přestaňte dělat předčasné závěry a uvidíte mnohem víc než dosud - to platí vždy a všude, i když ne vždy a všude si to můžeme, z čistě praktických důvodů, dovolit
O lampě a mouchách ale píšu i z jiného důvodu. Občas se stane, že kolem ní poletuje nějaký druh much bez zjevného důvodu. Ta lampa je teď totiž zhasnutá a pět nebo šest tvorů pod ní "zmateně" krouží naprosto stejně, jako když svítí za dlouhých večerů. Proč ? Co je k tomu přimělo ? Anebo o tomtéž zcela jinak : proč se občas stane, že za jedinou noc zvadnou a odkvetou všechny řezané květy v domě ? Mezi bytostmi, které mají něco společného, se rozeznívají tóny tiché harmonie. Někdy je to "jen" cítit, jindy to lze poznat i očima. Blíž to popsat neumím, tady mi už opravdu docházejí slova, přestože zkušenost jde ještě o krůček dál. 

19.
Chování muže se v přítomnosti ženy velmi změní, i jeho uvažování je náhle trošku jiné. Záleží na tom, jak je mu ta žena blízká, chceme-li se ptát, kterým směrem ta změna probíhá. Přítomnost ženy je pro muže "dar", díky němuž on má možnost dozvědět se více o kráse a citu. Dar, který nikdo z nás nemá právo odmítnout, jehož by si naopak měl nesmírně vážit. Žena je pro muže zdrojem přechodných trápení, která se stávají pozadím pro něco neskutečně krásného, co lze jen těžko vpracovat do slov. Podobně je to asi i opačně, ale ze svého pohledu nemohu posoudit, jak se jeví muž ženě.

20.
Ještě jednou k protikladům, na něco jsem zapomněl. Zákony lidského rodu a etiky vyžadují, abychom si dobra cenili více než zla - v obecných souvislostech i v konkrétních případech. Nelze ale oddělit dobro od zla, byla by to dokonce chyba, kdyby se o to někdo trvale pokoušel. Vždyť jsou to právě ty nejtěžší chvíle a nejhorší zážitky, které formují duši směrem k dobrému a naopak - mnoho dobra a pohodlí povahu kazí a zpohodlňuje nás. Takže záleží jen na kontextu, kdy je lépe dávat přednost dobru a kdy zlu. Snažme se vybírat tak,. aby dobro přicházelo ve výsledku - i za cenu, že nebude zrovna teď. Ale to vlastně nevybíráme ani tak my, to je jen iluze. Vybírá Bůh.

21.
Když několik dní prší a obloha je temná, dolů se spouštějí provazy deště, mnoho lidí má špatnou náladu. Ale všímejte si deště a uvidíte, že je krásný. Vylezte z domů a nechte se jím chvíli omývat a mějte radost z toho, že se Vás voda dotýká. Na deštivém počasí nás nejvíce zlobí patrně to, že jsme si je nevybrali, že jsme mu nenařídili, kdy začne a kdy skončí, takže nám kazí plány. Zkříží-li nám něco plány, ukáže to naši skutečnou povahu. Neptejme se : "Proč zrovna teď musí pršet ?", ale zamysleme se raději nad tím, proč nám to vadí.

22.
Po deštivých dnech se roztrhá "oblačný špunt" nad našimi hlavami, vítr rychle žene jemné cáry mraků na pozadí těžkých temných ker, ze kterých ještě před malou chvílí pršelo. Ty "jemné cáry" mi připomínají lidské duše. Neustále se mění jejich tvar, jsou neuchopitelné v klidu, jsou jim vlastní jejich pohyb a proměna. Oblaka stále mění svůj tvar, ale nemohou se vymodelovat libovolně, za dobu života je mraku dovoleno se proměňovat jen určitou rychlostí a určitými způsoby.
A ještě něco je v tomto přirovnání mraku k lidské duši nápadné - jak oblaka putují napříč oblohou, mění se i úhel či lépe směr pohledu na ně a odkrývají se nám tak nové části jejich tvarů, zatímco jiné už nevidíme.

