Update (2006/03/03): This article is copied from my old website. Although it is very old and only in Czech language, it reflects my thoughts on evolution while I studied university master-degree in biology. It has a value for because it was printed in a well-known Czech scientific journal "Vesmír".
 
O nočních můrách ve světle zdravého rozumu
David Kománek
časopis Vesmír 5/1995

Adaptace, evoluční novinka, dlouhokrká žirafa, rohatost nosorožců ... spousty slov o tom, jak by to mohlo být. Přečetl jsem si článek Jana Zrzavého "O vzniku evoluční novinky a příbuzných nočních můrách" i reakce Zdeňka Neubauera a Josefa Chalupského, o těchto textech se i hodně diskutovalo. Pociťuji nutkání také svou trochou přispět do mlýna, i když zajisté ne tak vznosně. Neřeknu možná nic nového, ale jsem přesvědčen (lépe řečeno,¦byl jsem přesvědčen) , že je nyní vhodné připomenout několik drobsostí. Zatímco moji kolegové (spolužáci na fakultě - říká se tomu studium odborné biologie) obvykle jen slepě konzumují vědeckou potravu a neptají se, zda v ní náhodou není jed nebo návyková látka. Dříve jsem také věřil ve vědu, vyrůstal jsem s ní od ranného dětství, a nebýt zvláštní shody událostí, bral bych ji jako základní pravdu dodnes - ani by mne nenapadlo o ní pochybovat. Chtěl bych zde napsat několik střípků, které spolu na první pohled nemusí nijak zvlášť souviset, a přesto mne napadly právě při úvahách nad výše zmíněnými články. Souvisí spolu, souvisí se mnou, souvisí se vším tím až moc.
Příroda má vždy alternativu. Dokonce i v evoluci, respektive vůči evoluci. Anebo jinak : Naše vědecká metoda popisu světa už v sobě sama skrývá své hranice. Pojmy, které neumíme dobře odlišit od jejich protikladu (rozumějte od alternativy), jsou pro nás těžko uchopitelné. Navíc vědecká pravda má trochu zvláštní obsah - pro laika je to skoro všechno, co mu vědecká obec předloží, pro odborníka jakbysmet. Jen málokdo asi dostane příležitost uvědomit si, že pravdivá teorie je vždy jen vhodná korelace předpovídaného a pozorovaného (a v tom spočívá i její užitečnost). Skutečnost, tedy smysly vnímaný obraz čehosi, čemu jsme zvyklí říkat skutečný vnější svět, se s modelem shoduje jen ve vstupech a výstupech. Jaký je "mechanismus" - to je věcí modelu a ne reality (pozor na všechny ty nepřímé důkazy v oblasti genetiky, molekulární biologie aj.). Anebo si pod slovem "realita" představuji něco nepatřičného, to je také možné. Můžeme náš pohled na cokoliv téměř donekonečna zjemňovat a zesložiťovat, můžeme se třeba stavět na hlavu, ale takhle nikdy nepostihneme skutečnost, průběh onoho dění. Nehledě na to, že pouhým pozorováním, samotným naším postojem skutečnost ovlivňujeme - neúměrně tomu, abychom mohli zároveň hlásat, že vědecká pravda je objektivní.

Několik příkladů z přírody samotné :

• Páv-kohout má nápadně dlouhý ocas, který jej připravil o jednu z největších ptačích předností - schopnost ladného letu. Dobrá, alespoň je atraktivní pro páva-slepici. Ono se ale ukazuje, že z hlediska mezipohlavního výběru je ocas nepodstatný. Samice si prý všímá jen ostruhy na noze (slouží samcům k boji o družky). Neuvěřitelná krása ocasních per je tak hodna spíše nebiologa, zdálo by se. Jak si pak ale vysvětlit fakt, že počet samicí vyvedených mláďat koreluje právě s kvalitou ocasu jeich otce ? Udělal samec na svou družku tak velký dojem, že ona mu za to vychová více mláďat, nebo se kvalita otcova ohonu projeví v genetickém podkladu potomků zvýšením jejich životaschopnosti. Proč ? Lze to jednoznačně rozhodnout ? Nebo, jak praví jedno moudré úsloví, "na každém šprochu pravdy trochu" ?

