Krása syntézy - a čí že jsou ta data?

Komentáře

 

Několikrát jsem psal (pod dojmem konkrétních, ale vzdálených událostí) o podvodech ve vědě. O to větší je moje překvapení, že podobná událost se objevila v mém docela blízkém okolí. Netýká se mě sice nijak osobně, ale všech zúčastněné znám (některé docela dobře), takže nezbývá, než se k tomu nějak postavit, protože se to týká nejen postižených, ale celé komunity.

Věc se má takhle: jeden náš kolega napsal knihu shrnující poznání v jeho oboru. Musím říct, že to je krásné a syntetické čtení, které prozrazuje široký záběr a znalost, schopnost propojování faktů, často z velmi vzdálených oborů. Je v něm spousta dobrých a originálních postřehů. Ač dílo primárně odborné, je napsáno způsobem, které, troufám si říci, je přístupné komukoliv, kdo se o věc zajímá, a navíc krásným jazykem a slohem. Jinými slovy, skoro opus magnum.

Protože obor, o němž kniha pojednává, je ze své povahy dost závislý na práci (fysické i intelektuální) mnoha lidí, je zcela logické, že kniha vychází hojně z nejen dat autora (těch je tam hodně), ale jeho kolegů, spolupracovníků a studentů. A tom je v daném případě drobet háček. Mnozí tvůrci dat v ní zahrnutých tvrdí, že rozhodně nedali souhlas k tomu, aby tato (nepublikovaná!) data autor použil ve své publikaci - kde sice jejich autorství nezapřel, ale jaksi zapomněl říci, že jmenovaní s použitím těchto dat nesouhlasí, nebo minimálně nikoli-souhlasí. Přitom nejde o data ledasjaká: pokud mohu soudit, minimálně jeden datový soubor je postaven na zpracování databáze, již dávalo několik lidí dohromady několik let, a samo ono zpracování muselo trvat také pěkně dlouho.

Když nic jiného, pisatel knihy tak připravil zpracovatele těchto dat do nepříjemné situace, kdy svá pracně získaná data nemohou publikovat: je nemrav publikovat jednu věc vícekrát. Je to o to nepříjemnější, že pro některé z nich to mohl být jeden z podstatných kamenů jejich budoucí doktorské práce, kde se publikace vyžaduje. (Obzvlášť absurdní v této souvislosti je, že v tomto konkrétním případě je pisatel knihy školitel postiženého, takže perspektivu jeho doktorské práce měl jednoznačně mít na mysli.) Je sice pravda, že v knize se data dostanou do českého jazykového prostředí, zatímco jejich "vědecká" publikace by asi směřovala do anglicky psaných žurnálů, ale to na podstatě věci nic nemění. Nemluvě o tom, že dobře známe případy, kdy si česky psaná publikace našla cestu do světové literatury (jeden příklad za všechny jsou trofické kaskády Jaroslava Hrbáčka).

Dost mi vrtá hlavou, s jakou úvahou tohle člověk může učinit. Musím říct, že nějak moc nepodezírám autora z krádeže úkladné; spíš mi to přijde jako fatální nedocenění vážnosti věci. Dovedu si představit, že krása syntézy, která takhle vyvstala, je prostě tak velká, že v ní není místo na prakticistní uvažování nad tím, čí který datový kousek je. Nicméně takováhle kniha se nepíše dva týdny, a během následných revizí si má člověk tyhle praktické věci domyslet. Možná sice měl nějaký svůj důvod pro to, že chtěl knihu vydat rychle a teď, ale co na tom? Možná skutečně by majitelé těchto dat souhlas dávali neradi, protože měli dobrý důvod, aby je publikovali sami (třeba kvůli své doktorské práci). Po faktické stránce je to ale bohužel úplně jedno: jednou je to venku a motivace na věci mnoho nemění. Samozřejmě že úmyslná krádež je něco jiného než nedocenění autorského nároku někoho jiného (minimálně se hůř zúčastněným vysvětluje); jak ale známo, motivace se obtížně dokládají. Ať tak či onak, docela se mi zdá, že kniha vysílá dost nehezký signál lidem, kteří s autorem dosud přátelsky spolupracovali a sdíleli data. Vypadají pak jako svého druhu cvičené opice dobré k získávání nějakých dat, které potom někdo další využije ve svém syntetickém díle. Možná skutečně by takhle krásnou knihu z nich neudělali, ať z nedostatku fantazie, schopností, ambicí, nebo pýchy, ale to mohou rozhodnout jen oni sami - pokud by bývali měli čas. (Rád bych si představil, že pisatel udělá všechno proto, aby tenhle dojem rozplašil.)