23.
Slovo "Bůh" nepoužívám na veřejnosti zrovna s nadšením, protože moje představa Boha se velmi odlišuje od představ většiny ostatních lidí v kraji, kde žiji. To slovo "velmi" z předchozí věty si také zasluhuje vysvětlení - řeknu-li, že se lidé od sebe navzájem velmi liší, mám ve skutečnosti na mysli, že se jednotlivci od sebe odlišují jen v několika maličkostech, které však většinou pokládáme za natolik významné, že pro ně nevidíme míru toho, co máme společné. ale zpět k Bohu. Nejsem křesťan ani nikdo podobný. Mám sice Bibli i jiné knihy o víře velmi rád a jsou mi cennou inspirací, ale "evropský model víry" mi nevyhovuje. Zůstaňme u křesťanství, které je většině z Vás snad nejbližší. Čemu slouží taková víra ? Původně snad vznikla z potřeby přidat ke všemu na světě nějaké vysvětlení. Co si lidé neuměli objasnit, k tomu povolali Boha, o němž pak prohlásili, že jeho vysvětlovat nemá smysl - ubohá fráze ! Druhým důvodem asi byla snaha o řešení osobních problémů. Lidskému myšlení se tak stala blízká představa všemohoucí bytosti, "nadčlověka". Ale jakým právem přisuzujeme Bohu naše lidské vlastnosti ? Uctíváme skutečně Boha anebo dáváme přednost vysněnému ideálu nás samých ? Křesťanství mi nikdy nedalo odpověď na otázku po podstatě Boha, zato mi ale vždy poradilo, jak se chovat lépe k druhým i k sobě. Je smutné, že se většina z nás k Bohu utíká jen tehdy, když si nevíme rady, když potřebujeme vyřešit nějaký problém, , překonat nesnáze. Věříme v Boha proto, aby nám pomáhal, ale zapomínáme, že i on má právo po nás občas něco chtít. Nechci tvrdit, že ostatní lidé vidí Boha špatně, jen se mi zdá, že zapomínají střídat pohledy z různých stran a vystačí si s jedním jediným, na který si zvykli.
Nevstoupil jsem do žádné církve, přestože jsem věřící, nemám potřebu přizpůsobovat svou víru kolektivní dohodě. Místo toho si klestím vlastní cestu a dnes si mohu být jist, že mi Bůh pomáhá. Ale toto nemá být filozofické pojednání o zbožnosti, nebudu tedy své úvahy tímto směrem dále rozvíjet.
Moje vidění boha je prosté, vychází ze zkušenosti. Bůh nestojí mimo nás, aby nás snad řídil jako loutky. Je v nás i ve všem kolem nás. Bůh není lidská bytost, ale prostupuje hmotu i myšlenky, je tím základním duchovnem, spontánním projevem všeho. Ničím nepodmíněná aktivita, která ze všech objektů činí živé bytosti, ba dokonce rozmělňuje jednotu do těchto objektů a zároveň je všechny propojuje v jeden celek. Bůh neučuje naše kroky, ale poskytuje nám příležitosti - je na nás, jak s nimi budeme nakládat. V žádném případě tak nejsme zbaveni odpovědnosti za naše činy. Jsem ochoten poklonit se orosenému květu, obloze, Slunci, nádhernému údolí nebo půdě, která mne nasytila, a mnoha dalším věcem. Vtom všem je Bůh a já se klaním té kráse, do níž se vtělesňuje a jejímž prostřednictvím jej vnímám ve svém srdci.

24.
Moje duše, moje mysl, moje tělo ... jestliže je toto všechno moje, patrně to nejsem já. Co je tedy ono já ? Je mnohem hlouběji, obklopeno a jaksi zakryto, zastíněno tím, co tvoří dohromady duše s myslí a tělem. Já není totéž co osobnost. Skutečné já, každé bytosti vlastní, samostatné ego, to vlastně vůbec neexistuje. Kdesi hluboko, v samém nitru bytosti je obsažen celý svět najednou, je to spojnice všech bytostí, pravé Božství. Bůh je v nás, Bůh jsme my všichni, nikdo nemá své vlastní já.

