Tuhle jsem seděl na jednání vědecké rady fakulty, kde se projednával návrh na jmenování profesorem jednoho našeho význačného odborníka, shodou okolností v disciplíně mi poměrně odborně blízké. Dotyčný měl všechny myslitelné credentials: nejen že přednáší na naší škole a úspěšně vede a vedl doktorandy, ale v tuto chvíli je asi jedním z publikačně nejčinnějších a nejcitovanějších vědců ve svém oboru v Evropě, ne-li na světě. H-index 25 (tj. 25 jeho prací je citováno ve světové publikační databázi Web of Science alespoň 25 krát) a průměrně 500 citací za jeden každý rok jsou čísla, která stojí za pozornost kdekoli a v jakékoliv disciplíně, natož ve střední Evropě a v oboru, který není zrovna na scientometrickém výsluní. Pokud mě pamět neklame, tak za těch pár let, co ve jmenované vědecké radě působím, nikdo neměl tak vysoké vědecké (scientometrické) parametry, a řada návrhů (v tomto ohledu horších až mnohem horších) prošla plným počtem hlasů. Rovněž mám temné podezření, že na celé fakultě působí velmi málo lidí, kteří jmenovaného v tomto ohledu předčí nebo se mu rovnají. Dotyčný ve své přednášce dokázal přesvědčivě a jednoduše říci, co je na jeho disciplíně zajímavé, co se v ní ví a co se neví, a jakým způsobem on sám se svými žáky do pokladnice vědění přispěl (nebylo toho málo; taky aby ne, ty citace nejsou jen pro krásné oči). V rozpravě (oteřené i uzavřené) padala očekávaná slova chvály, odkazovalo se na shora uvedená čísla a podobné věci. Pak se hlasovalo. Rozhodnutí bylo kladné, ale zdaleka ne jednoznačné: tři členové vědecké rady byli proti (dva hlasovali proti a jeden se zdržel, což je efektivně skutečně proti, protože návrh musí dostat nadpoloviční většinu kladných hlasů všech členů).
Já vím, že hlasování je tajné, a že každý má nárok na svůj názor, a kdesi cosi, ale na druhé straně se člověk snaží přijít na to, jaké možné myšlenkové pochody mohly vést odpůrce k jejich rozhodnutí. V tomhle případě přiznávám, že opravdu nevím. Je mi celkem zřejmé, že vědecká práce a scientometrie zvláště není všechno, a že existují lidé, kteří ve své kariéře vedli o hodně více základních praktik a diplomových prací. Dotčený je pracovník Akademie a u nás působí už hezkých pár let na částečný úvazek. Praktika pravda nevedl, ale jeho semestrová přednáška běží již dlouho a je ozdobou magisterského studia, jeho práce fakulta již dávno vykazuje a chlubí se jimi. Nicméně nemůžu se zbavit dojmu, že rozdíly v počtu vedených praktik či čeho blednou v perspektivě toho, že před námi stojí někdo, kdo je skutečně světově uznávaný odborník, jeden z těch dejme tomu pěti lidí na celém světě, kteří určují, kam se výzkum v dané disciplíně bude ubírat. Kolik takových lidí mezi námi je, a kolik z nich působí na naší fakultě? Pokud tenhle člověk bude profesorem naší university, vrhá to dobré světlo na ni, i kdyby tady neseděl fysicky každý den a těch praktik vedl méně než nějaký asistent. Chápu-li dobře, tak ti, co hlasovali proti, o tomhle prostě nejsou přesvědčeni; zřejmě nechtějí, aby takový badatel profesorem naší university byl. (Ponechám-li stranou možné pohnutky prosté lidské závisti.)
Nemůžu si pomoct, ale to je myšlenkový rámec regionální university, která si žárlivě střeží svou výlučnost zapšklé průměrnosti. Nejlepším receptem na průměrnost je myšlenkový incest: nepustit mezi sebe, natož v ranku profesora, nikoho, kdo pochází z venku, kdo neprošel od píky a onoho pověstného stěhování skříní a vedení základních praktik celou kariéru u nás. V téhle argumentaci bohužel trochu zaniká fakt, že ti, co prošli těmi základními praktiky, jsou natolik se svou školou srostlí, že těžko mohou přinášet nové podněty, na něž budeme muset reagovat a vyrovnávat se s nimi. Já vím, že vyrovnávat se novými podněty je často nepříjemné; oč milejší je bratrstvo těch, kteří celý život seděli na jedné židli a vzájemně se bez srovnání s okolním světem utvrzovali v tom, že jsou dobří, a co hůř, při omezených možnostech srovnání v tom utvrzovali i své studenty. Všichni ale víme, že úspěšnost amerických universit je mimo jiné dána právě tím, že velmi málo lidí působí odborně na universitě, kde studovali, takže prostoru k incestu je skutečně málo. Srovnávání a tlak nových podnětů je právě jedna z těch důležitých věcí, které ženou myšlenkový vývoj kupředu. A tady si dovedu představit, že řada lidí skutečně dá přednost pohodlnosti; ale nedovedu si představit, že tenhle postoj může mít své zastánce ve vědecké radě, jejíž poslání je vést fakultu odborně výš. Čili opravdu nevím.
TH
(Jakýkoli komentář velmi uvítám na této adrese. Prosím v tom případě napište také, zda souhlasíte s tím, abych jej zde vyvěsil.)