Projev Marka Eliáše (katedra fysiologie rostlin) na slavnostní promoci v Karolinu dne 19.11.2002
Vaše Magnificence paní prorektorko,
Spectabilis pane proděkane,
Honorabilis pane promotore,
vážení hosté,
milí kolegové studenti,
Byl jsem pověřen úkolem promluvit za posledně jmenované a vyjádřit poděkování všem, bez jejichž přičinění bychom se zde dnes nescházeli s radostí v myslích. Nejprve tedy vzkaz našim učitelům, děkujeme za poctivost při výkladu i při zkoušení. Vedoucím našich diplomových prací a zkušenějším kolegům na našich pracovištích jsme vděčni za zasvěcování do umění jak dělat vědu. Administrativním pracovníkům, knihovníkům, zaměstnancům studijního oddělení a laborantům jsme zavázáni za ochotu projevenou při řešení našich každodenních potíží technického rázu. Nejupřímnější naše díky náležejí našim rodinám a blízkým, zejména pak rodičům za hmotnou i citovou podporu během celého studia. A za jistě nejednoho z nás připojuji poděkování Bohu za dary rozumu, ctižádosti i pokory, bez nichž není možné být opravdovým vzdělancem. Nepochybně dnes každý z nás slibuje sám sobě, že použije nabytého vzdělání a zkušeností pro utváření a rozvíjení skutečných hodnot v nás samých i v našem okolí. Nechť nám tento závazek vydrží i v těch následujících, již ne tak slavnostních dnech.
Doufám, že až do této chvíle se mi dařilo dostát svému úkolu a vyjadřovat mínění většiny z nás. Dovolte mi však nyní připojit osobněji pojaté stručné zhodnocení našeho dosavadního působení na půdě University Karlovy. Některé z mých následujících úvah budou působit asi poněkud kontroversně, avšak věřím, že poskytnou podněty k přemýšlení všem, kteří jsme se tu dnes sešli.
V těchto dnech si připomínáme památné události listopadu 1989. Toto datum je nejen okamžikem obnovení demokracie v Československu, ale je ho nutné vnímat také jako okamžik zmrtvýchvstání university. Pevně si stojím za thesí, že totalitní komunistický režim umořil universitu k smrti, zbylo jen pouhé lepší učiliště. Teprve posledních třináct let je tato instituce práva svého jména Universita Karlova. Co z toho vyplývá pro nás studenty? Především je tu obrovská mravní výzva představovaná rozhodným postojem našich předchůdců, odvážných studentů roku 1989, jimž ostatně za možnost studovat na universitě vděčíme. Zkusme na chvíli nepodléhat sebeuspokojivé atmosféře dnešního dne, nedejme se příliš oklamat dojetím našich prarodičů, pýchou našich matek a stisky rukou našich otců. Naopak, ptejme se teď sami sebe, nakolik jsme obstáli coby následovníci našich o třináct let straších předchůdců. Vzali jsme opravdu jejich poselství za své nebo upadáme do pohodlné a bezpečné konformity? Někteří možná namítnete, ale vždyť dnes již není potřeba radikálních a nekompromisních postojů, vše funguje, jak má. Já však varuji, že tento názor je nebezpečnou ilusí. Nechci teď zabřednout do rozpravy o celospolečenských problémech a soustředím se pouze na situaci naší Alma Mater. Přestože se za těch třináct let ideálu university notně přiblížila, nekritická slova, která na její adresu při této příležitosti často slýcháváme, jsou skutečným lhaním do kapsy. Jako nejkřiklavější projevy dosud nedoléčené nemoci vzpomeňme například korupci na právnické fakultě, estébácké praktiky při volbě děkana na jedné z dalších fakult, či, abychom nezavírali oči před problémy fakulty vlastní, skandální nominace dosavadního komunisty na post děkana. Asi málokdo z nás by čestně mohl prohlásit, že byl vždy spokojen s úrovní výuky, s kvalitou knihoven, dostupností elektronických informačních zdrojů. Jedním z nejbolavějších aspektů života naší university je nedostatečná úroveň vědy a výzkumu, patrná při srovnání nejen s těmi nejlepšími, ale i s mnohými průměrnými universitami a pracovišťmi v zahraničí. Jistě, tyto problémy se namnoze dají vysvětlit ekonomickou situací našeho státu, avšak, kolegové studenti, přiznejme si, nemáme na těchto nedostatcích svůj podíl viny vyplývající z naší přílišné pasivity a neschopnosti důrazněji se zasazovat o zlepšení? Opravdu jsme se vždy dostatečně zajímali o dění na universitě a vyvíjeli příslušný tlak na její vedení? Věnovali jsme potřebné nasazení vlastnímu studiu a vědecké práci, byli jsme vždy ochotni rozšiřovat svoje zkušenosti například pobyty na zahraničních pracovištích? Nebo naopak, nebylo toho nasazení pro vědu u některých z nás až příliš s neblahými důsledky na harmonický rozvoj celých našich bytostí? Přestože ne všichni z nás spojíme své další osudy s Universitou Karlovou, nepřicházejí tyto otázky vůbec s křížkem po funuse. Je zjevné, že výše připomínané problémy jsou symptomatické pro většinu institucí v naší postkomunistické společnosti. Proto si myslím, že z této malé reflexe si můžeme odnést obecněji použitelné ponaučení, totiž vždy se snažit naplno využívat všech darů, kterých se nám skrze naše dosavadní studium dostalo a s nasazením spoluvytvářet demokratickou, otevřenou, vpravdě občanskou společnost.
A na závěr mi dovolte ještě jednu poznámku. To, že jsme se zde dnes mohli sejít, je nepochybně naším úspěchem. Opravdu, ne všichni, se kterými jsme před lety studium zahajovali, později obstáli. Dejme si však velký pozor na pocity výjimečnosti a uvědomme si, že mnozí naši vrstevníci, o nic méně schopní a nadaní, nedostali ani tu šanci a brána university jim zůstala uzavřena. Upřímně se zeptejme sami sebe, zda-li bychom byli ochotni vzdát se části svého pohodlí a například formou školného umožnit studium i těm, k nimž se štěstěna na chvíli obrátila zády. Kéž se tady v příštích letech sejde těch úspěšných víc.
Děkuji za pozornost.
(Děkuji autorovi za souhlas s uveřejněním. TH)