25.
Umíte více cizích jazyků ? Zvládáte je alespoň tak, abyste byli schopni desítky minut nebo i celé hodiny mluvit, psát anebo alespoň poslouchat a čist v některém z nich ? Pokud ano, pak jste si možná všimli, že používání určitého jazyka velmi jemně mění vaše nálady, postoje a celou vaši povahu. Je to velice zvláštní úkaz, souvisí snad s tvarem, zvukem a hudebností slov, jež jsou v každé řeči jiné. Jak velký je rozdíl mezi němčinou a francouzštinou, češtinou a angličtinou, ... doplňte si sami. 

26.
Lásku, přátelství a soucit považuji za největší klenoty lidské duše. O lásce jsem už psal, není třeba se opakovat. Pravá láska má pramálo společného s tím, co se láskou v běžné mluvě nazývá. Je to cit, který si zaslouží každá bytost a který by měl být všemi bytostmi také opětován. 
Přátelství je také vděčným námětem romanopiscům. Je to svobodné sblížení dvou duší, zahrnující upřímnost, důvěru, toleranci, respektující "individuality" obou partnerů, ale je v něm i něco zcela jiného, nečekaného. Přátelství je mnohem vzácnější než zamilovanost. Mám na mysli samozřejmě opravdové přátelství, ne "pouhé" kamarádství. Pravé přátele propojuje ohromná "božská síla" mnoha projevů, šance přiblížit se Bohu a setrvat v něm. Lidé, kteří si přátelství neumí vážit, právě toto nepochopili. I zvířata vědí, co je to přátelství, a co takové pouto mezi bytostmi vlastně je. Dva, jsou-li přáteli, to je mnohem víc než jeden plus jeden, souznění duší mění povahy, mění okolí, mění svět.
Jen ta největší přátelství trvají po celý život. Povaha bytosti se ale v čase mění, proto není divu, že si s někým přestáváte rozumět a jinému se otevíráte více. A kromě toho, bílá místa na mapě partnerovy duše jste si zamalovali po svém - objevíte-li své omyly, vyčítáte je tomu druhému .... není důležité, aby přátelství k jednomu člověku trvalo věčně, je důležité, že vůbec smělo vzklíčit. Láska je věčná, přátelství takové být nemusí. Ale ruku na srdce, co nám na ukončení přátelství nejvíce vadí ? Obvykle to není lítost nad jeho rozplynutím, ale je to právě loučení, představa nadcházející samoty, která je stejně sobecká jako kterékoliv jiné chtění.
Soucit. Každá bytost prožívá něco krásného, už tím, že žije. Daň za tuto nádheru platíme utrpením. Vše dobré je vykoupeno slzami, potem a krví. Je to velká daň, ale jen pošetilec by ji nebyl ochoten zaplatit. Povznesete-li se nad svá vlastní trápení, alespoň občas, potom máte šanci vnímat utrpení druhých. Je třeba je chápat, cítit s těmi, kdo trpí. Soucit a láska jsou dvě strany téže mince, pocítit soucit mnohdy znamená porozumět.

27.
Neustále ho napadaly nové a nové myšlenky, nenechaly ho chvilku v klidu. Sedl si tedy se zkříženýma nohama na okraj skály, lehce přivřel oči, vlastně jen nechal poklesnout víčka, ruce otočil dlaněmi vzhůru a hřbety opíral o kolena. Bylo mu pohodlně. Neurčitě hleděl do protějšího svahu údolí. Sledoval své myšlenky. Když se některá moc přiblížila, zaplašil ji. Pak už myšlenky jen sledoval, jako by to byly mráčky na obloze. Potom se to stalo - myšlenky zmizely a on vnímal prázdnotu, která vůbec nebyla prázdná. Byl v ní kus pravdy o světě, o životě, byl v ní klid, láska, soucit, .... a mnoho nevyslovitelného. Po chvilce se myšlenky vrátily a on měl nutkání vstát. Zvedl se tedy, sepnul ruce a uklonil se - poděkoval tak za krásný zážitek.

