Vnitrofiremní kultura a korporátní identita jsou důležité
Na okraj nového vizuálního stylu fakulty.
Nový manuál jednotného vizuálního stylu fakulty (viz http://www.natur.cuni.cz/fakulta/aktuality/novy-vizualni-styl-prirodovedecke-fakulty-uk-2) hovoří vybranými slovy o potřebě pěstování vnitrofiremní kultury a podobných profesionálně znějících věcech. Tady je především třeba říci, že vnitrofiremní kultura a korporátní identita skutečně jsou důležité, a to samozřejmě i na fakultě nebo vysoké škole. Je veskrze nezbytné, abychom se cítili členy této akademické obce, brali na sebe zodpovědnost, která z této příslušnosti vyplývá, a dávali toto jasně veřejně najevo. Klíčovou otázkou v pozadí je však to, jakým způsobem tohle dávat najevo. Mám dost silnou představu, že použití citovaného jednotného vizuálního stylu to není.
Ponechám teď stranou to, zda nový jednotný vizuální styl je ošklivý nebo ne (ostatně, jak říkával pan mlynář, de gustibus non disputandum est, což je ovšem třeba napsat kurzívou, kterou jednotný vizuální styl ale nějak nesmí obsahovat), a rovněž i to, zda byl nebo nebyl projednán před jeho zavedením v akademické obci. (Dovedu si představit ty nekonečné diskuse.) To, co mi přijde nejdůležitější, je to, co to vypovídá o představách jeho tvůrců a proponentů o akademické obci jako takové.
Touha po jednotném (vizuálním) stylu a zejména newspeak provázející jeho zavedení docela jednoznačným způsobem prozrazují snahu prezentovat fakultu jako dobrou firmu, jako zavedenou společnost, která něco produkuje a prodává. Je evidentní, že fakulta se na veřejnosti prezentovat musí. To nejen proto, že veřejnost nás platí a posílá k nám některá svá dítka na vzdělání, ale hlavně proto, že pokud jsme přesvědčeni o smyslu toho, co děláme, a toho, že naše případné objevy mohou něco zajímavého říci o světě kolem, je potřeba to šířit, a to nejen prostřednictvím impaktových časopisů. Nicméně pokud se budeme prezentovat veřejnosti pomocí jakéhokoliv jednotného vizuálního stylu, brzy si nás začnou všichni plést s někým z plejády soukromých vysokých škol, které svůj produkt (nikoli vzdělání, ale diplom, aby nedošlo k mýlce) skutečně prodávají a jsou nuceny se proto chovat opravdu jako firmy.
Co víc, já nějak moc nevěřím, že tohle prezentování je jenom slupka; ten, kdo o něm tak intenzivně mluví, musí být přesvědčen o jeho skutečné vnitřní důležitosti. To znamená to, že vidí univerzitní instituci doopravdicky jako firmu. To je, dost se obávám, zásadní nepochopení toho, co je povahou univerzity a fungování akademické obce. Ta se liší od firmy víc, než si zřejmě řada lidí je ochotna připustit. Jest nepatřičné zde opakovat, jaká je etymologie slova a odkud pochází univerzitní myšlenka. Je to ale důležité; nejen státy se udržují těmi myšlenkami, z nichž povstaly. Pokud dojde skutečně k tomu, že nejen nálepka, ale i obsah začne být chápán formou korporátní logiky, je zaděláno v dlouhodobém horizontu na zásadní průšvih. Jednotný vizuální vzhled, zdá se mi, je jen špička ledovce; pokud někdo něco se činí s takovým nepochopením, je otázka, jakou další fikci kdy vytvoří a bude se do ní snažit vtěsnat akademickou realitu. Myslím, že zastánci firemního řízení vysokých škol prostřednictvím správních rad, proti nimž se UK tak dlouho vymezovala, najednou nalezly spojence na nečekaném místě.
Dovedu si docela dobře představit, že někteří řeknou, že doba se mění, že stará Humboldtovská univerzita už nemůže dál existovat, a že všichni se musíme přizpůsobit vanutí doby, která nás vede k prezentování svých výsledků marketingovými technikami, jednotnému vizuálnímu vzhledu a dokonalým umělohmotným úsměvům, a začít se konečně k univerzitě stavět jako k moderní firmě. No možná; nicméně dějiny jsou plné příkladů toho, kdy zdánlivý jednoznačný duch doby byl v lepším případě kolektivním omámením a v horším nátlakovou akcí s temným úmyslem v pozadí. Každopádně vzepřít se mu se s odstupem času ukázalo jako jediné charakterní řešení. (Jeden příklad za všechny - jakkoliv extrémní - budiž uvedeno hanebné vylučování Židů z veřejného života koncem třicátých let.) Je zřejmé, že poznat, kdy to je tak a kdy onak, se jednoduše nedá, ale to neznamená, že žádná vodítka ve věci neexistují. Jsou spíš mimoracionální, ale naslouchat jim je třeba.
Vnitrofiremní kultura a korporátní identita skutečně jsou důležité. Nicméně je na nás, abychom pojmenovali, co tyhle newspeakové pojmy mohou a mají znamenat v normálním životě akademické obce. Akademické prostředí je především autonomní; a to nikoli jen ve smyslu administrativním, ale zejména tím, že si zespoda vytváří svá vlastní pravidla. Lidé, kteří se věnují kritickému zkoumání věcí a vzdělávání ku kritickému přemýšlení, se proto těžko můžou prezentovat jako jednohlasné plastové klony v rámci nějakého schématu, ať je odůvodňováno sebehlubokomyslnější argumentací. Znakem akademického prostředí je právě absence jednotnosti; disonance, radikální projevení odlišného názoru k tomuto prostředí prostě patří, a není sebemenšího důvodu je jakkoliv omezovat (to je mimochodem podstatnou složkou oněch často citovaných akademických svobod). Samozřejmě že existuje důležitá jednota v různosti, ale touha dát jí vnější slupku je zoufale nešťastná a zcela míjí povahu věci.
Pokud se mám hrdě hlásit k nějaké instituci a identifikovat se s ní, je daleko důležitější to, abych na tuto mohl být skutečně hrdý pro její poslání a pro to, jaká je, a nikoliv to, zda existuje nějaký posvěcený návod, jak tuto příslušnost či hrdost dávat najevo. To, co člověk očekává od fakulty (a od jejího vedení, samozřejmě), že bude pěstovat ty skutečné důvody k hrdosti, a že dokáže najít dobrou cestu v kolektivním omámení duchem doby tak, aby se za nás nemusel někdo za padesát let stydět kvůli tomu, že jsme (pokolikáté už v posledním století?) pohřbili univerzitu.
TH
(Jakýkoli komentář velmi uvítám na této adrese. Prosím v tom případě napište také, zda souhlasíte s tím, abych jej zde vyvěsil.)