• Skokani tvoří na jaře neodmyslitelnou zvukovou kulisu v naší přírodě. Samci lákají skokaní samice právě hlasovými projevy. Úměrně velikosti samce se (z fyzikálních důvodů) posouvá milostný nářek do hlubších tónin. Teorie praví : čím hlubší hlas samce, tím více o něho samice budou stát. Je v tom ale háček - mladí (a obecně malí) samci často ani nedutají, jen se shromažďují v okolí skřehotajících kolegů. Mají totiž vyšší hlas a samice by jimi "opovrhovaly". Proto jsou zticha a zatímco "ti lepší" se mohou uhulákat, ti drobnější obšťastňují jejich družky. Ptám se : Je to podvod ze strany drobnějších samců anebo je to naopak velkorysost přírody, aby i tito dostali šanci, protože i oni mají právo na život nebo prostě proto, že jejich geny mohou být za určitých, obecně nepředvídatelných situací výhodnější, ne-li dokonce spásné ?

• Ještě jeden příklad z království obojživelníků. Larvy axolotla jsou většinou býložravé a vyvíjí se dosti pomalu, alespoň ve srovnání s určitým procentem populace, které se naopak živí dravě - kanibalsky, tj. požíráním svých sourozenců. Nechci tu rozebírat morfologické a fyziologické odchylky obou variant. Stačí si uvědomit, že v suchém roce je třeba vývoj vodních larev maximálně urychlit. Kanibalští jedinci dospívají díky hodnotě potravy podstatně rychleji než ostatní. Jejich vliv na početnost populace je významný až při velkých "hustotách osídlení", tzn. v době nedostatku vodních nádrží. Býložraví sourozenci budou v takovém případě sežráni nebo uschnou. Zdá se tedy jasné proč si příroda ponechala alternativu v tomto případě. Ale obě formy se objevují bez ohledu na to, zda za posledních x let napršelo dost nebo ne ! Jak si uchovat oba alternativní programy vývoje bez ohledu na to, co je zrovna teď a tady selekčně výhodnější ? Ptát se lze různě, mně teď ale postačí vědomí toho,Ŕže si příroda opět zajistila jinou možnost. Přitom by bylo tak snadné nechat axolotly v suhých letech vyhynout ... 

• Evropské zmije se vracejí každý rok do stejných zimovišť. Ale ne všechny - část mláďat poprvé zimuje osaměle. Tak si druh testuje nová území a rozšiřuje svůj areál, i když většina těchto průkopníků zahyne. Je to obrana proti eventuální ekologické katastrofě - rychlé změně podmínek v oblasti zimovišť, která by jinak mohla znamenat extinkci druhu ? Nebo je to neschopnost některých mláďat zapamatovat si své rodiště ?

• U některých "nepromiskuitních" druhů ptáků bylo pozorováno, že až 30 vyvedených mláďat není toho samce, který se o ně stará.

Vypadá to jako kaleidoskop zajímavostí, že ano ? Jako vzhledem k nyní vyučovaným teoriím vhodně vybrané výjimky ? Je pravda, že každá teorie^*) na sebe nabaluje hrozen pro ni vhodných tvrzení a experimentálních i jiných "důkazů". Úspěšnost teorie závisí mj. na velikosti takového hroznu a na tom, co se v dané době líbí. O to mi teď ale nejde. Chci na tom jen ukázat, že obvyklý přístup k vědeckým pravdám, spočívající v postoji, že buď platí to anebo něco jiného, tj. dvě oddělená stanoviska, černá a bílá (nic si nenalhávejme, ať už navenek tvrdíme cokoliv, obvykle do toho zase spadneme a uvažujeme přesně podle tohoto pravidla), je nadále neudržitelný, nechceme-li (nechcete-li) jednoho dne zjistit, že jste se ztratili pod "tunami popindaných papírů" a že nás (Vás) jejich tíha dusí. O trochu lepší už je myslet si, že mezi oběma "protikladnými" stanovisky je spojitá škála možností (odstíny šedi mezi bílou a černou). Je to těžké, ale lze to přijmout - i s důsledky. Pokud to z mého zmateného povídání není zřejmé, přečtěte si teď znovu výše uvedené příklady a pak uvažujte : znamená to například i to, že darwinismus a různé teorie o cílených mutacích se nevylučují, ale naopak doplňují a zastupují tam, kde jedna nebo druhá teorie nestačí (nemůže stačit !). Je to naprosto totéž jako vztah vědy a náboženství, hmoty a ducha, částice a vlny, pozorovatele a pozorovaného ... žádné ostré hranice, žádné protikladné extrémy, ale úchvatná jednota. Žádný názor na cokoliv není kompletní a nevyvratitelný. Různé názory na totéž se ale nemusí vzájemně hanit. Jsou jen různé pohledy na totéž a všichni by si měli být vědomi svých vlastních hranic - ceny, kterou museli zaplatit za to, že mohou dělat to co dělají (celý tento článek je vlastně o tom, že se s těmi hranicemi dá vždy ještě o kousek pohnout).
V našem abstaktním zobecňoűání můžeme jít ještě dále : dva takzvané "protiklady" nebo "extrémy" mohou být jen dvěma body v mnoharozměrném prostoru možností. Proč by pak mezi nimi musela být jen jediná spojnice (odstíny šedi (vědecký popis) jsou jen zvláštní podmnožinou všech barev (skutečnost)) ?