28.
Můj život je plný pocitů a dojmů. Vnímám velice intenzívně. Často se mi proto stává, že nenacházím dostatečně vhodná slova pro to, co cítím. Možná je to jen moje neschopnost, ale mnohdy se mi zdá, že taková slova jednoduše neexistují, asi je většina lidí nepotřebuje - přitom si nemyslím, že by lidé prožívali menší spektrum pocitů či dojmů než já, ale třeba jen nemají nutkání o nich mluvit.
Mnohost pocitů mi pomáhá vyznat se v sobě samotném, ale i v druhých. Z této perspektivy jich tedy nikdy není dost, vždy něco v onom cítění chybí a tak je zabráněno úplnému pochopení.
Čím více dojmů a pocitů v sobě poznám, tím jsem radši. Nejsem zastáncem životního stylu mých vrstevníku, nevyjadřuji svým chováním myšlenku "Dnes musím zažít všechno, co kdybych zítra měl umřít ?" Jsem "sběratel pocitů", jen se za nimi nehoním, jen nepřehlížím ty, jež přijdou samy. Někomu se může zdát, že to je nejlepší cesta k rozvrácení osobnosti a počínající schizofrenie .... Ne, toto nebezpečí se neskrývá v pocitech a v dojmech, ale v přístupu k nim.

29.
Výsledkem vhodného přístupu k prožívanému a k prožitému je klid. Nevím, jestli může přecivilizovaný člověk žít v trvalém klidu, ale určitě by si jej měl alespoň občas najít. Toto hledání klidu spočívá v přijetí všeho kolem sebe za potřebné a jistým způsobem příznivé. Každý si jistě vytvoří svou vlastní metodu, mně pomáhá pobyt v přírodě. Odpoutat se od starostí, zaujmout lhostejný postoj. Nyní ale nemám na mysli takovou lhostejnost, kdy je člověk apatický ke všemu kolem sebe, nýbrž naopak nezaujatost - smyslové vnímání je velmi rozvinuté a citlivé, ale mé okolí ve mně nesmí vyvolat nic jiného než soucit a lásku. To si nikdo nedokáže vnutit, k tomu musí sám sebe po malých krůčcích dovést. Má to svůj smysl, protože klidná mysl je mnohem vnímavější a více chápající než rozrušená. Proto se zdá, že výsledným, konečným stavem lidské duše by podle mnohých filozofů měl být absolutní klid, ničím nezčeřená hladina velikého jezera. Ale to je omyl, uklidnění je jen nutnou výchozí podmínkou. Je to teprve začátek pravého poznání.

30.
Občas jsme postaveni do situace, kdy opravdu nevíme, jak se rozhodnout. Zvolit si jednu z možností znamená vzdát se ostatních. Dobrovolně ? Je podivuhodné, že mezi náhodou a Božím řízením není velký rozdíl. Náhoda existuje "v plném znění" jen pro ty, kteří věří v neexistenci Boha. Ostatní považují náhody různou měrou (podle jejich významnosti) za vůli Boží. Všechno má svou příčinu nebo častěji své příčiny a míra náhodnosti v "neživém" světě je otázkou vzdálenosti (,) časového horizontu, v němž jsme schopni (či ochotni) o příčinách uvažovat. Ale jak to s rozhodováním u lidí a zvířat vůbec je ? Už zase zabíhám do složitých filozofických úvah, jako by bylo důležité na těchto stránkách něco dokazovat. A přitom moje myšlenka je prostá : Žádné "kdyby" ve zpětném pohledu na naše rozhodování nemá smysl. Nejenže se musíme smířit s tím, jak jsme si dříve vybrali, ale ještě navíc jsou "důležité věci" rozhodnuty tím nejlepším způsobem, všechny ostatní možnosti by dopadly hůře, pokud to vůbec byly skutečné možnosti. Mnohdy se to tak zpočátku nezdá a "Boží záměr" v našich volbách objevíme až později. Klidně nechme psychology, ať si myslí, že naše rozhodnutí jsou z pohledu druhých náhodná, nanejvýš založena na naší fantazii - však mají také pravdu. Deterministické a stochastické chování, to je dualita, dvojznačnost téhož jevu, plně odpovídající tomu, co jsem psal o Bohu na předchozích stránkách. Bůh nestojí nad námi a netahá za nitky v loutkovém divadle. I my jsme součástí Boha, jen máme většinou potlačeno jeho cítění v nás.

