Tím hůř pro fakta? Ba ne, ta za to nestojí.
Nedávno jsem četl nějaký článek na jednom našem význačném zpravodajském serveru a shledal, že v textu zdéli několika odstavců bylo víc než pět věcných chyb. Když jsme zmínili (já a další čtenáři) tento fakt v diskusi pod článkem, odpověděl tam autor (pod přezdívkou, ale z formulací bylo jasné, že jde o autora či editora článku), že jde o "naprosté hovadiny" (a že ten text dostali od někoho třetího - to zřejmě měla být omluva za věcné chyby).
Musím říct, že to mě přivedlo do stavu zuřivosti. Zřetelně to dokládá velmi laxní postoj zpravodajského serveru k pojmu faktické správnosti a tím popírá smysl pojmu zpravodajství. Zda jde o hovadinu, je otázkou rozlišení a úhlu pohledu; tvářím-li se jako faktografický/zpravodajský článek, musím fakta respektovat, ať jsou "důležitá" nebo ne (protože právě rozlišení těchto dvou kategorií je na čtenáři). Věcná chyba je prostě věcná chyba, což nějak autorovi článku uniklo. (Možná ne náhodou studoval obor sociální a masová komunikace na Univerzitě J. A. Komenského.)
Vidím tohle jako symptom širšího problému, který se netýká zdaleka jen internetového "zpravodajství", totiž rostoucí neúcty k faktům. Je samozřejmě velmi žádoucí, když studenti nejen fakta znají, ale umí se k ním postavit kriticky, umí je dát do souvislosti s jinými fakty a podobně. (Jedině to je obsahem pojmu vzdělání.) Je ale celkem samozřejmé, že napřed (nebo aspoň současně) je třeba ona fakta znát a respektovat.
Úcta má svým způsobem dvě složky: respekt a znalost. Respekt znamená to, že (všechna) fakta je třeba ctít: to, že teď se nám některá zdají nevýznamná, se může velmi radikálně změnit s měnícími souvislostmi; nicméně ani ta momentálně nevýznamná nepřestávají být vykazatelnými fakty. To je přesně jako v onom článku na serveru: asi skutečně většina těch chyb nebyla pro hlavní sdělení nijak rušivá. Jsou ale rušivá podobně jako ortografické chyby, protože prozrazují nedostatečnou péči věnovanou psaní, prostě odfláknutou práci. A známý argument říká, že pokud čtenáři naleznou lemplovství ve věcech, jež znají nebo jimž rozumí, pak budou předpokládat, ze podobným lemplovstvím jsou zatíženy i všechny ostatní věci v článku, prostě protože autoři se prostě nenaučili pracovat poctivě, k čemuž respekt faktům celkem jednoznačně patří.
Nedostatek tohohle typu respektu k faktům s sebou nese ještě další věc, totiž pohrdání pojmem důkazu. Pokud fakta nejsou důležitá, nebo jsou tak nějak flexibilní, není potřeba artikulovat způsoby, jak ukázat, že to prostě fakta jsou. Já vím, že řada lidí tvrdí, že důkazy jsou různě (kulturně, historicky atd.) podmíněny, a fakta je třeba brát za bernou minci jen v kontextu, kde onen důkaz je legitimní, nicméně to není žádný argument pro odvržení důkazu/dokladu jako tako takového. Symptomem toho jsou hory "informovaných" knih a webových stránek, které předkládají bezpočet nedoložených tvrzení a vůbec si nelámou hlavu s tím, že teprve doklad (nebo alespoň možnost si jej opatřit) činí tvrzení oprávněnými.
Zatímco respekt před fakty znamená uznání toho, že žádný kontext není definitivní, znalost faktů vypovídá o něčem zcela jiném. Neceníme si jakékoliv znalosti faktů; ceníme si takové, kdy její nositel zná důležitá fakta, která mu umožňují vztahovat k nim další, svým způsobem víc dílčí nebo odvozené skutečnosti. Tato důležitá fakta je prostě potřeba znát; bez nich žádné vzdělání není doopravdicky myslitelné. Hledání informací na internetu to nenahradí; internet totiž neposkytuje žádná vodítka pro zjištění jejich důležitosti (počet linků na ně odkazujících to vskutku není) a vytváří tak nehierarchizovanou primordiální polévku. Krom těchto, v zásadě praktických ohledů proč fakta znát, jde ale i o určitou kultivovanost: určité věci se prostě sluší znát.
