Tak jsem tuhle někde četl, že "zahraničními autory není úroveň druhu z okruhu Pinguicula bohemica respektována". Nevím, nejsem odborník na tučnice a ani nějak ani nemám tu ambici; nicméně čtenář malinko zbystří, čte-li větu, která připomíná obranu Rukopisů proti zlým německým badatelům, kteří nám chtějí sebrat tyto jedinečné důkazy naší pradávné slovanské velikosti.
Moc jmen je veliká. Dovedu si představit lokálního patriota, který je hrdý na rostlinu jménem Rubus brdensis. Proč ne, ale člověk má být hrdý na věci, na něž měl nějaký vliv. Mezi ně nějaká ostružina nepatří ani náhodou, troufnu si říct při vší úctě k onomu čackému patriotovi i ke středočeským horským velikánům. Rovněž si troufám tvrdit, že ona populace tučnic, jíž se říká Pinguicula bohemica, nevděčí za svou existenci žádnému Čechovi, stejně jako většina Čechů neměla sebemenší vliv na žádného božského hokejistu. Jest velmi ošidné se identifikovat s věcmi, jež člověk neměl možnost ovlivnit. Kult rostliny Rubus brdensis je úsměvný, stejně jako dokázal být úsměvný jeho nomenklátor; rostliny s adjektivem germanicum pojmenované zlověstně v roce 1940 mě přece jen nechávají trochu na rozpacích.
Nicméně nejde ani tak o jména; jde o oprávněnost pojmenovávání. Debata o Zelenohorském rukopisu je v posledku debata o faktech; rukopis je prostě buď ze století desátého nebo devatenáctého a fakta dokazují buď jedno nebo druhé. Samozřejmě ta fakta mohou scházet, ale všichni si nějak dovedeme představit, jak by taková fakta asi měla vypadat a případně kde je hledat. Překvapivě v taxonomii je to jinak. Nikdo z nás přesně neví, jak vymezit druh či rod; následkem toho věda, jež by měla být o dost exaktnější než literatura, se ocitá na úrovni debaty o pocitech. Chceme-li vytvořit virtuální realitu, taxonomie spojená s národovectvím je pro to ideální živná půda; když už nemáme to Daphne arbuscula nebo Onosma tornensis, je třeba vyhledat něco, co by přece jen mohl být nějaký, taxonomicky sice malý, ale přece náš endemit. Tím samozřejmě nechci ani zdaleka říct, že se to jakkoli děje, nicméně určité memento to je: z lokálního pohledu věci skutečně vypadají jaksi specificky. Budeme-li všichni používat jen lokální pohled, v lepším případě se nedomluvíme; v tom horším si možná budeme rovnou usilovat o život. Proto si myslím, že lokální pohledy, přes své nepopiratelné kouzlo, nám mnoho nepomohou, a už vůbec ne při zkoumání endemitů, které vysvitnou nutně až při větším srovnání. Proto by docela stálo za to navrhnout rozšíření kódu botanické nomenklatury o paragraf, který by nařídil, že žádná rostlina nesmí být popsána, pokud tak není učiněno v monografické studii, která zahrnuje území obývané nejméně třemi znesvářenými a vikarizujícími skupinami patriotů. (A je škoda, že působnost kódu je omezena jen na botanickou nomenklaturu.)
A přece existuje jedna kytka, k jejímuž jménu bychom se mohli, ba možná i měli hlásit. Je to Geranium bohemicum, kakost český - jak jeho jméno překládá náš nový klíč. Této rostlině dal jméno v dávných časech Švéd jménem Karl Linné; lidé znalí však říkají, že Linné v Čechách nikdy nebyl a neměl pražádný důvod pojmenovávat tuto tehdy ještě docela rozšířenou rostlinu po malé zemi ve střední Evropě. Pokud jsem slyšel a četl, tenhle kakost roste na spáleništích, milířích a opuštěných ohništích; asi takových místech, co po sobě zanechali kočovníci, cikáni, lidé nevázaní, romanticky nazíratelní tuláci. A odtud jméno: bohém je ten, kdo se chová nevázaně a velkoryse zanechávaje po sobě jen opuštěná krátkodobá sídla jako kočovný cikán; říká se mu tak proto, že o cikánech se ledaskde v Evropě věřilo, že pocházejí z Čech. Nikoli tedy kakost český; jméno této byliny by mělo být kakost cikánský nebo snad bohémský. A když ještě chvilku zůstaneme u stereotypů, kočovníci znají svět z perspektivy rozmanitější, než skýtá jedna vesnice či město, bez ohledu na počet jeho věží, jejich barvu či vzdálenost od středu Evropy. Bohém, kočovník a cikán asi nějak nestojí o to si zvedat sebevědomí ani Rukopisem Zelenohorským, ani tím, že pojmenují jakousi drobnou odchylku jako "var. bohemica"; z nadhledu cest po Evropě se tyhle věci stávají jaksi malichernými.
Je to mimořádná pocta, které se Čechám tímto kakostem dostalo; dostalo se jí zřetelně neprávem, ale je to výzva. Význam cikánství, kočovnictví mezi vikarizujícími kmeny, se rozhodně netýká jen botaniky. Přichází-li doba cikánská, jak kdosi prorokoval, bude to, velmi doufám, znamenat konec všelikých národovectví, v taxonomii i všude jinde. Botanika má ale jedinečnou možnost k tomu přispět. Proto bych si zde dovolil silný apel na zodpovědné instituce: místo záchranných programů všelikých podivných rostlin na úrovni variety a formy učiňte všechno pro to, aby se součástí české květnice stal i bohémský kakost.
TH
(Jakýkoli komentář velmi uvítám na této adrese. Prosím v tom případě napište také, zda souhlasíte s tím, abych jej zde vyvěsil.)
Reaguji na úvahu o jménech a důvodech uznání Pinguicula bohemica, potažmo Geranium bohemicum. S červenou niti článku mé názory nejsou v rozporu, nicméně si dovolím poznámku ohledně teze v úvodu. Člověk prý nemá být hrdý na věci, na než neměl přímý vliv. Pokud na něco (cokoli hmotného) nejsem hrdý, tak mi je zřejmě jedno, co se s oním objektem stane. Čili pokud třeba zmizí. nebudu protestovat a dokonce by mě to nemělo bolet. Platí to i o krajině?
Shodneme se, že asi ne. Na krajinu jednak člověk přímý vliv má, dokonce se
o ní i částečně zasloužil (je jedno, zda přímo já, nebo můj prapředek). Do stejné
kategorie patří i krajinné elementy, od neživých po ty živé. Zprostředkovaně
by tak lidé mohli být hrdí (nikoli pyšní!) na to, že mají za barákem něco, co
jinde nemají. Dokonce si myslím, že zdravá hrdost je nezbytná k tomu, aby se
z člověka nestál lhostejný tvor. Pokud by totiž byli lidé dostatečně hrdí na
to, co mají kolem sebe, tak by se nemohlo stát, že někde vytopí vesnici stavbou
nesmyslné přehrady, nebo že odtěží kopec ("hrdou dominantu kraje"),
nebo že rozorávají louky... Jistě, dělají to lidé, ale lidé bez hrdosti, citu
a lásky ke své domovině.