Ještě jednou o jazyce a profesionálech
Většina česky psaných časopisů má jakési jazykové korektory. Chápu docela snadno, že korektory mají mezinárodní anglicky psané časopisy, kam často píšou lidé v onom nejrozšířenějším jazyce světa, zvaném bad English. Tam o korekturu stojí především autoři a dobře vědí, proč tak činí. Na druhé straně nějak ne uplně chápu, proč je třeba jejich působení v česky psaných časopisech, kam píší rodilí mluvčí. Nedávno se mi dostalo velké cti, když jeden z našich populárních přírodovědeckých plátků chtěl otisknout jakýsi můj internetový žblept na téma etiky ve vědě. Ale ouha. To není jen tak: marš k jazykovému korektorovi, a bez úprav se nevracej.
I tak se stalo. Zkoumal jsem, pravda že poháněn všelikými nízkými pocity, mezi nimiž ješitnost je ještě jeden z lepších, změny, které korektor v textu přičinil. (Připouštím, že jde o malichernosti, ale někdy malými věcmi vysvítají věci důležitější.) Bylo to docela poučné; s větším množstvím materiálu by se o tom jistě dala napsat slušná diplomová práce. Zde je pár příkladů: Jsou tam opravy, kdy si korektor plete slovesa obsáhnout a zasáhnout. S tím jsem ještě smířen; horší je, že jako rudý hadr působí na korektorské oko pasívum, jakkoliv cíleně použité. (Asi je v korektorských knihách psáno, že pasívum je cizácký vynález, jímž středověcí učenečtí snobi zaplevelili náš libý mateřský jazyk.) Rovněž jsem se se zlou potázal, když jsem si chtěl trochu pohrát a napsal výraz před deseti léty (místo tzv. spisovného lety); že neprošlo mimořádně výstižné slovo opičárna (ač napsané kurzívou), už nemůže překvapit. Rovněž neprošla fatwa (použita ve smyslu zcela positivním!); přemýšlím, zda to byl pokus vyjít vstříc domněle nevzdělanému čtenáři či strach před imaginárním teroristou (neexistuje ani jeden, ale to je pro opravce vedlejší). Přísnému oku neunikla ani naše čacká vláda; ta byla, s logikou vpravdě kocourkovskou, nahrazena vládou českou. Myslím, že nejeden humorista by v tomhle punktu získal kvalitní materiál na sloupek.
Takřka bez výjimky všechny změny spojuje snaha učinit text jednodušší a plošší. Ve střízlivějších chvilkách si nikterak nemyslím, že píšu srozumitelně, čitelně, krásně a kdovíco dalšího; nicméně píšu s vědomím všech těhle nedokonalostí a navzdory jim. Je to jistě troufalé chtít po čtenáři, aby se prokousával zpola nesrozumitelnými souvětími; nesouhlasí-li editor, nechť to netiskne. To ale editor obvykle nedělá; spíš se mi zdá, že utkvělou představou redakcí a korektorů je, že čtenáři jsou bigotní moralisté a blbci. Neznají neobvyklá a cizí slova, uráží je slovo méně slovníkové, a jejich jemnocit je dotčen kdejakým hovorovým obratem.
Má se snad působením korektorů z domnělé bad Czech stát řeč Vrchlického? Ne že by to chvilku nelahodilo uchu; bude-li mu to ale lahodit dost dlouho, změní se to v nesnesitelno stejně jako ohraná písnička. Já osobně nestojím o to, abych psal jako Vrchlický; ba se i trochu bojím, že kdybych tak psal, byl bych ostatním pro smích ještě víc než teď. Co hůř: hrozivý je svět, kde po zásahu korektorů trochu jako Vrchlický píšou všichni. Domyšleno do konce to znamená: Radši psaní přenechte profesionálům, jež zásobíte polotovary myšlenek: naše firma Professional Czech Writing s.r.o. Vám to obratem dodá v kvalitním českém provedení, i se zárukou. Je to svět instantních připravených omáček na těstoviny, prefabrikovaných zážitků, sterilního jazyka reklamních materiálů, sektorového nábytku a unifikované sídelní pěny kolem měst. Fuj.
Vrcholem celé absurdity je samozřejmě to, že korektoři jsou typicky absolventi oboru čeština, studovaní uživatelé jazyka, čili vědečtí odborníci. Pletou si při tom vědu jako snahu porozumět svému předmětu s jakýmsi zákonodárstvím. Je úplně v pořádku, že zkoumám, jak že se skloňuje slovo idea a kde se v Čechách říká drápelí; horší je to, když začnu používání slova drápelí nařizovat. A to je bohužel přesně to, co se děje. Já si nemůžu pomoct, ale vtírá se mi paralela s životem: jako kdyby svobodně žít bylo povoleno jen těm, kdo absolvovali nějaké speciální studium, zatímco ti ostatní by byli odsouzeni do role jakýchsi imitátorů oněch studovaných. To je absurdní, samozřejmě: na život jsme všichni stejnými (ne)odborníky. S jazykem to je velmi podobné: narodili jsme se do něj všichni, a všichni jej užíváním dotváříme a v posledku vytváříme; osobuje-li si někdo právo vytvářet normy na základě pochybné legitimace jakéhosi odbornictví, je to třeba odmítnout stejně radikálně, jako pokus mluvit někomu do života, aby tento byl žit dostatečně vědecky a poučeně.
Nemám, co bych víc dodal, nicméně abych skončil vhodným normativním závěrem: stejně jako je třeba tolerovat pluralitu v názorech, je nezbytná pluralita ve všech vrstvách psaní až k tomu výběru jednotlivých slov, koncovek a čárek. A pokud ji nebudeme respektovat, časem se ocitneme skutečně v situaci oněch imitátorů těch odborníků na život. A možná to nebezpečí je blíž, než jsme ochotni si připustit.
TH
(Rád uvítám jakýkoli komentář na této adrese. Prosím v tom případě napište také, zda souhlasíte s tím, abych jej zde vyvěsil.)