Tak před nějakou dobou plzeňská kausa zřetelně nabrala zásadních změn. Už nejde
o to, že někde někdo opsal svou doktorskou práci; jde o to, že tituly na škole
se dávaly zadarmo, jako absolventské práce se přijímaly texty stažené z netu
a podobně. (Ostatně, postupně vyplouvají zprávy, že podobné věci se děly i na
jiných vysokých školách.)
Aby bylo jasno: podvod je podvod, a pokud se někdo titulu domohl podvodem, je třeba k němu přistupovat jako k podvodníkovi a patřičně s ním naložit. To se týká jak podvodů na straně studenta (např. zmíněné opisování), tak podvodů na straně pedagoga (např. zkoušky skoro zadarmo, v rozporu s interními předpisy školy). Nicméně pod touto rovinou frapantních podvodů zůstává důležitější věc, a to ta, že prostě některé školy mají vnitřní předpisy a zvyklosti mírnější a jiné přísnější. Jejich absolventi jsou proto odlišní; přesto ze strany veřejnosti (a co hůř, i zaměstnavatelů) titul z každé z nich platí stejně. Přísnost a mírnost je ale jen jedna strana mince; školy se mohou lišit v tisíci dalších věcech, daleko hůř lineárně uspořadatelných. Je totiž zřejmé, že ať se budou byrokrati snažit sebevíc, každá škola bude jiná, protože má jiné tradice, působí na ní jiné osobnosti, chodí na ni (trochu) jiní studenti a podobně.
Snažit se vecpat všechny do jednoho mustru je prostě docela obyčejně škoda. Nicméně přesto to je to, co se děje: ministerstvo stejně tak legislativci se snaží pro všechny školy zavést stejná pravidla, nejčastěji koncipovaná tak, aby se jednotlivé školy vzájemně hlídaly (např. formou obsazování různých komisí) a nikoliv tak, aby posilovaly zodpovědnost škol samy za sebe a podporovaly zárodky (odborné a vzdělávací) rozmanitosti, které na nich existují a které každou činí jí samou. (To je zhouba, o níž jsem již jednou psal.) Pohled do historie ukazuje navíc celkem jasně, že snaha o vzájemné vyrovnání všech univerzit vyznačuje velké totalitní režimy dvacátého století, nacismus/fašismus a komunismus, a tlak na vyrovnání (ostatně "glajchšaltování") univerzit byl bez výjimky spojen s pevnějším státním dohledem na univerzity. Nic se totiž nepříčí totalitnímu režimu víc než to, že někdo může nést sám za sebe zodpovědnost - a tím i za kvalitu titulů, které uděluje.
Nás nějak tohle dědictví pronásleduje víc, než je zdrávo. (Pro spravedlnost budiž řečeno, že v tom nejsme sami, ale to teď není důležité.) Institucionalizací tohoto přístupu je akreditační komise MŠMT. Je to těleso, které má hlídat, aby všechny školy vyhovovaly jakýmsi minimálním požadavkům, a aby tedy absolutorium kterékoliv z nich znamenalo, že umím jakési pensum věcí. Jakkoliv tohle na první pohled zní rozumně, je to požadavek absurdní, nesplnitelný a současně destruktivní. (To že vysoké školy nějak fungují, je částečně navzdory těmto požadavkům, a nikoli kvůli nim.)
Nesplnitelný je zejména proto, že akreditační komise nemůže zkoumat skutečné obsahy výuky. Může zkoumat strukturu kurikula a názvy jednotlivých přednášek, ale ty o náročnosti obsahu mnoho neřeknou (ten se nepozná nejen z názvu, ale ani ze sylabu, ba ani z doporučeného učebního textu). Může zkoumat odbornou způsobilost přednášejících; ta sice může být informativní (ale nemusí), nemluvě o tom, že ji zase může zkoumat jen pomocí formálních kritérií typu scientometrie. Destruktivní je proto, že klade právě onu minimální laťku - všechno co je nad ni, je na školách samých. Dát škole možnost být přísnější, než je minimální metr, je samozřejmě v pořádku; nicméně v situaci, kdy (právě v důsledku verdiktů akreditační komise) jsou si všechny školy postaveny na roveň, to výrazně znevýhodňuje přísnost. Evoluce by vedla k tomu, aby všechny školy právě o malý kousíček přelezly onu minimální hranici; tento systém nikoho nestimuluje k tomu, aby poskytoval lepší vzdělání a vede k souběžnému přežívání těch průměrných.
A tady přesně přichází plzeňská kauza jako spása, která slibuje tento systém rozvrátit. Proto je ji opravdu třeba přivítat: ne jako stimul, který povede k vymetení nešvarů našeho vysokého školství spojené s definitivním postavením všech vysokých škol do jedné latě, ale především jako signál, že prostě všechny školy do jedné latě postavit nelze. Je třeba vzít za fakt, že jednotlivé školy nejsou a nikdy nebudou stejné. Proto je třeba, aby konečně všichni zaměstnavatelé a klienti začali koukat ne na titul jako takový, ale na to, kde jej dotyčný získal, a tedy jak přísným metrem tedy musel projít. To, a nikoliv přístup minimálního metru aplikovaný akreditační komisí, povede ke skutečné soutěži universit o poskytování kvalitního vzdělání. Jedinou nezbytnou podmínkou k tomu je legislativní prostředí, jež bude podporovat zodpovědnost jednotlivých škol za sebe (a to až do těch hrdel a statků).
Nikterak mi nevadí, že v takovém systému mohou existovat školy, které dávají nějaké tituly "zadarmo" (teda ne za znalosti, ale typicky za peníze). Pokud jsou soukromé, je to jedno úplně - jen to rychleji povede k tomu, aby se lidé naučili tituly diferencovat podle původu. Věc je samozřejmě komplikovanější v okamžiku, kdy jde o veřejnoprávní university, jež dostávají finanční prostředky daňových poplatníků, normativ na hlavu studenta. U nich je celkem oprávněný zájem veřejnosti, aby tyto peníze šly na skutečné vzdělání (protože vzdělanými lidmi bohatneme posléze všichni) a nikoli na papírové tituly pro ozdobu nebo pro nezdobu. Nicméně to neznamená nutně, že normativ musí být pro všechny školy stejný. Já vím, že se to příčí českému rovnostářství, ale místo dosavadního systému "všechno nebo nic" (kdy akreditační komise rozhoduje způsobem ano/ne) lze zavést nějakou variantu systému, kde by se státní příspěvek na hlavu studenta odvíjel od hodnocení té školy (nejlépe asi jejích absolventů, viz úvaha výše).
Je zřejmé, že snobismu M.A. (Oxon.) asi jen tak nedosáhneme, ale přes snobský nátěr je tenhle britský přístup daleko správnější, a hlavně účinnější, než všechny akreditační komise, státem organizované hlídání škol navzájem a podobné nemravnosti.
TH
(Jakýkoli komentář velmi uvítám na této adrese. Prosím v tom případě napište také, zda souhlasíte s tím, abych jej zde vyvěsil.)