Nemohu se zbavit dojmu, že tohle prostě nejde. Takže nastává otázka, jak se k tomu postavit a co dělat. Samozřejmá první reakce komunity je, žádná další data nesdílet (podle možnosti s nikým). To sice pro tenhle případ žádný efekt nemá, ale do budoucna zabrání podobnému. Ale za jakou cenu: stačí si představit komunitu izolovaných badatelů, kteří se vzájemně bojí podrazu v zacházení s daty, a radši obětují možnost volné diskuse nad nimi. Přitom každý asi ví, kolik dobrých nápadů povstalo při diskusi nad nějakým problémem. Je to o to horší, že celá disciplína, v níž ona kniha je, v minulé generaci trpěla dost nepříjemnou podezřívavostí; sotva se to zdálo s příchodem nové generace (do níž patří i autor oné knihy) být aspoň trochu zažehnáno, je to tady zpátky. Moc bych stál o to, aby tohle se nestalo, aspoň ne v nějaké extrémní formě - stavět bariéry myslím k ničemu rozumnému nikdy nepovede. Tyhle případy jsou tak nebezpečné právě proto, že hrozí podrýt to, jak věda funguje. Právě proto je třeba se jim radikálně postavit - tak, aby bylo zřejmé, že ať k dané věci došlo jakýmkoliv způsobem a motivací, je nepatřičná a dělat se nemůže.

Někteří říkají, že je nejlepší celou věc nerozviřovat, aby se toho nechytil nějaký senzacechtivý žurnalista a nerozmázl další případ toho, jak je celá věda prohnilá a ta česká zvláště. Musím říct, že tohle mi přijde obzvlášť nešťastná argumentace. Samozřejmě že tohle riziko existuje; nicméně pokud budou věci dobře vyloženy na papíře a všechny strany ukážou dobrou vůli, je to daleko menší riziko, než se něco nejasného a nevysloveného zamete pod koberec, nějaký žurnalista to pak přece jen vyhrabe a bude tvrdit, že prohnilost musí být tak velká a všeobjímající, že všem stálo za to celou věc pěkně ututlat. Pak bych se ani nedivil onomu žurnalistovi, že usoudí, že máslo na hlavě mají všichni, a že jedou pravděpodobně ve věcech daleko horších.

Já si naopak docela silně myslím, že o věci je třeba veřejně mluvit. Jednak právě proto, aby se znesnadnila půda případným vyhledávačům senzací v české vědě, ale zejména proto, že každou takovouhle věc provází všelijaké fámy, které možná činí věc daleko horší než ve skutečnosti je. Je třeba jasně říct, co se stalo, a to jak ze strany postižených, tak ze strany autora. Jedině tak bude zřejmé, co se opravdu stalo (a co se nestalo), v jaké rovině faktické i sociální celá věc je, a bude se možné (doufám) vrátit k normálním vztahům a poměrům. Samozřejmě, co se stalo, nemůže se odestát - autoři oněch jmenovaných dat budou navždy muset bojovat s tím, jak čestně data publikovat, a to i v případě, kdyby kniha byla zítra stažena z pultů knihkupectví (jako že dovedu nahlédnout, proč si někteří myslí, že by měla být).

A nakonec musí komunita tím zveřejněním dát najevo, že tohle se skutečně nedělá (a to zcela bez ohledu na motivace), aby případní další pisatelé to mohli mít před očima jako varování. Proto je také důležité, aby tahle skutečnost zůstala zachycena pro budoucnost, nejlépe v psané formě. Pak žádná další šikana autora nemá smysl: jsou-li k disposici fakta, je to věc veřejná, každý si udělá obrázek sám a není možné po straně něco někde šířit šeptandou, ani nutné hledat nějaké cesty úředního znesvěcení. (O nichž mám svoje pochybnosti tak jako tak, viz poznámka zde.)

Nakonec malá poznámka. Co nakonec přijde člověku nejvíc líto, je to, že tímhle způsobem znehodnotil pisatel skutečně dobrou knihu, a v posledku možná i celou svou inspirativní osobnost (jako že takovou je). Jeden z podstatných rysů velkého díla je svého druhu mravní integrita. Nemůžu se tvářit, že píšu celistvé dílo, a přitom bezohledným způsobem použít data, k nimž bych měl přistupovat s podstatně větším citem. To je prostě škoda, s kterou se toho mnoho nenadělá.