31.
Filozofie světa srdce je sice krásná věc, ale lze podle ní žít ? Přiznávám se, že ne vždy se mi to daří stejně dobře - někdy lépe, jindy hůře. Jen ve chvílích těch nejhezčích stavů mysli se s ní ztotožňuji a cítím ji jako správnou. Čím blíže budu jejímu naplnění, tím větší bude mít můj život smysl.

32.
Život je plný otázek. Kdo se přestane ptát, ten jistě nezmoudřel. Neumím si představit, že by součástí moudrosti byl stav, kdy už netřeba se ptát. Myšlenka "Všechno důležité už vím", ovládne hlupáka, zahleděného příliš do sebe sama. V trochu mírnější podobě se ta myšlenka vrací nám všem, alespoň mám takový pocit. Přiznejme si to.

33.
Veliký pták s dlouhými štíhlými křídly přelétal těsně nad hladinou moře. Tak nízko, že se konečky letek dotýkal zpěněných hřebenů vln. Všude kolem jsou milióny vln a každá z nich je trochu jiná - tvarem, barvou, velikostí, pěnou, jinak obydlená, na jiném místě ....
Jen o pár metrů hlouběji se vlny spojují v jediné tělo Oceánu, všem společné, vyvstávají z něho, ale nemají schopnost se od něj oddělit. Přestaly by totiž být vlnami.

34.
Několik týdnů jsem nenapsal ani řádku, bál jsem se. Proč ? Měl jsem pocit, že se nezmůžu na nic jiného než na filozofování, "sci-fi" pod zástěrkou vědy a to se mi zdálo příliš málo. Tato a předchozí tři kapitoly vznikly až dnes. Americký spisovatel Robert Fulghum na mne svou útlou knížečkou zapůsobil natolik, že už zase píši. Vlastně mne předběhl : jeho líčení světa je mi velmi blízké. Díky němu jsem si mohl velmi dobře uvědomit nutnost otevřenosti a upřímnosti nejen k druhým, ale i přímo k sobě - to především, tam lze totiž docela dobře začít. Robert Fulghum mne předběhl - zcela právem.

35.
Na vysokou školu jsem se hlásil čistě z utopie. Opravdu, před třemi lety jsem se domníval, že mi univerzita dá "dokonalé poznání a pochopení" základních souvislostí. Není to pravda. Tím však roli vysoké školy v životě mladého člověka nikterak nesnižuji - právě naopak. Škola mi totiž dala něco úplně jiného, důležitějšího. Místo "daru poznání" mi nabídla "dar poznávat". Namísto nutnosti mi dala možnost. Škoda, že té možnosti neumím náležitě využít. Umíte si představit, že byste dostali takovou nádhernou příležitost a přitom byste ji váhali přijmout ? Že byste váhali, zda setrvat nebo odejít ? Tak to je můj případ.
Ale ať už to u mne dopadne jakkoliv, pár důležitých poznatků se mi snad podařilo získat. Vědět, že vystudovat by neměl být cíl, nýbrž teprve prostředek k dosažení skutečných cílů, je jedním z nich. A to neplatí zdaleka jen o školách. Mnoho životních situací se Vám nebude vnucovat. Nabídnou se Vám možnosti a zbytek je už na Vás. Překonat obtíž neznamená vyhrát. Překonat obtíž znamená získat novou zbraň pro boj, který teprve začne. A až přijdete na to, že žádný boj nikdy nesvádíte s vnějším nepřítelem, ale vždy jen sami se sebou, snad už budete se svými zbraněmi skutečně umět zacházet.

36.
"Zkušenost je k nezaplacení", říká se. Něco na tom je. Přečtete si knížku, nejlépe učebnici, naučíte se, jak že to vlastně "ve skutečnosti je", a pokud to nestihnete zapomenout, opakujete to po celý zbytek života. Většinou ani nevíte, jak to "ve skutečnosti je", ale věříte tomu, co jste se naučili, jako ostatní. Osobní zkušenost je jiná - jaksi prohlédnete celou záležitost a i když potom vlastně nevíte o nic víc než z knih, má pro vás takové poznání přeci mnohem větší cenu. Proč ? Nevím, možná proto, že to přišlo zevnitř, z Vás. Zážitek bývá silnější nežli slovo. Jak marné jsou tedy knižní, novinové, televizní i školní kampaně proti víře, která vytryskla z osobních prožitků ....