Moc a sílu faktů si člověk dobře uvědomí, když si vzpomene na běžný trik politické policie, která - poté co o člověku zjistila pár v zásadě náhodných detailů - s pomocí těchto detailů dokázala vytvořit dojem, že ví opravdu všechno, a tudíž před ní není úniku. Tím nechci naznačit, že člověk má postupovat stejně a pomocí pár náhodně posbíraných informací oslňovat své posluchače, ale přece jen dost podstatné dítě v té vaničce je: kvalifikovanou debatu je možné vést jen s dobrou faktickou znalostí. Nakonec je to faktická neznalost, která člověka ze společnosti vzdělanců vylučuje.
Nemůžu si pomoct, i když vzdělání znamená především chápání souvislostí, znamená také dobré znalosti: tyhle dvě věci jsou neoddělitelné, i když různé disciplíny kulturologií a mediálních studií se nás možná snaží přesvědčit o opaku. Je to karikatura postmoderny: její chvalitebné intelektuální úsilí vynaložené na relativizaci a kritiku dosud absolutně se tvářících znalostí přineslo nečekané ovoce v podobě banalizace vzdělání a nepřesnosti v myšlení, o níž se rád domnívám, že je také důsledkem nepřesnosti ve vztahu k faktům. Kvalifikovaná znalost důležitých faktů a jejich souvislostí, nikoli schopnost gulášovitě žvanit na libovolné téma, je prostě signál vzdělání a svým způsobem i symptom určité intelektuální elegance. (Stačí si zajít na přednášku nějakého opravdu vzdělaného člověka.)
Bohužel, vzdělání směřuje čím dál tím víc k popření tohoto ideálu; všechny ty klíčové kompetence a podobné nesmysly posouvají důraz ve vzdělání od faktů pryč a vytvářejí nerovnováhu, která v posledku povede k zániku kvalitních intelektuálních řemesel a jejich nahrazením plytkou pseudovzdělaností, která nedovede rozlišit znalost od sebevědomí a analýzu od novinářské formulační obratnosti nebo demagogie. (Ne náhodou je potom papír o doktorském titulu důležitější než skutečné vzdělání.) Tohle riziko je samozřejmě větší v takzvaných humanitních disciplínách, ale duch doby se zdá vanout všude.
Důsledkem toho je absurdní požadavek, aby učitelé nezatěžovali studenty příliš mnoha fakty (aby měli čas přemýšlet a diskutovat - marně přemýšlím, o čem budou diskutovat, když nebudou fakta znát) a zejména, aby podávali fakta zábavnou a přístupnou formou. No přístupnou ještě, ale zábavnou? Fakta nejsou zábava, ale něco, co je třeba pracně vyzkoumat a doložit; smísení fakt s pobavením jenom snižuje jejich vážnost v intelektuálním diskursu, který pak nezbytně klesne do již zmiňovaného guláše. Ten kdosi označil, hrozím se že v dobré víře, jako infotainment. A i s tou přístupnosti je třeba opatrnosti: samozřejmě přístupnost je důležitá pro porozumění; na druhé straně je třeba vzít na vědomí to, že porozumění některým faktům je prostě obtížné, a prostě se nedá vtěsnat do laciné populární knihy.
Možná svět směřuje k tomu, aby odlišil dva typy vzdělanosti: tu postavenou a faktech a kritickém myšlení, a tu druhou. (Rozhodně struktura našich vysokých škol to čím dál tím víc naznačuje.) Nicméně přesvědčuju sám sebe v tom, že vzdělání postavené na faktech nezanikne. Záchrana pro něj však asi přichází z oblasti, kterou nemá rád (protože je protipól vzdělání), i když její plody často využívám: totiž z aplikované vědy. Ach jo.
(Jakýkoli komentář velmi uvítám na této adrese. Prosím v tom případě napište také, zda souhlasíte s tím, abych jej zde vyvěsil.)
Pavel Kovář
Myslím, že jsi Tome velmi dobře sepsal, co pociťujeme mnozí, ať už si stav umíme zformulovat nebo jen intuitivně vnímáme něco jako mrazení (v extrémní poloze třeba u popírání holocaustu nebo přírodního holocaustu pod vlivem velkoměřítkových ekologických změn). Uvnitř našeho oboru mi esej/blog navíc zní jako ozvěna apelu našich generačních předchůdců, který jsme coby mladší trochu bagatelizovali, protože jsme razili jiné důrazy. Teď, posunuti do virtualit internetové doby, takřka s hrůzou zjišťujeme přerostlý rozměr té věci.
Z mlhavých odkazů na zdroje, k nimž komentář vztahuješ, se nanejvýš dá vytušit, že míří na plody módní obživy řady dnešních výukových institutů (marketingová komunikace, sociální management apod.). Nevím, jestli tuhle sféru může přírodovědec bezprostředně ovlivnit, anebo i rozeznat přece jen snad diferencované výkony studentů vyškolených pod takto vyprázdněnými nálepkami určitých směrů. Neměli bychom však totéž vyprázdnění a šalbu dopustit tam, kam sahá náš vliv, tedy ve vlastním oboru. I tady může souviset s neúctou ke kvalitě faktů, na nichž se s pomocí více či méně sofistikovaných aparátů staví konstrukce souvislostí coby publikovatelný vědecký výsledek.