TH

(K tomu též navazující poznámku zde.)

Vyjádření Komise pro etiku vědecké práce AV ČR k celému případu je zde.

(Jakýkoli komentář velmi uvítám na této adrese. Prosím v tom případě napište také, zda souhlasíte s tím, abych jej zde vyvěsil.)

 

Komentáře

Petr Pokorný:

Syntéza v (N)neklidných časech. Odpověď T. Herbenovi.

Děkuji Tomášovi Herbenovi za to, že se s angažovaností jemu vlastní vložil do boje za společnou věc. Ta věc aktuálně pálí naši pražskou paleoekologickou komunitu, o kterou se právě T. Herben nemalou měrou zasloužil v posledních zhruba patnácti letech svého fakultního působení. Legitimitu svého nynějšího kroku pisatel nepochybně odvozuje od toho, že se života naší paleo-komunity účastní spíše z vnějšku jako zanícený pozorovatel a podporovatel. Činí tak zajisté právem a svou důležitou roli v našich kruzích svým postojem jenom stvrzuje. Je to výzva, které dost dobře nemohu odolat, poněvadž pokud bych ji ponechal bez náležité odpovědi, bylo by to nejen zbabělé, ale mohlo by to navíc způsobit pokračující vzkypění krve.

O co momentálně jde, vypsal T. Herben ve svém vyjádření jasně: Nikoliv zanedbatelná část naší komunity se cítí pohoršena nad stránkami mé čerstvě vydané knihy, která chce být syntézou nikoliv snad celého košatého oboru, ale alespoň jisté jeho části, jejíž protagonistou jsem se řízením osudu stal. Je skutečně zcela logické, že coby pouhý jedinec nestojím sám za poznáním v této oblasti, ale že takové poznání závisí na práci celé řady mých kolegů, spolupracovníků a studentů. (Jejich identitu ostatně odhaluji v poděkování a v autorském medailonu na zadní záložce knihy).

Než začnu s odpovědí, za jejíž pravdivost se po stránce faktické i v souladu s vlastním svědomím hodlám zaručit, musím se dovolávat shovívavosti všech přímo zainteresovaných, jakož i všech vnějších pozorovatelů. Ti všichni jistě uznají, že tváří v tvář pisateli výzvy nebudu mít lehkou pozici: Na rozdíl od něho se nebudu moci opřít o jakákoliv všeobecná mínění, neadresné formulace (typu "mnozí tvrdí", "někteří říkají") ani o úlohu nezištného arbitra, kterému jde o obecné dobré. Neboť tu momentálně stojím v nezáviděníhodné roli obžalovaného. A k takové úloze patří, že člověk musí být, chtě nechtě, hodně osobní. Budu tudíž muset uvést některá konkrétní jména mých fakultních kolegů a doufám jen, že dotyční onu nutnost pochopí a nebudou se proto zlobit.

Inkriminované dílo vzniklo v průběhu jediného roku (2011) v chvatu doby, pod knutou termínů diktovaných rytmem běžného vědeckého provozu a grantových závazků. Kniha je totiž výstupem jednoho pětiletého projektu, jehož jsem byl hlavním řešitelem, a který se právě rokem 2011 uzavřel. Končící projekt si v mých očích žádal právě takový a ne jiný výstup (různých ryze odborných článků projekt přinesl dost a dost). Jeho vytvoření bylo pro mne jakýmsi vnitřním závazkem nutným k tomu, abych nepropadl nezvladatelné skepsi ohledně smyslu stále vyprázdněnějšího vědeckého počínání. (Jeho smysl totiž vidím nejen v komunikaci poznatků dovnitř úzké doborné komunity - což nutně vede k fragmentarizaci - ale stejně tak, za momentální historické situace dokonce ještě víc, v komunikaci směrem ven - roztříštěné se tak může znovu propojit v celek.) Toto přesvědčení bohužel nesdílel nikdo z mých někdejších grantových spolupracovníků, alespoň nikoliv do té míry, aby byl ochoten se na projektu "popularizace" podílet a obětovat tomu jiné svoje aktivity (též legitimní a potřebné, ze scientometrického hlediska nepochybně mnohem výnosnější).