Ptáte se, proč to všechno píšu ? Potom co ve Vesmíru vyšel Šestákův článek o tom, jak "správně" publikovat, byl jsem zklamán. Nejenom že vědecká práce je taková, jak je v článku naznačeno, ale ty největší "kapacity" se k této praxi dokonce hrdě hlásí. Výsledkem byla více než dvouhodinová debata. Šesták mi řekl, že "věda není nic posvátného, k čemu bychom měli vzhlížet, ale prostě jen řemeslo. A řemeslo potřebuje reklamu". Od té chvíle se více zajímám o to, jak se věda dělá, jak vytváří své "pravdy". Dnes si myslím, že řemeslo se dá dělat dobře i špatně. A způsob, jakým jsem byl o vědeckých poznatcích na všech typech škol poučován, považuji za podvod. Vlastně to není podvod jakési neosobní vědy ani lidí, kteří ji dělají - oni to určitě myslí dobře; podvádíme sami sebe, jsme-li ochotni uvěřit všemu. 

Není jedna Pravda, každý máme svou vlastní a je jen na nás samotných, do jaké míry necháme svou mysl znásilňovat pravdami druhých. Každý si zde musíme stanovit vlastní hranici. Píšu to proto, aby si to všichni, kdo budou tento článek číst, uvědomili naplno - nic víc. Ale ono je to opravdu těžké, nemá-li dvacetiletý člověk s dosud tvárnou duší uvěřit všemu, co mu autority vědy povídají. Všechno je navíc umocněno tím, že číst a opakovat si něco do zblbnutí proto, abych to mohl odvykládat u zkoušky (vykazování výsledků v podobě zkoušek a dilomových prací je nutným průvodním jevem studia - člověk díky tomu může studovat to, co sám považuje za podstatné a s tím zbytkem se prostě musí smířit - podobné věci nazývám nutné zlo) - a tak se fakta do paměti vrývají stále hlouběji a hlouběji ... brzo o nich přestanete pochybovat a zapomenete, že máte také jenom víru. 

A přitom stačí velmi málo. Totiž dojít k poznání, že věda není všechno, že jen omezenému člověku může ukojit touhu po poznání, uchlácholit přirozenou zvídavost. Zdánlivá jednoduchost a logičnost vědeckých závěrů (daná mimochodem z velké části tím, že se jaksi nechceme ptát dál, že nám to tak stačí) nevypovídá nic o jejich pravdivosti. Mluví daleko více o hledajících než o hledaném. Chalupský velmi krásným způsobem vystihl rozdíl mezi podstatným a méně podstatným. Anebo jinak. Napadlo Vás někdy, jaký je rozdíl mezi slovy dívat se a vidět ?

Ale abych stále jen nerozvracel : děkuji Vám všem, kdo jste vědu dělali, děláte a budete dělat. Nebýt Vás, nikdy by nebylo možné si skutečný (?) stav věcí uvědomit. Nebylo by s čím srovnávat, kdyby vůči nevědeckosti neexistoval protiklad. Ale není kam spěchat, ta správná doba teprve přijde. 

Takových jako já je jistě více. Pomozte nám ! Prosím.
 

*) Slova "teorie" a "hypotéza" zde z určitých důvodů vědomně nerozlišuji. Chápu je jako synonymní. Tolik na vysvětlenou pro případné šťouraly.