Jsa znevýhodněn (anebo zvýhodněn?) několikaletou úřednickou limitací v čase, který bylo stěží možno plně věnovat studentům mateřského zaměření, shledávám po časovém odstupu coby svědek diplomových obhajob hrozbu právě tohoto fenoménu. Zdá se mi, že zatímco dříve byla v průměru slabší stránkou DP část vyhodnocovací, dnes je v průměru stále více znevěrohodněna kvalita dat (i když jejich kvantita často narostla tak, že se za "světla" nedají stihnout sebrat - pokud nepocházejí jak zmiňováno z internetu, což opět souvisí s jejich kvalitou a věrohodností). V prvním případě se pak mohlo stávat, že interpretace dat byly nedostatečné, neohrabané, prostě školácké. V druhém případě interpretace leckdy vypadají formálně zdůvodněné, obdivuhodně zobecňující, ale zase čím dál častěji když ne triviální, tak i zcela nesmyslné resp. neaplikovatelné na konkrétní objekty. V prvním případě, nebyl-li vyloženě scestný design sběru dat, měl student pořád ještě šanci handicap dohnat a v dalším kole (třeba pro publikaci) data lépe využít, v druhém případě se s tím nic nenadělá (naučil se bez kontroly - co a jak měřil in situ - ošolíchávat, ba švindlovat, a jako takový bude v praxi hodnocen coby reprezentant svého oboru i co do použitelnosti).
Snad to, co tu v jisté obecnosti píšu, si dají do kontextu aspoň ti, co byli účastni nedávných DP obhajob, kde v diskusi mohli vyslechnout mnohé indikativní. Jeden příklad za vícero: u jedné dosti diskutované DP zaznělo kritického nadmíru, ale na co se ještě nedostalo - že na jediném místě, v příloze, je uveden soupis latinských názvů rostlin, které se ve vlastním těle diplomky objeví pouze sporadicky v grafech při vyjádření zkratkou - např. "Ono vic": V soupisce je tento druh indikován jako Ononis vicifolia, tedy neexistující druh (patrně mělo být Onobrychis viciifolia). Při dalším prozkoumání zjistíme, že chyb tohoto typu je v seznamu víc. Vkrádá se domněnka, že nulová odpověď na dotaz v diskusi (Které konkrétní druhy zkoumaného biotopu vyhovují zobecňující parametrizaci?), nebyla způsobena momentální indispozicí, ale prostě celkovou neznalostí materiálu, s kterým se pracovalo. Možná, že tohle je jenom jeden z "detailů" a našlo by se jich víc. Sice jsem nebyl svědkem závěrečného hodnocení komise, ale údajně zde byla výslednou známkou dvojka.
Nejsem si jist, zda to není skandální a výraz přesně toho, o čem píšeš. Na stejných obhajobách se sáhlo po oponentech i mezi naše bývalé studenty (generace zhruba o deset let starší než byli ti obhajující), zajisté již zocelené absolvovaným úsekem své dosavadní kariéry - a právě mezi nimi bychom v tom nejlepším našli to, nad čím sis posteskl zcela na konci: alespoň zčásti prošli aplikovanou vědou. Skoro mám podezření, jestli´s svůj text nepsal ad margina této příležitosti a zpravodajský server sis nevzal jen jako záminku :…
Pavel Kovář
Petra Šimonová
Obecně souhlasím v textu zejména s voláním po práci s důkazy, a po propojení znalosti a kritické práce s fakty. Zároveň nesouhlasím s některými tvrzeními. Cituji: "Je samozřejmě velmi žádoucí, když studenti nejen fakta znají, ale umí se k ním postavit kriticky, umí je dát do souvislosti s jinými fakty a podobně. (Jedině to je obsahem pojmu vzdělání.) Je ale celkem samozřejmé, že napřed (nebo aspoň současně) je třeba ona fakta znát a respektovat."
Nemyslím si, že je to opravdu postupný proces - tj. napřed znát a pak se k nim postavit kriticky. V závorce máš poznámku nebo "aspoň současně" - slůvko "aspoň" představuje podle mě docela důležitý problém. Pokud se dnes přidává k faktům nějaká práce s nimi, často je to jaksi navíc nebo "až potom", co je do těch lidí nalejeme. Domnívám se, že to ale vždy musí být současný a neoddělitelný proces. Pokud respektujeme přirozený proces učení v mozku, tak předpokládáme, že si ukládáme znalosti nejlépe právě na základě toho, jak s nimi pracujeme (zpochybňujeme, porovnáváme apod.). Když si ukládáme informaci až poté, co jsme si je zařadili na určité místo do skládanky dosavadních vědomostí a nějak jsme se k této nové informaci vztáhli, pak ji můžeme trvaleji uchovat. (což je vlastně podstata konstruktivistické pedagogiky, ze které vychází program "Čtením a psaním ke kritickému myšlení"... tady by se asi hodilo nějaké to podložení důkazy - tj. literaturou:-).