Za těchto okolností jsem - mea culpa! - hned na samém počátku zaujal k práci na knize hodně uzavřený postoj. Kniha vznikala v ústraní, o víkendech a po nocích, mnohdy v horečnatém transu způsobeném zaujetím, soustředěním a někdy i přepracováním. (Část pak během osamělé dovolené strávené ve stanu v tureckých horách.) Při práci jsem pociťoval zejména radost ze smysluplné práce a důvěru v to, že výsledek obloukem způsobí radost nejen kolegům (jaká naivita z dnešního pohledu!), ale všem čtenářům vůbec. Hrubý text byl dopsán v půli července a potom následoval obvyklý maraton recenzí, faktických a jazykových úprav na základě poznámek recenzentů, redigování, sazby a korektur. Kniha šla ke konečné jazykové redakci v září a v říjnu už byla v tisku.

Teprve dnes mám šanci vidět, že mé postoje osvojené při práci na knize byly až příliš lehkomyslné a, ke škodě věci i celé naší komunity, trestuhodně naivní. V přítomnou chvíli, tedy v momentě, kdy pod tlakem událostí upřímně zpytuji svědomí, docházím k závěru, že jsem v jistých momentech skutečně ztratil soudnost, byvše stržen nekritickým zaujetím a hektickou prací.

Teď nezbývá, než abych se konečně pustil do obhajoby a dal oněm značně sugestivním výtkám T. Herbena podobu konkrétních událostí, které se uvnitř naší fakultní paleo-skupiny odehrály mezi mnou a konkrétními kolegy.

Hlavním kamenem úrazu se stal původ dat obsažených v obrázcích č. 29, 30 a 31A-C mojí knihy. Všechno jsou to výstupy z České pylové databáze PALYCZ. Jde o jednu mapku a sérii čtyř syntetických pylových diagramů, které vznikly na podkladě dat v databázi uložených. Byl jsem svého času iniciátorem vzniku pylové databáze (tehdy měla ještě hodně primitivní podobu excelovských tabulek a nenesla označení PALYCZ) a první výstupy z ní jsem publikoval v roce 2004 včetně první, jednodušší podoby syntetických pylových diagramů (Pokorný P. (2004): Postglacial vegetation distribution in the Czech Republic and its relationship to settlement zones: Review. In: Gojda M. (ed.), Ancient Landscape, Settlement Dynamics and Non-Destructive Archaeology. Academia, Praha. Str. 395-414.) Krátce poté jsem se stal školitelem doktoranda V. Abrahama, který od té doby udělal pro pylovou databázi velmi mnoho a posunul ji na nesrovnatelně vyšší kvalitativní i kvantitativní úroveň. Lze dodat, že velký podíl na tomto úspěchu, samozřejmě vedle mnoha přispěvatelů do databáze, mají i další fakultní kolegové, zejména P. Kuneš.

V průběhu sepisování knihy (bylo to někdy koncem zimy či v časném jaře 2011) jsem požádal V. Abrahama o jeden jeho autorský a dosud nepublikovaný obrázek a o export dat z databáze PALYCZ pro účely vytvoření nové verze syntetických pylových diagramů a jejich publikaci. V. Abraham mi předal mapku (v knize na obr. 29) a excelovou tabulku s daty, na jejichž podkladě jsem následně vytvořil obr. 30 a 31 A-C. Celou věc jsem v tomto momentě považoval za domluvenou. Bylo mi zároveň jasné, že za daných okolností nemohu výstupů z batabáze využívat k formulaci jakýchkoliv závěrů, takže jsem zůstal pouze u informace o tom, že databáze existuje, jaké typy dat obsahuje a jaký má potenciál pro budoucí práci (nechť se o tom každý sám přesvědčí na str. 93-98). Syntetické diagramy nijak neinterpretuji. Na rozdíl od T. Herbena si ani dnes nemyslím, že bych tímto postupem V. Abrahama připravil o jakékoliv budoucí publikační šance. Jde pouze o ony obrázky a ty lze dle mého soudu bez potíží publikovat znovu, protože takové diagramy mohou mít velmi odlišné alternativní podoby.

