Karel Domin a jiné botanické legendy
Tak někteří říkají, že na semináři o Karlu Dominovi se senzačním způsobem ukázalo, že někteří velcí a legendární botanikové minulosti se krátce po válce podíleli na docela nízkých a podlých činech. Ať tomu tak bylo či ne, takové konstatování je věc docela důležitá, a to zdaleka nikoli jen proto, že člověk má rád drby.
V tuto chvíli je skutečně celkem lhostejné, zda to je pravda či ne. Jde o to, že se střetl (zřejmě) historický fakt s naší představou o velikánech. Taková představa nemá s historickou pravdou společného zhola nic; je spíš výrazem lásek a nenávistí žáků a kolegů, těch, co ony osoby ještě pamatují. Jejich lásky a nenávisti plodí legendy, což jsou v zásadě kategorické návody, jak se na tu či onu osobu dívat. Je asi osudem každého, že je objektem takových lásek a nenávistí; jde jen o to, aby tyto zcela neovládly pole a neurčily způsob, jakým o onom člověku mluvit. Svět bez legend by sice neměl zakotvení (a ostatně celá minulost je tak či onak nějaká legenda), ale svět s legendami nemá rozum. Obzvláště je zhoubné, pokud výpověď o nějaké osobě či události v minulosti není sine ira et studio, ale cíleně nějaké legendy vytváří (případ profesionálních bijců sudetských Němců je dostatečně odstrašující příklad, ale člověk nemusí chodit tak daleko). Je moc špatné, chce-li někdo vtisknout svůj pohled na minulost všem; ostatně kdosi moudře říkal, že ten, kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost.
Pamatuju se docela dobře, že v době poměrně nedávné jsme se dozvídali o ledasčem v (botanické) minulosti právě prostřednictvím šeptem předávaných legend. Mělo to svou přitažlivost, musím přiznat; v režimu nesvobody to asi nebylo možné jinak, protože zákaz a ideologizace nutně plodí ideologizaci jinou. Naštěstí tahle doba je pryč, takže se již není na co vymlouvat; nicméně nastalé vakuum vlastně nevyplnilo nic. V čase, který od té doby uplynul, se spíš několik dalších legend vytvořilo, než aby se začalo kriticky o minulosti přemýšlet. Ty legendy pak na nás leží jako tíživá můra. Člověk, který je, možná s dobrými důvody, na nejlepší cestě se stát sám legendou, Emil Hadač, na sklonku svého života sedl a začal psát paměti. (Velký dík patří těm, kdo mu v tom pomáhali.) Samozřejmě že paměti jsou osobní a náchylné k láskám a nenávistem a tudíž určitě také zadělávají na legendy; nicméně je-li mnoho nezávislých pamětí, žádná účelová legenda nemá šanci ovládnout pole. V tom mu patří velký dík. V tom směru je také moc potřeba přivítat Dominovský seminář; s lítostí říkám, že takových událostí je málo.
Tu můru nezbude než jednou pojmenovat a odehnat, ale zatím to moc slibné není. Každopádně potřebujeme míň ideologické interpretace minulosti, ale současně toho potřebujeme o ní vědět mnohem víc, a to bez hněvu a zaujetí. Zvídavý přístup k minulosti a k legendám je však velmi málo kompatibilní se síněmi tradic, smím-li použít pitoreskního výrazu jednoho z režimů nesvobody. Už proto, že síně tradic evokují cosi stálého, nezměnitelnou legendu, která se nesmí zkoumat, aby náhodou se něco neukázalo v nepovoleném světle. Pamatujeme se dobře, jak vnější mocí držený kult některých osob se po pádu oné moci vydrolil jako prášek, aniž by dal možnost říci, že věci nebyly černobílé, a možná i ten režimem oslavovaný hrdina (a v povědomí mnoha zločinec) byl přece jen víc než pouze ilustrací nějakého jednoduchého stereotypu. Troufnu si říct, že proto obrazy legend nepatří na stěny chodeb a poslucháren; velmi snadno by se pak mohlo stát, že v takovém prostředí nepůjde o oné osobě rozumně mluvit. Moc obrazů je veliká.
V tomhle však už Karel Domin mává z druhého břehu. Lidí, kteří jej pamatují, je méně a méně a on sám se tak ocítá ve společnosti lidí, jejichž díla (možná) známe, ale oni sami jsou už pouze kapitolami v učebnicích, ve společnosti třeba Čelakovského, Velenovského a Schustlera. Ne že by ubíhající čas způsoboval, že by ztrácel osobnostní rysy; spíš je vidět méně a méně prismatem lásek a nenávistí svých kolegů a žáků a stává se nezávislým, jakkoli třeba barvitým odstavcem v úvodní kapitole knihy o botanice. Jeho legenda přestává být účelová. Je to svým způsobem úlevné, a Karel Domin je k tomu na nejlepší cestě. Mnoho dalších to bohužel ještě čeká, ale čas je v tomhle ohledu milosrdný.
TH