Proto nemohu dost dobře souhlasit s tím, že: "všechny ty klíčové kompetence a podobné nesmysly posouvají důraz ve vzdělání od faktů pryč a vytvářejí nerovnováhu, která v posledku povede k zániku kvalitních intelektuálních řemesel a jejich nahrazením plytkou pseudovzdělaností, která nedovede rozlišit znalost od sebevědomí a analýzu od novinářské formulační obratnosti nebo demagogie."
Naopak - klíčové kompetence (které zahrnují např. rozmanité dovednosti spojené s čtenářstvím - tj. i kvalitním porozuměním textu apod.) jsou nezbytně nutné proto, abychom mohli s fakty vůbec nějak zacházet. Rozvoj klíčových kompetencí už ze své podstaty nemůže vést ke snížení kvality vzdělávání. Problémem samozřejmě je, že se dnes ve vzdělávání s klíčovými kompetencemi pracuje jaksi "navíc" nebo "taky" a to vychází zejména z nepochopení, co měla a má znamenat reforma vzdělávání.
Je samozřejmě špatně, když učitel (na jakémkoli stupni škol), tvrdí, že začne tedy učit těmi novými (zábavnými) metodami a nebude se už soustředit na fakta. V praxi to ale většinou vypadá tak, že stejně fakta (ta, která předkládal vždycky) odvykládá a teprve "navíc" k nim přidá nějakou zábavnou metodu (hru) apod.
Stejně tak, jako popírat potřebnost faktů je nebezpečné, pokud někdo popírá, že je třeba žáky nebo studenty učit dovednostem, které jim pomáhají informace zpracovávat. V dnešní době už není prostě možné "naučit" studenty všem faktům, která jsou dostupná. Potřebujeme je naučit s fakty pracovat, aby měli sami motivaci a potřebné dovednosti k výběru, co je a co není důležité v daném oboru znát, co ta jednotlivá fakta znamenají v kontextu dalších faktů, a co s nimi mohu dále dělat. A to je prostě nemůžeme naučit tak, že jim ta důležitá fakta jenom řekneme.
Přenesení důrazu na rozvoj dovedností oproti důrazu na přenesení co největšího množství faktů není vytvářením nerovnováhy, ale napravením nerovnováhy, která zde vznikla dříve. Zcela upřímně - samozřejmě máme mnoho vzdělaných lidí, kteří v dosavadním systému získali slušnou zásobu faktů a sami se s nimi nějak naučili pracovat. Většina lidí však nezíská potřebné dovednosti sama od sebe a fakta prostě zapomene. Teď jsme v období hledání, které přináší i mnoho problémů. Může se nám zdát, že se současní studenti na humanitních oborech naučili pouze špatně pracovat s fakty a žádná už nemají. Myslím si, že je to dočasný problém, který spočívá zejména v tom, že zatím neumíme rozvíjet u studentů potřebné dovednosti (tj. ony zatracované klíčové kompetence).
A právě proto si myslím, že není možné absolutně tvrdit, že "kritika dosud absolutně tvářících se znalostí přináší nepřesnost v myšlení". Nepřesnost v myšlení může podle mne být výsledkem ŠPATNÉ práce s fakty, nikoli výsledkem toho, že se s fakty vůbec nějak pracovalo.
Osobně se tedy domnívám, že je zásadní naučit studenty pracovat kriticky s fakty tak, aby si jich dokázali potřebné množství najít, zpracovat a uchovat až do doby, než najdou jiná, která ta dosavadní popírají a vyhodnotí si, že je v nich dostatek důkazů pro přehodnocení.
Jako pedagogové musíme hrát zásadní roli v nabízení možností pro vlastní nalézání faktů a v podpoře dovedností, které jim pomáhají s fakty pracovat.
Měj se hezky
Petra
P.S.: Konkrétně si na vysoké škole představuji práci s fakty např. tak, jak to probíhalo na posemináři (aspoň v době, kdy jsem tam chodila). Pevně doufám, že časem bude převažovat tento typ práce s fakty nad přednáškami, které nutí studenty maximálně k tomu, aby si co nejrychleji koupili skripta, případně sehnali powerpointovou prezentaci či otázky z minulého testu.