Poté, co kniha spatřila světlo světa, se mi V. Abraham sám ozval a ventiloval v osobním rozhovoru svoje upřímné rozčarování. Prý jsem mu hned na počátku dostatečně jasně nezdůraznil, jakým konkrétním způsobem chci s výstupy naložit a už vůbec jsem s ním nekonzultoval hotový výsledek. Druhá výtka je zcela jistě oprávněná. Je tomu skutečně tak - výsledek jem s ním nekonzultoval z časových důvodů a ve víře, že vše podstatné je již domluveno. Uznávám, že rovněž první výtka může být z pohledu V. Abrahama oprávněná - nejspíš jsem měl své záměry hned na počátku mnohem podrobněji vyložit. Na tomto místě musím přiznat, že si konkrétní obsah našeho rozhovoru při předání dat příliš nevybavuji. Rozhodně ale vím, že jsem z V. Abrahama podklady pod nějakou záminkou nevylákal. Tudíž musela být o mém publikačním záměru řeč - jinak si dost dobře nedovedu představit, jak by k předání vůbec mohlo dojít. Dodávám ještě, že jsem jsem autorský podíl V. Abrahama v knize nezapřel (viz poděkování a popisky k příslušným obrázkům).

Trochu podobná situace vznikla též s mou doktorandkou R. Kozákovou (doktorandkou teď už bývalou - úspěšně obhájila dizertační práci na konci minulého roku). Tu jsem výslovně požádal o poskytnutí jednoho pylového diagramu z lokality "Tvršice", jehož je autorkou (obr. 112). Předala mi hotový diagram s výslovným souhlasem k publikaci v knize. V tomto případě si na celý rozhovor pamatuji velice dobře. Tady je však situace přesně obrácená. R. Kozáková si na náš rozhovor, který se odehrál v momentu předání pylového diagramu, nepamatuje. Nicméně tvrdí, že "je to klidně možné" a že i dnes, pokud bych ji požádal, diagram by pro stejný účel poskytla. R. Kozáková tedy dle mého soudu mezi žalobce počítána být nemůže.

Jistě nejproblematičtějším případem je ten, kdy jsem do analýz v rámci desáté kapitoly mojí knihy zahrnul dosud nepublikovaná primární data V. Abrahama. Jedná se o jím analyzovaný profil "Okna". Data pocházející z této lokality jsem získal opět z pylové databáze (mezi 19-ti jinými vlastními nebo již publikovanými lokalitami) a využil je bez souhlasu autora. Data ze všech devatenácti lokalit nejsou v knize publikována jako data primární, ale pracuji s nimi v celku tím způsobem, že z nich vyvozuji závěry o míře odlesnění a kvantifikuji pomocí nich celkovou míru lidského vlivu. Tento způsob analýzy nekoliduje s tématy, které V. Abraham sám řeší, ani s postupy, kterými on sám data využívá ve své dizertační práci. Vím, že mně tyto skutečnosti nijak nevyvazují z odpovědnosti za morální selhání. V tomto případě jsem si skutečně vědom nekorektního postupu, respektive těžko omluvitelného přehmatu.

Fakultní paleoekologickou komunitou otřásají ještě i další vlny, ale ty jsou (alespoň pro mne) natolik nečitelné, že se k nim nemohu smysluplně vyjadřovat, dokud nedostanou konkrétní, adresnou podobu. V některých kuloárech je teď zjevně v módě hledat v mé knize další nové přehmaty, respektive, což je mnohem horší, vkládat různé výtky do úst třetím osobám (například zmíněné R. Kozákové). V takové situaci je opravdu velmi zatěžko snažit se o vyčeření vod a nápravu vzniklé situace. Jedinou možnou cestou tak podle mého názoru zůstává otevřený způsob, kterého se odvážil T. Herben a ještě před ním jeden z rozhořčených, V. Abraham.

I já jsem se pokusil postavit výzvě s otevřeným hledím. Upřímný čtenář jistě sám poznává, o jakou výzvu ve skutečnosti běží. V nastaveném zrcadle spatřuji, do jaké míry jsem se zapletl do komplikovaných soukolí mezilidských vztahů na kolbišti vědy (i vědu dělají jenom lidé). Ale zároveň vidím, že jde ještě o mnohem víc. Na vlastní kůži teď zakouším, že ona výzva nesměřuje pouze ke znovunastolení korektních mezilidských vztahů. Korektnost je jedna věc, ale opravdová důvěra je věc jiná. Je mnohem důležitější a také křehčí. Ne nadarmo se o naší dnešní krizi říká, že je krizí důvěry. Všichni, kdo jsme nuceni vědecky pracovat v současné atmosféře připomínající poměry v akváriu plném dravých ryb, které někdo opomněl nakrmit, o tom víme svoje. Až donedávna jsem neměl tušení, jak trefný je titul mojí nové knihy a jak výstižná je ilustrace F. Skály, kterou jsme společně vybrali pro obálku. Jako vědec jsem vyrůstal v 90. letech a tento svět jsem si nevědomky stále nesl v sobě. Teď jako by mi spadly šupiny z očí a já se probral do světa úplně jiného. Teď je mi především smutno z toho, že jsem se skrz vlastní nepozornost a trestuhodnou naivitu stal jeho neblahým spolutvůrcem.

Petr P. v.r.

P.s.: V odpovědi na otevřený dopis T. Herbena jsem záměrně setrval na poli Přírodovědecké fakulty, resp. naší paleoekologické skupiny působící na Katedře botaniky. Zcala jiným problémem jsou kontroverze, které publikací mé knihy vznikly na Archeologickém ústavu, kde jsem byl až do nedávné doby zaměstnán. K nim se na tomto místě nevyjadřuji. Nebyl jsem k tomu přímo vyzván a konkrétní výtky z této strany mi především dosud nebyly učiněny.

 

Dagmar Dreslerová:

Text Tomáše Herbena se dotýká palčivého problému autorství a publikační etiky, demonstrovaného na příkladě nedávno vyšlé odborné publikace jednoho z našich kolegů. Souhlasím se vším, co je v jeho textu napsáno a prakticky již není co dodat, až na jeden malý, ale podstatný detail; ta kniha podle mého názoru není dobrá. Stalo se to, co v případě podobně psaných syntéz - čtete s napětím a uznáním až do okamžiku, než narazíte na informaci z oboru, který ovládáte. Zjistíte, že autor se mýlí a najednou přestanete věřit i ostatnímu textu, týkajícímu se údajů z oblastí, kterým nerozumíte natolik, abyste nepřesnosti mohli odhalit. Z důvodu zachování formy sdělení, kterou zvolil Tomáš Herben, totiž neadresné, budou však konkrétní příklady dokládající předcházející tvrzení uvedeny v připravované recenzi.

Z mého pohledu je jen těžko pochopitelné, proč tak odborně vyzrálý autor, který se nadto léta pohybuje v prostředí několika vědeckých disciplin, neodhadne limity svých znalostí a text nenechá přehlédnout zkorigovat příslušným specialistou. Nevím, snad je jakási pýcha a snaha vyrovnat se velikánům naší kvartérní vědy silnější, než kritické myšlení.

K případům sporné etiky uvedeným Tomášem Herbenem přidejme další. Pisatel knihy na předsádce uvádí, že dílo je výstupem grantového projektu. Na tomto určitém projektu pracovalo mnoho lidí mnoho let. Jistě by se rádi podíleli na syntetické publikaci, kde by mohli své výsledky předvést. Místo toho to za ně udělal vedoucí grantu sám, často za použití jejich výsledků, ale bez jejich svolení, bez upozornění, bez konzultace. Mnoho materiálu tak bylo marnotratně publikováno, aniž byl jejich původní vypovídací potenciál vyčerpán (ale materiál byl takto znehodnocen). Kdo bude mít po takové zkušenosti chuť a také ochotu vstupovat do podobných riskantních projektů? Nepodkope to samotnou podstatu dlouholeté trpělivě budované myšlenky široké mezioborové spolupráce? Autor sám dokazuje, že si ostatních disciplin neváží; jak je jinak možné, že vždy pečlivě uvádí své autorství fotografií, ale pomíjí uvést jména autorů výzkumů, na kterých fotografie udělal nebo na jejichž výzkumech (a i z peněž jejich grantových projektů) nasbíral svůj vlastní materiál?

Hledejme nakonec, zda si z této situace můžeme odnést něco dobrého. Zcela jistě se otevře dlouho odkládaná debata o autorství, vlastnictví a možnostech užití dat, která se stávají součástí rozsáhlých databázových souborů. Také se musí rozvinout debata, na kterou jsme doposud nebyli zvyklí; totiž jak je to s daty z analýz vzniklých na komerční zakázku. Jsou výsledky analýz "majetkem" toho, kdo si analýzu objednal nebo toho, kdo analýzu vytvořil a může s výsledky posledně jmenovaný svobodně nakládat? I takový spor se totiž vynořil v souvislosti s knihou, o které zde mluvíme. A v jedné věci můžeme autorovi této knihy dokonce poděkovat. Jednoznačně totiž dokázal, že bez skutečné autorské spolupráce není dnes možné publikaci s takto rozsáhlým tématem smysluplně zpracovat.

 

 

 

Jiná témata

Domovská stránka